Tři oříšky pro Popelku – Tři principy výchovy dětí, které ozdraví atmosféru Vaší rodiny

„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu řvát. Do té doby mě ignoruje. Párkrát jsem mu v zoufalství dala i na zadek. To mě sice poslechne, ale jsem pak na sebe naštvaná, že jsem to nezvládla…“   

...

„Vždycky jsem si říkal, že se budu ke svým dětem chovat jinak než můj otec,“ vypráví Ondřej. „Chtěl jsem s nima být víc kamarád, nebýt despotický. Mám Jirku rád, ale i když se snažím, jde to celé šejdrem. Nedávno mě úplně dostal. Zaslechl jsem ho, jak si zjednává s jedním z dětí na hřišti pořádek: >Co po mně řveš? Ty si myslíš, že jsi nějaký můj otec, abys po mně mohl takhle řvát?< Přesně tohle jsem nikdy nechtěl. Otec je synonymem řvouna. Ale Jirka mě svým chováním umí vytočit jako málo kdo!“

...

„Potřebovala bych objednat psychologické vyšetření pro svého syna,“ zní v telefonu ambulance zoufalý, podlomený ženský hlas. „Volali mi ze školky, že se na ně syn několikrát rozzuřil a když ho napomenuli, tak vyhrožoval, že se zabije… Máme s ním doma nějaký čas problémy, ale tohle už mi přijde vážně divné. Nevíme, co se to s ním děje. Bojím se, že má nějakou duševní nemoc. Že si něco vážně udělá… Kamarádka říkala, že by na to snad mohly být nějaké léky…“ 

...

Variant příběhů „obyčejného rodičovského šílenství“ je mnoho. Možná, že jste schopni přidat sami svůj vlastní příklad. 

Největší problém s výchovou dětí nastává tehdy, když bychom chtěli mít zásadně jiný výchovný styl, než měli naši rodiče. Chceme jít jinou cestou, ale nevíme jakou. Snažíme se vyhnout našim přirozeným reakcím, „zařazujeme zpátečku“, abychom pak pozpátku stejně „nabourali“. Zkoušíme proto různé výchovné postupy z knih, jejichž nevýhodou nejednou bývá, že přestaneme být přirození - nejsme sami sebou. 

Výhodou jednoduchých pravidel, která Vám za chvíli v textu nabídnu, je, že staví na tom, abychom byli více sami sebou. Dokonce čím dříve, tím lépe. 

Jste zvědaví? Co že je to za magické principy? Konec tajností. Žádná magie, jen pár precizně zformulovaných pravidel, které nastolí nejen rodičům, ale nakonec i dětem více pokoje. Pojďme si je představit. 

Jejich kouzlo ovšem netkví v jejich „novosti“. Účinek vězí v tom, jestli je dovedeme vlídně, ale současně i pádně, uvést v praxi. Proto si po podrobnějším představení tří důležitých pravidel projdeme nejčastější chyby a úskalí při jejich zavádění do každodenní praxe fungování rodiny. 

Pravidla hry

Začněme příkladem. Fotbal je údajně nejoblíbenější hra na světě. Určitě by ale nebyl, kdyby neměl jasně definovaná pravidla. Víme přesně, co je ve hře žádoucí a co je zakázané. Víme, co je to out a co je faul. Že za menší faul mi rozhodčí odebere míč, za větší dostanu žlutou nebo i červenou kartu. Víme taky, že cílem je dát gól za společné souhry týmu. Pokud si nevyjasníme pravidla, pak budou vznikat četná nedorozumění a rozpory: „Proč bych nemohl hrát rukou, když brankář může? Že jsem hrál metr v zámezí, to přece není zase tolik, ne?“ 

Ve výchově je to úplně stejné. Aby mohla fungovat, je nezbytné dopředu definovat pravidla. 

Mnoho z nás rodičů se totiž podobá rozhodčímu, který hráčům nevysvětlí pravidla hry. Neřekne, co se smí, co se nesmí. Neurčí, za jaké situace se bude kopat penalta a kdy přijde vyloučení. A nejen to. Nepíská fauly ani outy, aby nebyl za protivu. Jako rodiče jsme nejednou podobní. Nechceme být na své děti nepříjemní. Proto je necháme s dobrými úmysly „svobodě jejich dětství“. Tak dlouho se snažíme být tolerantní, příjemní a vstřícní, až nám dojde trpělivost, „rupnou nám nervy“ a na děti křičíme nebo jim říkáme ošklivé věci: „Jste nevděční zmetci! Chcete mě přivést do hrobu!“ 

Zůstaňme ještě chvíli u fotbalu. Představme si tragikomickou situaci. Fotbalový sudí utrápeně, vyčerpaně a nasupeně běhá kolem hráčů a volá na ně: „Kluci nekopejte se! Nechte toho! To se dělá, takhle bouchnout protihráče? Zase jsi hrál rukou, přece jsem Ti už říkal, že rukou se nehraje!“ A když po několika desítkách minut pohár jeho trpělivosti přeteče, tak se na hráče rozkřičí, že jsou to mrchy a smradi, naplácá jim na zadek, vztekle odnese míč, že už s nimi skončil a hrát se nebude nebo si sedne na trávník a rozpláče se, že už takhle nemůže dál… 

Vnímavý čtenář si již jistě propojil podobnost tohoto fotbalového přirovnání s výchovou. Tento absurdně komický fotbalový scénář se stává ve výchově dětí naprosto reálnou tragédií. Ruku na srdce: Kdo z rodičů se někdy nechoval více či méně jako výše vylíčený „hysterický“ sudí, jemuž došla trpělivost? 

Proto abychom sami sebe nezahnali do rodičovského kouta plného beznaděje, musíme předvídat krizové chvíle výchovy už dopředu. Stejně jako na ně myslí pravidla kopané. Dále v textu si popíšeme nejčastější zádrhele a chyby, které ve výchově a uskutečňování těchto pravidel děláme. Tou kardinální chybou je, že děti ...

považujeme za dospělé. Představujeme si, že „To jim přece musí být jasné!“ Ale není. Děti nemají zkušenosti, dívají se na svět jako přes klíčovou dírku. Nevidí kontext, nechápou souvislosti, co k čemu vede. Mnoha rodičům se uleví, když přestanou vidět ve zlobení  menších dětí „promyšlený útok“, ale nezkušenost. Dokonce i větší děti nás mnohdy cíleně trápí proto, že nemají zkušenost, jak se prosadit a přitom být ohleduplné a laskavé. Ale nepředbíhejme. 

Porada aneb žádné blesky z čistého nebe

Než se pustíme do změn, je nezbytné svolat rodinnou „poradu“. Či lépe řečeno porady dvě: Nejprve je potřeba, aby se rodičovský pár pomocí společné debaty, nejlépe konkrétně nad tímto článkem, domluvil, jestli je změna ve výchově potřebná. Zda jsou postupy navržené níže v tomto textu pro oba dva přijatelné. Vyjádřit společně pochyby, obavy, alternativní návrhy. Je také nezbytné dopředu domluvit návrh konkrétních sankcí. Všemu se budeme podrobněji věnovat za chvíli. 

Dospějeme-li k rodičovské dohodě, pak můžeme svolat poradu celorodinnou, tedy i s našimi potomky. Na ní bývá prospěšné dětem vysvětlit, že se nám, rodičům, nelíbí, když po sobě křičíme nebo spolu mluvíme ošklivě. Že nechceme mít doma mizernou náladu, ale chceme se naučit spolu vycházet. Proto zavádíme do rodinného fungování tři pravidla, která budeme důsledně dodržovat a jejich překročení budeme přiměřeně trestat pomocí předem domluvených trestů: 

Od teď budou děti: 

1. Poslouchat napoprvé, 
2. Projevovat si v rodině všichni navzájem respekt,
3. Neprovokovat druhé (ke vzteku, ponížení apod.) 

Nejdříve si tato tři pravidla podrobně představíme. Pokud totiž jako rodiče nejsme skálopevně přesvědčení, že jsou důležitá, prospěšná a nezbytná, nikdy je doopravdy neuvedeme v naší výchově do praxe. Dokud si budeme připadat provinile, že „moc prudíme“, nebo že „to není třeba“ apod., děti si to v nás svými „radary“ přečtou a budou si myslet totéž, co si tajně říkáme my: „Máma to přehání, na to nemá právo, táta je otravný, je to buzerace!“ 

Pravidlo první: Napoprvé aneb Inflace v rodině 

Jakže to myslím s tou inflací? Velmi jednoduše řečeno: Inflace v ekonomii znamená, že se peníze pokazily tím, že je jich v oběhu moc. Pokud by se všude venku povalovaly hroudy zlata, ztratilo by zlato na své ceně. Nikoho by zlato ani příliš nezajímalo, asi tak, jako si nenosíte domů z vycházky „krásný kousek pískovce“. Když stát vytiskne příliš mnoho bankovek, přestanou mít svou hodnotu. Peníze už tolik „neplatí“. Stejně je tomu i v psychologii - zvířat i lidí. Je-li příliš moc slov, přestanou platit. 

Poučení ze světa zvířat

Začněme nejprve pro ilustraci u čtvernožců. Cvičitelé psů Vám dají hned na úvod výcviku doporučení: „Neopakujte své povely. Říkejte je jenom jednou a pak trvejte na tom, aby pejsek uposlechl. Musíte být důslední a důrazní!“ Když totiž budeme na Alíka volat: „Alíku, ke mně! Ke mně, Alíku, no tak, ke mně! Pojď k pánovi, pojď ke mně…“, milý Alík brzy pochopí, že pán má velmi mnoho trpělivosti.

Tohle křoví tak báječně voní. Pán to řekne ještě tak desetkrát, než se rozčílí, to mám ještě pár minutek svobodné „divočiny“ a očichávání okolí. 

Proč by měl poslechnout a přiběhnout hned, když to páneček bude opakovat ještě dlouho?

Pánovo slovo přestalo mít svou hodnotu. Na jedno přiběhnutí připadne přibližně deset povelů. Přitom recept je jasný: Pokyn říct jednou a následně dohlédnout, aby byl proveden. Na pejska se můžeme důrazně podívat, zasyčet, přitáhnout si jej stopovacím vodítkem, zapípat obojkem … A hlavně ho pak při přiběhnutí pochválit. Pejsek se tak po čase naučí, že je mnohem výhodnější poslechnout hned: „Páneček stejně nedá pokoj, dokud neudělám to, co chce. Takže buď to udělám hned a budu pochválený, nebo si koleduju o malér, když to budu odkládat.“ Časem se z toho stane rutina, ku prospěchu pánečka i pejska. 

Vidíte onu podobnost s výchovou dětí? Děti instinktivně uvažují jako Alík. Mnohdy naše ratolesti pro naši (domnělou) „měkkost“ srdce naučíme, že není třeba poslouchat. Všechno jim přece budeme opakovat ještě tolikrát, tak proč by měly vůbec poslouchat, natož naše požadavky plnit? Když uslyší sedmkrát „Pojď k večeři“, desetkrát „Ukliď si hračky,“ a pětkrát „Vybal si z aktovky svačinu,“ (čtenář si jistě živě doplní další vlastní nevyslyšené instrukce), nemají důvod věnovat pozornost našim slovům. 

Nadužívání slov rodičů a opakování výchovných instrukcí je vedeno původně ušlechtilým záměrem. Nechceme být protivní, tvrdí, studení a nepřátelští. Chceme, aby byla doma pohoda, radostné rodinné klima, ne nějaký „studený úřad“. Výsledkem je pravý opak našich (původně ušlechtilých) záměrů. 

Když se dítě ani po pěti opakováních nechystá odložit mobil, dojít k obědu nebo vstávat z postele do školy, stejně budeme muset jednou přitvrdit. 

A přitvrdíme obvykle ne proto, že bychom to uznali za rozumné, ale proto, že už „přijdeme o rozum“, „rupnou nám nervy“. Přehradní hráz naší trpělivosti praskne a z našich úst tryská kalná a ledová voda křiklavých výčitek nebo i urážek. Původní záměr být vlídný a laskavý rodič je tentam. Jsme běsnící, špatně se kontrolující monstra. 

Váhu našim slovům ale nedodáváme jen křikem nebo dokonce bitím dětí. Někteří rodiče mají jedovaté, ironické poznámky. Jiní se na své děti urazí a trestají je pak tím, že s nimi nemluví. Odpírají jim tak blízký vztah. To je důmyslné. I v kriminále je jeden z nejtěžších trestů samotka. Zároveň je to ale pro dětskou psychiku velice zraňující, škodlivé. 

V jiných rodinách se sahá k emočnímu vydírání: „Já z tebe dostanu infarkt. Svalím se tu na zem a bude po mně. To už ale bude pozdě litovat!“ 

Matka jednoho mého pacienta ho jako malého strašila svými demonstrativními odchody z domu, že se jde utopit… Tento muž si dnes zachovává ochranný odstup ve vztazích. Nechce dovolit své manželce, ale ani jiným lidem, aby pro něj byli důležití, blízcí a mohli ho pak „emočně vydírat a trápit“.

Shrnuto: OBA rodiče by tedy měli na úvodní rodinné radě svým dětem vysvětlit první zásadu: Děti budou poslouchat na poprvé. Slova by neměla příliš častým opakováním ztrácet na hodnotě. Nikdo si nepřeje, aby jeho slova měla hodnotu bezcenných bankovek, ale aby byla „valutami“, „tvrdou měnou“. Rodič, který se nemusí vyčerpávat opakováním svých otázek nebo pokynů, je radostnější, odpočatější a milejší… Z takového stavu těží rodiče i děti.

Jak docílit poslušnosti?

Bez sankcí to nepůjde. Než se přesuneme k dalším dvěma pravidlům, všimněme si otázky, která se jistě zrodí v hlavě většiny čtenářů: „To je moc pěkná představa, že by děti poslouchaly na poprvé. Ale ony neposlouchají. A ani nebudou, jenom proto, že jim to na nějakém „pohovoru“ slavnostně oznámím nebo poprosím.“

„Svatá pravda,“ chce se mi vykřiknout. Přesně tak to je. Aby bankovky platily, musí být „podloženy zlatem“ ve státní pokladně, jak se na nich donedávna psávalo. Aby hvizd píšťalky fotbalového rozhodčího něco znamenal, musí po něm přijít nějaká sankce. Bez ní je jeho písknutí jenom horký vzduch, který vyšel z úst sudího. A stejně tak fungují i rodičovská slova, která nejsou podložena následkem. Sankcí nebo odměnou.

Následky

Proto je potřeba dětem při vysvětlování pravidel ihned říct, že za porušování těchto pravidel přijdou sankce. Velice se vyplácí, aby sankce byla sice nepříjemná, ale mírná. Autorovi tohoto článku se osvědčil „institut trestné lavice“. Děti si při neposlechnutí sednou do předsíně na lavici sloužící k obouvání. Otočí si samy přesýpací hodiny pro čištění zubů pomocí kterých si odměří 

 čas a dvě minuty sedí stranou. Dokonce i ve vypjatých ranních situacích odchodu do školy se vyplatí raději obětovat dvě minuty než neustále dítě planě popohánět a ztratit v důsledku času mnohem víc. 

Pokud děti trest nepřijmou, zuří (viz další pravidla), nadávají, neposlechnou (apod.), pak přijde buď prodloužení pobytu na lavici, nebo pádnější trest. V dnešní „době obrazovkové“ dobře funguje například omezení času u počítače, mobilu nebo večerní film. 

Důležité je nepřehnat v afektu míru trestu: „Celý týden jsi bez mobilu,“ nebo „Máš na měsíc zaracha, nepůjdeš vůbec do kroužku!“ Když takto tvrdý trest dodržíme, poškodíme tím náš vztah s dítětem - bude nás mít za nepřítele. A pokud ho po čase zmírníme nebo odvoláme, opět se připravujeme o „platnost“ našich slov. Podřezáváme si větev, na které sedíme. Ukazujeme dítěti, že naše slova platí omezeně, chvíli jo, chvíli ne… Navíc ho učíme, že nesouhlas se projevuje výbuchy vzteku a následným „žehlením“, namísto abychom svým postojem řekli: „Když se hněvám a nesouhlasím, řeším to hned, včas a přiměřenou formou“. 

Konkrétní způsob sankcí záleží na individuální situaci rodiny. Někdo nechává děti dělat dřepy, jiný nechává opláchnout obličej v koupelně, „aby se zchladil“. Dejme si pozor na potupné a hrubé tresty. Mějme na paměti, že děti se učí nápodobou. Budou opakovat, co u nás vidí. 

Pán se rozhodne, že naučí právě zakoupeného papouška mluvit. „Řekni >strýčku<“, opakuje mu vlídně zas a znova. Papoušek je ale vůči jeho vemlouvavým prosbám a pokynům imunní a vytrvale mlčí. Pán začne po nějakém čase ztrácet trpělivost. Křičí na něj a posléze ho začne i klacíkem tlouct: „Říkám ti řekni Strýčku! Řekni Strýčku“. Ale ani tlučení ani křik nezabírají. To pána rozzuří, a tak nebohého papouška vytáhne z klece, hodí ho do kurníku na dvoře a než přibouchne dvířka zařve na něj: „Ty nejsi mluvící papoušek, ale jenom hloupá slepice! Takže mazej do kurníku!“ 

Za pár hodin se z kurníku začne ozývat zběsilé kdákání a poplašený tlukot slepičích křídel. Pán vyběhne ven a zadýchaně otevře dvířka kurníku. Uprostřed stojí papoušek, v jednom pařátu drží klacík a mlátí jím slepice a řve na ně: „Řekni strýčku! Řřřééékni strrrrýčku!“ 

…

Spolupráce je nejlepší

U školních, ale i tvořivých předškolních dětí je možné „dát hlavy dohromady“. Vysvětlíme jim, proč jsou sankce nezbytné. Pak se vyplatí domluvit se společně s dětmi, jakou sankci by viděly jako účinnou a vhodnou. A co se stane při jejím nedodržení. Využijme dětské tvořivosti. Co je napadá? Jaké sankce by zavedly ony? Taková společně vytvořená pravidla mají největší efekt. Děti pochopí, že pravidla zavádíme ne proto, že jsme všemocní despotičtí vládci v rodině, ale proto, abychom se všichni v rodině cítili lépe. U starších dětí může být plodné přečíst si společně tento článek a diskutovat s nimi nad jeho jednotlivými body a myšlenkami. Podpořit je k vyjádření jejich názoru, pohledu na problémy, které ve výchově vnímáme. 

Ještě jednou pro jistotu zdůrazním: je nezbytné, aby si článek společně přečetli oba rodiče, resp. lidé, kteří se společně podílí na výchově v rodině. Rodiče si musí ujasnit, co a proč ve výchově dělají. Proč jsou jednotlivá pravidla důležitá, na jakých sankcích se spolu shodnou apod. Nebudou-li jednotní, bude v rodině chaos. Děti pravidla nepřijmou jako prospěšná, když si jeden z rodičů bude myslet, že je taková snaha k ničemu.  

Pravidlo druhé: S respektem - nepreparovat, ale kultivovat 

Úkolem výchovy není „odoperovat“ z dětské duše vztek, potlačit jejich nesouhlas. Cílem je naučit je jejich názory vhodně formulovat a vyjadřovat. Problémem takřka každé rodiny je nedostatek úcty, RESPEKTU ve vztazích dětí k rodičům, sourozencům, ale i dalším lidem (učitelům, spolužákům, trenérům apod.). 

Nic si nenalhávejme. Jako rodiče se taky chováme nejednou bez respektu. Typicky to bývá v situacích, kdy nám dojde trpělivost. Nejedna rodina se naučila popichovat se, „dělat si ze sebe legraci“ tím, že se rodinní příslušníci navzájem shazují a zneucťují. Smyslem těchto pravidel není žít „desinfikovaný“ a „upejpavý“ život bez humoru a volnosti. Naučme se ale rozlišovat, kdy jde o přátelské „škádlení“ podle pořekadla „co se škádlívá, rádo se mívá“ a kdy si do vztahů nepozorovaně zanášíme nerespekt. Nedostatek základní mezilidské úcty se projevuje hlavně volbou slov. Problém ale bývá nejen v tom, CO si říkáme, ale i JAK spolu mluvíme. Uštěpačným tónem hlasu, parodujícím výrazem tváře, zesměšňujícími gesty apod. 

Po zavedení pravidla „Mluvíme spolu s respektem,“ se mnohdy nestačíme divit: Jak často je téma nerespektu v rodinné komunikaci přítomné! Proto je potřeba děti na téma upozorňovat: „Tohle bylo bez respektu.“ Anebo ještě lépe. Nabídnout jim namísto jejich neuctivého projevu konkrétní pozitivní řešení. Ukázku, jak bychom si představovali, že by dítě pravidlo „S respektem“ naplnilo. 

Například když Barunka vztekle útočí na bratra: „Ty hnusáku, rozházel jsi mi v pokojíku hračky!“ upozornit dcerku, že tohle bylo bez respektu a nabídnout jí jinou formu: „Zkus příště Honzovi říct: >Štve mě, když si hraješ bez dovolení s mýma hračkama. Příště se mě, prosím tě, nejdřív zeptej.<“ 

Shrnutí: 

Respekt, tedy projevování zdvořilých ohledů a úcty sobě i druhým, vede k pocitům vlastní hodnoty a bezpečí. Kdo se cítí ceněný, ten se nemusí dožadovat projevů úcty. Nemusí sám sebe vychvalovat ani shazovat druhé, aby se cítil dostatečně vysoko, nad poníženým sourozencem nebo rodičem. Kdo cítí v rodině bezpečí, nemusí být stále „na stráži“, pichlavě válčící s druhými. Může se v rodině více „rozhlížet“, přemýšlet a cítit. Dáme tak prostor pro jemnější pocity (ohleduplnost, soucit, sounáležitost, ale i vyjádření vlastních obav a nejistot. 

