Latentní tetanie, panická porucha a další děsy. Jak je pochopit a léčit?

„Srdce rychle tluče, studený pot se mi rozlévá po těle. Mám zrychlený dech a marně se snažím překonat stažení hrudníku. Nával horka střídá náběh na zimnici a tělo se třese, brní mi ruce. Točí se mi hlava, mám sucho v puse a dojem, že se děje něco hrozného. Mám strach, že umřu, nebo že zešílím. Chvilku mě napadá, že to není pravda, nebo že to snad ani nejsem já. Cítím děs a strašnou bezmoc. Vyletěl bych z kůže, utekl bych, ale není kam…“ popsal své potíže Robert. 
Při prvním návalu těchto ochromujících příznaků si zavolal sanitku. Měl dojem, že ho v nemocnici odbyli. Dostal na interně injekci na uklidnění, kapačku a komentář, že se nic vážného nenašlo: „Může za to asi stres.“ Za tři týdny se mu ale potíže vrátily. Absolvoval neurologické vyšetření s diagnózou latentní tetanie a doporučili mu brát hořčík. Trochu se ho dotklo, když mu praktický lékař doporučil psychiatrickou léčbu a psychoterapii: „Já si přece ty potíže nevymýšlím, nejsem blázen!“

Neurologická, interní nebo psychická porucha? Zmatení lékařského jazyka

Trpíme-li takto závažnými tělesnými příznaky, je pochopitelné, že hledáme diagnózu, tedy vysvětlení, co s námi je. Stejně tak hledáme i účinnou léčbu, která potíže odstraní. A zde narazíme hned na první kámen úrazu. Vyléčí naše potíže internista, neurolog, psychiatr nebo psycholog?

Neurolog a internista nejprve musí zjistit, jestli se nejedná o projevy tělesné nemoci, např. roztroušené sklerózy. Pokud se nic ze somatických poruch nepotvrdí, mohou pojmenovat naše problémy celou řadou exoticky a dramaticky znějících diagnóz: Vegetativní labilita a dystonie, neurocirkulační astenie. Častěji pak latentní, kryptogenní, chronická nebo neurogenní tetanie, spasmofilie, spasmofilní neuropatie. Psychiatr zase může použít diagnózy jako konverzní porucha, disociativní stav, panická porucha, anxiózní neuróza, larvovaná deprese i agorafobie. Starší odborníci by zase hovořili o neurastenii nebo o hysterickém záchvatu.

Z psychologického hlediska se ale vždy jedná o jednu a tutéž poruchu, kterou každý odborník vidí ze svého úhlu. Našim záměrem bude hlouběji pochopit její souvislosti a příčiny.

Psychologický pohled

Množství diagnóz odráží mnohotvárnost poruchy samotné. Mohli bychom přesněji hovořit o poruchách „panického spektra“. Tedy takových, které souvisí s emocí paniky, která se projevuje bouřlivou tělesnou reakcí spojenou s akutními pocity strachu a ohrožení. Život je příliš složitý, než aby se všichni odborníci shodli v jednotném pohledu. V následujícím textu se pokusím nabídnout pochopení těchto poruch pomocí metafory stromu. Pestré symptomy, tedy nepříjemné ohrožující tělesné i duševní příznaky jsou husté, spletité větve koruny stromu, které se kymácí ve větru a nahání strach. Medicína umožní jejich zpevnění nebo odříznutí. Jejich uřezání (jako např. odstranění příznaků pouze psychofarmaky, nebo odvedením pozornosti relaxací) nezřídka za čas způsobí, že větve narostou znovu, někdy ještě hustší, než byly dříve.

Kamil míval fobii z létání. Zažíval panické stavy, když si představil propastnou hloubku pod letadlem ve vzduchu. Ujišťování, že se jedná o nejbezpečnější formu cestování, nepomáhalo. Letadlo přece může spadnout. Kamil strach z létání překonal, když musel ve firmě začít cestovat do Číny. Na letišti si dal panáka nebo Neurol a časem si zvykl. O rok později začal jednoho večera cítit paralyzující úzkost, bušení srdce, studený pot, mravenčení a pocity děsu. To ho nakonec přivedlo do terapie.

Nechceme-li tedy jenom odřezávat „větve“ našich problémů, musíme jít od povrchu, od koruny níže, hlouběji do sebe a zjistit, že naše rozmanité potíže vyrůstají z „kmene“. Tím je u poruch panického spektra právě emoce paniky. Obří strach a pocit ohrožení. A abychom mohli pochopit, kde vzniká kmen, je potřeba jít až pod povrch, do hlubiny našeho nitra a najít kořeny vlastní paniky. Ty mohou být pochopitelně u různých lidí různé, ale v praxi se ukazuje několik nejtypičtějších příčin, kterým se budeme dále věnovat.

Panika

Ještě než se pustíme ke kořenům, všimneme si kmenu poruchy, samotné emoce paniky. Zajímavá je etymologie tohoto slova. Slovo je odvozeno od starořeckého jména boha Pana (Πάν), jehož tak údajně v řecké mytologii nazývali proto, že všechny obveseloval, naproti tomu však také v poledních hodinách svým křikem naháněl strach. Pacienti trpící panickou poruchou se mnohdy starořeckému bohu Panovi nápadně podobají. Jak si dále na příbězích pacientů ukážeme, dramatickými psychickými potížemi často trpí lidé, do kterých bychom to mnohdy „vůbec neřekli.“ Někdy působí navenek velmi pohodově, jindy žijí jednostranným způsobem života. Pokoušejí se obejít konfliktní, nepříjemná a kontroverzní životní témata, být raději pro druhé obveselením, případně chtějí „jít z cesty“ a nedávat najevo svou odlišnost.

Kořeny paniky

Panikařit můžeme z čehokoliv, co nám subjektivně nahání hrůzu, co v nás vyvolává „fobický“ strach, děs. Oproti fobiím mají panické potíže jednu zásadní nevýhodu. Důvody jsou hluboce nevědomé. Taky musí být. Snažíme se sami před sebou ukrýt to, co pokládáme za ohrožující, nebo ještě přesněji zničující. Podle fyzikálního zákona o zachování energie ale nemůže žádná energie, tudíž ani žádná emoce, sama od sebe jen tak zmizet. Může se pouze např. koncentrovat anebo změnit podobu. A to přesně se stane v případě psychických poruch. Potlačené emoce se proráží napovrch jako se prorazí napovrch stlačené péro z gauče. Abychom mohli plně pochopit vznik poruch spojených s panickými stavy, je potřeba pochopit JAK porucha vzniká, tedy jaké psychické mechanismy se podílí na jejím vzniku. Pro lepší pochopení bude použito pěti metafor: Elektrický zkrat, alergie, útok na hrad, výhybkář a o vlku a o koze. Než se dostaneme k mechanismu vzniku poruchy, je potřeba si říct CO ji vyvolává.  Z čeho tedy panikaříme nejčastěji? Paniku může vyvolat v podstatě cokoliv, co má pro nás subjektivně děsuplný význam.

Typicky ale nachází terapeuti u svých pacientů tyto čtyři ...