Bez lásky nejsem nic… (2/10)

Předplatné Předplatné
minut čtení 20
Náročnost Náročnost: Lehká

Alergické nebo zvídavé nastavení? 

Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských alergenů“ co nejdále. 

Existují ale i lidé, kteří byli ušetřeni spirituálního zranění nebo předsudků. Tuto skupinu lidí obvykle zajímá, jestli by v nejprodávanější knize světa nebylo i něco užitečného pro nás běžné, pragmatické lidi.  

Nabídnu Vám k úvaze prvek, bez kterého není možné dosáhnout psychického zdraví. Pro emoce radosti, štěstí a pokoje je stejně nepostradatelný, jako je nezbytný cement pro vznik betonu. 

Pomocí příběhů tří lidí z psychoterapeutické praxe si přiblížíme jejich duševní i tělesné potíže způsobeny absencí tohoto prvku. 

  • „Jsem pořád příšerně unavený, pane doktore,“ stěžuje si na začátku své psychoterapeutické hodiny se znechuceným výrazem ve tváři Roman, „práce mě netěší, už když se ráno budím, cítím se strašně vyčerpaný. Ale i když se můžu o víkendu prospat, stejně mi to nedodá energii.“
  • Lenka je během svého sezení mnohem vitálnější. Láteří a stěžuje si totiž na svou dceru: „Hanka vůbec nechápe, co pro ni dělám. To si jako myslí, že mě baví, nutit ji do klavíru a gymnastiky? Že mám plezír z toho den co den se s ní nervovat? To teda fakt ne! …Ale ona to jednou ocení, i když mě teď třeba nenávidí! Teď ať si mě klidně nesnáší, ale jednou bude ráda, že z ní není žádná tlustoprdka. A že umí hrát na klavír, nejenom ťukat do mobilu,“ dodává rezolutně.
  • Zdeněk je svědomitý dříč. Snaží se žít zdravě, jednou až dvakrát týdně zdolá Lysou horu v Beskydech. Je pracovitý a zodpovědný. Bývá vstřícný k lidem okolo, stará se o rodinu. Chodí na masáže, jezdí s rodinou pravidelně na dovolenou. Přesto má úporné bolesti zad, zažívá epizody panické úzkosti a jeho žena si opakovaně stěžuje, že se k ní chová chladně. V ložnici i jinde. 

Příběhy těchto tří lidí nám pomohou hlouběji a prakticky pochopit důležitost tématu „Bez lásky nejsem nic“. 

Psychoterapie poskytuje celou plejádu užitečných teorií a nástrojů, jak si lépe porozumět a cítit ve svém životě více spokojenosti a klidu. V našem cyklu „psychologického poselství Bible pro praktiky“ nabízím deset veršů, které nám mohou pomoci, abychom „pro stromy nepřestali vidět les“. Abychom pro rozmanitost teorií a poznatků neminuli pochopení podstaty.  

Nepostradatelný prvek

Představme si tedy zmíněný životní nepostradatelný „prvek“ či „přísadu“, bez které nelze žít s radostí a chutí, ale jen přežívat nebo se zlobit. 

Je jí láska. Téma otřepané a přitom nepochopené, opomíjené a stěžejní. 

Apoštol Pavel ji v Bibli považuje za naprosto zásadní:

„Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic.“ … „Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů.“

První list Korintským 13:2 a 1

Všichni tři lidé z výše uvedených ukázek mají právě potíž s láskou v jejich životě. 

Druhý díl je nultý díl 

V prvním díle „psychologicko-biblické“ série jsme podrobně prozkoumali, proč je tak zásadní milovat sebe samotné stejným dílem jako naše okolí. Ukázali jsme si na příbězích, k čemu může vést nerovnovážnost na „vahách lásky“. 

Druhý díl by měl být ale dle zásad logiky nazýván spíše dílem nultým. Mnoho z nás totiž ve své „kuchyni života“ zapomene tuto přísadu zařadit do svého receptu. Neplatí proto doporučení: Rozděl kilo lásky na dvě poloviny a dej půl kila do misky „já sám“ a půl kila do rendlíku „moje okolí“. Tento recept nemůžeme naplnit z jednoho prostého důvodu: Ve spižírně žádnou dózu s nápisem „LÁSKA“ vůbec nemáme.

Mnoho forem, jazyků a podob lásky

Láska má mnoho podob a dokonce i klasifikací. 

Někdy se rozlišuje láska 

  • přijímající (jsme milovaní, dostáváme lásku), 
  • láska vzájemná, obousměrná (dáváme i bereme - já tobě a ty mně) a 
  • láska dávající. 

Jiná typologie rozlišuje lásku:

  • Erotickou (vášnivá, sexuální, toužící, partnerská), řecky Erós
  • Přátelskou (láska k přátelům, vrstevníkům, bližním), řecky Philia
  • Rodičovskou (příbuzenská náklonnost, láska k dětem, potomkům), řecky Storgé 
  • Pečující (charitativní, dávající bez ohledu na oplátku), řecky Agapé

Poněkud opomíjené, ale velice důležité dělení je na 

  • lásku jako cit (automatická, spontánní a nekontrolovaná emoce; anglicky „fall in love“ - spadnout do lásky)
  • lásku jako postoj (vědomě utvářený, vůlí řízený, angažovaný postoj; láska jako plod pracného zahradničení). 

Velmi užitečná je i populární teorie o pěti jazycích lásky. O pěti formách, jak můžeme lásku projevit: 

  • Tělesně (doteky, mazlení, něžná objetí, hlazení, sex…)
  • Láskyplná slova (ocenění, vyznání lásky, něžné lichotky…) 
  • Společně trávený, kvalitní čas (povídání, výlet, desková hra, společná práce…)
  • Praktická pomoc (ulehčení od povinností, „přidání své ruky k dílu“…)
  • Dárky

Buďme ale jednoduší: Původní Freudova představa

Obávám se, že se v životě snadno stává, že nám pro množství detailů (teorií) unikne podstata. 

Myslím, že se vyplatí chápat lásku v původním Freudově pohledu. Ten hovořil o „libidinózní energii“ a zdaleka jí nemyslel pouze chuť na sex. Libido chápal jako duševní, životní energii. Jako určitý „drive“, tah na branku, šťávu nebo zamilovanost do života a jeho částí. 

Fyzikální paralela 

Mluvíme-li o láskyplné energii, nabízí se fyzikální paralela. Představme si lásku jako elektrickou energii, proud. Určuje, jestli bude elektrický spotřebič po zapnutí „žít“, fungovat. (Ne)přítomnost elektřiny v rozvodech našeho bytu rozhodne, jestli bude rádio hrát, světlo svítit a vařič sálat teplo, nebo zda zůstane ticho, tma a chladno…  

Sebekvalitnější chytrý telefon je k ničemu, když je baterie vybitá, bez elektrické energie. 

Suchý život bez „šťávy“

Vybitý mobilní telefon je sice pořád stejný mobilní telefon, ale potěšení a užitek, který „bez šťávy“ nabízí, se blíží nule. Stejně tak je to i s láskou. Pokud naše vztahy (k lidem, činnostem, místům apod.) nejsou „nasáklé láskou“, pak jsou „vytunelované“. Jsou to jen vnějškové, formální krusty, prázdné obálky bez obsahu. 

Budeme-li tedy souhlasit, že láska je skutečně „živá voda“, bez níž vadneme a usycháme, proč potom v našich životech tak často chybí?

Tři důvody pro život bez lásky

Jsou pro to obvykle tři nejčastější důvody. V životě buď:

  1. Bojujeme proti lásce („anti-láska“)
  2. Nesměřujeme k lásce, míjíme ji jako podružný cíl, směřujeme jinam („láska jako mimoběžka“) 
  3. Láska v našem životě zvadla, uskřinula, zakrněla, nebo se nevyvinula („mdlá láska“) 

Každý z těchto motivů si přiblížíme v následujících třech klinických ukázkách Romana, Lenky a Zdeňka. 

Romanova prázdnota (a znechucení)

Roman je úspěšný a bohatý člověk. Vše se mu v životě daří. Má prosperující firmu, je ve společnosti uznávaný, vtipný, sebejistý. Vydělané peníze prozíravě investoval do nemovitostí, o práci nemá nouzi. Má atraktivní manželku, obě děti nedávno úspěšně absolvovaly vysokou školu. 

„…Bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů,“

Tento biblický verš ovšem vystihuje, jak se Roman cítí. Všechno, čeho dosáhl, a co umí, je pro něj prázdné, dunivé, pomíjivé, nenaplňující.  Jeho životní úspěchy, peníze, vztahy k blízkým lidem totiž nejsou „namočené do lásky“. Únava, na kterou si stěžuje, není skutečně stavem vyčerpání, které přichází po namáhavé práci. Je to stav „vyhoření“. Důsledek nedostatku „paliva, dříví“, které by mu dodávalo plamennou energii, žár a pohon. Nemiluje svou práci, není nadšený z domů, které postavil, netěší jej, že má zdravé a úspěšné děti, necení si blízkosti své manželky ani svých dovedností. 

V tuto chvíli je velmi lákavé podívat se na Romanovo životní znechucení shora. Odsoudit ho jako člověka, kterého pálí dobré bydlo. Mám proto pro nás všechny otázku: 

Nejsme sami Romanovi podobní?

Jsme si opravdu jistí, že nemáme ani procento z Romanova životního postoje? 

Jenom namátkou: Nehartusili jsme nedávno na děti, aniž bychom si uvědomovali, jak je skvělé, že se nám narodily? Jsme v tuto chvíli vděční za to, že neležíme v nemocnici? A když ležíme, jsme vděční za to, že žijeme v zemi s pokročilou zdravotní péčí a stará se o nás tým vzdělaných odborníků? Ceníme si toho, že nám teče v domě voda? Dvě miliardy lidí na světě nemají ke kvalitní pitné vodě vůbec přístup… Skutečně jsme si vychutnali každé dnešní jídlo? A tak dále, a tak dále. Rozhlédněme se kolem sebe, kolik příležitostí k láskyplnému vděku máme. Využíváme ho? Na kolik procent? 

Prožívat a projevovat lásku může být návyk, dovednost. Schopnost vidět sklenice poloplné, nikoliv poloprázdné. Zároveň ale můžeme mít vůči laskavosti, radosti a dalším pozitivním emocím specifické bloky, jak to uvidíme dále v Romanově příběhu.

Romanův příběh

Romanovi nečekaně a tragicky zemřela maminka, když byl ještě chlapec. Přišel o optimistickou, převážně laskavou bytost, která vyvažovala uštěpačné a ponižující výtky jeho otce, horníka. Smál se Romanovi, že má „místo svalů tvaroh“, že neví, co je to „pořádná robota“. Nadával na tehdejšího prezidenta Václava Havla a všechny „pravdoláskaře“. (Heslem Václava Havla bylo: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“) Roman pochopil, že láska, ztělesněná postavou matky, je velice křehká, zranitelná a snadno se o ni přijde. Nevědomky si proto vytvořil životní plán, že bude nejlepší, když se nebude na nic těšit, bude tvrdě dřít a nedá ubližujícímu „osudu“ ani otci šanci, aby ho znovu emočně zranil a zklamal. Zaujal postoj negující, potírající lásku. Jeho podvědomé motto by mohlo znít: 

Jediná láska, o kterou nepřijdu, je ta, jejíž vznik nepřipustím! 

Roman proto obalil své srdce ochranným mozolem. Stal se cynickým. Mluví se mnou během našich setkání s otráveným výrazem ve tváři a znechuceným tónem hlasu. Když ho v hodině něčím potěším nebo cítí dojetí, zarazí se a zastydí, jakoby spáchal přestupek. 

Zařeknul se, že už se nenechá nikým zranit. Proto se vyhýbá vytvoření laskavých pout k lidem, místům a věcem okolo. Za tuto obranu ale platí těžkou daň. Cítí zmiňovanou prázdnotu, dunění zvonu a řinčení činelů… Vše je v jeho životě jenom smyslu prostý lomoz a hemžení se. 

