Předplatné
30-40 min.
Náročnost: Lehká až střední
Naši sérii o psychologických principech pramenících z Bible začneme pravidlem „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Ježíš ho uvádí jako druhé největší ze dvou přikázání. Dokonce říká, že se jimi dá shrnout úplně celá Bible.
Současně je požadavek „Miluj svého bližního jako sebe samého“ exemplární ukázkou zkomolení a nepochopení psychologie vycházející z Bible.
Mnozí lidé, nehledě na to, zda se vnitřně vidí v „dresu Křesťanů“, jiného „duchovního týmu“ nebo jakékoliv duchovní „dresy“ nesnáší, si vyložili toto přikázání mylně. Chápou ho jako výzvu: „Miluj druhé více než sebe sama!“ Proto ještě jednou přesné znění Bible (Evangelium podle Matouše, kapitola 22, verš 32 a následující):
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona (církevní hodnostář), se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“
Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Matematicky bychom mohli vyjádřit toto přikázání takto:
Láska k bližnímu = Láska k sobě, nikoliv Láska k bližnímu > láska k sobě.
V této „rovnici lásky“ se skrývá velice důležitý a hluboký psychologický princip.
Kdykoliv dojde k jeho porušení, koledujeme si o malér. Pojďme se podívat, jak potíže s „nerovnicí“ lásky vypadají.
Letušky před cestou letadlem kladou rodičům na srdce, že když vypadnou při poklesu tlaku v kabině kyslíkové masky, má si ji nejprve nasadit maminka, až pak ji má nasadit dítěti. Kdyby totiž rodič otálel s nasazením kyslíku sám sobě, mohlo by se snadno stát, že upadne do bezvědomí dříve, než pomůže svému dítěti. Poškození pak budou oba dva. Naše dobrá snaha dát druhému více (dříve) než sobě pak nepřinese nic dobrého, právě naopak - uškodí.
Teprve když jsme zásobeni kyslíkem, můžeme se postarat o naše bližní, třeba dítko na vedlejším sedadle. Přikázání nám tedy říká zajímavý psychologický poznatek: Druhé můžeme milovat jen do té míry, kolik máme lásky pro sebe. Nebo řečí letušek: Podat kyslík jiným můžeme jen v situaci, kdy ho máme sami dostatek.
Ve vztazích se chováme mnohdy stejně. Naše dobrá snaha pečovat o děti, partnera, kamarády, rodiče, kolegy, firmu (…) nás vede k tomu, že sami žijeme na „kyslíkový dluh“. A kdo někdy běžel rychleji, než na jaké tempo má natrénováno, dobře ví, k jakým koncům takovýto běh na kyslíkový dluh nakonec vede. Radostný trysk se mění čím dál více v bolavé ploužení zombie. Původně energický, radostný výraz tváře přechází v bolavou křeč, kolaps, znechucení nebo i zvracení. Ale hlavně: hlasitě lapáme po dechu, sípeme, a všemožně se snažíme vyrovnat kyslíkový dluh opakem - vdechnout co nejvíce kyslíku je možné. Vzniká tím „houpačkový efekt“ - bludný kruh, pro psychologii velmi typický…
Řekli jsme si, že při nedostatečném sycení vlastních potřeb ve vztazích nutně dochází ke „kyslíkovému dluhu“. Ten se následně snažíme vyrovnat. Čím více nám kyslík chybí, tím intenzivněji dýcháme. V péči o sebe samotné to funguje stejně.
Maminka vyčerpaná z péče o děti, o které se celý den starala, se na ně nakonec rozkřičí: „Člověk vám tu podstrojuje, lítá kolem vás jak služka a vy si nejste schopní ani sednout k večeři! Jste banda nevděčných harantů!“
Případně svůj nedostatek životní slasti vyrovná slastí z mlsání cukrovinek. Přestože si slíbí, že si dá jen jeden dílek čokolády, nakonec sní celou tabulku. (Detailněji se věnujeme psychologii nadváhy v tomto článku).
Kromě přejídání může sloužit jako „odškodnění“ a vyvážení frustrace také alkohol, jiné drogy nebo návykové látky a činnosti, na kterých vzniká závislost (Facebook, Instagram, brouzdání internetem, sport… O psychologii závislostí je možné si více přečíst zde).
Rozhodně v neposlední řadě se můžeme snažit vynahradit zanedbanou psychickou slast slastí sexuální. Zvýšenou sexuální chutí, tlakem na partnera, masturbací, nevěrou…
I o tomto (častěji mužském) scénáři také pojednávají na sex speciálně zaměřené texty na webu uTerapeuta.cz.
Kamila o sobě obvykle mluví ironicky. Dělá si ze sebe legraci, bagatelizuje své úspěchy, zrudne, když ji pochválí kolegové a „vyklouzne“ z jejich ocenění nějakým vtipem, kterým shodí své schopnosti nebo píli.
Víme-li o houpačkovém efektu v psychologii, měli bychom si položit otázku, kde a jak se projeví Kamilin „kyslíkový dluh“ v oblasti sebeúcty. Máte nějaký tip?
Kdykoliv se někdo jiný zachová stejně jako Kamila, tedy přihodí na misku vah, na kterou Kamila sama přihazuje bagatelizaci vlastních úspěchů, kritičnost a pichlavost, projede jí v duši „elektrická rána“. Sama si naplnila misku nelásky a někdo další ještě přihodil! Většinou se ovládne a svou bolest neprojeví. Jen se na chvíli stáhne nebo „hraje divadlo“, že se nic nestalo. Ve svém nitru se ale cítí zraněná. A čas od času, když už je na misce nedostatečné sebeúcty příliš naloženo, tak se urazí, přejde do protiútoku nebo se rozpláče. Pro okolí je taková reakce těžko pochopitelná a Kamila sama si ji častokrát zpětně vyčítá. Viní se vnitřně za to, že se (jejími slovy) „chovala jako hysterická kráva“. Vše se pak pokouší zvrátit v opak tím, že se snaží působit tvrdě, „nehystericky“, že ji nic nerozhází. „Nějaké mazání medu kolem huby je mi protivné,“ říkává. Díky tomu odmítá slova uznání, podpory a ocenění. Ano - houpačkový jev se začíná rozkmitávat.
Nevědomky závidí své dceři a manželce, když si vybírají nové plesové šaty. Remcá, kdo to má všechno zaplatit a kolik že je stála ta kadeřnice? Přitom peněz na účtu mají dost. Karel se ovšem šidí, kupuje si na internetu bavlněná trička ve slevě a nosí sportovní outdoorové kalhoty, namísto aby navštívil kamennou prodejnu s pánskou módou a vybral si slušivý svetr, košili, (…), objednal si masáž a přestal se stříhat strojkem na ježka, ale domluvil si holiče.
Celý život předstírá orgasmus. Chce, aby se manžel cítil v posteli dobře, neměl pocity méněcennosti. Sama má zábrany dopřát si sexuální slast, protože by si připadala jako „štětka“. Nedovolí si proto ani pustit svou fantazii z uzdy - poznávat své slasti a objevovat spolu s manželem formy milování, které by jí přinášely skutečné potěšení. Stejně tak se ale nerespektuje ani když má projevit svůj názor na rodinné oslavě nebo v práci, raději se stáhne… Ovšem jen do doby, kdy jí „vytečou nervy“. Tehdy může být „tekutá“ a vášnivá…
Vlaďka se vždy bála, že k ní budou mít její vlastní děti stejný odstup jako má ona ke své matce. (I) proto se vždy snažila získat náklonnost svých dětí a všemožně je „uplácela“. Nemyslí na svůj komfort, dělá domácí práce za děti. Je přesvědčená, že by byla špatná matka, kdyby se své nejmladší dcerce po příchodu z práce plně nevěnovala. V důsledku toho jsou jí dcerčiny výzvy ke společné hře vnitřně protivné. Vytvořila si alergii na to, když „po ní zase její dcera něco chce“… Strach, že své dceři bude špatnou matkou ji dovedl skrze „houpačkový efekt“ právě k tomu, že nakonec dobrou matkou chvílemi skutečně není. Protože žije v „silném kyslíkovém deficitu“, je přecitlivělá na to, když jí dcera „nenechá volně dýchat“. (Není náhodou, že Vlaďku skutečně epizodicky trápí dechové potíže, kdy se nemůže nadechnout - tzv. syndrom respiračního korzetu. Psychosomatické souvislosti představujeme v tomto speciálně zaměřeném článku).
Nebo použijeme-li jiné přirovnání: Vlaďka si nedopřeje dostatek slasti, „neosladí si“ svůj život, „utrhuje si od huby“. Proto ji dlouhodobě sužuje „těžká hypoglykemie“ (nedostatek cukru v krvi). Proto kolabuje, nemá energii do života, netěší se na nový den… (Vlaďka nemá potíže s diabetem - cukrovkou, ale existuje řada jiných pacientů, u nichž je nedostatek schopnosti (připravenosti) vstřebávat slast skutečně spojen s „cukrovkou“…)
Možná, že byste mohli přidat další příběhy - vlastní nebo vypozorované. Tyto životní osudy potvrzují Ježíšovu psychologii: Druhé můžeme milovat jen tehdy, máme - li dostatek lásky („kyslíku, živin…“) sami pro sebe.
Nyní se pozastavíme nad situací, kdy milujeme více sebe samotné nežli naše bližní. S tímto stavem je ovšem více potíží, jak asi tušíme. Málokdo z nás si totiž o sobě myslí (uvědomuje), že by preferoval více sám sebe než své blízké. Proč tomu tak je?
Mnoho lidí se mylně domnívá, že lidé, kteří nevidí své sobectví a dokonce se prezentují jako obětaví, zatímco doopravdy myslí na sebe, lžou a přetvařují se. Takový člověk je pro nás manipulátor, lhář a účelový sobec. Obvykle je ale příčina sobeckých projevů úplně jiná a zdaleka ne vědomá nebo dokonce promyšlená.
Řekli jsme si, že nedostatek sebelásky vede skrze „houpačku“ k tomu, že se vyčerpáme („vyhoříme“) a nakonec už nejsme schopni dávat a naopak se stáváme sobci. O co méně dobrého si sami vezmeme a dopřejeme, o to zoufaleji následně potřebujeme ohledy a podporu. Naneštěstí vidíme každý jinou část houpačky. Naše okolí vidí chvíli, kdy jsme se „rozhoupali“ k tomu nárokovat si pro sebe dobré, kdy jsme „nahoře“, zatímco my sami jsme koncentrovaní na naši újmu a na chvíle, kdy jsem „na dně“ a zoufale se od něj snažíme odrazit.
Situace, kdy milujeme více sami sebe než druhé tedy vlastně není samostatná situace, ale pouze jeden článek řetězce.
Jedna část bludného kruhu nebo houpačky psychologické nerovnováhy.
Pojďme si to ilustrovat na předešlém příkladu. Problémem je, že Vlaďka a její manžel Tomáš vidí každý úplně jinou část „houpačky sebelásky“. Tomáš vidí jen „část B“. Vnímá reakci, manželčino prosazování vlastních potřeb klidu, odpočinku, nevyrušování. Vlaďka zase vidí jenom „část A“, ale už ne „část B“. Silně je zaměřena na spouštějící, počáteční stav, kdy se rozdává a šidí, ale nevidí už chvíle, kdy požaduje ohledy pro sebe. Zatímco Tomáš zvenku slyší svou ženu podrážděně hartusit: „Dej mi chvilku pokoj. Pořád po mě někdo něco nechce, nechte mě chvilku dýchat a dívat se na ten blbý seriál, ať si trochu odpočnu,“ Vlaďka vidí událost úplně jinou optikou. Vidí sice „koutkem oka“, že se chvíli opravdu chová jako podrážděná manželka a matka, která si znovu a znovu vydobývá čas pro sebe a brání se kontaktu s mužem a s dětmi. Takové chování se jí ve svém nitru protiví a cítí se za něj provinile. Vše je ale překryto a omluveno pocity vnitřního zanedbání. Vlaďka své nabručené chování vnímá zevnitř jako vyčerpanou reakci: „Já už nemůžu. Tolik se rozdávám. Každý po mně něco chce. Zákazníci v práci, šéf, děcka, …“ Nemá proto dojem, že by byla sobecká. Naopak: „Jenom potřebuju trochu vzduchu, abych se mohla na chvíli nadechnout, jinak se udusím.“ Manželovy výčitky, že se potřebuje pořád vymezovat, mít čas hlavně pro sebe, vnímá jako nepochopení a vedou ji k ještě větší potřebě myslet na sebe: „Doma na mě každý kašle, musím se postarat sama o sebe“.
Tomáš vidí svou ženu na pomyslné kyvadlové houpačce nad sebou. Z toho důvodu se snaží vyrovnat vnitřně prožívanou nerovnováhu, odráží se ode „dna“ (od země) a snaží se dostat svou ženu dolů: „Ty chceš pořád jenom klid, na děcka řveš, neuděláš si na mě čas a o posteli už radši ani nemluvím!“ Tomáš převrací „houpačku lásky“ opačným směrem. Vlaďka míří k zemi a nehodlá to takto nechat. Manželovy výčitky jsou pro ni hmatatelným potvrzením toho, že nemyslí na její dobro, chce ji skutečně jen zneužít. Proto hněvivě odpoví: „Aha, takže ti mám jenom posloužit v posteli? Taxikář, kuchařka, služka a večer prostitutka?!“ A kladina houpačky střídá výkyvy nahoře a dole. Nastává „občanská válka“ vedená potřebou odvety „oko za oko, zub za zub“, jak tomu je ve filmu „Válka Roseových“.
Mnoho z nás si v sobě nosí krásnou, leč bohužel nereálnou, naivní představu. Říkáme si: „Budu se obětovávat a šidit se. Nevezmu si dobré pro sebe. A lidé okolo mne to uvidí a ocení - samozřejmě hlavně ti, kteří jsou se mnou nejčastěji - rodina, kamarádi, spolužáci, kolegové - a následně mi oplatí stejnou mincí - vrátí mi péči zpátky.“ Čekáme, že se dostaneme do vztahového ráje na zemi. Budeme pečovat o druhé a oni zase vrátí péči nám. Spoléháme na tzv. „mimoslovní porozumění“, tedy že se lidé kolem nás dovtípí… Životní zkušenost ovšem ukazuje, že jen zřídka narazíme na „empatického génia“ s rentgenovým zrakem. Obvykle do nás lidé nevidí a počítají, že to co ukazujeme navenek, je i uvnitř nás. Naši blízcí si myslí, že služba druhým je náš oblíbený koníček a vystačíme si s málem péče.
Namísto utopického vztahového ráje, kdy si navzájem uspokojujeme potřeby, se dostaneme do reálného vztahového pekla: Zanedbáváme své potřeby, naši blízcí nám nerozumí a zanedbávají nás taky. Nechápou, že potřebujeme více podpory. Nebo přesněji řečeno: Nechápou, proč si více láskyplného komfortu nezařídíme sami.
Žijeme tedy na „kyslíkový dluh“, deficit přijímaného dobra. A „kyslík“ zpravidla dojde v nejméně vhodnou chvíli. Pohár naší trpělivosti přeteče po poslední kapce. Pro drobnost kapky, která spadla do naplněného poháru, pak vypadáme jako přecitlivělí blázni. Stačí, že manžel nepomůže dost ochotně s taškou s nákupem, dcera se kouká do mobilu a nevnímá rodiče, šéf si přeje přepracovat tabulku, kamarád neodpoví na zprávu atd. Drobná poslední kapka spustí naši bouřlivou reakci - křik a výčitky, uražené ticho, pláč…
Spoléhat na mimoslovní porozumění se nevyplácí.
Cílem je proto, aby každý jeden z nás usiloval o rovnost na miskách vah lásky.
Možná, že se v tuto chvíli spolu shodujeme, že Kristus nemluví do větru a jeho psychologie „vah lásky“ dává smysl. Jedno ze základních životních pravidel (rovnic) zní:
Láska věnovaná druhým má být rovna Lásce investované do sebe.
Můžete oprávněně namítnout: „To se dobře řekne, ale hůř se to udělá!“ A máte pravdu. Myslím, že není jediného dne, kdy bych udržel misky vah lásky zcela vyrovnané. Jsem ovšem přesvědčen, že přestože v životě zabloudíme a sejdeme z cesty vedoucí k cíli, je důležité, jestli máme v ruce kompas nebo chodíme „nazdařbůh“ (zbůhdarma) - bez kompasu a mapy.
Představené pravidlo nám umožňuje zorientovat se v nepřehledné situaci, kdy se cítíme ve vztazích frustrovaní a ztracení.
Buďme tedy praktičtí. Když se necítíme dobře, zkusme si položit otázku: „Neporušuji zrovna rovnováhu lásky? Nezanedbávám podporu sebe sama? Neprojevuje se u mne právě „kyslíkový dluh“ a nekopu kolem sebe jako dusící se člověk?
Zkušenost ukazuje, že nejednou tomu tak bývá. Bible (ani psychologie) ovšem není návod na obsluhu mikrovlnky. Je potřeba přemýšlet, radit se s blízkými, hledat společná řešení a zkoušet nové recepty, jak nastolit rovnovážný stav na miskách vah lásky.
Naší snahou by mělo být dosáhnout vyváženého poměru laskavosti, péče, ohledů (…), které věnujeme sobě a našemu „bližnímu“. A nemusí jít jen o lidské postavy. Může se jednat i o vyváženost lásky projevované nám samotným ve vztahu k naší práci, péči o dům nebo zahradu, řemeslu, sportu…
Obvykle je ale naším bližním živý člověk. Mnohdy tápeme. Jak dosáhnout ideálního poměru 50:50 na miskách vah lásky, když situaci nevidíme stejně? Mám si prosadit koupi nového auta, když ho žena nechce? Jak strávit víkend? Jak se podělíme o úklid bytu? Máme nutit dítě do školy, když nechce studovat?
Obvykle trvá nějaký čas, než dosáhneme spokojenosti na obou stranách. Nejvýhodnějším způsobem, jak jí dosáhnout, je otevřený rozhovor. (O „zlatých pravidlech komunikace“ pojednává tento článek.)
Výhodné bývá „složit karty na stůl“. Přiznat, že nevíme, jak situaci řešit. Říct, že bychom rádi naplnili pravidlo 50 na 50, ale nevíme jak. Nechceme ošidit druhého, ale když ošidíme sami sebe, uloží se v nás křivda a zůstane v nás zahořklost. Vyplácí se udělat z našeho bližního spojence. Dát hlavy do hromady a hledat společné cesty ke spokojenosti. Dobře to zvládají dokonce i mladší školní děti, když např. hledáme cestu, jak omezit používání mobilu a počítače… Vycítí-li z nás skutečnou chuť, že bychom rádi respektovali jejich radost, ale nechceme si je nechat ukrást z rodiny technologií nebo je poškodit „digitální demencí“, začnou se angažovat samy.
Jednoduchá rada poradenských psychologů: „Začněte myslet víc na sebe!“ bohužel málokdy funguje. Je tomu proto, že máme více či méně nevědomé bloky, vnitřní zákazy. Skrze ně si zakazujeme radovat se, brát si dobré. Namísto teorie nabídnu příběh z ordinace.
Libor je velmi úspěšný muž. Vystudoval medicínu, založil si vlastní ambulanci, dosáhl značné odbornosti a stal se vyhledávaným specialistou. Jeho pohledná žena má ráda sex, dvě děti vystudovaly vysokou školu, Libor z ušetřených peněz postavil menší penzion v Beskydech. Přesto se ale v životě neraduje. Do terapie jej přivedly úporné bolesti čelisti (zubů). A Libor má opravdu všeho plné zuby. Jeho pacienti si pořád na něco stěžují, on nemá čas na sebe, žena ho nepřitahuje, na penzionu má pořád nějakou práci. Opakovaně se mu stalo, že když vyrazil do zahraničí na dovolenou, přivodil si nějaký úraz. Ve Splitu musel do nemocnice pro těžkou alergii, na lyžích v Itálii vjel do jámy, když přijížděl k restauraci k odpočinku a musel být odvezen k ošetření. Množství úrazů, které „se“ mu staly je také alarmující. Když si před lety koupil veterána, hned v něm havaroval. Když štípal před grilováním dříví, usekl si kousek prstu… Mohl bych jmenovat další a další nehody (které nejsou náhody).
Jak přemýšlím o Liborových potížích jako jeho psychoterapeut? Liborovu psychiku řídí nevědomý program „skartující“ slast a radost. Přestože udělá mnohé proto, aby měl dobrý život (studuje, pracuje, pořídí dovolenou), jako by si nedopřál přijmout, vstřebat slast (nic ho netěší, onemocní, když má mít dovolenou). Jako kdyby jej dělila od prožitku blaha vždy nějaká izolační membrána nebo „pás cudnosti“.
Jeho paradoxní postoj by se dal vystihnout přirovnáním: „Budu se snažit, pracovat, dřít. Ale fakturu nikdy nevystavím! A pokud už bych nějaké peníze inkasoval, okamžitě je ztratím!“
Jeho příběh je odrazem mnoha dřívějších zranění, které jeho osobnost zformovaly do podoby sebepodrážející (masochistické) osobnosti.
Libor vyrůstal jako nejstarší dítě v rodině s dominantní, ustaranou, bigotně věřící matkou. Víru vnímala spíše jako náboženství založené na přísnosti a strachu, nežli živý vztah se sice neviditelným, ale milujícím, přejícím Bohem. Její život naplňovaly povinnosti, odříkání a obavy z vybočení z církevních praktik. Napomínala své děti, aby šly dříve na autobus, slušně se chovaly, neoblékaly se výstředně (Libor strávil dětství v hnědých tesilových kalhotách) a poslušně chodily do kostela. Otec byl jiné povahy. Z rodinné atmosféry unikl do práce, přesčasů a zábavy. Když nepracoval, hrál na kytaru, dal si pivo, vyrazil s kamarády na čundr.
Během puberty se Libor s otcem sblížil. Dokonce spolu vyjeli s několika kamarády na pánskou jízdu do tehdejší Jugoslávie, aby si Libor nakoupil módní oblečení a gramodesky. Když už se ale zdálo, že na Libora působí otcova schopnost zpříjemnit si život a užívat si, odehrála se tragédie. Jejich vůz vážně havaroval. Otec absolvoval několik složitých operací, kdy zápasil o život. Přišel o ruku, ale přežil. Po dvou dramatických týdnech v nemocnici si Libor mohl konečně oddechnout. Čekal je společný transport domů. Přišla ovšem další rána. Otec těsně před převozem zemřel na plicní embolii… A aby toho nebylo málo, při návratu mu matka namísto útěchy vyčetla, že kdyby si nechtěl koupit nové oblečení a desky, jeho otec mohl žít…
Tyto a některé další události zřejmě vedly Libora ke zkušenosti, že radovat se z čehokoliv je velmi „netaktické“ a nebezpečné. Zatvrdil své srdce, jako se obalí mozolem těžce namáhaná ruka, aby se ochránila před poškozením. Stal se cynický, popudlivý, úsečný a věcný.
Jen málo chvílí prozrazuje, že Libor touží po lásce, něze a blízkosti. Jsou jimi tajné erotické fantazie, pak občasné alkoholové „úlety“, při nichž se dovede uvolnit i radovat a v neposlední řadě také chvilky dojetí, blízkosti a humoru mezi námi - při společných setkáních v terapii. Obvykle se jich ale rychle zalekne, zvážní, ztvrdne a převede hovor jinam.
Domnívám se, že Libor se vnitřně zařekl, že už nebude milovat. Jiné lidi, sebe ani svět. Obrnil se proti „lákavým přeludům radosti“. Sice si stále na jedné straně přeje zažít „Jugoslávskou jízdu naděje a radosti“, zároveň se ale děsí, že dopadne stejným katastrofálním zklamáním. Proto vždy, když se blíží nějakému uspokojení, si je raději sám zničí. Vezme tak alespoň vítr z plachet otřesné bezmoci, které musel tolikrát čelit. Raději si zničí radost sám a bude mít svůj život pod kontrolou, než by se těšil „jako malé děcko“ a byl následně zklamán krutým osudem…
Člověk není nikdy tak zranitelný, jako když miluje…
Sigmund Freud
Psychoterapie začíná tam, kde přestává účinkovat poradenství. Je důležité odhalit motivy toho, proč si v životě nezařídíme vyrovnanou balanci slasti.
Problém může vězet v tom, že se zdráháme projevit naši závislost na druhých nebo křehkost, že nejsme oceloví roboti, kteří všechno snesou.
Jindy se nechceme nechat zklamat, jako Libor. Nechceme být bezmocní a čekat, jestli budeme šťastní nebo ne...
Mohli jsme si také osvojit depresivní představu o sobě samotných, že si lásku nezasloužíme.
Nejednou také nemáme misky vah já - ty vyrovnané, protože nemáme zájem o optimální řešení, ale o maximální řešení. Chceme být ti nejskvělejší rodiče, což v důsledku vede k tomu, že jsme totálně vyčerpaní a nefunkční rodiče. Chceme být mistři světa, což vede ke zranění a selhání ve sportu...
Často jsme se také nenaučili vnímat sebe samotné. Nevíme potom, co nám dělá dobře, co nám škodí a čeká nás cesta poznávání sebe samých, jako to dělá Julia Roberts s vajíčky v závěru filmu Nevěsta na útěku. Dokud nevíme, který pokrm nám chutná, nemůžeme si o něj logicky ani říct.
Existuje mnoho příčin, pro které nedáme dobré stejně druhým, jako sobě. A právě proto je důležité mít v životě jasný „kompas“, onu pádnou „radu“: Mějme kurz naší lodi namířený na kótu 50:50.
Potřebujeme mít jasno v tom, že naše vztahy (a s nimi i naše duševní stavy) budou radostně kvést, když budeme rovnocenně investovat lásku do sebe i do druhých.
Ve chvílích, kdy se misky vah vychýlí, by se nám měla rozezvučet v hlavě „výstražná siréna“. Alarm, který by měl ukázat, že aktuálně zaujímáme ve svém životě nezdravý a riskantní postoj.
Pak by bylo vhodné využít naši tvořivost na to, abychom přišli na způsob, jak dosáhnout, abychom měli rádi druhé stejně jako sebe.
Pokud budeme vnímat, že jsme v tomto úsilí neúspěšní, zablokovaní, pak je naším úkolem odhalit, jaké (bludné) přesvědčení, (zlo)zvyky, obavy (…) nám brání dosáhnout vyrovnání míry laskavého zaujetí naší osobou a lidmi kolem nás…
Nejúčinnější cestou ke změně je ovšem plné prožívání a uvědomování. Vystavit se prožitku, jaké to je, chovat se k sobě nelaskavě, přezíravě, šidit se a nakládat se sebou macešsky. Že si doopravdy, ve skrytu duše přejeme měkké, laskavé zacházení, nikoliv přecházení našich tužeb a potřeb... To mění naše prožitky, motivuje nás to ke změně, aniž by nám kdokoliv musel radit, co máme dělat.
Pokud Vám připadá článek užitečný, prosím sdílejte ho na sociálních sítích nebo jej přepošlete svým známým.
Děkuji Vám!
Příští článek ze série (2/10) se bude jmenovat Bez lásky nejsem nic a přespříští text (3/10) má název Vstupujte těsnou branou.
Chcete vyjádřit svůj názor nebo námět? Učiňte tak prosím v komentářích na Facebooku nebo mi napište na e-mail michael.vaclavik(zavináč)seznam.cz
Předplatné
35
„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu
Přečíst článek
Předplatné
15 - 20 minut
Život jako veliký psychologický test Poznat svou duši do hloubky. Rozumět si, znát své silné stránky i své slabiny. Chápat, proč jsme onemocněli, kde jsou kořeny našich psychických potíží a jakým způsobem dosáhnout pocitu spokojenosti
Přečíst článek
Předplatné
20
Alergické nebo zvídavé nastavení? Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských
Přečíst článek
Předplatné
30-40 min.
„To nemá cenu – s tebou se nedá mluvit! Dej mi pokoj, už to nechci probírat,“ říká znechuceným, zklamaným a naštvaným hlasem Petr. … „Jéé, to se mi ulevilo! Díky, že jsi mi to řekla.
Přečíst článek
Odhlásit
se