Co s tím mám dělat, pane doktore? aneb Proč se v psychoterapii nedávají rady

Předplatné Předplatné
minut čtení 30-40 minut
Náročnost Náročnost: Lehčí až středně těžký

Vypadá to,“ říkám v psychoterapeutické hodině Karlovi, „že když se ocitnete v podřízené situaci, jako dnes v práci se šéfem, který Vám zadal úkol, vidíte se jako ponižovaný otrok pod krutým bičem otrokáře. V tu chvíli cítíte takové ponížení a vztek, že začnete shazovat a nerespektovat na oplátku zase Vy jeho. Hlavně svým tónem hlasu, výrazem tváře, ironií. Problém ale je, že si svou útočnost neuvědomujete. Připadáte si, že se jen po právu bráníte jeho napadení a sám sebe jako útočníka nevnímáte.“ 

Na to Karel vystřelí podrážděnou otázku: „No a co s tím mám teda dělat?!“ 

Karlova otázka je na jednu stranu pochopitelná. Od psychologické pomoci očekáváme, že najdeme způsob, jak si v životě lépe poradit s našimi problémy. Ideální by byla rychlá a pádná rada. Doporučení, jak se osvobodit od potíží a zažít více spokojenosti. Na stranu druhou ale lidé po vstupu do psychoterapie se zklamáním zjišťují, že jim terapeuti rady nedávají. Proč tomu tak je? Naše potíže souvisí nejčastěji s naší osobností. Problémy přináší to, jak jsme zvyklí vidět svět a sebe, jak jsme se naučili ve vztazích reagovat. Problém nespočívá v tom, že bychom nevěděli, co máme dělat, ale v tom, jak jsme zvyklí k životu přistupovat. 

Terapeut by mohl dát Karlovi radu. Mohl by mu třeba říct: „Šéf přece není Váš nepřítel. Není to otrokář, dává Vám jen instrukce, jak to šéfové dělají. Zkuste si představit sebe samého na jeho místě. Napočítejte si do pěti a řekněte si ´nejsme nepřátelé´…“ Terapeutova zkušenost ho ale naštěstí vedla k tomu, aby nic podobného neřekl. Nemělo by to totiž stejně cenu.

Ptáte se proč? Všimněme si, jak se zopakoval Karlův problém se šéfem v hodině s terapeutem. Jakmile začal terapeut Karlovi objasňovat, co se v něm zřejmě děje, Karel přestal poslouchat. Jeho okamžitá reakce bez vteřinové prodlevy svědčí o tom, že se nad terapeutovými slovy vůbec nemohl pozastavit, natož si je připustit a přemýšlet o nich. Okamžitě překlopil svou roli naslouchajícího a přijímajícího do opačné role: podrážděného a rozdávajícího (otázky). Nesnesl nerovnovážnost vztahu s terapeutem, stejně jako ji neunáší v práci, ale ani v manželství a s kamarády. Terapeutovu radu by zřejmě prožil jako nepochopení a spolčení terapeuta s jeho vedoucím. 

Proč nefungují rady?

Otázka „A co s tím, pane doktore?“ je jednou z nejčastěji položených. Přitom je vlastně absurdní. Copak je možné směstnat složitost života do „manuálu“ řešení? Ani na webu uTerapeuta.cz není možné pochopit daný problém skrze jediný článek, ale obvykle až složením vícero nabízených úhlů z různých textů. Především pak prostřednictvím přemýšlení, prožívání událostí, hledání souvislostí, nových zorných úhlů a v neposlední řadě skrze experimenty. Tedy zkoušení nových forem řešení. 

Nefunkčnost, neužitečnost rad se dá snadno prokázat na minimálně třech situacích. Zaprvé jsme jako děti slýchali řadu rodičovských rad. Kdo z nás si je opravdu vzal k srdci a řídí se jimi? „Uč se, hochu, ať neskončíš jako já,“ říká otec synovi, když odchází na noční, špatně placenou směnu. Ale sám si rekvalifikaci neudělá… Zadruhé: Na pultech knihkupců jsou celé stohy knih, které hlásají desítky zaručených rad. Cest, jak vyřešit naše problémy. Přesto problémy světa nejsou vyřešeny a hlad po psychoterapeutickém léčení stále roste. A především zatřetí: Podívejme se na naši schopnost dávat rady lidem v obdobné situaci. V drtivé většině jsme schopni člověku s podobným trápením, jako máme my, poradit, co má dělat. Vidíme jeho problémy zřetelně a je nám jasné, kde si škodí a co by měl dělat jinak. Ve skupinové psychoterapii se stává, že jeden pacient s bludy a halucinacemi vidí naprosto jasně nereálnost vnímání svého kolegy, ale trvá na svých vlastních zkreslených vizích. Dívky s mentální anorexií vidí u těch druhých jejich vyhublost a zhoubnost zvracení i bojkotu léčby. Samy však dělají totéž. A (pokud možno bez urážky) mnozí kouči a poradci razící jasné a rychlé způsoby vyřešení potíží, ve svém osobním životě obvykle nemají čirou harmonii, pokoj a štěstí. 

Pokud tedy víme, co nám škodí a co by nám prospělo, proč se tak nechováme? Podobně jako ví mladá žena s anorexií, že hladovění škodí a k ničemu pozitivnímu nevede, proč jej potom sama provozuje? Je tomu tak proto, že její problém jí sice něco bere (zejména nezvratně zdraví a potenciálně i život), ale také něco dává (například morální triumf, povznesení se nad závislost na potřebě nasycení nebo zástupné vyjádření hněvu rodině a další motivy, které jsou probrány v samostatném článku o anorexii). Má v sobě ještě druhou část, která se léčit odmítá a vyhledává poruchu pro její přínos. Léčba je přínosnější, dáme-li prostor téhle sabotující části našeho já. Pak přestane být ilegální a nemusí se projevovat „partizánsky“, ale hledat způsoby, jak dát našim utlačovaným potřebám prostor pro nás i pro okolí co nevkusnější a nejprospěšnější formou. Aby se nám mohlo ulevit, je potřeba upřímně nahlédnout do svého nitra, naučit se rozumět si a nahradit to, co porucha do našeho života přináší jiným způsobem. 

Kde se bere osobní zralost

Zkušenost ukazuje, že osobnostní zralost a vztahová harmonie nevzniká nárazově. Nepadá z nebe ani se nerodí absolvováním kurzu. Jde ruku v ruce s vnímavostí a schopností „žít v pravdě“ se sebou i s druhými.  

„Jdi do sebe, do svých hlubin a nejprve poznej sám sebe. Pak pochopíš, proč musíš onemocnět, a snad se tomu, abys onemocněl, vyhneš.“

Sigmund Freud

Přesto je otázka „Co s tím?“ tak populární a naléhavá, že se nemálo psychoterapeutů stane poradci. Sám u sebe vnímám v mnoha terapeutických setkáních nutkání dát radu, působit jako expert. Pokud se to ale stane, není to pro dobro pacienta, jak by se mohlo zdát. Obvykle jsem uhnul od jiného, skrytějšího motivu, který za zmíněnou otázkou stojí. Mým terapeutickým úkolem je vyznat se nejprve sám v sobě a pochopit, z čeho vyvěrá moje snaha udílet rady. Cílem je pomoci pacientovi lépe si rozumět tím, že mu nabídnu hlubší rovinu pochopení podstaty problému. Nechám ho skrze jeho vnitřní zpracování dané situace růst a sílit. Terapeut, který dává rady, totiž připomíná trenéra v posilovně, který s dobrými úmysly zvedá závaží za svého svěřence. Chceme-li se naučit plavat, nemůžeme být na břehu a číst si o vodě, ale je nutné „namočit se“. Pojďme tedy spolu zaostřit na hlubší patra našeho podvědomí a poodhalit sedm důvodů, které stojí za naléháním na terapeutovu radu. Jejich odhalení vede k překvapivým zjištěním o nás samotných. 

1. Já ne, já ne – to ty, to ty! 

Pochopení tohoto prvního motivu pro kladení otázky „Co s tím, doktore?“ je zásadní pro to, abychom mohli nahlédnout, proč je udílení rad v terapii nefunkční a někdy i škodlivé. Psychoanalytická a z ní odvozená psychodynamická psychoterapie je totiž založená na známém faktu: V duši každého z nás probíhá „dynamika“, tedy rozepře. Spor, který není snadné vyřešit. Hádáme se sami se sebou, jestli si máme koupit krásné a kvalitní, ale drahé boty nebo raději levné, ale z horšího materiálu. Jindy se napomínáme, abychom si už čtvrtou tabulku čokolády nebo kolečko salámu odepřeli, ale naše „druhé já“ je celé natěšené na další slastná sousta. Vidíme, že by bylo dobré dokončit úkol, který po nás učitel či šéf chce, ale dnešek je tak nevhodný pro práci a slova „zítra“ nebo „o víkendu“ jsou tak svůdná… Každý z nás zná ze svého života desítky vlastních vnitřních sporů. Přít se sám se sebou je náročné. Proto situaci vyřešíme tím, že si

Celý text dostupný pro předplatitele za částku menší než 2,70 Kč za den

Cena: 980 Kč / rok

(82 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: