Latentní tetanie, panická porucha a další děsy. Jak je pochopit a léčit?

„Srdce rychle tluče, studený pot se mi rozlévá po těle. Mám zrychlený dech a marně se snažím překonat stažení hrudníku. Nával horka střídá náběh na zimnici a tělo se třese, brní mi ruce. Točí se mi hlava, mám sucho v puse a dojem, že se děje něco hrozného. Mám strach, že umřu, nebo že zešílím. Chvilku mě napadá, že to není pravda, nebo že to snad ani nejsem já. Cítím děs a strašnou bezmoc. Vyletěl bych z kůže, utekl bych, ale není kam…“ popsal své potíže Robert. 
Při prvním návalu těchto ochromujících příznaků si zavolal sanitku. Měl dojem, že ho v nemocnici odbyli. Dostal na interně injekci na uklidnění, kapačku a komentář, že se nic vážného nenašlo: „Může za to asi stres.“ Za tři týdny se mu ale potíže vrátily. Absolvoval neurologické vyšetření s diagnózou latentní tetanie a doporučili mu brát hořčík. Trochu se ho dotklo, když mu praktický lékař doporučil psychiatrickou léčbu a psychoterapii: „Já si přece ty potíže nevymýšlím, nejsem blázen!“

Neurologická, interní nebo psychická porucha? Zmatení lékařského jazyka

Trpíme-li takto závažnými tělesnými příznaky, je pochopitelné, že hledáme diagnózu, tedy vysvětlení, co s námi je. Stejně tak hledáme i účinnou léčbu, která potíže odstraní. A zde narazíme hned na první kámen úrazu. Vyléčí naše potíže internista, neurolog, psychiatr nebo psycholog?

Neurolog a internista nejprve musí zjistit, jestli se nejedná o projevy tělesné nemoci, např. roztroušené sklerózy. Pokud se nic ze somatických poruch nepotvrdí, mohou pojmenovat naše problémy celou řadou exoticky a dramaticky znějících diagnóz: Vegetativní labilita a dystonie, neurocirkulační astenie. Častěji pak latentní, kryptogenní, chronická nebo neurogenní tetanie, spasmofilie, spasmofilní neuropatie. Psychiatr zase může použít diagnózy jako konverzní porucha, disociativní stav, panická porucha, anxiózní neuróza, larvovaná deprese i agorafobie. Starší odborníci by zase hovořili o neurastenii nebo o hysterickém záchvatu.

Z psychologického hlediska se ale vždy jedná o jednu a tutéž poruchu, kterou každý odborník vidí ze svého úhlu. Našim záměrem bude hlouběji pochopit její souvislosti a příčiny.

Psychologický pohled

Množství diagnóz odráží mnohotvárnost poruchy samotné. Mohli bychom přesněji hovořit o poruchách „panického spektra“. Tedy takových, které souvisí s emocí paniky, která se projevuje bouřlivou tělesnou reakcí spojenou s akutními pocity strachu a ohrožení. Život je příliš složitý, než aby se všichni odborníci shodli v jednotném pohledu. V následujícím textu se pokusím nabídnout pochopení těchto poruch pomocí metafory stromu. Pestré symptomy, tedy nepříjemné ohrožující tělesné i duševní příznaky jsou husté, spletité větve koruny stromu, které se kymácí ve větru a nahání strach. Medicína umožní jejich zpevnění nebo odříznutí. Jejich uřezání (jako např. odstranění příznaků pouze psychofarmaky, nebo odvedením pozornosti relaxací) nezřídka za čas způsobí, že větve narostou znovu, někdy ještě hustší, než byly dříve.

Kamil míval fobii z létání. Zažíval panické stavy, když si představil propastnou hloubku pod letadlem ve vzduchu. Ujišťování, že se jedná o nejbezpečnější formu cestování, nepomáhalo. Letadlo přece může spadnout. Kamil strach z létání překonal, když musel ve firmě začít cestovat do Číny. Na letišti si dal panáka nebo Neurol a časem si zvykl. O rok později začal jednoho večera cítit paralyzující úzkost, bušení srdce, studený pot, mravenčení a pocity děsu. To ho nakonec přivedlo do terapie.

Nechceme-li tedy jenom odřezávat „větve“ našich problémů, musíme jít od povrchu, od koruny níže, hlouběji do sebe a zjistit, že naše rozmanité potíže vyrůstají z „kmene“. Tím je u poruch panického spektra právě emoce paniky. Obří strach a pocit ohrožení. A abychom mohli pochopit, kde vzniká kmen, je potřeba jít až pod povrch, do hlubiny našeho nitra a najít kořeny vlastní paniky. Ty mohou být pochopitelně u různých lidí různé, ale v praxi se ukazuje několik nejtypičtějších příčin, kterým se budeme dále věnovat.

Panika

Ještě než se pustíme ke kořenům, všimneme si kmenu poruchy, samotné emoce paniky. Zajímavá je etymologie tohoto slova. Slovo je odvozeno od starořeckého jména boha Pana (Πάν), jehož tak údajně v řecké mytologii nazývali proto, že všechny obveseloval, naproti tomu však také v poledních hodinách svým křikem naháněl strach. Pacienti trpící panickou poruchou se mnohdy starořeckému bohu Panovi nápadně podobají. Jak si dále na příbězích pacientů ukážeme, dramatickými psychickými potížemi často trpí lidé, do kterých bychom to mnohdy „vůbec neřekli.“ Někdy působí navenek velmi pohodově, jindy žijí jednostranným způsobem života. Pokoušejí se obejít konfliktní, nepříjemná a kontroverzní životní témata, být raději pro druhé obveselením, případně chtějí „jít z cesty“ a nedávat najevo svou odlišnost.

Kořeny paniky

Panikařit můžeme z čehokoliv, co nám subjektivně nahání hrůzu, co v nás vyvolává „fobický“ strach, děs. Oproti fobiím mají panické potíže jednu zásadní nevýhodu. Důvody jsou hluboce nevědomé. Taky musí být. Snažíme se sami před sebou ukrýt to, co pokládáme za ohrožující, nebo ještě přesněji zničující. Podle fyzikálního zákona o zachování energie ale nemůže žádná energie, tudíž ani žádná emoce, sama od sebe jen tak zmizet. Může se pouze např. koncentrovat anebo změnit podobu. A to přesně se stane v případě psychických poruch. Potlačené emoce se proráží napovrch jako se prorazí napovrch stlačené péro z gauče. Abychom mohli plně pochopit vznik poruch spojených s panickými stavy, je potřeba pochopit JAK porucha vzniká, tedy jaké psychické mechanismy se podílí na jejím vzniku. Pro lepší pochopení bude použito pěti metafor: Elektrický zkrat, alergie, útok na hrad, výhybkář a o vlku a o koze. Než se dostaneme k mechanismu vzniku poruchy, je potřeba si říct CO ji vyvolává.  Z čeho tedy panikaříme nejčastěji? Paniku může vyvolat v podstatě cokoliv, co má pro nás subjektivně děsuplný význam.

Typicky ale nachází terapeuti u svých pacientů tyto čtyři ...

zdroje: strach z vlastní smrti, agresivity, bezmoci a sexuality. Uvedený model panických potíží je možné podle výše nabídnuté alegorie se stromem zobrazit následovně:  

Agresivita

Toho dne Lenka nepřijela na terapii. Místo toho si přála videohovor, který byl vzhledem k v té době probíhající koronavirové pandemii alternativní formou setkání. Vypadala zklamaně, vystrašeně, unaveně a nešťastně. „Dneska bych za Vámi ani nebyla schopná přijet. V noci jsem měla záchvat, bylo mi strašně. Myslela jsem, že budu muset jet na pohotovost. Měla jsem návaly na omdlení, bušilo mi srdce, bolelo mě břicho, myslela jsem, že je se mnou konec.“ Vše ovšem říkala, jak bylo jejím zvykem, s pobaveným, sebeironizujícím úsměvem.^[1] Lenka chodila do terapie druhým rokem. Proto tušila, že nemá tělesnou nemoc. Bála se ale, že se u ní rozvinula vážná psychiatrická porucha, že „zešílí.“ Taky byla zběhlejší ve „čtení“ vlastních životních událostí a napadlo ji, že potíže mají souvislost s jejím online setkáním s přáteli. Když jsme dopodrobna probrali události včerejšího hovoru, ukázalo se, že jí provokoval jeden opilý kamarád a to, jak si někteří kamarádi „hráli“ na bezproblémovost. Toto téma bylo mimochodem typické právě pro ni. 

