Jak se spolu (ne)domluvit aneb Zlatá pravidla komunikace

„To nemá cenu - s tebou se nedá mluvit! Dej mi pokoj, už to nechci probírat,“ říká znechuceným, zklamaným a naštvaným hlasem Petr. … 

„Jéé, to se mi ulevilo! Díky, že jsi mi to řekla. Bál jsem se to otevřít, ale teď mi spadl kámen ze srdce,“ svěřuje se dojatý, a šťastně unavený Pavel.

Většina z nás už asi byla jak v kůži Petra, tak Pavla. Některé rozhovory naše rány hojí, ale jiné do nich sypou sůl. 

Proč Petrovi rozhovor nepomohl? Proč se cítí ještě hůř a odtahuje se? A jak se liší příběh Pavla? Je to tím, kdo spolu mluví? Prostě s někým se domluvit nedá a s jiným to jde jako po másle? Nebo existují pravidla, zákonitosti lidské komunikace, které rozhodnou o tom, jestli nám rozhovor přinese úlevu nebo újmu? Pochopitelně, že osobnost, tedy povaha obou diskutujících, je trumf. Když ale budeme podrobněji zkoumat, jak komunikují lidé, s nimiž si povídáme rádi, zjistíme, že způsob, jak s námi mluví, má jistá specifika. 

V tomto článku si představíme čtyři důležité poznatky a k tomu čtyři „zlatá“ pravidla komunikace. Jejich vzájemná kombinace vede k pochopení problémů, které při hovoru s druhými zažíváme. Ukazuje ale také cestu, jakým způsobem mluvit se svými blízkými, aby komunikace přinášela úlevu, pomoc a zlepšení vztahů.

Přestože život neběží podle „příručky“, vyplácí se mít v životě „kompas“. Tedy vědět, kdy jdeme k cíli a kdy se našemu cíli (v našem případě snaze dorozumět se) vzdalujeme. Jsem přesvědčen, že níže uvedená čtyři pravidla komunikace jsou vynikajícím kompasem ukazujícím cestu k tomu, jak obhájit a projevit svá vlastní přání a zároveň nepoškodit druhého člověka ani náš společný vztah. 

A. Čtyři důležité poznatky o komunikaci

1. Ne vždy a ne s každým se domluvíme 

Aby bylo možné vyjasnit si s druhým naše pohledy, domluvit se s někým, je nutné naplnit několik podmínek. Tou hlavní je, aby nás byl člověk na druhém konci vztahu vůbec ochoten „slyšet“. Aby byl k našemu sdělení otevřený. Všichni totiž fungujeme podle toho, co nám naše vnitřní… 

víra našeptává. 

Všichni máme v mysli vztahové vzorce, dyády (viz i podrobný článek na tomto webu). Dyády představují vnitřní přesvědčení, kdo jsem já a kdo je ten druhý v našem vztahu. Tyto dva komunikační „prvky“ (já plus druhý) vytvoří emoční naladění: Tedy to, jak se budeme cítit. Každá vnitřní představa (dyáda) produkuje jiné emoce. Pokud například sami sebe často vidíme jako vystrašenou a snadno napadnutelnou oběť a druhého jako nebezpečného, útočného soudce, budeme mít tendenci být ostražití a dopředu se hájit. 

V každém slově budeme vnímat potenciální kritiku a odsouzení. Nepůjde nám pak v klidu a s rozvahou vnímat toho, kdo se mnou mluví… Společná domluva bude také narušena, když si budeme připadat jako beznadějně hloupý žák s netrpělivým nebo neschopným učitelem. Budeme cítit marnost a hodíme flintu do žita ještě dříve, než bychom dali šanci porozumět tomu, kdo s námi mluví. Nejspíše úplně vypneme pozornost a ani neuslyšíme, co nám druhý říká. 

Emoční naladění, nebo lépe řečeno vnitřní vztahové přesvědčení, kdo s kým mluví („dyáda“), silně ovlivní, nebo i předurčí, jestli budeme skutečně naslouchat partnerovu sdělení nebo jestli se budeme už dopředu, a priori bránit, obranně jej napadat, zesměšňovat ho nebo mu nevěřit. 

V takovou chvíli vůbec nepomůže lepší argumentace a přesvědčivá slova. Naopak. Zesílíme-li tlak na člověka, který se potřebuje před námi bránit, bude se bránit ještě více. Podrobněji je toto téma rozvinuto ve zmíněném článku „Dyády“. V této situaci nejvíce pomůže popsat vnitřní, subjektivní  náladu rozhovoru: „Je pro tebe těžké uvěřit mi to?“ nebo „Máš dojem, že tě nerespektuju?“ a tak podobně. Tímto způsobem snadněji dospějeme k podstatě problému, která nespočívá v logických argumentech, v objektivní realitě, ale v subjektivním cítění. 

„Už toho mám dost!“ křičí na své děti i manžela žena. „Kašlete na to, co vám říkám. Máte tu hrozný svinčík a je vám úplně jedno, jestli se tu strhám nebo zblázním.“ 

Toto osočení vyplývá z ženina aktuálního pocitu (jistě z části opodstatněného), že je domácí služkou, otrokem, ze kterého tyje a zneužívá studený a bezcitný otrokář. Vehementní důkazy, že tomu tak není, ji ale obvykle vůbec neuklidní. Naopak. Může se cítit ještě silněji nepochopená a umlčovaná protiargumenty. Větší šanci na zklidnění situace bude mít, když manžel řekne: „Mrzí mě, že se s námi cítíš strhaně a že od nás cítíš lhostejnost.“

Existuje skupina lidí, jejichž osobnost je velice silně deformovaná negativními zkušenostmi s lidmi z minulosti. Budou pak extrémně nedůvěřiví, vztahovační, panovační, útoční či jinak nepřístupní vzájemné domluvě. Ani při užití všech „zlatých“ pravidel komunikace s nimi nenalezneme společnou řeč. Půjde ale jenom o malinké procento lidí. V drtivé většině případů problém spočívá v tom, jakým způsobem mluvíme s druhými. 

Když budete mít dojem, že se s tím druhým nedá mluvit, můžete mít pravdu. Pravděpodobnost je ale asi 1 : 99. Statisticky vzato je možné, že žijete právě s jednoprocentní „trefou“ do člověka, který se domluvit nechce nebo neumí. Ale v 99 % je chyba nejen v posluchači, ale i v nás, „vysílačích“. Obvykle selháváme minimálně v jednom z později popisovaných pravidel.

2. Zákon o zachování energie - nelze se ničemu vyhnout

Druhým podstatným poznatkem o komunikaci, který se vyplatí vzít do úvahy, je fyzikální zákon o zachování energie. Ten říká, že žádná energie nemůže sama od sebe vzniknout ani zaniknout, může jen změnit svou podobu. Fyzika se hodí na mnoha místech, a to i v psychologii. V tuto chvíli považuji za zcela nezbytné, abychom si připustili, že si nemůžeme vybrat, co cítíme. Nejsme pány nad tím, jaká energie - tedy emoce, představa, myšlenka - právě proudí naší duší. Zároveň tato emoce (myšlenka…) sama od sebe nikdy nezmizí. Cítím-li například hněv ke svému kamarádovi, že na mne zapomněl a nepřišel na smluvenou schůzku, nemůžu si vztek vytlouct z hlavy, popřít ho nebo ho nechat vyprchat. Jediné, co můžeme doopravdy udělat, je zvolit a ovlivnit formu, jakým způsobem se vztekem (zraněním, smutkem…) z kamarádova „podrazu“ naložíme. 

V interpersonálním prostředí nelze nekomunikovat. (I mlčení je jistou formou sdělení)

Paul Watzlawick 

3. Můžeme ovlivnit formu, jak energii projevíme

Pojďme si tedy vyložit všechna různá možná řešení. Mohli bychom kamarádovi za jeho zapomenutí vynadat nebo ho i zbít. Je možné mu to skrytě vrátit tak, že příště zapomeneme my. Můžeme se urazit a nemluvit s ním pár dnů, nebo ho „totálně“ vymazat z přátel. Na Facebooku nebo v celém životě. Šlo by taky tvářit se navenek, že se nic neděje. A pochopitelně si s ním můžeme o svém zranění promluvit, situaci s ním probrat a v ideálním případě mu následně odpustit. 

Každé z nastíněných (komunikačních) řešení má svá pro i proti. 

Slovní nebo fyzický útok nám uleví od hněvu i pocitů ponížení. Vrátíme mu to. Poškodíme tím ale naše přátelství, možná z toho můžeme mít nějaké vnější problémy (třeba důtku učitele za rvačku ve třídě) nebo se pak za náš agresivní výlev budeme stydět sami před sebou (budeme mít výčitky svědomí). 

Skrytá odplata sice umožní vyhnout se otevřenému konfliktu, ale vztah stejně utrpí oplácením a navíc nemusí být zřejmé, proč jsme na schůzku nepřišli. Nastane zmatek. Navíc si od zraňujícího ponížení ulevíme jen částečně. Asi jako bychom se jen trošinku a nenápadně vyčůrali… 

Totální výmaz, zanevření na kamaráda přináší strategii, kdy se důsledně zbavujeme všech lidí, kteří se na nás proviní. Vzhledem k povaze lidských vztahů tak ale brzy „dojdou lidi“. Budeme nuceni dříve nebo později opustit každého člověka, protože neexistuje vztah, ve kterém by nedocházelo ke zranění a zklamání. Budeme sice ochráněni od zraňující společnosti, ale zaplatíme za tuto ochranu samotou. 

Přehlížíme-li situaci a děláme, že se nic neděje, zaplatíme daň za „pohodlnou cestu“. Nejspíše zakusíme navenek nepochopitelné zhoršení psychického nebo fyzického stavu. Rozbolí nás například břicho nebo hlava, můžeme se cítit podráždění nebo smutní, aniž bychom si uvědomovali zdroj těchto tělesných nebo duševních stavů. Energie změnila své umístění. Z vědomí, z pojmového uchopení, se přelila do beztvarého, ale neméně intenzivního duševního nebo tělesného prožitku. 

Ale ani tolik propagovaná otevřená komunikace není bez daní a ztrát. Abychom mohli „vyčistit“ vzduch, vysvětlit si příčiny problému a třeba i najít smírčí řešení, je potřeba riskovat, jít s kůží na trh. Musíme nejen „vystoupit z komfortní zóny“, ale dokonce i podstoupit jistou míru bolesti a ohrožení: „Dokážu správně vyjádřit, co cítím, co mi vadí? Pochopí mě? Nezaútočí na mě Nezhorší se ještě více naše vztahy? Neztrapním se?“  Tato nejriskantnější varianta přináší ovšem naději. Šanci na blahodárnou kombinaci vnitřní emoční úlevy spojené s konstruktivním řešením a ochranou společného vztahu. 

4. Není podstatné jen CO řekneme, ale (především) s JAKÝM vnitřním nastavením to řekneme 

Aby nedošlo k omylu: Nemám v tuto chvíli na mysli známou „neverbální“ rovinu sdělení - tedy tón hlasu, hlasitost a rytmus řeči, mimiku nebo gesta. „Musíš mu to říct mile, hezky,“ zní nejedna dobře míněná rada. Pochopitelně mimoslovní, neverbální sdělení vypovídá mnohé o našich citech a našem postoji ke člověku, s nímž si povídáme. Ale ani když se budeme snažit působit  vstřícně nebo sebejistě, není vůbec zaručeno, že si příjemce našeho sdělení „přečte“ naši zprávu tak, jak budeme my chtít… 

I když se budeme snažit mít milý a vstřícný hlas vůči šéfovi, kterého považujeme za hloupého, náš nadřízený se o tom „jaksi“ dozví. A to nejen skrze „pavlačové tamtamy“, tedy např. firemní drby. Dozví se o tom díky našim „zrcadlovým neuronům“. Neurovědci zjišťují, že některé naše mozkové buňky jsou schopny „vycítit“, co prožívá člověk, se kterým jsme navázali kontakt. 

Pokud například matka hubuje svého syna, že mu za jeho neposlouchání zakáže na týden počítač, ale vnitřně se takové razance bojí, nebude to mít na jejího potomka žádoucí vliv. Syn vnitřně vycítí, že je matka „bezzubá“. (Tento poznatek je zásadní!) 

A i kdyby manžel vyjadřoval své ženě lichotky sebepřesvědčivěji, ale vnitřně nebude cítit ke své partnerce náklonnost, mine se jeho poselství cílem. Proto bývá veledůležitým nástrojem komunikace porozumění nám samotným. Nebo jinak řečeno: Pokud chceme, aby přijímač přijal náš signál, musíme nejprve udělat důkladnou revizi signálu vysílače. Z tohoto poznatku vychází hned první pravidlo, ke kterému se právě blížíme. 

B. Čtyři zlatá pravidla komunikace

Pojďme tedy ke zlatým pravidlům komunikace. V jejich každodenním užívání nám obvykle brání řada osobních bariér. 

Pokud bychom si „pravidla komunikačního provozu“ skutečně dovedli přirozeně osvojit a používat je, mělo by to blahodárný vliv na naše vztahy. Zažívali bychom více porozumění, pokoje, sebeúcty i blízkosti ve vztahu. A to klidně hned v následujících hodinách! 

Pravidlo první: 

1. Nejprv já, potom Ty...

aneb: Nejprve vytáhni trám z vlastního oka

Obrovským zdrojem motivace nás psychologů, ale i lékařů a dalších „pomáhajících profesí“ - pro volbu našeho povolání - je potřeba pomoci sobě samotným. Psychologové často zakusí ve svém životě vztahová, emoční zranění. Zájem o obor je pak odrazem potřeby pomoci skrze druhé sobě samým. To nepovažuji za skandální ani pikantní. Je to pochopitelný, lidský a v mnohém i „užitečný“ důvod. Díky vlastním traumatům se můžeme vcítit do druhého, trpícího člověka. 

Proto je základem vzdělání v psychoterapii vlastní sebezkušenost. Zjednodušeně řečeno: Pokud se nevyrovnáme např. se svým dětským přáním, aby se naši rodiče rozvedli a přestali se (už konečně) hádat, můžeme se stát třeba manželskými poradci, kteří budou všechny své klienty motivovat k rozvodu. Nebo jiný příklad: Nenahlédneme-li svou zažitou tendenci lidi ve svém okolí soudit, budeme mít sklon druhé stavět na stupně vítězů nebo naopak shazovat. Budeme je neustále známkovat, namísto abychom jim pomáhali porozumět podstatě jejich trápení bez hodnotících pohledů. A nebo když neobjevíme svůj sklon vyhýbat se konfliktům, budeme působit jako „Čistič“, který se zbavuje všech nepohodlných témat. 

Psychoterapeuti se proto stávají nejprve sami pacienty. Abychom „prohlédli“, vytáhli ze svého oka trám ještě před tím, před tím, než se pustíme do „očních operací třísek“ pacientů ve své péči.

“Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.” 

Matouš 7: 3-5 

Bible tedy v zajímavé shodě s pravidly pro vzdělávání psychoterapeutů říká, že se máme nejprve naučit rozumět vlastním bolestem a ranám. Jakmile jim doopravdy porozumíme, „prohlédneme“ a budeme umět pomoci druhému s jeho ránou, nikoliv z poloviny naslepo šátrat v jeho „oku“. To je nadějné. 

I v dalších mezilidských vztazích je to stejné. Uveďme si dva příklady z praxe, kdy se nemůže domluvit otec s dcerou. Neznalost sebe samotných jim blokuje možnost společně se domluvit. 

Otec přikazuje sedmnáctileté dceři: Prostě budeš z té vaší párty doma v deset večer a u žádné Simony nepřespíš! Já bych byl ve tvém věku rád, že vůbec někam můžu!“ Má pro svou přísnost řadu pádných zdůvodnění, ale neuvědomuje si své dva ještě podstatnější, osobní skryté motivy. 

Zaprvé nevědomky dceři závidí. Závidí, že žije v úplně jiných podmínkách než žil on sám. Jejich současná rodina má mnohem více peněz, dcera se může hezky obléct a koupit si drink. Otec by si navíc se svým otcem nikdy ani nedovolil diskutovat, jak to jeho dcera právě dělá. Závidí dceři tedy sám sebe, resp. lepší životní podmínky. Projevuje se to tím, že své ratolesti často opakuje: „To já ve tvém věku jsem…“ Jakoby se dcera nemohla mít lépe než on!? (Závisti se podrobně věnuje samostatný článek.) 

Druhým tématem, které působí jako brzda v domluvě otce s dcerou, jsou jeho vlastní sexuální zkušenosti, přání a postoje, které připisuje své dceři, promítá je na ni. Sám je lačný po erotice. Navíc se ve svém dospívání překotně vrhal do bezhlavých sexuálních avantýr a přehlížel rizika své „odbržděnosti“. Totéž podvědomě čeká od své dcery. Stud za své chování v minulosti i za současné touhy mu však brání uvědomit si a následně s ní otevřeně probrat svou vlastní zkušenost a z ní plynoucí strach o to, aby se sexuálně nezapletla. 

Dcera si naopak tak často připadá jako komandovaná, nerespektovaná a méněcenná, že si neuvědomuje, s jak suverénním a nerespektujícím postojem se svým otcem mluví. Sama pro sebe si říká: „Vždyť já se jenom bráním! Já kolem sebe kopu, jenom jako když topící člověk šlape vodu…“, myslí si. 

Vůbec si ale není vědoma, že tón jejího hlasu a celkový postoj k otci je plný despektu. Přilívá tak olej do ohně jeho hněvu. Neuvědomuje si ani svou tvrdohlavost, se kterou svá přání prosazuje, z níž plyne neochota hledat společné řešení. Nevidí tedy, jak je otci podobná, ačkoliv si myslí, že se chová mnohem lépe než on. 

Dokud si tedy dcera s otcem (stejně jako statisíce dalších lidí, hádajících se právě v této chvíli někde na světě) nenastaví zrcadlo, nepodívají se do vlastního „oka“, ale budou „poukazovat na smítka v očích druhého“, marně budou hledat společnou řeč. 

A naopak: Upřímné (nikoliv „naoko“ nebo dokonce ironicky míněné!) projevení vlastní chyby, omylu nebo „přešlapu“ působí na vztah jako lék. Někdy okamžitě (když nebývá hádavost ve vztahu chronická), častěji ale až po opakovaném podání „medicíny“. Vždy však působí hojivě. Když v sobě najdeme (a to i za cenu sebezapření, použití vůle a vědomého úsilí) odvahu opravdově „složit karty na stůl“ a projevíme své vlastní selhání, prospějeme tím našemu vztahu. Je to totiž jako při přetahování lanem. O co více táhneme lano na svou stranu my, o to více síly vyvíjí i ten na jeho druhém konci proti nám. A naopak. Přestaneme-li s přetahováním my, nemůže se s námi z logiky působení sil přetahovat ani ten druhý. 

První pravidlo, jak se s druhými domluvit, spočívá v zásadním obratu. Obrácení pozornosti od druhého k sobě. Musíme si nejprve posvítit na sebe samotné a nalít si čistého vína. 

K tomu se velice hodí jeden praktický postup: Uvědomit si, připustit si všechny své pocity. Kdyby si otec ve výše zmíněné ukázce uvědomil svou závist a svůj strach o dceřin „sexuální hazard“, změnilo by se jeho cítění. 

Namísto hněvu by cítil více smutku: „Je mi tak líto, že moje mládí je pryč a měl jsem tak přísné rodiče, kteří nepovolili otěže, nemohl jsem být svobodný…“ A cítil by i strach: „Moc se bojím, Jani, že zopakuješ stejné chyby jako já. Bojím se, že budeš stejně divoká a bezhlavá jako jsem býval já, nebo Ti nějaký kluk ublíží…“ 

Takové věty by mohly v Janě vyvolat spíše soucit a blízkost než odpor a vztek. Stejně tak Jana by pomohla více svému otci „změknout“ a uklidnit se, kdyby věděla o svém pohrdlivém nastavení vůči otci a řekla mu: „Připadám si zahnaná do kouta a odmítaná, když mi zakazuješ přespat u kamarádky a křičíš na mě…“ 

Jedno varování: Dávejme si pozor na slůvko „ALE“. Ale má magickou destruktivní vlastnost. Rodič se například může omluvit svému potomku slovy: „Ano, přehnal jsem to, že jsem po tobě křičel, ale už mi s tebou prostě došla trpělivost…“ Jakmile se začneme hájit a zdůvodňovat, riskujeme, že spojkou ALE rozpojíme právě navázaný vztah. Popřeme totiž většinu z toho, co jsme dosud řekli. Dovětkem „…ale už mi došla trpělivost“ říkáme, že si za výbuch našeho vzteku může naše ratolest sama. Neměla tak dlouho pokoušet naši trpělivost. 

Slůvko dovede nepozorovaně a úskočně obrátit pozornost od našeho oka zpět k oku druhému. A ještě máme dojem, že jsme se „přece omluvili: Vždyť jsem přeci uznal, že jsem to přehnal!?“ 

2. Přílišná vehemence, aneb:

Nezobecňujme, nedělejme soudy, buďme konkrétní 

„A tady se zase ukazuje, jak na mě kašleš!“ křičí z části naštvaně a z části nešťastně Eva na svého muže. Právě totiž odmítl jít s ní na původně plánovanou procházku. Eva se cítí zraněná a ublížená. Je vnitřně přesvědčená (její „dyáda“ jí našeptává), že si jí manžel neváží, není s ní rád. Cítí, že je vůči ní odtažitý, studený a povýšený. Přestože jí tato představa velmi zraňuje, mnohem více by sobě i svému manželskému vztahu prospěla, kdyby nevyvodila o svém muži soud o jeho „kašli“, tedy obecné neúctě vůči ní. 

Eva si totiž později v terapii uvědomila, že byla tak přesvědčená, že je svému muži protivná, až se skutečně protivnou stala. V každé maličkosti viděla projevy manželova nezájmu vůči ní, vytýkala mu, že si s ní nepovídá. Byla předpřipravená na nepřátelství a to se jí taky potvrdilo: Začala být pichlavá, podezíravá a obranně útočná. To manžela, nezvyklého vyznat se ve svých citech, vedlo buďto k popuzenému odsekávání, nebo mlčení a odtažení se od své ženy. Tím se Evě potvrdilo, že je mu skutečně protivná. 

Bludný kruh se uzavřel. Očekávání se naplnilo a manželova skutečná protivnost a odmítavost zesilovala (původně) vztahovačné představy Evy. Nebo ještě jinak řečeno: Evin (původně mylný) předpoklad, (dojem založený na negativních zkušenostech s Eviným otcem) se stal skutečností. 

Vyhýbejme se proto co nejvíce slovům „vždycky, nikdy, všichni, všechno“ apod. Neříkejme: „Ty nikdy nepřijdeš včas“, ale „dneska i včera jsi přišel pozdě…“ Popisujme skutečnost.  Jakmile ji totiž zkreslíme, začneme svému protějšku křivdit, čímž v něm spustíme vehementní obhajobu a „protiútoky“. 

Nezobecňujme taky pozorované situace do „osobnostního profilu“ druhého člověka. Kdo by byl rád předmětem „odborné psychologické expertizy“, zejména když z ní vyjde jako „blbec nebo nepřítel“? Proto se vyplatí vystříhat se soudů typu: „Ty mě pořád jenom provokuješ“. „Kašleš na mě, protože na všechny kašleš, … neumíš mít někoho rád…“ 

Jakmile začneme používat zobecňování, dostaneme se do sporu, navíc podružného: „Nikdy mi nekoupíš kytku,“ stěžuje si žena a muž jí začne argumentovat, že mu křivdí, vždyť „přece dostala kytku na den matek…“ Podstatné sdělení: „Ráda bych od tebe cítila, že na mě myslíš, třeba častěji dostala kytku,“ se převrátí do „soudního sporu“ o vině a nevině zanedbávajícího manžela. 

Stejně tak otec, který vyčte synovi, že je „pořád na mobilu“, ho vybídne ke zbytečné polemice, jestli používá telefon pořád nebo s přestávkami, namísto aby mu jasně řekl například: „Nelíbí se mi to. Chci s Tebou právě probrat, co budeme dělat o víkendu, a ty se u toho díváš na obrazovku…“ 

3. Pravidlo skutečně zlaté, aneb:

Mluvme důsledně o sobě samých, ne o druhých

Kdyby si měl čtenář z celého článku odnést v paměti jen jeden jediný poznatek, přál bych si,  aby to  bylo právě toto (třetí) pravidlo: „Mluvit důsledně o sobě“. Kdybychom se totiž dovedli držet této zásady, měli bychom ji za „zlatou“, ušetřili bychom si navzájem obrovskou porci zranění, hádek a nedorozumění. 

Mluvit o druhých i o sobě má totiž řadu výhod i pastí. Pojďme si je spolu probrat. Začněme od lesa, podívejme se na možné důvody, proč pravidlo „ich-formy“, tedy mluvení o sobě, tak často obcházíme.

Možná, že se mnou budete souhlasit: v hovoru častěji mluvíme o druhých, než o sobě. Uveďme několik příkladů: „Ty mě neposloucháš.“ „Vezmi si mikinu.“ „To se nesmíš bát a musíš se ozvat.“ „Nechceš si jít večer někam sednout?“ „Tobě je jedno, jak se cítím!“ Napadají Vás Vaše vlastní věty? Pokuste si je vybavit. Dopad článku na Váš život pak bude intenzivnější.

Proč namísto hovoru o sobě mluvíme o jiných? Má to totiž hned dvě výhody. 

Zaprvé tato forma nabízí vizi báječného odreagování. Vyblinkáme na druhého všechny naše křivdy. Srovnáme skóre. On ublížil nám - my ublížíme jemu. Čekali jsme od druhého více zájmu, který nepřišel? Tak mu řekneme, že je povrchní člověk. Navíc, když mu nasadíme „psí hlavu“, můžeme ho šoupnout do „černého šuplíku“ nebo ještě hůř, do „odpadkového koše“. Nemusíme se trápit, jak nám kamarád (partner, spolužák…) může takhle ublížit. Nemusíme se trápit rozpory mezi blízkostí a zraněním. 

Druhý důvod pro zvolení „du-formy“, tedy hovoru o druhém namísto o sobě, je na jedné straně méně dramatický, ale o to mocnější a častější. Asi jste se dovtípili. Ano, hlavní výhodou je, že hovorem o našem okolí chráníme sebe samotné. Neukazujeme své nitro. Nikdo tak nevidí, že je naše duše zraněná, hladová po něze, zklamaná, závislá na pozornosti a péči… Namísto otevření svého já se pustíme do druhého. Začneme sice „řešit“ náš problém, ale skrytě, ze zálohy. 

„Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám,“ poučuje se v Americe člověk, kterého právě zadržela policie. A podle stejného ochranného principu se chováme nejednou i my sami. Čím méně toho o sobě řekneme, tím méně riskujeme. 

Za tuto ochranu ale zaplatíme hned dvakrát. Zaprvé započneme zákopovou „občanskou“ válku. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Útok následuje obranný protiútok a ten další protiútok. Roztočí se bludný kruh obhajob a obvinění. 

Zadruhé dojde k naprostému nedorozumění. Ve sportu se tomu říká: „klamat tělem“. Protihráč si myslí, že míříme doleva, ale my míříme míč doprava. Ve vztazích totiž obvykle nechceme ukázat svou křehkost a zjihlost, proto ji maskujeme pravým opakem: hrubostí nebo tvrdostí. Ale na hrubý pytel se šije hrubá záplata. 

Představme si situaci: U přechodu pro chodce na rušné pražské křižovatce stojí Karel. Je už postarší pán. V nitru je vystrašený, špatně vidí a hůř chodí. Auta jezdí rychle a on se bojí vstoupit do vozovky. Stydí se za své projevy stáří, připadá si bezmocný. 

Za jaké situace byste mu spíše pomohli přejít cestu? Když bude vykřikovat: „Tady jezdí všichni jako šílenci! Člověk aby se bál vyjít ven. Za co platím daně, když se tu neráčí nainstalovat ani semafor?!“ Nebyli byste ochotnější nabídnout mu pomoc, kdyby za Vámi přišel a řekl: „Je mi to trapné žádat takhle o pomoc, ale mám už pomalejší reakce a hůř vidím. Moc by mi pomohlo, kdybyste mě převedl na druhou stranu cesty…“ 

Abychom mohli mluvit důsledně o svých citech a představách, musíme být odvážní. Riskujeme totiž, že při svém odhalení budeme pro naši bezbrannost zraněni. A to nejen druhými, ale hlavně sebou samými. Karel se musí konfrontovat, utkat s tím, že už není „mladý Jura“, ale „starý Kája“. 

Nejdříve tedy zaplatíme daň. Připustíme si své rány, strachy, frustrace… Pak ale bude naše odvaha odměněna zisky. Tou největší výhodou pravidla mluvit důsledně o sobě je totiž to, že se úplně vyhneme riziku války nebo přetahování ve vztahu. Když mluvím o sobě, druhý na to nemůže nic namítnout. Proč by se měl hájit, když neříkám nic o něm, ale mluvím o sobě? 

Dalším ziskem je právě ono zanechání „klamání tělem“. Ve výše uvedeném příběhu hádky dcery s otcem se Jana na svého tátu zlobí právě proto, že si myslí, že ji nemá rád a nezáleží mu na ní. Jde přece proti jejím přáním užít si „dámské jízdy“ s kámoškou a „fotr“ jí to ničí. Pro formu, kterou její rodič volí, tedy křik, výčitky a zákazy jej má (vcelku pochopitelně) za nepřítele. Dokonale ji oklamal. V „překladu“ se zcela vytratila jeho starostlivost o budoucnost dcery. Ano, uchránil se toho, aby nebyl „za hysterku“ nebo za „čuně, co v mládí vyvádělo a teď bude dělat svatouška“. Daní ale je, že si Jana myslí, že má její otec srdce z kamene. 

Aby nedocházelo k takto, často tragickým, nedorozuměním, je důležité vytvořit si praktickou dovednost „překládat“ naše sdělení do „ich-formy“. Když se po naší promluvě od nás ten druhý odtáhne, nahněvá nebo se jinak přeruší náš vzájemný kontakt, nezřídka zatím stojí přiřknutí motivů druhým namísto odhalení vlastních citů. 

Ještě jeden příklad, co je tím míněno: 

Vyčerpaná máma hudrá na děti i na manžela: „Zase jste nevyklidili myčku. Kdybych tu padala únavou na hubu, vám to bude jedno!“ To, co se ale ve skutečnosti děje v jejím nitru by věrněji vyjádřily následující věty: „Připadám si na domácí práci úplně sama. Cítím se bezradná. Zlobím se, ale taky na vás nechci křičet. Nevím, jak to zařídit, abych po vás nemusela řvát a zároveň se necítila jak služka. Potřebovala bych pomoc.“

Všimli jste si, že ony „ich-formy“ bývají o dost delší? A pracnější? To je totiž taky důvod, proč se nám mnohdy protiví. Tato cesta vyžaduje číst ve vlastní duši „bolavý text psaný drobným písmem“. To vyžaduje píli, množství energie i odvahu k projevení se ve své „nahotě“. 

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Matouš 7:13-14

4. Dvě těžké volby, aneb jak z toho ven:

Říkat pravdu s laskavostí 

Tento princip se vyskytuje snad u každého filozofa či etického systému, který se věnuje mezilidské komunikaci. Najdeme jej v celé šíři myslitelů od západních koučů přes buddhisty až po v článku několikrát citovanou Bibli, kde se říká: „říkejte pravdu v lásce“. Velice často se totiž uchylujeme k jednomu ze dvou extrémů. 

První krajností je vyhnout se konfliktní, zraňující a nepřátelské atmosféře. Obětujeme nepříjemnou pravdu a jsme raději zticha než bychom otevřeli nepříjemná fakta. Můžeme buď předstírat, že se nic neděje, nebo problematickou událost „lakovat na růžovo“. Díky této strategii se nám ale neuleví od naší nespokojenosti nebo křivdy. Nemůže taky dojít k praktickému řešení problému. Ten totiž není pojmenován a označen za zdroj potíží. Proto s ním nelze zacházet. 

Opačný způsob řešení má také své výhody i nevýhody. Když sice pojmenujeme pravdu, ale tak, že ji bezohledně, tvrdě nebo až krutě vmeteme druhému do obličeje, ulevíme si od tenze, vzteku a jiných negativních emocí. Poškodíme tím ale sebeúctu druhého a potenciálně i náš vzájemný vztah.

Teprve spojení obou podmínek je „dvousložkové lepidlo“.  Pravda nabízí možnost stavět na realitě. Pojmenovat skutečné potíže, poučit se z chyb, ale i radovat se z ocenění. Laskavá ohleduplnost zase nabízí bezpečnou citovou základnu, jak se s (mnohdy syrovou) pravdou vyrovnat, jak ji strávit. 

Závěrem

Pokud jsme měli štěstí, narodili jsme se do rodiny, ve které fungovala tato pravidla jako samozřejmost. Učili jsme se je jako rodilý Angličan nebo Španěl svou rodnou řeč od svých rodičů, aniž by se musel učit gramatiku nebo opakovat slovíčka. Většina z nás ale tak dokonalé štěstí neměla. Je proto výhodné uvažovat o vlastním dorozumívání se s druhými lidmi. Co v naší komunikaci schází nebo přebývá? Kdybyste měli na tomto místě vypíchnout jednu nebo několik málo pro vás typických potíží v hovoru s lidmi - která by to byla? 

Metafora jazyka rodilého mluvčího nebo samouka se hodí i v otázce otázky „co s tím?“ Nejprve si musíme připustit, že v našem hovoru s druhými není něco v pořádku. Pak je potřeba identifikovat, co konkrétně to je. V neposlední řadě se pak můžeme inspirovat lidmi v našem okolí, jejichž komunikace nám připadá inspirativní, produktivní. Čím se jejich vztahování se k druhým vyznačuje? Jak řeší konflikty? Jak otevření jsou oni sami? Jak na ně druzí reagují? Vzory jsou v lidském vývoji zásadní. 

A stejně jako v učení jazyků: „Übung macht den Meister“ - cvičení dělá mistra. Bez učení, včetně učení z vlastních chyb metodou pokus-omyl, to nepůjde.

Ovšem na druhou stranu - nebuďme naivně pozitivní. Cílem lidského života není stát se chodícími encyklopediemi. Nejde o to, abychom nikdy neřekli ani křivého slůvka, ale abychom si osvojili dovednosti, o kterých tento článek pojednává a mohli je využít: 

Abychom uměli být osobní, dovedli a nestyděli se mluvit o svých citech, vlastních myšlenkách, potřebách, frustracích… 

Abychom byli v hovoru konkrétní, nezobecňovali, respektovali jinakost druhého člověka a netlačili ho do našeho pohledu. 

Nepochopíme druhé, dokud nebudeme rozumět sobě samotným. Proto je potřeba nejprve zkoumat sebe samotné a neschovávat své vlastní pocity a motivy v analýze lidí kolem nás. 

A na závěr připomeňme, že je stěžejní nevyhýbat se skutečnosti, pravdě. Zároveň bychom ji ovšem neměli servírovat druhým syrovou natož surovou, ale změkčenou opravdovou ohleduplností. 

Máme-li tyto dovednosti, pak nám naši blízcí opustí občasný přešlap. Navíc tato výše zmíněná pravidla nám umožní vlastní chyby včas odhalit i hledat způsoby, jak je napravit. 

Mějme současně na paměti, že žádné jednotlivé pravidlo není samo o sobě spásné. Záleží na propojení všech principu. Uvedu jeden příklad z dnešního setkání v terapeutické hodině s pacientkou, řekněme třeba s Marií:

„Řekla jsem manželovi, že bych ráda, aby se mnou na ten firemní večírek šel. Že se bez něj budu cítit hloupě, budu tam jako jediná sama. Budu se taky cítit opuštěná. S ním to ale vůbec nehnulo. Nešel. … Je jak z kamene…“

Po obsahové stránce se jeví její hovor s manželem jako „komunikačně příkladný“. Proč tedy muž odmítl společný večerní program? Je opravdu z kamene? Klíč spočívá nikoliv v tom CO bylo řečeno, ale JAK to řekla. Klientka tohle všechno říká i v naší hodině chladným, nahněvaným a vyčítavým hlasem. 

Původně chtěla předat úplně jiné poselství. Zamýšlela muži říct něco jako: „Potřebuji tě, cítím se nejistá, slabá a křehká.“ To ale zůstalo jen v rovině slov. Citově, v neverbálním projevu mezi řádky zůstala silná, chladná, rozzlobená a odmítavá. 

Když jsem toto pacientce opatrně nabídnul, přitakala se slzami v očích: „To máte pravdu. Už prostě nemám sílu naběhnout si. Bojím se, že otevřu srdce, budu naměkko a zase budu s raněná, odmítnutá.“ Raději proto spolu s Marií působíme silně. Rozhořčeně, vyčítavě a odmítavě než abychom byli měkcí a tudíž zranitelní.

…

Možná máte dojem, že je lidské dorozumívání komplikované. Třeba až do té míry, že v něm nelze uspět. V takových složitých chvílích si snažím najít nějaké shrnující poučení nebo pravidlo. Jedno Vám tedy nabídnu. 

Zkoumejme ovoce našeho rozhovoru s druhými. Co sklízíme? Je výsledkem našeho hovoru blízkost, kontakt, porozumění? Vyčistil se vzduch, přišli jsme na nové řešení? Zvýšila se naděje na změnu? Je náš protějšek rád, že jsme spolu mluvili? Pak jsme použili užitečné prvky komunikace. Jsme na cestě vedoucí k cíli. 

Urazil se náš partner? Teenager zarytě mlčí nebo po nás křičí? Opakuje se daný hovor už poněkolikáté beze změn? Spustila se „přestřelka“ obhajob a výčitek? Pak naše forma hovoru nejspíš není „ta pravá ořechová“. Tehdy se vyplácí odhalit chvíli, kdy se „přepnula výhybka“ na trnitou kolej. Vyjeví se náš konkrétní komunikační přešlap a my na něm můžeme „zapracovat“. 

Náročné, ale prospěšné bývá naslouchání tomu, co nám druhý říká. Byť třeba neférově a zkresleně. „Na každém šprochu, pravdy trochu,“ říká pořekadlo. Zkusme přisoudit sebevíc pokřivené zpětné vazbě druhých význam. Projděme si pak znovu osm hlavních bodů tohoto článku a pokusme se najít, v čem je zakopaný pes. Když říká: „Ty mě nemáš ráda!“ zkusme to vzít jako zpětnou vazbu, že vyjadřujeme málo lásky. Když si stěžuje: „Ty si o mně myslíš jenom to nejhorší,“ pak asi spekulujeme o motivech a povaze druhého a odbočili jsme z cesty důsledného mluvení o sobě samotných. 

Chcete zintenzivnit účinek tohoto článku? Přečtěte si jej spolu s partnerem, sourozencem, potomkem (…), se kterým máte občas rozepři. Pročtěte si text bod po bodu a promluvte si navzájem o tom, jaké rezervy a úskalí vidíte u sebe i toho druhého. Pokud přijdou chvíle, kdy to začne „drhnout nebo houstnout“, zkuste spolu (1.) pojmenovat druh komunikačního problému na základě přečteného článku a (2.) použít navrhnutá pravidla nebo poznatky k jejich nápravě. Když se pak případně podělíte o své zkušenosti, postřehy, námitky a další podněty v komentáři, budu moc rád. 

Přeji Vám inspirativní, tvořivé a pravdivé rozhovory, při kterých nebudete muset popřít sebe samotné, ale ani přijít o kontakt, blízkost se svými blízkými. 

Michael Václavík 

Líbil se Vám článek? Přišel Vám v něčem cenný a chcete i Vy ocenit autora?

Číslo účtu pro libovolný příspěvek: 2501391969 / 2010

Připadají Vám texty uTerapeuta.cz přínosné?

Máte na srdci lidi hledající psychoterapeutickou pomoc?

Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu,

můžete se stát osobním / firemním sponzorem webu.

Rád Vám vystavím darovací smlouvu pro účely daňového odpočtu.

Napište prosím na adresu michael.vaclavik-zavináč -seznam.cz