Pravidlo třetí: Nelít olej do ohně

Třetí pravidlo zní: „Neprovokujeme se navzájem.“ Pravidlo je důležité hlavně pro zvládání sourozeneckých vztahů. V nich totiž zuřívá „občanská válka“, kdy jeden sourozenec vrací svou křivdu druhému, a ten mu ji hned oplácí nanovo. Oba jsou přitom skálopevně přesvědčeni, že na vině je ten druhý (nebo třetí či další bratr nebo sestra). Každý ze sourozenců se dle svého přesvědčení jen „spravedlivě a opodstatněně“ brání. Vzniká tak bludný kruh. Vyšetřit, kdo šarvátku začal se podobá rozluštění hádanky, jestli bylo na světě dříve vejce nebo slepice. 

Proto se vyplácí označit jako „faul“ každé provokování jiných členů rodiny ke hněvu. Typickými projevy jsou posměšky, braní hraček, připomínání nezdarů sourozence. Děti dovedou být ale ve své krutosti velmi záludné a důvtipné. 

Typickou sourozeneckou výměnou bývá, že jeden provokuje ke hněvu a druhý na to reaguje projevem bez respektu. Sankci si pak vyslouží oba dva, každý ale z jiné příčiny. 

V provokování druhých lidí ke hněvu tkví ještě jedno velké nebezpečí. Prohlubujeme si návyk prožívat sadistickou slast. To je sice na jedné straně přirozený jev. „Kdo neskáče není Čech,“ radují se hokejoví fanoušci a komentátor slavnostně vzrušeným hlasem oznamuje, že jsme dnes „Deklasovali Kanadu,“ protože jsme jim zcela „rozstříleli jejich branku“. Pocit štěstí z porážky druhého je ve sportu dobře viditelný. To je ale kultivovaná forma. Pokud se naučíme prožívat opakovanou a intenzívní slast z pokořování, znejišťování nebo jiného trápení druhých, může se to stát nebezpečným návykem. Nenápadně se můžeme naučit mít kontakt s druhými lidmi jen skrze jízlivost, ironii, kritiku. Naučíme se cítit slast pouze z porážek našich blízkých, ale slast ze vzájemné důvěry, pokoje, sdílení zůstane neznámá. 

Stručné shrnutí: 

Občanské války ukazují, že pravidlo „oko za oko, zub za zub“ nefunguje. Že vede k neustálému rozšiřování válečných útrap, dokud nezůstane kámen na kameni: „Vy jste nám vypálili vesnici, my vám ji vypálíme taky!“ Má-li být doma pokoj, je potřeba „složit zbraně“. Je také důležité naučit se nereagovat na výpad člena rodiny protiútokem, ale hledáním smíru. 

Padni komu padni

Pozor na častý kámen úrazu. I my, rodiče, bychom se měli snažit poslouchat naše děti. Naslouchat jim a vyhovět, je-li to možné. Naše role je ale jiná než role dětí. Je třeba našim potomkům vysvětlit, že jako rodiče máme jinou roli. Máme více starostí, méně času apod., ale že všechna tři pravidla platí „v dospělácké verzi“ i pro nás. Může se stát, že jako rodiče například mažeme chleba na svačinu nebo odpovídáme na pracovní mail a tehdy dítě neposlechneme hned. Je pak ale naší rodičovskou ctí vynasnažit se dítě slyšet, vyhovět mu v jeho oprávněných požadavcích, jakmile to situace trochu dovolí. A pokud to neuděláme, je dobré přiznat, že to byla naše chyba.

Nebojme se nechat dětmi poučit a vychovat. Ukážeme jim tím, že být v roli poslušného není potupa. Navíc se můžeme skutečně něco o sobě dozvědět a naučit. Například, že lidi kolem sebe mnohdy neslyšíme, nebo že druhým neprojevujeme tolik respektu, jak jsme si mysleli. 

Zkušenosti z praxe

Po zavedení uvedených zásad do rodinné praxe se ukazuje, že tato tři pravidla pokryjí naprostou většinu problémových situací ve výchově. Děti buď neposlouchají, neprojevují respekt nebo vyvolávají sváry. Děti kladou obvykle nejprve odpor a zkouší rodiče „porazit“. Pro předchozí hádky a zranění ze vztahu nás totiž podvědomě považují za nepřátele. V těchhle „novotách“ vidí další „bič“. Podezřívají rodiče, že má chuť dítě ovládat a ponížit ho ještě víc. 

Zde záleží právě na tom, jak důsledně si rodiče udělali v „hlavě jasno“. Pokud jsou vnitřně přesvědčení, že tahle pravidla jsou správná cesta, pochopí to i jejich ratolesti. 

Zkušenosti ukazují, že efekty přicházejí velmi rychle. Je třeba nezaleknout se úvodního, přibližně třídenního zhoršení vztahu. Děti vyzkouší taktiky, na které byly zvyklé. Ignorovat nás, spustit křik, vyprovokovat nás k hádce apod. Buďme trpěliví, a s respektem a bez provokací označme, které pravidlo bylo překročeno a proveďme sankci - například pošleme děti na „trestnou lavici“ na dvě minuty, jako v hokeji. To u hokejového národa může být dobře pochopitelné. 

Po pár dnech ale pravidla začnou být součástí denní rutiny a obvykle stačí, když otec řekne: „Nešel sis čistit zuby, jak jsem ti říkal, běž si sednout…“ Děti se tomu chtějí vyhnout, a tak začnou „rychle fungovat“: „Však já už letím, jenom jsem odpovídal Honzovi, co máme za úkol…“ Je pak na rodiči, jestli trvá na dodržení sankce, nebo ji odpustí, když dítě svůj „přešlap“ napraví. 

Ukáže se často, že si naše ratolesti vypěstovaly selektivní hluchotu a opravdu nás napoprvé neslyšely. Taky nemají dostatečně jasnou představu, jak se projevuje neúcta. A už vůbec neznají správné a žádoucí formy chování. V tom jim, jako rodiče, musíme zkoušet pomáhat. Pokud nemáme to štěstí a ani naši rodiče s námi nemluvili s dostatečnou úctou a rozvahou, bude to pro nás oříšek. Nebojme se proto říct: „Jak bychom tohle mohli říct líp? Sama nevím, u nás doma se hodně křičelo. Pojď mi pomoct něco vymyslet, prosím…“ Můžeme klidně udělat „malou olympiádu“ nápadů: Možná bys mohl říct místo „Neotravuj mě!“ třeba „Prosím, teď potřebuju klid!“ anebo „Milý pane bratře, nyní není vhodná chvíle na hovor…“ (míněno jako vtip). Při vymýšlení alternativ se můžeme společně zasmát a zakusit spojenectví v tom, že nevíme, jak se vyjadřovat vlídně, ale snažíme se společně. Jen si musíme dát pozor, aby vtipkování nepřerostlo do provokování někoho jiného k hněvu nebo do zneuctění.

Naše zvýšená pevnost, přímost a přísnost obvykle vede k paradoxnímu, překvapivému zlepšení vztahů. Důvody jsou jasné. Uleví se rodičům i dětem. Rodiče si nestřádají hněv, projevují sami sobě úctu v tom, že nesnesou vše, že mají své úctyhodné postavení. Cítí podporu v tom, že nejsou bezradní, mohou se opřít o pravidla, která jim dávají smysl. Děti zase čelí menšímu náporu hněvu. Rodič není „bezzubý beránek“ ani „zuřící monstrum“. Je předvídatelný a je jasné, co je v rodině „in“ (žádoucí nebo tolerované) a co „za čárou“, tedy „out“ nebo „faul“. Mohou také dostat řadu nápadů, jak se projevovat upřímně, ale zároveň kultivovaně. To se jim pak hodí i v jejich vztazích s vrstevníky, učiteli apod. 

Zavést tyto výchovné prvky ale nebývá pro mnohé rodiče úplně snadné. Dopouští se při nich totiž několika základnách chyb. Pojďme si je společně projít.  

Nejčastější chyby při uplatňování výchovných pravidel 

Nesoulad v rodičovském týmu

Rodiče nemají sladěný „azimut“. Mají rozdílnou vizi, kudy v rodině jít, případně jeden z páru odmítá mít jakoukoliv vizi nebo zavádět jakákoliv pravidla. Oba dva tedy nejsou svorně přesvědčeni o prospěšnosti pravidel, která mají zavádět. Na vině může být „vyrovnávání účtů za staré křivdy“, potřeba oponovat svému partnerovi. Jindy jsou důvodem předsudky vůči „nespontánnosti“ v rodině a především nedostatečné prodiskutování jak výhod, tak možných nástrah při zavádění pravidel.

Nevyjasněná pravidla hry

Rodinná rada proběhla příliš rychle a po povrchu. Dětem není jasné, co znamená (ne)projevovat úctu, proč je potřebné, aby přišel trest za porušení dohod. Děti nebo druhý rodič nechápou, že smyslem je mít se v rodině lépe, ne z ní vytvořit „kriminál“. 

Když si dáme tu práci a vysvětlíme dětem, proč trváme na respektu, děti to budou snadněji přijímat. Respekt umožní členům rodiny rozumět své hodnotě, být v bezpečí, cítit k sobě blízkost. Umožňuje taky nebýt ve válečném stavu nebo na stráži, kdy hlídáme kdo a jak se do nás „trefí“. V pokojné atmosféře je možné probírat problémy, diskutovat o nich a hledat řešení, ne se hlídat, aby někdo nevyužil mé slabiny k útoku, byť slovnímu. 

Na silnicích platí dohoda o jízdě vpravo ne proto, abychom zakázali svobodu pohybu, ale abychom si navzájem neublížili a věděli, jak se při setkání s protijedoucím vozem zachovat. Když všichni členové rodiny pochopí, že pravidla i sankce za jejich nedodržování vede k zavedení přátelské a fungující rodinné kultury, budeme je ctít s větší ochotou. Budou dávat smysl. 

Sáhodlouhé vysvětlování – lamentování

Další potíž nastává, když příliš dlouze, obšírně a komplikovaně trápíme dětský sluch vysvětlováním. Na vině bývá skrytá pochybnost výchovné postavy (rodiče), jestli je opravdu v pořádku požadovat sankce - poslouchání napoprvé apod. Proto se rodič snaží dlouze vysvětlovat své motivy, ale přitom mezi řádky ratolestem nevědomky říká, že pochybuje o správnosti svého konání. Tón by měl být laskavý a zároveň jednoznačný a pevný. Jako u přátelského, ale rozhodného fotbalového sudího: „To byl faul, míč teď mají hosté.“ 

Chybné používání sankcí

Sankce jsou buď příliš tvrdé, nebo se nepoužívají hned a důsledně. Je potřeba předvídat, že děti budou zkoušet nově nastolená pravidla zpochybnit a zničit. Představují pro ně totiž nepohodlí. Nemohou si dělat, co chtějí a nedochází jim, že právě tahle „svoboda“ způsobuje chaos, konflikty a negativní emoce v rodině. Proto je potřeba „nevystřílet celý arsenál“ možných postihů hned, ale  použít je postupně. Je důležité ovládnout úvodní vztek a mírně a trpělivě přidávat sankce spolu s předchozím varováním: Pokud mě teď neposlechneš a nepůjdeš si napsat úkoly, nedáš mi na vybranou. Budeš dnes do večeře bez mobilu… Když dítě zuří a odmítá, je potřeba přidat: Znovu mě neposloucháš. Pokud si ani teď nenapíšeš úkoly, musím ti zakázat večerní film… (Atd.)  

Je důležité, abychom se sankcím nevyhýbali. Někdy můžeme dítě např. při dřepech přerušit a říct, že to stačí, nebo sankci zcela vynechat, když se dítě „vzpamatuje“ a napraví svou předchozí chybu. Ukážeme tím, že nám záleží jak na pravidlech fungování rodiny, tak na dítěti samotném. 

Podstatou je, aby výjimky potvrzovaly pravidla, ne aby dohodnutá pravidla rušily a ničily. 

To je hrozná buzerace

Souvisí s předchozím odstavcem. Můžeme pocházet z rodiny, kde byly sankce používány nepřiměřeně. Krutě nebo nepořádně. Máme k nim pak negativní vztah. Buď nám úplně schází zkušenost, že k výchově a rodině patří vytyčování a naplňování pravidel, nebo jakékoliv dohody a sankce považujeme za „fízlovství“ a „buzeraci“. 

Představme si ale, jak by asi vypadalo například parkování aut ve městě, kdyby ho policie nehlídala a nebo nepoužívala pokuty a jen domlouvala… Parkovali by řidiči řádně?

Nepřiznání si hloubky problému

Někdy jsme se naučili nevšímat si problémů. Přebíjíme je smíchem, vysvětlujeme rozumovými důvody (což jsou ovšem ve skutku omluvy a výmluvy). Nemáme čas, jsme „rozlítaní“ a zaneprázdnění, zlehčujeme problém a shazujeme jeho závažnost. Díky tomu máme dojem, že „není třeba přehánět“ a zavádět nějaké „psychologické složitosti“. Pak je na místě položit si upřímnou otázku: Jsme s atmosférou v rodině spokojeni? Plní si děti své povinnosti ve škole a v rodině? Pokud ano, pak skutečně není co měnit. Pokud ale ne, jaký máme plán na změnu? 

Za nepřiznáním si hloubky problému mnohdy stojí zraněná sebeúcta. Připadáme si uvnitř tak mizerně a provinile, že svůj pocit méněcennosti převrátíme v pýchu: „Nepotřebuju, aby mi někdo říkal, co mám nebo nemám dělat. Nepotřebuju nějaký návod, zvládnu to sám… Nejsme na tom tak moc špatně…“

Pohodlnost 

Jak vidno z dosavadního textu, výchova stojí spoustu energie. Hledáme, tápeme, jak se spolu domluvit. Postoj „ono se to nějak (samo) změní“ nabízí pohodlí. Ale jak říkávala už Babička Boženy Němcové: „Bez práce nejsou koláče“. Vztahy bývají jako zahrada. Když vytrháváme plevel, dodáváme stromům výživu a vláhu, používáme pilku, nůžky (…) zahrada přináší chutné plody a radujeme se z ní. Opakem je planá, zarostlá, nekultivovaná zahrada plná plevele a samou starostí nevíme, „kam dřív skočit“. Jinou variantou téhož je naučit se žít „v zahradní džungli“. Mnoho rodin se tak naučí žít v „džungli“ rodinných vztahů. Rezignují na kultivaci vztahů s dětmi (i partnery) a řeší jen největší pohromy… 

Špatný vlastní vzor

Někdy se pustíme do výchovných změn s velkou vervou. Vnímáme ale mezi námi a dětmi propast. Pravidla přece platí pro ně a ne pro nás!? Není ovšem možné chtít po dítěti vlídnost nebo respekt a přitom po svých potomcích neuctivě křičet. 

Nebojme se proto přiznat, když se projevíme bez respektu i my sami. Dovedeme-li uznat chybu a nehroutit se z ní, naučí se to i naše děti. Nebojme se učit spolu s dítětem. Ptejme se na jeho názor a hlavně prožívání. Co by dělal potomek na našem místě? Emočně zdravý člověk se totiž doopravdy učí „umění a řemeslu“ života až do smrti. 

Nedůslednost

Častým nešvarem bývá rodičovská nedůslednost. Jednou dítě poslechnout má hned, jindy nemusí. Samo má pak v životě chaos. Jsou tedy nastolená pravidla důležitá, nebo nejsou? 

Poleví-li navíc rodič ve svých nárocích na poslušnost, respekt a neprovokování, pak se v něm zákonitě střádá nespokojenost, která dříve nebo později „bouchne“. A bouchne zpravidla v nejméně vhodnou chvíli. Místo žádoucího vzoru pro dítě: „Moje máma se mnou mluví vlídně a jasně, má pevná pravidla a když se jí něco nelíbí, řekne mi to hned a kultivovaně,“ předáme potomkovi zkušenost: „Máma na sobě nejdřív nechá dříví štípat a snaží se to co nejdýl vydržet. A až už nemůže, tak agresivně bouchne.“ 

Nedůslednost je univerzální problém. Nikdo se s důsledností „nenarodil“. Čím více budeme důslední, tím více se nám bude vyplácet a o to snadněji budeme znovu důslední. Ovšem pozor, aby důslednost nepřerostla v pedantské, vystrašené, zkostnatělé a úzkoprsé hnidopišství. Extrémy obvykle škodí. 

Považování dítěte za dospělého 

Jak už bylo uvedeno dříve: Dítě není dospělý. Dítě je houba, prázdná a porézní. Připravená nasávat prostředí, do kterého bude hozena. Jeho impulzivní reakce nejsou většinou projevem zlé vůle, ale toho, že se dosud nenaučilo uspokojovat své potřeby kultivovaně. Proto je nezbytné nabízet dítěti pozitivní řešení. Ideálně svým vlastním životem - svými reakcemi, tónem hlasu, volbou slov, časem na zapřemýšlení, pojmenování vlastních citů. Dítě je hromádka instinktů, která potřebuje být ve vztahu s autoritami dále formovaná. 

Absence pozitivních vzorů

Téma je rozvinutím předešlého odstavce. Nestačí jenom svému potomku připomínat jeho přešlapy. Je potřeba mu nabízet i pozitivní formy chování. Konkrétně mu říct, jakou reakci bychom v danou chvíli ocenili. „Takto ne,“ doplňme o „takto ano.“. 

Vzory mimo rodinu

Vývojoví (dětští) psychologové nás upozorňují, že přibližně od 10. roku života začínají hrát v našem životě větší roli vrstevníci než rodiče. Rodiče jsou stále velevýznamné formující postavy, ale dítě je připraveno a touží se začlenit do vlastní věkové skupiny. Proto dejme pozor na to, s kým se dítě kamarádí, do jakých kroužků dochází, jaká videa sleduje na sociálních sítích. Spíše než „zakazování“ nevhodných vzorů nebo jejich napadání: „To je teda pitomec (sprosťák, frajírek…), ten youtuber, co ho sleduješ!“ pomůže diskuze: „Ten kluk mluví na můj vkus hodně rychle a připadá mi, že si zakládá na tom, jak je hrozně v pohodě. Tobě se líbí?“ A s upřímným zájmem, ne ironicky, se můžeme doptat: „Co Tě na něm baví?“ Nepodceňujme dítě. Když bude mít dostatek prostoru všímat si všech prvků svých vzorů, rozlišovat mezi ohleduplností a hrubostí, předstíráním a pravdivostí, vybere si samo. Více se vyplatí být naší ratolesti průvodcem, než vůdcem (Führerem). Když budeme potomka někam tlačit, bude vyvíjet protitlak. 

Nevtažení dítěte „do hry“ 

Pravidla se nejlépe dodržují, když chápeme, jaký mají smysl. Je třeba vysvětlit, proč přistupujeme k uvedeným pravidlům. Dát synovi či dceři časem i tvůrčí prostor. Můžeme např. zavést debatu, jaké postihy zavedeme, použít vtip, zasmát se spolu. Dát najevo, že se jedná o naši společnou „hru“, o to, aby se nám v rodině dobře žilo.

Jestli budu muset ještě jednou opakovat žádost o vynesení koše, koupím ti za trest dvě vaničky zmrzliny!“

Hranice s laskavostí 

Hráči fotbalu jsou ochotni respektovat jeho pravidla proto, že milují hru samotnou. Pokud nám v rodině bude scházet hřejivá, radostná atmosféra, stane se rodina skutečně pouze „lágrem“, studeným „kriminálem“. Schází „chuť hrát fotbal“, poslouchat se - schází dobrý čas spolu, zůstalo jen vojenské sekýrování. Nežijeme v rodině proto, abychom následovali pravidla. Následujeme pravidla, abychom spolu lépe žili. 

Pokud se z rodiny vytratí laskavost, „šťáva“, pak zmizel „cement z betonu“ a celá stavba naší rodiny se postupně rozpadne. 

Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

První list Korintským, 13, 1

Dovětek ze života:

Článek jsem publikoval ve vlaku cestou na psychoterapeutickou výcvikovou skupinu. Pln radosti z odvedené práce a nadějných principů, které jsem čtenářům nabídnul, jsem nastoupil do tramvaje spolu s mladou maminkou a jejími dvěma dětmi. Nápis na triku mladé ženy byl velmi optimistický: LOVE IS WHY WE ARE HERE. Volně přeloženo: Láska je důvodem, proč jsme tady. "Krásný dvojsmyslný slogan," pomyslel jsem si. Maminka však začala své děti okamžitě tvrdým hlasem sekýrovat, napadat a tupit: "Co se cpeš k těm dveřím? Dostaneš na zadek!" Prudkým smýknutím za sotva tříletou ručičku chlapečka strhla na sedadlo a vřískla na jeho o pár měsíců mladší sestřičku: "Drž si toho plyšáka, sakra!"

Kam se ztratila ona láska z jejího trička? "Nečetla tento článek," mohla by znít naivně optimistická odpověď. Dejme si ale ruku na srdce (tedy orgán lásky): cožpak my, kteří jsme tento článek četli (nebo dokonce psali) budeme od této chvíle jen vždy plní respektu, důslednosti a korektního nenapadání druhých? Houby! Budeme klopýtat zas a zas.

Vezměme si ale příklad z postoje Anonymních alkoholiků, kteří říkají, že každý den abstinence se počítá a je dobrý. Parafrázuji: Každé projevení respektu. Každá domluva s dítětem o potřebě poslušnosti a každé důstojné a důsledné dodržení přiměřené sankce má smysl. Všechny takovéto události kultivují naše vztahy v rodině.

Je jisté, že se nám ještě mnohokrát stane, že budeme ve svém životě tápat a bloudit. Ztratíme "ten pravý kurz". Podstatné ovšem je, jestli máme kompas. Jestli jsme si vytyčili, kde je "sever" - směr, kudy se v rodině (a v životě) chceme ubírat...