Pokud se má Romanovi v životě ulevit, bude muset riskovat. Znovu se orientovat na připuštění citů  lásky - ke svému nadání, práci, ženě, dětem, obci i zemi…   

Jak pozorný čtenář pochopil, Roman je příkladem typu „anti-lásky“. Snaží se jí vysmát, posměšně se jí zbavit, jako král ničí sůl v pohádce „Sůl nad zlato“. Králův a Romanův příběh jsou si podobné. Poté, co zničí ingredienci sůl (lásku), zjišťují, že bez ní jejich život nemá chuť a chřadne. 

Lenčina „mimoběžka“ lásky

Lenka upřednostňuje ve výchově své dcery Kláry výkon. Její motivy jsou upřímné a „dobré“. Přemýšlí o své ratolesti, zajímá se o její výkon, přeje jí do života to nejlepší - pružné a štíhlé tělo, nezakrnět před obrazovkou, poznat kamarádky v kroužcích, rozvíjet svůj intelekt, kulturní a estetické cítění v hodinách klavíru. Obětuje své pohodlí, čas i peníze ve prospěch dcery. Vozí ji na tréninky, závody, kupuje jí noty, hlídá, jestli cvičila. Proč to ale dcera neocení? 

Klára necítí od své matky, že by o ni měla laskavý a starostlivý zájem. Vnímá převážně tlak a neustálá očekávání. Stejně tak nemůže od matky „načichnout“ láskou vůči gymnastice, klavíru, hudbě a k životu vůbec. Maminka totiž láskou nevoní. Jakoby byla „desinfikovaná“, sterilně věcná. Kláru proto její mimoškolní aktivity netěší, natož aby je milovala. Vnímá je jako povinnost, nutný prostředek k tomu, aby „matka dala pokoj“, nebo aby nebyla „blbá a tlustá“. 

Lenčin příběh 

S Lenkou se život nemazlil. Doslovně. Vyrůstala v rodině, která si lásku neprojevovala ani tělesně (v podstatě se něžně nedotýkali), ani slovně. Doma nepoužívali milá a lichotivá slova. Něha byla chápána jako pitvoření a hloupé divadýlko. Co ale bylo ceněno velkou dávkou uznání, byl výkon. Sportovní, studijní či pracovní… Dárky měly podobu pragmatických, dohodnutých nákupů sportovního vybavení nebo oblečení. Rodina žila stereotypním, konzervativním stylem života. Diskutovali o sportovních výsledcích a s napětím doma očekávali, jestli Lenka přinese ze školy „zase samé jedničky“. Víkendy trávili prací na rekonstrukci chaty za městem. Všichni v rodině měli vysoce kvalifikovaná zaměstnání. Byli pracovití, výkonní - … a nemocní. Není překvapením, že Lenka trpěla na záněty v oblasti „podbříšku“- tedy tam, kde sídlí „spodní svět“. Její tendence být „nasr…“ vedla k zánětům střeva a močového měchýře a zablokovanost v prožívání slasti se projevily v gynekologické sféře. Emoce, které nebyly vpuštěny do duše, si hledaly únikový východ (u vylučovacích traktů je slovo východ zcela na místě) do tělesných reakcí (principy psychosomatiky jsou popsány v samostatném článku). 

Lenka se po vzoru svých rodičů orientovala na studijní, pracovní a sportovní výkony. Naučila se nevyjadřovat a blokovat některé své emoce, především pak emoce něhy. Často byla nahněvaná, rozladěná, pokud život neběžel podle „jízdního řádu“. Křehké emoce radosti, touhy, obav a nadějí však ale míjela… Proto bylo její tělo zaplaveno řadou nezpracovaných kvant emocí a formovalo symptomy nemocí. 

Ne emocím vede k nemocím

Chřadly také její vztahy s manželem a s dcerou Klárou. Cítili se v rodině „do počtu“, spíše jako figurky na herním plánu nežli členové rodiny. 

Prázdná dóza s láskou

Lenka z části úmyslně a z části mimoděk nevybavila svou „duševní spižírnu“ láskou. Jedním z důvodů byl prostý zvyk, pokračování života ve známě vyjetých kolejích. Dalším důvodem byla neochota revidovat svůj dosavadní příběh. Pokud by si totiž připustila, že jí v dětství scházela láska, začala by v životě trpět, a to hned z několika důvodů. Zaprvé by spadla její ochranná vize, že měla ideální dětství. Že orientace na pořádek, strukturu, zodpovědnost, spořádaný život a práci stačí ke štěstí a zdraví. Musela by si připustit, že byla v dětství (neplánovaně) ochuzena. Že její rodiče nebyli ideální. Neměli patent na život a přestože se snažili, emočně ji zanedbali. Zadruhé by si musela uvědomit, že ani ona sama nežije „jediným možným nebo tím nejlepším způsobem“. Lenčina suverénní, neochvějná jistota by byla podlomená. Musela by si připustit, že je v citové oblasti hendnikepovaná. A nejenom to. Své citové poškození přenáší na svou dceru a poškozuje jím i své manželství. 

Lenka proto nastavila na svém životním kompasu směr „výkon“ a odmítla se pustit do mělkých a neprozkoumaných vod laskavého tápání a dotazování, jakže se Klára cítí, co si přeje a co ji trápí, co jí prospívá a co nikoliv. 

Láska je nejkřehčí lidská emoce a mnozí lidé se jí proto vyhýbají jako vstupu na tenký led

Dovětek: Klára svědomitě absolvovala celý blok hry na klavír na umělecké škole. Poté zavřela víko klaviatury a od té doby ho ještě neotevřela. Nastoupila na zahraniční vysokou školu a s matkou se vídá jen o svátcích, několikrát za rok. Lenčiny dobře míněné výzvy k výkonu a vůli se bez lásky ukázaly jakou „pouhé dunění zvonu“.

Zdeňkovy vyvanulé vůně života

Zdeňkův a Lenčin příběh se navzájem do značné míry podobají. Oba jsou pracovití, zodpovědní a snaživí. A oba jsou také nemocní. Zdeněk má úporné bolesti zad a noční panické ataky. Při nich se obává, že má infarkt myokardu a umírá. 

Ovšem zatímco Lenka se od lásky (vzdorovitě) odklání, Zdeněk lásku a vůbec řadu dalších citů necítí. (Není v tomto ohledu náhodou, že většinu roku trpí na chronickou rýmu a má poškozenou nosní přepážku). Neuvědomuje si, co cítí (na rovině citů i čichu). Nevnímá stažení svého svalstva, dokud nepřijdou úporné bolesti beder. Neuvědomuje si svou únavu, dokud energeticky nezkolabuje. Netuší, že má nenaplněné touhy, pouze střádá peníze „do budoucna“ a „pro jistotu“. 

Dalo by se tedy říct, že zatímco Lenka (vzdorovitě) odvrátila svou pozornost od lásky a nahradila ji zaměřením se na výkon, Zdeněk se stal vůči lásce opouzdřený" nevnímavý.  

Znecitlivující injekce proti bolesti

Aniž si to uvědomoval, Zdeněk na sebe už v dětství aplikoval postup lékařů - anesteziologů. Začal si vytvářet anestézii - znecitlivění. Vždy se v rodině cítil jako nechtěné dítě. Vnímal se jako přítěž, která nemá rodiče obtěžovat. Měl by fungovat jako „švýcarské hodinky“. Zdeněk si přestal všímat, jak se cítí. Nejen, že se ho na to doma nikdo neptal a tudíž tuto dovednost nerozvíjel. Vnímat se, „cítit sebe samého“, by bylo úplně kontraproduktivní. Než cítit bolest, smutek, zklamání, frustraci, raději necítit nic a být pragmatický. Ale necitlivost vůči bolesti vede i k necitlivosti vůči slasti a radosti. 

Strach ze smrti

Zdeněk se děsí smrti. Říká si, že toho v životě ještě málo stihl. Že život zatím skoro vůbec nevyužil. A má pravdu. Dosáhl mnoha úspěchů, ale bez lásky je to k ničemu. Jeho bolesti zad prozrazují, že si na bedra nakládá břemena těžší, než jaká zvládá unést. Dělá mezka, tažného soumara v klamné naději, že více dobře odvedené práce mu přinese pocity štěstí. 

Opakované výstupy na nejvyšší horu Beskyd mu nepřináší slast. Bere je jako návštěvu posilovny. Žije stejně věcně a formálně, jako fungovala jeho rodina. Necítil se doma milovaný a proto lásku přestal hledat. Přesto podvědomě cítí, že bez ní žije naprázdno. Podává hodně výkonu, je pracovitý a vydělá dost peněz, ale vše je to prázdné a duté jako zvon… 

Štěstí přeje připraveným aneb Pořiďme si rádio!

