Tři oříšky pro Popelku – Tři principy výchovy dětí, které ozdraví atmosféru Vaší rodiny

Předplatné Předplatné
minut čtení 35
Náročnost Náročnost: lehká

„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu řvát. Do té doby mě ignoruje. Párkrát jsem mu v zoufalství dala i na zadek. To mě sice poslechne, ale jsem pak na sebe naštvaná, že jsem to nezvládla…“   

...

„Vždycky jsem si říkal, že se budu ke svým dětem chovat jinak než můj otec,“ vypráví Ondřej. „Chtěl jsem s nima být víc kamarád, nebýt despotický. Mám Jirku rád, ale i když se snažím, jde to celé šejdrem. Nedávno mě úplně dostal. Zaslechl jsem ho, jak si zjednává s jedním z dětí na hřišti pořádek: >Co po mně řveš? Ty si myslíš, že jsi nějaký můj otec, abys po mně mohl takhle řvát?< Přesně tohle jsem nikdy nechtěl. Otec je synonymem řvouna. Ale Jirka mě svým chováním umí vytočit jako málo kdo!“

...

„Potřebovala bych objednat psychologické vyšetření pro svého syna,“ zní v telefonu ambulance zoufalý, podlomený ženský hlas. „Volali mi ze školky, že se na ně syn několikrát rozzuřil a když ho napomenuli, tak vyhrožoval, že se zabije… Máme s ním doma nějaký čas problémy, ale tohle už mi přijde vážně divné. Nevíme, co se to s ním děje. Bojím se, že má nějakou duševní nemoc. Že si něco vážně udělá… Kamarádka říkala, že by na to snad mohly být nějaké léky…“ 

...

Variant příběhů „obyčejného rodičovského šílenství“ je mnoho. Možná, že jste schopni přidat sami svůj vlastní příklad. 

Největší problém s výchovou dětí nastává tehdy, když bychom chtěli mít zásadně jiný výchovný styl, než měli naši rodiče. Chceme jít jinou cestou, ale nevíme jakou. Snažíme se vyhnout našim přirozeným reakcím, „zařazujeme zpátečku“, abychom pak pozpátku stejně „nabourali“. Zkoušíme proto různé výchovné postupy z knih, jejichž nevýhodou nejednou bývá, že přestaneme být přirození - nejsme sami sebou. 

Výhodou jednoduchých pravidel, která Vám za chvíli v textu nabídnu, je, že staví na tom, abychom byli více sami sebou. Dokonce čím dříve, tím lépe. 

Jste zvědaví? Co že je to za magické principy? Konec tajností. Žádná magie, jen pár precizně zformulovaných pravidel, které nastolí nejen rodičům, ale nakonec i dětem více pokoje. Pojďme si je představit. 

Jejich kouzlo ovšem netkví v jejich „novosti“. Účinek vězí v tom, jestli je dovedeme vlídně, ale současně i pádně, uvést v praxi. Proto si po podrobnějším představení tří důležitých pravidel projdeme nejčastější chyby a úskalí při jejich zavádění do každodenní praxe fungování rodiny. 

Pravidla hry

Začněme příkladem. Fotbal je údajně nejoblíbenější hra na světě. Určitě by ale nebyl, kdyby neměl jasně definovaná pravidla. Víme přesně, co je ve hře žádoucí a co je zakázané. Víme, co je to out a co je faul. Že za menší faul mi rozhodčí odebere míč, za větší dostanu žlutou nebo i červenou kartu. Víme taky, že cílem je dát gól za společné souhry týmu. Pokud si nevyjasníme pravidla, pak budou vznikat četná nedorozumění a rozpory: „Proč bych nemohl hrát rukou, když brankář může? Že jsem hrál metr v zámezí, to přece není zase tolik, ne?“ 

Ve výchově je to úplně stejné. Aby mohla fungovat, je nezbytné dopředu definovat pravidla. 

Mnoho z nás rodičů se totiž podobá rozhodčímu, který hráčům nevysvětlí pravidla hry. Neřekne, co se smí, co se nesmí. Neurčí, za jaké situace se bude kopat penalta a kdy přijde vyloučení. A nejen to. Nepíská fauly ani outy, aby nebyl za protivu. Jako rodiče jsme nejednou podobní. Nechceme být na své děti nepříjemní. Proto je necháme s dobrými úmysly „svobodě jejich dětství“. Tak dlouho se snažíme být tolerantní, příjemní a vstřícní, až nám dojde trpělivost, „rupnou nám nervy“ a na děti křičíme nebo jim říkáme ošklivé věci: „Jste nevděční zmetci! Chcete mě přivést do hrobu!“ 

Zůstaňme ještě chvíli u fotbalu. Představme si tragikomickou situaci. Fotbalový sudí utrápeně, vyčerpaně a nasupeně běhá kolem hráčů a volá na ně: „Kluci nekopejte se! Nechte toho! To se dělá, takhle bouchnout protihráče? Zase jsi hrál rukou, přece jsem Ti už říkal, že rukou se nehraje!“ A když po několika desítkách minut pohár jeho trpělivosti přeteče, tak se na hráče rozkřičí, že jsou to mrchy a smradi, naplácá jim na zadek, vztekle odnese míč, že už s nimi skončil a hrát se nebude nebo si sedne na trávník a rozpláče se, že už takhle nemůže dál… 

Vnímavý čtenář si již jistě propojil podobnost tohoto fotbalového přirovnání s výchovou. Tento absurdně komický fotbalový scénář se stává ve výchově dětí naprosto reálnou tragédií. Ruku na srdce: Kdo z rodičů se někdy nechoval více či méně jako výše vylíčený „hysterický“ sudí, jemuž došla trpělivost? 

Proto abychom sami sebe nezahnali do rodičovského kouta plného beznaděje, musíme předvídat krizové chvíle výchovy už dopředu. Stejně jako na ně myslí pravidla kopané. Dále v textu si popíšeme nejčastější zádrhele a chyby, které ve výchově a uskutečňování těchto pravidel děláme. Tou kardinální chybou je, že děti ...

Celý text dostupný pro předplatitele. Děkuji za případnou ochotu přispět k fungování webu!

Cena: 980 Kč / rok

(82 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: