Předplatné
15 - 20 minut
Náročnost: Lehká až střední
Poznat svou duši do hloubky. Rozumět si, znát své silné stránky i své slabiny. Chápat, proč jsme onemocněli, kde jsou kořeny našich psychických potíží a jakým způsobem dosáhnout pocitu spokojenosti a štěstí. To je zřejmě cílem většiny z nás. A samozřejmě i psychoterapeutů. V minulosti jsem se s dychtivostí vzdělával v různých psychodiagnostických metodách a se zájmem jsem sledoval, co informace z testů a zkoušek vypoví o vyšetřovaném člověku. Zajímal jsem se o fantazie pacientů u Rorschachova testu inkoustových skvrn, o odpovědi v minnesotských dotaznících, zpracování kreseb i provedení rukopisu v grafologickém rozboru. Nakonec jsem dospěl k závěru, že celý náš život je jeden veliký psychologický test. Že se můžeme poznávat v tom, jak škrábeme brambory, řídíme auto, vstupujeme do místnosti. V tom, co si oblékneme, jakým tónem hlasu mluvíme (nebo kdy mlčíme) a tisícovkách dalších situací.
Uvědomil jsem si, že největším přínosem pro pacienty v terapii není „provést na nich vyšetření“, ale nabídnout jim způsob, jak sobě samotným rozumět. Jak studovat každodenní události a vyvodit z nich adekvátní poznatky o nás a našich vztazích. K tomu může sloužit i naše zacházení s penězi. Konkrétně pak, v našem případě, neochota investovat peníze, přes to, že nás informace, které článek slibuje, zajímají. Pravda, jsem zde ve střetu zájmů. Jsem vděčný za každého předplatitele, protože vytváří prostor pro další rozvoj projektu uTerapeuta.cz. Ať už se ale stanete členy placené sekce nebo ne, nabízím Vám k prostudování jeden z možných „psychologických testů“. Inspiraci, co o nás všechno může vypovídat naše šetřivost. A to zdarma… :-)
Co je vysoká a co nízká cena je vždy individuální. Někteří lidé nejsou objektivně schopni uspořit několik set korun ročně, což má zcela jistě také psychologické významy. I takový fakt stojí za pozornost, za prozkoumání, proč tomu tak je. Ale u většiny z nás je situace opačná: Přestože peníze k dispozici máme, v rozumné investici (do sebe sama) nám brání vnitřní, psychologické bloky. Chuť neplatit je tedy subjektivní - spočívá v naší povaze. Neplacení o nás totiž něco prozrazuje. Bývá dáno několika možnými příčinami, respektive jejich kombinací.
Velmi častým důvodem pro finanční skoupost je vnitřní zákaz nebo slabý návyk investovat do sebe. Máme výčitky z „nepatřičnosti“ dopřát si, koupit si něco… Pramení obvykle z narušeného, nízkého sebehodnocení a/nebo ze zanedbávání. Zdroj naší osobnosti pramení v dětství. Psychoterapie nespočívá v obviňování našich rodičů, že můžou za vznik našich potíží. Důvodem, proč se díváme do dětství je pochopení toho, jaké jsme si jako děti „nahráli programy“, jaký „software“ si v sobě dnes nosíme. Přestože byli naši rodiče často přesvědčeni o tom, že dělají to nejlepší, co jde, měly jejich postoje na nás nejednou škodlivý vliv.
Někdy šlo o materiální nedostatek nebo zanedbávání. Rodina dává dítěti najevo: „To ti stačí.“ Jindy jde o zanedbávání emoční. Z chudých citových projevů, chladnějších vztahů si nemůžeme odnést zkušenost, že stojíme za to být hýčkaní a „rozmazlovaní“, tedy že stojíme za kvalitní péči. Máme svůj vnitřní ceník stanovený „proklatě nízko“. Neříkáme si jako v jisté reklamě na kosmetiku: „já za to stojím“, ale spíše „stojím za nic“. A to jsme také ochotni do sebe investovat. Pouze ono „nic“, případně jen velmi málo. Vždy se vyplatí dát si „ruku na srdce“ a položit si realistickou otázku: Skutečně si nemůžu dovolit investovat do hezkého oblečení, parfému, zdravého jídla, nebo inspirativního čtiva? Opravdu to považuji za zbytečnost? Nebo jde o problém mé neochoty investovat do sebe - jak finančně, tak pozorností, zabýváním se sebou?
Druhá příčina může pocházet z úplně opačné strany. Může v nás být potřeba vyhnout se nepohodlí, obětovat něco. K osvojení tohoto postoje obvykle vedou dva styly rodičovské výchovy.
Jednou možností je, že v dětství naši rodiče přehnaně tlačili na dril a naše povinnosti. Zošklivili jsme si tak to, že něco musíme. A platba je obvykle povinnost. I z toho důvodu někteří restauratéři zkouší nechat zaplatit své hosty dobrovolně - podle toho, jak jim v restauraci chutnalo. S překvapením se pak ukazuje, že hostinec nemá příjmy nižší, ale naopak vyšší. Mnozí lidé, když se necítí nuceni platit, utrácejí ochotněji.
Při druhém stylu výchovy jsme naopak neměli příležitost si zvyknout, že nepohodlí do života prostě patří, protože byla rodina pohodlná, nedůsledná. Nezažili jsme dostatek situací, kdy jsme si mohli zvyknout, že „bez práce nejsou koláče“. Snažíme se proto jít cestou, u které si říkáme, že je „to zadarmo“, nic nás to nestojí. Máme totiž dojem, že už jsme platili v životě příliš, proto nejme ochotni platit více, i kdyby to mělo být k našemu prospěchu! Máme „alergii“ na nepříjemnosti.
Postoj pohodlnosti pak pochopitelně neplatí zdaleka jen pro utrácení peněz. Platí i pro řadu dalších situací, jako např. uklízení, plnění školních nebo pracovních povinností, včasné odpovídání na zprávy apod.
Rodiče mohli taky v dobré víře dělat všechno za nás, nebo nás naopak k ničemu nepustili, protože by nám to z jejich úhlu pohledu moc trvalo, neuměli bychom to. Měli problém unést nepohodlí rodičovské výchovy a snést naši tehdejší nezkušenost. Nebyli ochotni vzdát se svého nedostatkového času, zaplatit jím a investovat jej do našeho učení. Tento postoj si pak osvojíme i my sami: „Ať to nic nestojí! Mám málo (času, peněz, zdraví…) a ještě bych se měl více ochuzovat?!“
Placení je obětování peněz. Nikomu není příjemné. Nejde to „po másle“, ale proti proudu. V naší situaci navíc představuje předplatné webu uTerapeuta.cz nepohodlí hned dvakrát. Kromě finančního vydání se ještě můžeme dozvědět překvapivé a nelehké souvislosti o nás nebo našich blízkých. Psychoterapeutické poznání, přestože v důsledku vede k úlevě, opravdu není procházka „růžovým sadem“…
Nechuť podělit se a dát, vzdát se (peněz, času, pozornosti…), je dalším důvodem pro neochotu vynakládat peníze, platit a investovat. V psychoanalytických pohledech se tento rys označuje jako „anální charakter“. Téma je to rozsáhlé, ale zvídavému čtenáři nabídnu „výkladovou zkratku“. Takový typ charakteru často souvisí s přísnou rodičovskou výchovou. Obvykle matka příliš časně a intenzivně tlačila na nácvik chození na nočník. Dítě je zlomeno, musí se vzdát toho, čeho zatím ještě nechce (plného bříška) a celoživotně si zoškliví utrácení, zbavování se peněz a dalších hodnot. Člověk raději investuje, rozšiřuje svůj majetek – udržuje plné bříško. Raději např. koupí praktický dar nežli kytku, která se po čase vyhodí (jako se vyhazovala hovínka z nočníku do záchodu). Raději než řezané květy, kytku v květináči, protože ta se dá zasadit a nestane se z ní odpad.
S tímto typem charakteru sice máme vnitřní chuť se na vše vysr**, ale přísný výchovný tlak na řád a pravidla, který jsme si zvnitřnili, nám to neumožní. „Vydělat si“ je blízké tomu „vydělat se.“ Máme sice chuť užít si a „pustit to“, ale zároveň si to nedovolíme.
Existují lidé, kteří peníze rozhází a dostanou se tak do nesnází. Častý je ale i opačný extrém. Peníze celoživotně šetří a hromadí. Tito lidé, objektivně bohatí, ale cítí výčitky, když si mají koupit novou bundu, když ta stará ještě pořád hřeje.
Petra byla velmi zámožná žena. Ačkoliv si mohla koupit celou cukrárnu, ve které seděla, zažívala výčitky svědomí, když si koupila „zbytečně drahý“ mrkvový dortík. Jednou ze vzpomínek z dětství, která spoluformovala její postoj k penězům, byla návštěva tehdejší Jugoslávie. Toužila tehdy po šťavnatých nektarinkách, ale otec ji okřikl, že přece nebudou tolik utrácet, když šetří na zlatý řetízek. Ten pak doma uložili do šuplíku k cennostem, aby se neztratil.
Petra si "nakopírovala" otcův postoj do sebe samotné, aniž by o tom měla tušení. Vždycky ji polil studený pot a začala cítit ohrožení, když si měla dopřát nějaké pohodlí a utrácet. Nevědomky se bála svého "zvnitřněného otce". Kdysi to byl otec, kdo jí napomínal při "marnotratnosti", ale dnes už se sekýruje ona sama. Otcův hlas se stal vnitřní součástí její vlastní osobnosti.
Nejednou jsme vůči vlastním postojům k utrácení, vědomě i nevědomě převzatých od rodičů, sami kritičtí. Nelíbí se nám, ale přesto se na nás silně působí.
„Je mně úplně hrozně,“ popisuje Kamila zklamaně svůj vztah k penězům. „Na jedné straně jsem velký šetřílek. Miluju slevové kupóny a kartičky, akční letáky, nákupy 1 + 1 zdarma... Každý výdaj podrobím pečlivé analýze, jestli náhodou není zbytečný. Když jsem koupila kamarádce knížku a zapomněla jsem uplatnit klubovou slevu 50 Kč, bylo mi z toho půl dne mdlo. Na druhé straně vím, že je to celé nezdravé, nemocné… Děsím se, že budu stejná jako matka. Žije celý život chudobně, šetří kde se dá. Stydím se to říct, ale ona dokonce čtvrtí ústřižky toaletního papíru. Nic si v životě neužila, ale ušetřila už přes dva miliony korun…“
V těchto situacích prospívá vytvořit si "signální kontrolku". Něco jako poplachové požární čidlo. I Kamile tato strategie prospěla:
Jednou chtěla jet přes půl města pro pečivo v akci, jak to mívala ve zvyku. Zastavila se ale na chvíli a zamyslela se. Vzpomněla si na naše rozhovory a zeptala se sebe samotné, jak se v tuhle chvíli cítí. Zjistila, že se cítí vystrašeně a poníženě. Připadá si pod tlakem, vnitřně puzená ušetřit šedesát korun a obětovat kus svého osobního volna. Byla přesvědčená, že MUSÍ jet ušetřit peníze. Spojila si své chování s matčiným. Viděla sebe samotnou, jak čtvrtí toaletní papír. Uvědomila si, že žije pod tlakem matčiných zvyků, nerozhoduje se podle své vlastní hlavy.
Na křižovatce odbočila do bližšího, dražšího nákupního centra a koupila si pečivo podle své chuti více než ceny. Chvíli si připadal skoro až hříšně, ale když se pak na tuto situaci podívala z nadhledu, zasmála se jí. Na další hodině mi pak povídala, že jí událost umožnila cítit hrdost, přestat se vystrašeně hrbit a "narovnat páteř". (Krční páteř jí také skutečně často bolí.)
"Uvědomila jsem si, že existují i jiné hodnoty, než jsou peníze. Třeba sebeúcta. Čas, který jsem ušetřila. Svoboda v rozhodování a cena sebe samotné: že si můžu koupit nejen to nejlevnější, ale to, na co mám opravdu chuť... I když to je třeba dražší..."
Peníze jsou existenční nutností. Jsou nejen „poukázkami na slast“, ale i „poukázkou na přežití“. Bez zaplacené hypotéky nebo nájmu, elektřiny, plynu a vody, bez peněz na nákupy jídla nebo šatů se můžeme ocitnout v nouzi nebo i na ulici. Lidé, kteří neměli možnost nasávat dostatek emočního bezpečí pak mají tendenci peníze prožívat jako věc „života a smrti“.
Zajímavé je, že jde obvykle o lidi ekonomicky dobře zajištěné. Nejednou lidé se skromným finančním rozpočtem zdaleka tolik nešetří a skutečně se pohybují na hranici nouze a existenčního ohrožení. Cítí ale vnitřně pocit bezpečí, že „ono to nějak dopadne“. Někdy rizika popírají, ale jindy se řídí Švejkovou moudrostí: „Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“.
„Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“.
Dobrý voják, Josef Švejk
Lidé nenasycení emocemi bezpečí ale mnohdy skutečnou nouzí netrpí. Právě naopak. Mívají peníze na účtu i schované v hotovosti; bývají dobře zajištění. Není se čemu divit. Jejich ohrožení je žene k potřebě zabezpečit se, např. v oblasti obchodu. Snaží se dokázat si svou sílu a moc, aby přemohli bezmoc. Emoci, která je tak děsí… Investují, „diverzifikují finanční rizika“. Přesto jsou citliví na stav svých kont, akcií, trhů s nemovitostmi apod.
Karel byl úspěšný podnikatel a letitý předseda cechu bohatých řemeslníků. Přes své dobré finanční zajištění necítil bezpečí a klid. Peníze nerad utrácel. Nadával, když si žena pořídila nový kabát, jestli je chce zruinovat. Na zahradě si za stovky tisíc zbudoval kryt a pravidelně ho zásoboval potravinami a vojenským arsenálem. Jeho postoj k penězům byl ovlivněn pocity ohrožení. Od dětství měl zapnuty „radary“. Nejde už otec domů? Nebude se zlobit? Jsem v bezpečí? Karlův otec vždy dokázal vytvořit silné finanční zázemí. S citovým zázemím to ale tak slavné bohužel nebylo. V navenek mocném Karlovi byl vždy schovaný malý, vystrašený Kája. Pro tohoto vnímavého, lidského Káju si ho sice vybrala jeho žena, ale Karel svého Káju, svou citlivou a ohroženou část, dlouhodobě nenáviděl, styděl se za ni a bál se jí. Když začal pít, vyhledal terapii. Brzy ale pochopil, že by se zřejmě musel setkat se svými pocity ohrožení. Raději se proto přesvědčil, že je mu dobře a zvládne vše SÁM, jako „pravý chlap…“ Začal se otužovat, víc pracovat, cvičit. Navenek se mu ulevilo. Začal abstinovat a zase sršel jízlivým humorem a sebejistotou. Jeho ohrožené nitro se ale nemělo šanci vyvinout. Malý Kája nedostal prostor k dialogu. Namísto toho dostal „roubík, pouta a vězeňskou celu.“
Vztah k penězům tak ukazuje na hlubší témata, než by se mohlo zdát. Vždyť pocit bezpečí je jedna ze základních potřeb člověka… Ale peníze ji samy o sobě nenaplní, ani když máme na účtu statisíce nebo miliony.
„A nešlo by to odněkud stáhnout?“ Chuť chytračit, převézt ostatní souvisí s nepojmenovaným pokřivením vnitřní morálky. Opět může jít o produkt přehnané, na morálku tvrdě tlačící výchovy, kdy máme být „papežštější než papež“. Takovou morálku si zošklivíme. „Vylijeme s vaničkou i dítě“ a namísto role „papeže“ se stavíme do role „buřiče“. Důvodem ale může být i pravý opak: výchova bez pravidel. Jako děti jsme neměli dostatek příležitostí si zažít, že pravidla prospívají. Pod vlivem tohoto motivu vidíme v jízdě MHD načerno jen výhodu. Ušetřili jsme několik desítek korun. Nejsme zvyklí na pohled, že jet autobusem s platnou jízdenkou je hned několikrát výhodné. Máme báječný klid, nemusíme vyhlížet revizora. Navíc se vyhneme případné pokutě. Přispíváme taky dopravnímu podniku na kvalitní vozy, kterými sami jezdíme. A v neposlední řadě děláme svět lepší. Nepřidáváme se k lidem, kteří podvádí a žijí na úkor druhých. Kdyby totiž za MHD nikdo neplatil, nejezdila by.
„Nebudu za takové kecy platit“, můžeme si říct při placení předplatného sebepoznávacího webu. Proč bych platil za Netflix, když si ten film můžu zdarma stáhnout? Jedním ze zdrojů neochoty oceňovat druhé může být závist. Je to tak veliké a překvapivě důležité téma, že mu na našem webu věnujeme samostatný článek. Přesto se o závisti alespoň ve zkratce zmíním.
Přestože si mnozí z nás myslí, že závist je charakterová chyba, která je jim cizí, jsem přesvědčen o opaku. Závist je přirozená lidská vlastnost a každý z nás závidí mnohokrát týdně, ne-li denně. Ale když si nepřiznáme, že tomu tak je, závist dostává žíravou podobu. Nevědomky začneme praktikovat např. chronické rýpání, shazování a ironizování druhých. Býváme pichlaví, jedovatí.
Aniž bychom si to přímo uvědomovali, neradi dáváme najevo, že má druhý něco cenného, co by potřebovali i sami pro sebe. Máme blok přiznat druhým respekt. Bývá to projev našeho zamaskovaného, uvnitř schovaného pocitu méněcennosti. Dochází pak k bludnému kruhu. Volíme cestu shození druhého člověka, protože když druhý leží pod námi, nepřipadáme si tak „nízcí“. To zřejmě mnohokrát udělal každý z nás, že ano? Opravdovou cestou ke změně je však přiznat si svou závist. Říci si například: „Závidím ti … auto, postavu, vzdělání, odvahu, manželovu pozornost…“ A to znamená, že to chci taky. Něco pro to udělám, abych měl ve svém životě to, co máš ty.“ Přiznání závisti, tedy ceny druhého, tak vede ke změně. Začneme investovat do svého života skrze inspirování se životním „know – how“ druhých lidí.
Pohled na druhé jako na bezcenné může ale pramenit i z jiných příčin. „Podle sebe soudím tebe“, říkávaly už naše prababičky. Pokud jsme zvyklí vidět sebe samé jako málo hodnotné, vidíme tak i druhé lidi a samozřejmě i výrobky a služby, které se nám nabízí. Nic nemá cenu. Ani my, ani druzí. Tomu pak odpovídá i naše neochota platit. Nemá cenu investovat do sebe, když se vidíme jako bezcenní a stejně tak nemá cenu si cokoliv pořídit, když to pro nás nemá cenu…
Soutěživí lidé si můžou zvyknout, že všechny vztahy jsou neustálým poměřováním sil. Jediná forma vztahů, kterou známe, je soutěž nebo boj. Jeden musí vyhrát, druhý pak prohrát. Zaplatit vstupné, sendvič nebo za článek je pak „prohra“. Vítězství toho, komu máme zaplatit. Někdy jsme natolik zaseknutí v poměřování se a porážení druhých, že nám ze zřetele úplně zmizí to nejpodstatnější. Přestaneme se sami sebe ptát, co nám a našim vztahům prospěje.
Mnohdy si říkáme, že do svého života chceme investovat, chceme dělat změny, nevadí nám platit za pokrok. Ale chceme si být jistí, že investujeme do té „správné“, nebo nejlepší cesty. Chceme si například rekonstruovat byt nebo dům, ale říkáme si: „Jo, pustím se do toho, ale až budu mít na to „dost“ peněz, nebo až narazím na „skvělou“ nabídku.“ Žijeme pak pod vlivem vzorce „všechno nebo nic“. Hledáme například „tu nejlepší cestu“ ke změně našeho života. To pak v praxi znamená, že neuděláme alespoň to „něco“, první krok, pokus, který by mohl být začátek nové cesty. Šetříme si na jízdenku na ten „nejlepší rychlovlak“ do stanice Štěstí, ale neuvědomujeme si, že díky tomu jsme stále na místě.
„I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem.“
Čínské přísloví
Dovedli jste přemýšlet o sobě a nastavit si zrcadlo? Který z popsaných motivů je nejblíže Vaší osobnosti? Neexistuje univerzální rada, jak dosáhnout změny. Nabídnu Vám ale několik otázek k zamyšlení - to vede ke změně skrze nové úhly pohledu a z nich pramenící nové způsoby řešení, nové, dosud nevyzkoušené cesty.
Muži se (z pro něj nepochopitelného důvodu) celý život nepodařilo vydělat dost peněz, aby zaplatil své dluhy a zabezpečil svou rodinu. Padl tedy na kolena a modlil se k Bohu: „Bože, prosím, dej mi šanci na lepší život. Nech mě vyhrát v loterii!“ Týdny ubíhaly a nic se nedělo, přestože se znovu a znovu modlil o výhru. Pořád nic. Po několika měsících marných proseb pozvedl tvář k nebesům a zvolal: „Bože, proč mi nedáš šanci? Vždyť se k Tobě tak úpěnlivě modlím!“ V tom se z nebe ozval měkký hlas: „A dáš šanci ty mně? Co kdyby sis konečně koupil los?!“
Předplatné
35
„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu
Přečíst článek
Předplatné
20
Alergické nebo zvídavé nastavení? Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských
Přečíst článek
Předplatné
30-40 min.
Naši sérii o psychologických principech pramenících z Bible začneme pravidlem „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Ježíš ho uvádí jako druhé největší ze dvou přikázání. Dokonce říká, že se jimi dá shrnout úplně celá Bible.
Přečíst článek
Odhlásit
se