Říká se, že „Štěstí přeje připraveným“. Vždycky jsem si myslel, že toto pořekadlo opěvuje svědomitost. Kdo se svědomitě a pilně připraví na zkoušení, bude mít štěstí na dobré otázky. Jedna moje kamarádka mi ale nabídla úplně jiné vysvětlení. Štěstí přeje těm, kteří jsou připraveni štěstí přijmout. Jsem přesvědčený, že tohle vysvětlení skrývá hlubokou pravdu.

Štěstí zakusí ti, kteří mají připravený „rádiový přijímač“. Mohou pomocí něho zachytit „rozhlasové vlny“, které bychom bez přijímače nezachytili a neslyšeli. S láskou je to úplně stejné. Jenom pokud máme náš přijímač rádiových vln nastavený na stanici láska, můžeme lásku zachytit a cítit.

Už slyším ty uspěchané dotazy: A jak se to dělá? Kde se prodávají přijímače na zachycování vlnové frekvence lásky? A na jaké vlnové délce vysílá stanice láska? 

Předně nespěchejme. Jsme si opravdu jistí, že jsme vnitřně přesvědčení o tom, že bez lásky nejsme nic? Nepodobají se naše příběhy Romanovi, Lence a Zdeňkovi? Je totiž dost možné, že jsme si stejně jako Roman lásku z „bezpečnostních důvodů“ zakázali. Mohli jsme si, podobně jako Zdeněk, nevyvinout „receptory“, čidla na lásku a cítíme pak stálý hlad a frustraci (Zdeněk mimochodem bojuje s přejídáním a nadváhou). Nebo spolu s Lenkou uctíváme jako největší životní hodnoty sílu, zdraví, štíhlost a výkonnost (…) Dosáhneme pak mnohého. Srdečná láska k rodině a životu to ale nebude.

Malá prověrka a experiment pro nás

Můžeme si udělat pokus. Zkusme vnímat události kolem sebe a v sobě. Právě teď. V této vteřině. Použijte zrak a rozhlédněte se. Je kolem vás alespoň jeden hezký detail? A co sluch? Slyšíte pokojné ticho, cvrlikání ptáků, veselý křik dětí nebo předení lednice, která nám střeží čerstvé potraviny? A teď chuť. Jedli jste dnes něco dobrého? Máte na něco chuť? Nevynechejme ani čich a hmat. Je možné vnímat něco „energetizujícího“, co nás „dobíjí“? 

Život se skládá z mnoha malých mincí. Kdo je dovede zvednout, je bohatý.“

Jean Anouilh

Pozor na formální pseudolásku! 

Z výše uvedeného bychom mohli nabýt klamného dojmu, že cílem života je chodit po světě jako neustále se křečovitě usmívající víly nebo jeptišky. Že se máme mít stále na pozoru a rozdávat laskavou dobrotu na všechny strany. 

Není to možné a dokonce ani Bible to po nás nechce. Ta naopak třeba říká, že „nemáme dávat psům, co je svaté, a neházet své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly nás.“ (Matouš, 7, 6)

K dovednostem zralého člověka patří i schopnost říkat ne. Nesouhlasit, zlobit se, vymezovat své hranice. Navíc se zdaleka ne vždy zachováme zrale. Není možné být sami sebou a nezachovat se někdy prchlivě, hrubě, neférově. Budeme-li skutečně lidští a opravdoví, mnohokrát se projevíme (nemístně) prudce, vzplane v nás hněv, budeme nespravedliví. 

Kontrolka nádrže lásky

Úplně jiná situace ale je, zda máme ve své duši nainstalován „indikátor (ne)lásky“ (něco jako stav paliva v nádrži), nebo jestli máme dojem, že „takovou blbost nepotřebujeme“. 