Lence velmi pomohlo uvědomit si, že nemusí na psychiatrickou pohotovost, protože „nešílí“. „Pouze“ se bála projevit svůj hněv na kamarády. To ji vyděsilo. Prožila vztek, ale bylo pro ni vnitřně nepřijatelné a neznámé projevit jej. Necítila se svobodná hovor ukončit. I když se ostatní podle vlastního uvážení odpojovali a šli spát, ona se cítila povinna zůstat až do konce, aby to „nebylo blbé“.

Tento motiv je u lidí trpících panickými potížemi velmi častý. Děs může být způsoben obavami z následků projevené zlosti. „Co si o mně řeknou? Jak zareagují na moje projevy odporu? Odmítnou mě, stanou se z nich nepřátelé, zaútočí na mne…?“ Druhou možností, která vyvolává paniku, je poškození vlastního sebeobrazu. „Jsem hrozná, agresivní osoba! Vůbec nejsem kamarádská a chápavá!“ Uvědomění si a projevení hněvu nám při takovém očekávání nahání hrůzu.

Do této skupiny patří i některé fobické reakce. Například fobie z krve, pavouků, výšky, (…) v sobě mnohdy zahrnují témata agresivní konfrontace. „Tady poteče krev!“ je zvolání, které je typické nejen pro odběry krve, ale taky pro „masakr“. Stejně tak můžeme mít fobii z hmyzu, že nám něco velmi záludného provede, nějak nám ublíží a o strachu z pádu z výšky ani nemluvě.  

Strach ze smrti

Obavy ze smrti nejsou jen symptom. Nejsou „jen“ iracionální fobie spojená s paralyzující představou, že právě teď umíráme. Strach ze smrti je i příčinou, vede k rozvoji panické reakce. Lidé trpící panickými potížemi mívají zpravidla strach pomyslet na smrt. Děsí je jak pomíjivost, konečnost života, tak i uvědomění vlastní smrtelnosti.

Pacienti se snaží negativní myšlenky izolovat. Myšlenky na smrt pak mají úplný zákaz vstoupit do vědomí. Za vytěsňujícím postojem ke smrti stojí obvykle dva extrémní výchovné a životní postoje. Buďto jsme si navykli žít v bavlnce, vyhýbat se „drsným“ stránkám života, nebo jsme se naopak setkali s příliš intenzivním náporem životní „drsnosti“. Například jsme zažili nebezpečnou nemoc nebo smrt v rodině jako děti. Děti nemohou mít dostatek zkušeností, aby se vyrovnaly s emočně zahlcujícími situacemi, jakou smrt beze sporu je. Další možností je, že životně ohrožující událost prožil někdo z rodičů a na téma smrti uvalil rodinné tabu. V takové situaci nastává bludný kruh: Strach z umírání vyvolá děs, paniku. Ta se na tělesné rovině projevuje dramatickými projevy, které mohou působit jako příznaky dramatického umírání, čímž se strach ze smrti ještě zvýší.

Proč je myšlenka na smrt tak ohrožující? Za obavami ze smrti může stát vícero zdrojů. Jednak je přijetí smrti jako součásti života velmi náročné téma. Ke smíření s konečností života vede dlouhá cesta s typickými fázemi: šokem, popřením, připouštěním si reality, vztekem, smlouváním a nakonec smířením. Musíme o smrti přemýšlet, uvědomovat si ji, zvykat si na tuto myšlenku. Smrt se snažíme chápat jako nezvládnutou nemoc. Podrobněji se budeme tématu smrti věnovat ve speciálním oddílu webu uTerapeuta.cz.

Zároveň je důležité, abychom v životě zkoušeli naplňovat naše cíle, realizovali své možnosti, nežili s dojmem, že vlastním životem mrháme. Představa životního konce pak přináší děs – že už nestihneme víc z toho, co bychom rádi. Přijetí smrti taky vyžaduje zvnitřnění značné míry pokory, což je náročný úkol a obsáhlé téma, přesahující možnosti tohoto článku. 

Strach z bezmoci, zešílení a z dětské pozice

Přestože bezmoc zažíváme i v jiných situacích, než je ohrožení života, psychologicky se bezmoc strachu ze smrti podobá. Smrt je přece ta největší bezmoc. Můžeme se sice snažit žít zdravě a chovat bezpečně, ale nikdo z nás nezná ani den ani hodinu naší soudné chvíle.

O „zbláznění se“ mnoho lidí mluví jako o „rupnutí v bedně“. Máme dojem, že se nám v hlavě přepne nějaký vypínač nebo přepálí součástka a začneme mít halucinace, bludy, chovat se podivínsky. Takové zbláznění je pak prožíváno jako veliká bezmoc.

Můžeme mít představu, že se budeme chovat jako dítě. Kojenec, který se musí nechat krmit a oblékat, nesrozumitelně mluví, křičí… Dítě má mnohem méně svobody než dospělý. Musí se více podřizovat a mnoha událostem příliš nerozumí. Je závislé na druhých, hlavně na dospělých, pečujících osobách. Některé pacienty začnou trápit panické projevy právě v době, kdy mají čelit novým výzvám, cítí se nejistě. Mají například pracovat v novém kolektivu nebo s novým přístrojem. Studenty může čekat náročná zkouška, u které si připadají jako „bezmocné malé dítě.“

Všechny tři zmíněné situace (bezmoc, zešílení i dětská pozice) si jsou v něčem podobné. Lidé s panickými potížemi mívají rádi události pod kontrolou. Často neradi riskují, experimentují. Zkoušení nového v sobě totiž zahrnuje riziko tápání, nejistoty, neodzkoušených postupů. Zůstávají raději „při zemi“, aby po vzletu nenastal pád. Proto mají tito lidé často i strach z výšek, z cestování letadlem, ale mnohdy i vlakem nebo veřejnou dopravou. Obavy vzbuzují situace nejen když hrozí smrt (pád letadla), ale i ty, když je omezena svoboda volby – například ovlivnit, kdy je možné vystoupit, kudy a jak rychle jet, kdo si přisedne apod.

Bezmoc opět není jen patologický stav, kdy máme klamný dojem, že neexistuje řešení, zatímco existují možnosti, kudy jít dál. Bezmoc je i realistická emoce, přijetí vlastní nesvobody, podřízenosti a nemohoucnosti. Je to ale také jedna z nejtěžších emocí, kterou se zdaleka ne každému podaří přijmout, smířit se s ní.

Mnoho pacientů nemělo buď s celým dětstvím, nebo specificky s dětskou pozicí ve svém životě dobrou zkušenost. Mohli zažívat rodičovský nátlak, „diktaturu lásky“, tlak na pravidla. Bojí se proto situací, kdy události nemají strukturu, kde se improvizuje, je potřeba se spoléhat na druhé lidi…

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

Aischylos

Sexualita

Sexualita má v lidské duši svou vlastní „budovu s mnoha odlehlými křídly a patry“. Na webu uTerapeuta.cz má pro svůj význam a složitost speciální sekci. Zde jen nastíním některé možné významy, které v sobě sex může ukrývat. Jednak je erotika formou mezilidského kontaktu, kdy dovolujeme tomu druhému, aby měl na nás vliv a poznal naše intimní sféry. To bývá pro některé lidi trpící panikou náročné a nepříjemné. Zároveň mohla být erotická oblast trpícího poškozena zneužitím, puritánstvím okolí, vypěstovaným strachem z Božího nebo rodičovského trestu. Někdy mají, častěji ženy, obavy ze svých sexuálních přání. Bojí se, že se z nich stanou „lehké holky“, děsí se praktických, zdravotních a morálních důvodů svých tužeb. Tak jako u jiných poruch se i zde vždy vyplatí v bezpečném terapeutickém rámci podrobně prozkoumat zkušenosti a představy člověka léčícího se psychoterapií.

Kde je strach, je i chuť – ničit, zemřít, zešílet, být dítě i mít sex 

„Teď se tady skácím a bude po mně. Konec všeho, co jsem chtěl ještě stihnout. Děti přijdou o otce, Jana o manžela. Jak zaplatí dům? Mám v životě ještě tolik plánů. A přitom o ně můžu všechny v jedné vteřině přijít,“ svěřoval se v hodině terapie Karel.  

Karel se děsil své smrti. Měl soucit se svou rodinou. Postupnou analýzou událostí se ale začal v terapii rozkrývat zajímavý obraz. Karel byl velice vytížený v náročné práci, měl tři malé syny a podnikavou manželku. Býval napjatý, starostlivý. Přestože měl své osobní přání a touhy, mnohem více energie spotřeboval na podporu a pozitivní vliv svého okolí.

Psychoterapeuti vzdělaní v psychodynamické terapii vědí, že žádný člověk není jednobarevný, jednostranně zaměřený. Vědí, že co není patrné přímo, bude skryto někde v podvědomí. Karel totiž tak silně tlačil na „pozitivní“ životní hodnoty: profit, zlepšování, budování, pomoc rodině (…), že bylo až nápadné, kde je jeho „stín“. Kde jsou jeho vlastní kontroverze, odpor, chuť se na vše vykašlat a mít klid? Ukázalo se, že tak, jako u řady dalších lidí, byly vtěleny právě do opakovaného zabývání se tématem umírání a smrti. Jeho vnitřní filmový režisér mu neustále inscenoval horory o smrti.

Ukázala se známá psychoanalytická zkušenost - kde je strach, bývá i chuť. Karel se skutečně a upřímně děsil možnosti své smrti. Strach z úmrtí totiž odpovídá jeho „budovatelské, pozitivní“ části osobnosti. Chuť zemřít odrážela naopak jeho sice lidsky přirozené, ale Karlem zavržené, odříznuté emoce vzteku, odporu, nesouhlasu a potřeby myslet na sebe. Kdyby zemřel, měl by od všeho pokoj. Nemusel by vydělávat peníze, děsit se každé ráno, co ho čeká. Nemusel by vodit staršího syna do houslí, zažívat tolik napětí. Skácel by se pod židli a nemusel by ani mluvit s tím všetečným terapeutem, který se ho pořád na něco ptá a nabízí mu i tak nepříjemné představy, že se nejen smrti bojí, ale taky si ji přeje, jako zastavení, které si obvykle nedovolí a ani ho vlastně nezná a neumí provést.

Stejný význam má i strach ze „zbláznění se“. U naprosté většiny psychických poruch nenastává „přepnutí duševní páčky, nerupne nám v bedně“. Jde o dlouhodobý rozvoj problémů, často silně rozporuplných konfliktů, které nemocný nevědomě vyřeší zformováním nemoci. Ta je sice velmi bolestivá, ale představuje zároveň pokus o vyřešení problému. Například takový „šílenec“ si může říkat co chce. Může být „nepříčetný“ a s někým se porvat. Nemusí chodit do práce, zavřou ho do „blázince“, kde nemusí nic řešit, dostane léky a kouká z okna. Taková schématická vize je opět pro Karla postrachem i vítanou „oázou“ odpočinku a svobody, kterou si jinak než v nemoci není schopen ani ochoten zajistit.

Obava z bezmoci a dětské závislé pozice je vyvolaná zážitkem nemohoucnosti, omezení kontroly vlastního života. Vzpomeňme si ale na situace, kdy o nás někdo pečuje, kdy se odevzdáme do starostlivých rukou druhého. Potřeby vrátit se do „peřinky“ kojeneckého období a přisát se k maminčinu prsu nikdy zcela nezmizí. A pokud jsme byli „odstaveni“ příliš brzy, zažili jsme například razantnější výchovu, tlak k samostatnosti, přílišné dospělosti, což se u mnoha pacientů s těmito potížemi stalo, pak žijeme v celoživotním konfliktu, souboji motivů. Na jednu stranu toužíme vrátit se od peřinky, nechat se krmit, ale zároveň z toho máme hrůzu, že se to buď nestane nebo nám tuto pozici někdo vyčte. Řešením může být nemoc. Musíme do peřin, někdy i nemocničních, cítíme potřebu přijímat léky, bez nichž máme dojem, že nepřežijeme, tak jako bychom skutečně nepřežili bez krmení matky. Zároveň je nám situace krajně nepříjemná a cítíme se slabí, že selháváme, protože bychom přece měli být mnohem dospělejší. Problém tedy spočívá v současné touze a obavě po dětské závislosti ve vztahu. Téma je pak bez vnitřního, psychologického zpracování skrze prožití, uvědomění, pantomimicky odehráno výše uvedenou formou vzniku poruchy.

Obdobná je situace u lidí s nevědomými vnitřními konflikty v sexuální oblasti. Například máme-li v duši vnitřní rozpor mezi současně přítomnou erotickou touhou a morálními zábranami, podle nichž je sex bezcharakterní a odpudivý, můžeme najít nevědomky řešení v kompromisu. Omdlít u lékaře, nebo zažít resuscitaci záchranáři, je na jedné straně čistě medicínský „akt“, na straně druhé dochází k intenzivnímu a intimnímu lidskému kontaktu spojeného s dotyky…

Jak panika vzniká

Vznik panických stavů si přiblížíme pomocí pěti slíbených metafor. Podobenství mají za úkol přiblížit způsoby, jak s ohrožujícím tématem naložíme. Můžeme skrze ně ovšem pochopit nejen způsob vzniku potíží, ale také cesty, jak se poruchovému fungování, tedy panikaření vyhnout.

Panika jako zkrat

Představme si naši mysl, prožívání a uvědomování vnitřních dějů, tedy naši „hlavu“, jako elektrický spotřebič. Mysl spotřebovává „duševní elektrickou energii“. Když spotřebič demontujeme z elektrického obvodu, dochází ke spojení „nakrátko“, tedy ke zkratu. Elektrický proud neprochází přes spotřebič, ale přímo od jednoho pólu ke druhému. A přesně to se děje také v případě panické ataky. „Hlava“ je odpojená a my se chováme „bezhlavě“. Panikaříme, „hlava nám to nebere“, co se s námi děje, nerozumíme tomu a vůbec se chováme nerozumně. Jsme zaplaveni vlnou tsunami v podobě „vylitých“ emocí a souvisejících tělesných reakcí.

„Demontáž mysli – hlavy“ je z jedné strany velmi výhodná. Nemusíme si nad starostmi „lámat hlavu“. Toto pohodlí je ovšem vykoupeno chybějící schopností si rozumět. Mnozí pacienti jsou přesvědčeni, že jejich problémy přicházejí bez příčiny. Přestože bývají hodně přemýšliví, nejsou zvyklí přemýšlet o přímočarých souvislostech mezi cítěním a vztahy. Jsou překvapeni, když v terapii nabízím představu, že jejich stav něco vyvolalo, jak říká stará známá psychoterapeutická poučka: „Když léčíte stavy, ptejte se na vztahy.“ Léčba bez „instalace mysli“ a „lámání si hlavy“ nad sebou samými není doopravdy možná. Přesto nemalé procento lidí s touto poruchou raději volí psychofarmaka jako „chlazení“ zkratů, ale nemají vnitřní důvěru v to, že by snesli mít „plnou hlavu problémů“. Proto jich pak mají plné tělo. 

Panika jako alergický šok

Dalším příměrem, který mi umožňuje pochopit řadu psychických problémů, včetně těch panických, je koncepce vzniku alergie. Alergie představuje přehnanou, silnou obrannou reakci těla na běžně se vyskytující látku. Pokud je autoimunitní reakce těla příliš silná, bráníme se alergenu, tedy podnětu, který alergii vyvolává s velkou vehemencí, může přijít až život ohrožující alergický, tedy anafylaktický šok.

Stejná situace se odehrává na duševní rovině. Emoci, která nemusí být sama o sobě nijak ničivá, například bezmoc, hněv nebo vzrušení, vyhodnotíme subjektivně jako velmi ohrožující. A reagujeme „anafylaktickým, alergickým šokem“.

Mnozí pacienti si sami ordinují léčbu podobnou jedné formě léčby v alergologii. Přejí si vyhýbat se alergenům, například tématům smrti, případně si vzít tišící psychofarmaka, jako se u alergie nasadí Zodac nebo jiné antihistaminikum. To má snížit prudkost reakcí, omezit přecitlivělost na látku.

Existuje ale ještě další forma léčby alergií, která je taky cestou psychoterapeutickou. Když se podávají malé dávky alergenu, často a dlouhodobě, pak si tělo na alergen uvyká, nespouští poplašnou alergickou reakci – nepanikaří. A o totéž jde i v terapii. V opakovaných, častých setkáních se věnovat tématům, která původně naháněla hrůzu. Vyrovnat se s nimi, uvyknout si na jejich přítomnost a naučit se s nimi díky tomu přiměřeně, nikoliv poplašeně, zacházet.

Napadení hradu aneb Panika jako útok

Jestliže jsou některé emoce nežádoucí, nemohou svobodně vstoupit do myšlení, cítění a chování. Naše city ale nezmizí jen proto, že si je nepřejeme. „Vyhodíme-li je dveřmi, vrátí se oknem.“ Na způsob středověkých povstání se potírané emoce snaží do našeho vědomí probojovat silou. Téma zaútočí na naši mysl jako dlouho utlačovaní poddaní na hrad utiskujícího vladaře. Ne náhodou se totiž hovoří o panických atakách. Ataka pochází z francouzského attaque, což znamená útok. Ten vojska podnikají v době, kdy je ostraha hradu nejméně bdělá, oslabená. Proto přichází ataky paniky velmi často překvapivě, v neočekávaných chvílích, například v noci. Jindy přichází jak podle domluveného bitevního plánu, například v návaznosti na plánovaný nákup, pracovní poradu apod.

Ne vždy se musí jednat jen o potřebu projevit hněv. Cílem je, aby se potlačené city dostaly „ke slovu“, do vědomí. Pokud se ale jedná o projev vzteku, je dobré si povšimnout, že napadeným „hradem“ není druhý člověk, ale my sami. Útok je veden opačným směrem. Jako by si útočníci ohnuli hlavně svých zbraní o 180° a mířili tak namísto na druhé sami na sebe. Jsme to především my, kdo trpíme panikou. Důvod pro tento zdánlivý paradox bude objasněn v pátém podobenství.

Konverze: výhybkář v naší duši

Z psychiatricko-psychologického hlediska bychom panické potíže měli diagnosticky označit jako konverzní potíže. Konverzí se míní směna, obrat nebo převod. Například směna dolarů za eura, nebo převod jednotek ve fyzice. Jedno je převedeno v druhé. Stejný děj nastává i v lidské psychice. Psychická energie je převedena na tělesnou. Můžeme si představit, že máme v mysli nádražního výpravčího nebo výhybkáře. Ten má na starosti, aby nedošlo k haváriím, nežádoucím střetům vlaků. Například by mohlo dojít ke střetu mezi potřebou projevit vztek vůči rodičům a současnou potřebou být jim blízko, nepřijít o jejich náklonnost. Bdělý výhybkář pak přehodí výhybku z koleje „uvědomění, duševní a slovní projevení“ na kolej „tělesné zpracování“. Energie jedoucího vlaku (prožitky) se tak plnou rychlostí vřítí do bouřlivých tělesných projevů, zatímco na koleji vědomí je ticho a prázdno. Pacienti velmi často říkají „Nerozumím tomu,“ „…nic mě nenapadá,“ nebo „Nedává mi to smysl…“ Na tělesné trati došlo k „vykolejení“, zato duševní kolej se jeví zcela prázdná.

O vlku a o koze: Tetanický (panický) záchvat jako kompromis

Panický a tetanický záchvat můžeme v neposlední řadě vidět jako naplnění pořekadla: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Záchvat třesu nebo úzkosti je totiž kompromisem. Je vyústěním vnitřního konfliktu, rozporu mezi „třepat se vzteky“ a „volat o pomoc“. Tímto způsobem vpouštíme do těla hněv. Opět obejdeme uvědomění, vzteky se třese naše tělo, aniž bychom si to uvědomili. Zároveň to blízkým „nenandáme“ svým hněvem my, udělá to za nás záchvat. Rodina nebo partner se mohou strachovat, trápíme je nevědomky svým stavem. Záchvat je ovšem „geniální“ nejen v tom, že pod hladinou uvědomění umožní projevit vztek. Navíc ještě nevyvolá konfliktní atmosféru, nevede k odmítnutí, ale ještě navíc pomocí něj své blízké k sobě připoutáme. Záchvate totiž nejen svádí jako bleskosvod náš akumulovaný vztek. Navíc jeho pomocí voláme po péči, starosti a blízkosti důležitých lidí v našem okolí. Fyzická pomoc, dotyky a další tělesný kontakt pečující osoby s námi také může nabízet jinak zapovězenou tělesnost a smyslovost.

Hořčík: byla dříve slepice nebo vejce?

Většina pacientů by si přála, aby se našla jasná biologická příčina nemoci. Důvody jsou pro to přinejmenším dva. Zaprvé. Mít psychické potíže má stále pachuť selhání, slabosti, pocitů viny. Jsme-li nemocní z biologických příčin, můžeme se považovat za oběti spiknutí orgánů, hormonů nebo virů proti nám, jsme chudáci. Naproti tomu trpíme-li z psychických příčin, jsme považováni za pachatele vlastních problémů. Zadruhé je náročné pouštět se do kontaktu s duševními tématy, se kterými si nevíme rady a ohrožují nás. Připouštět si například hněv, který si sami vyčítáme, že jej cítíme, a navíc se obáváme odmítavé reakce okolí, je zdrojem velké nepohody.

Je prokázáno, že nedostatek hořčíku negativně působí na fungování svalstva i nervů. Zároveň se ukazuje, že dlouhodobé emoční vypětí a zátěž významně snižují jeho hladinu v organismu. Může tedy jít o bludný kruh, kdy jeden následek je příčinou pro další událost: Dlouhodobé pocity ohrožení, strachu z vnitřních nezpracovaných témat (například bezmoci, hněvu, sexuálních tužeb apod.) vedou k trvalým stresovým reakcím organismu a k vyčerpání hořčíku. To se odrazí ve větší tělesné dráždivosti, tendenci k třesu, záškubům, chvění, paralýzám apod. Ty nás pak znova vyděsí. Cítíme se ohroženi, panikaříme, stupňují se stresové reakce, klesá hladina hořčíku, čímž se uzavírá bludný kruh.

Dýchejte do pytlíku aneb může za to „hyperventilace”?

U nadměrného dýchání je situace analogická. Hyperventilace je produktem, nikoliv příčinou poruchy. Nebo přesněji řečeno, je jedním z mezičlánků bludného kruhu: Hrůzou se nám „tají dech“, což se snažíme „rozdýchat“. Zrychlené dýchání naruší rovnováhu vnitřního prostředí, kdy se v krvi hromadí kyslík a ubývá naopak oxid uhličitý. Tato nerovnováha vede k výše uvedeným tělesným příznakům. Uvědomíme si sice fyzické symptomy, ale ne už jejich příčinu. Vnímáme je jako něco katastrofického a smrtelně nebezpečného. To následně znovu vyvolá úzkostnou poplachovou reakci nebo ji ještě prohloubí. Znovu se zrychlí dýchání a celý cyklus se opakuje.

Nepřímá úměrnost závažnosti aneb Cesty řešení

O co dramatičtější, subjektivně těžko únosné, nebezpečné a ohrožující jsou příznaky panických potíží, o to méně závažné mají dopady na tělesné zdraví člověka. Nedochází k poškození orgánů a nejsme doopravdy ohroženi na životě, byť to nemocné často napadá.

Závažný je dopad poruchy na psychický stav a mezilidské vztahy. Cílem terapie ovšem nebývá pouhé odstranění příznaků poruchy. Nechceme jen odřezávat větve dříve zmíněného stromu. Ani kdyby existoval zázračný způsob, jak mávnutím kouzelné hůlky odčarovat život znepříjemňující symptomy paniky, není to v první řadě to, co si psychodynamičtí psychoterapeuti kladou za cíl. Tím je hlavně zprostředkování pochopení vnitřního fungování, odhalení skrytých obav. Skrze vnitřní osvobození se od strachu z vlastního „sklepa“, svých podvědomých motivů, pak můžeme dojít k novým životním postojům, přestavbě naší osobnosti. A když se nebojíme sestupovat do sklepení naší osobnosti, nemusíme si pořizovat silnou baterku, polykat prášek na uvolnění, nechat se vodit za ruku ani před tím meditovat.

Pokud se stále ještě ptáte: „No a co tedy s tím?“ mohu doporučit tři cesty:

1. Přečíst si ještě jednou celý článek. Vztahovat si jednotlivé nápady k sobě sama. Velice často se stává, že přejdeme, nevidíme to, co je pro nás nejpodstatnější. Při čtení textu i v celém životě. Míváme klapky na očích. Ty se dávají koňům právě proto, aby se neplašili, tedy aby nepanikařili…
2. Podívat se na obrázek stromu a přemýšet, jestli některý z uvedených kořenů nám nenahání obavy.
3. Přečíst si článek „Co s tím mám dělat, pane doktore?“ na webu uTerapeuta.cz

„Nikde neleží pravda na povrchu.“

Albert Einstein

Přeji odvahu k poznávání vlastních hlubin – kořenů svých trablí