Pokud víme, že se bez lásky v životě neobejdeme, pak se můžeme rychle usvědčit, že si v danou chvíli, kdy lásku nevstřebáváme nebo se jí vyhýbáme, koledujeme o problém. Můžeme se pak pokusit klást si otázky, co se to děje, že jsme naše srdce skryli pod krustou. A využít tvořivost, abychom náš životní „azimut“ nasměrovali zpět na „správný kurz“ a nepokračovat na cestě za přeludem, fata morgánou.  

Plané naděje ohledně zdrojů lásky 

Často si pořizujeme věci a zážitky s nadějí, že přinesou lásku. Nové auto, dovolená, jazykový kurz, nové šaty, lepší mobil, nebo jiná práce. Žádná věc sama o sobě ale není schopna lásku přinést, pokud pro ni nemáme připravený „receptor“, přijímač. Mnohdy se snažíme náš vnitřní problém s neochotou, odporem nebo nerozvinutým senzorem pro vnímání slasti, štěstí, lásky, vyřešit vnějším způsobem. 

Toužíme zažít v životě něco „božího“ a čekáme, kdy už to přijde. Přitom v každou chvíli máme mnoho příležitostí cítit „šťávu“. 

Zdeněk v hodinách psychoterapie několikrát opakoval svou touhu: „Pořád doufám, že se něco stane a já se vzpamatuju. Třeba dostanu infarkt a konečně mi dojde, že musím žít jinak. Více se radovat a těšit z života“. Zdeněk podvědomě cítil, že jeho „srdce“ (orgán lásky) je nemocné a potřebuje radikální obrat, průlom (infarkt). Potřebuje otevřít své srdce a zamilovat se do života. Vpustit do svého srdce oním infarktem (trhlinou) lásku.  

Zdeněk se děsí smrti, protože zatím nezakusil „boží“ krásy života, nestačil si život a lidi kolem sebe oblíbit. Mluví ležérním, nezúčastněným, věcným tónem. 

Dopouští se jedné, časté chyby. Představuje si, že nějaká vnější událost „prokopne pancéřové dveře jeho srdce“ (infarkt, ale třeba taky nová partnerka) a přinese mu dovnitř lásku a štěstí jako jednotka útvaru rychlého nasazení. Tak ale láska ani „boží“ zážitky do našeho života nepřicházejí. A dokonce tak do našeho života nepřichází ani Bůh. 

Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. 

Kniha Zjevení 3:20

Zajímavé, ne? Bůh nám po tom, co mu otevřeme dveře, nerozdá Bible, nevyluxuje prach z koberců, nerozdá nám úkoly na příští týden ani nevyhubuje za naše chyby. Dá si s námi jídlo. 

Nechci tady působit jako psycholožka z legendárního severského filmu „Kurz negativního myšlení“, která se děsila trablí a nutkavě usilovala o to, aby bylo všechno hezké a pozitivní. 

Jedním škodlivým extrémem je malá ochota nebo až neschopnost nebo alergie zaobírat se negativními emocemi. Vyhýbáme se pak smutku, bezmoci, zklamání, závisti … Ty se v nás pak hromadí jako potrava, kterou nedovedeme strávit. 

Druhým neméně škodlivým extrémem je ovšem neochota vidět pro zklamání naději, pro bolest radost, tedy rozpory. „Moji hořkost nezajímá, že ses na mě usmál, ani že krásně zpívá kos,“ řekl mi dnes ráno soused, kterého jsem potkal. 

Zakoušíme kvanta někdy i zcela nepochopitelných zranění, zklamání, trápení a křivd. To však mnohdy způsobí, že se opevníme ve své duši jako ve středověkém hradu. Nechceme už dopustit vpád dalšího zklamání a bolesti. Zároveň však přibouchneme i dveře příchodu potenciálního štěstí, blízkosti, lásky… 

Je tedy na nás, jestli uslyšíme klepání na dveře. A jestli lásce otevřeme. Jestli otevřeme našich pět smyslů, naši mysl a city vůči potěšení a radosti. Můžeme pak zažít, že život je v mnoha ohledech tvrdý, zraňující, nesrozumitelný, ale taky krásný a plný naděje a lásky. Všude kolem je trápení, ale i naděje a láska. 

Love, actually, is all around… 
(Láska je vlastně všude kolem)

Motto filmu Láska nebeská

Příště: Vstupujte těsnou branou (3/10) 

Napsat komentář

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: