Psychické trauma a jeho následky na citovost a vztahy. Patologické a zdravé formy zpracování psychických zranění

Psychické trauma je duševní zranění. Někdy je to jedna velká životní událost (úmrtí blízkého, rozvod, nehoda …), jindy je zranění způsobené mnoha opakovanými bolestmi. Vše, co nám působí duševní bolest, to má potenciál stát se psychickým zraněním. Je to podobné zraněním tělesným: Něco je jen banální říznutí, které se zahojí bez následků, po jiném úrazu zůstane jizva a některé navždy změní náš další život. V tomto článku se nebudeme ale zabývat situacemi, které působí psychická traumata. Půjdeme opačným směrem: budeme se soustředit na osm typů nezdravého, patologického způsobu vyrovnání se s traumaty z minulosti, ve kterých poznáte z části sebe samé a z části své blízké. Trauma je totiž potvora. Nejenže nám zanechá v duši šrám nebo dokonce díru. Navíc poznamená naše způsoby chování a prožívání do té míry, že hrajeme více „roli“, než bychom byli sebou samými. Jsem přesvědčen, že popsané scénáře vysvětlí mnohé Vaše vlastní, skryté postoje, případně špatně pochopitelné chování Vašich blízkých. Na závěr se podíváme, jak může vypadat ozdravný proces vyrovnání se s psychotraumatem.

Osm patologických scénářů

Evakuace dětství

Všimli jste si, jak se chovají „děti ulice“? Teenageři, ale i mládež sotva pubertálního věku svými projevy vůbec nepřipomínají děti. Působí jako ti nejprotřelejší, otrlí, hrubí dospělí. Co je totiž pro dítě typické? Zejména závislost na dospělém rodiči, důvěra v jeho kompetenci, bezpečné odevzdání se jeho působení, spolu s jistou naivitou, hravostí, citlivostí. Týrané, zanedbávané a traumatizované děti si ale právě nic z tohoto „luxusu“ nemohou dovolit. Mentální opuštění dětské role je v mnoha rovinách sebezáchovné. Odpojíme se od zraňujícího křiku, bití nebo studené lhostejnosti dospělých. Svou předčasnou samostatností, nezávislostí a „provizorní dospělostí“ se bráníme před reálným, fyzickým poškozením i před duševním zraněním. Naučíme se spoléhat jen sami na sebe, udržovat si jen prchavé a přelétavé vztahy s lidmi, protože tak nejméně hrozí hluboké zranění od někoho, na kom nám záleží.

Ale nouzová řešení, která nám pomohla přežít dětská trápení, nemusí už být později v dospělosti dobrý způsob řešení. Pokud nemáme své „dětské části“, nemůže nám na nikom doopravdy záležet. Partnery, ale i zaměstnání měníme častěji než stromy listí. Bojíme se někomu dovolit, aby na nás mohl mít vliv. Zdráháme se podřídit se autoritám, být jemní, dovolit si učit se od druhých. Dětská role a vše co s ní souvisí je spojeno s traumatem, kterému už nechceme nikdy dovolit, aby se zopakovalo. Pro změnu jsou zde důležité dva kroky. První je připuštění si a prožití, že nutkavá role (obhroublého) „superdospělého“ není jen bezpečná a posilující, ale stojí i spoustu energie. Brání uvolnění a „zakořenění“ ve světě, v rodině, v práci… Druhý krok je doplněk toho prvního. Spočívá v uvykání si na to, že dítě, které si „v sobě nosíme“ není jen zdrojem nebezpečí, ale i uvolnění, hry, zvídavosti a připoutání se.

Trauma jako nutkavý opak aneb Vylít s vaničkou i dítě

Druhý způsob vyrovnání se se zraňujícími zážitky, který si popíšeme, se zdá být oproti těm dalším nejlogičtější. Když jsme zažili potíže, např. agresivní a výbušnou výchovu, postaráme se o to, že si najdeme partnera přesně opačného ražení. Sami se budeme stavět k projevům hněvu jako k dynamitu – budeme dusit každou potenciálně výbušnou jiskru. V čem je tedy problém? Proč je tato reakce zařazena mezi patologické reakce? Prvním důvodem je důležitý fyzikální zákon o zachování energie, který říká, že žádná energie ze života nezmizí, může jen měnit podobu. Proto ani např. výše zmíněný hněv ze vztahů nikdy nezmizí. Pokud mu nevytvoříme ...

podmínky na (ideálně) kultivované projevení, najde si jinou formu, jak se „vybít“. Když demontujeme bleskosvod ze střechy, neznamená to, že bouřka zmizí. Blesk jen uhodí jinam, možná i nevhodněji a nebezpečněji. Druhým důvodem je, že tento vzorec je nutkavý a totální. To znamená, že nejsme svobodní. Nežijeme sice v agresivním ovzduší, ale žijeme v „diktátu“ míru. Není možné svobodně cítit, přemýšlet a rozhodnout se, zda, kdy a jak projevit svůj hněv. V rodině musí být harmonie, někdy až za cenu dusna, napětí a strnulosti. Třetím problémem pak je, že „agresivita“ není jen negativním rysem. Je v ní také mnoho energie, vitality, vášně a schopnosti vymezit a ochránit své hranice.

Adéla si přála mít s manželem zcela jinou rodinnou atmosféru, než jakou zažívala doma. Její vnitřní „zřeknutí se“ hněvu přineslo ovoce v manželské atmosféře. Byl to pravý opak. Nehádali se, usmívali se na sebe, žili v pokoji a smíru. Adélu však postupem času začaly trápit potíže s bolestmi žaludku a pálením žáhy. Ukázalo se, že přestože jí některými věcmi manžel „leží v žaludku“, obává se „zchladit si na něm žáhu“, která ji tak pálí. Zároveň poklidné manželství začalo být i stereotypní, bez vášně a radosti. Teprve psychoterapeutické uvědomění toho, jak Adéla spolu s agresivitou odsunula i nevyhnutelné a zároveň pozitivní stránky hněvu, vedlo následně k vyrovnanějšímu a přirozenějšímu zacházení s vnitřními pudy.

Reinscenace traumatu aneb Zahraj to znovu

Všimli jste si někdy, že se stává, že se mnohdy opakuje naše dětská a dospělá historie? Že například dcera citově odtažitého otce, alkoholika, se provdá za podobného muže? Kladli jste si někdy otázku, jak je to vůbec možné? Proč si ale člověk, který v minulosti trpěl zraňujícím zacházením, na něj „naběhne“ znovu, proč si opakuje bolest?

V době svých začátků na psychiatrickém oddělení jsem občas používal při vedení psychoterapeutických skupin specifické techniky. Při jedné z nich měli členové skupiny za úkol jeden po druhém projít přes „stráže“, tedy jiné členy skupiny, za svým důležitým cílem, symbolicky umístěným v rohu místnosti. Úkolem stráží bylo bránit člověku v průchodu. Technika zajímavě odhalí způsoby dosahování našich cílů. Rezignujeme rychle? Jsme spíše agresivní nebo pasivní? Manipulujeme, ztrácíme naději, svádíme, podvádíme...? V roli strážných se zase zobrazí přístup k agresivním situacím, schopnost vymezování hranic a další. V průběhu „hry“ se objevoval zajímavý jev. Když člověk dlouho usiloval o průchod přes tříčlennou stráž za svým cílem, jeden ze strážných se vždy nechal obměkčit dříve než jiní dva. A tu se stalo něco paradoxního. Nenastala očekávaná úleva, poděkování a průchod přes souhlasícího strážného. Mnohdy dotyčný pokračoval v diskuzi s tím, kdo jej vytrvale odmítal. Byť mohl „hru“ úspěšně ukončit, stále setrvával v boji s tím, kdo jej pustit nehodlal. Jako by bylo důležitější překonat odmítavého strážného nežli dojít za splněním svého cíle.

Sportovci dobře znají potřebu „odvetného utkání“. Porážka a neúspěch v utkání vede k potřebě vyvolat znovu zraňující zvláštní slovní spojení – možná sportovní střet, ale tentokrát doufáme, že situaci zvládneme lépe a zklamání se přepíše novou zkušeností: výhrou. Ale pozor: Pokud mě porazila Sparta Praha, nestačí mi výhra nad SK Chvojkovice – Brod, i když je to jistě slušný oddíl. Potřebuji vyhrát nad stejným „levelem“ soupeře. Obdobné mechanismy se uplatňují i v našich běžných vztazích. Pokud děvčátko cítilo od otce odmítání, nepřijetí a výsměch, vzniká u ní pocit vnitřní prohry a neuspokojení. Jako dospělá se proto může snažit vyrovnat takto vzniklý „dluh“ odvetou. Potřebuje si najít stejný typ partnera, u kterého by ráda zažila změnu. Skrytě doufá, že tento přezíravý a pichlavý muž si (v zastoupení za otce) konečně všimne jejích kvalit, prohlédne a projeví zájem, který ji (už od dětství) dluží. A pokud by si nevšiml, dá mu alespoň co proto, pěkně to sečte jemu, a navíc přidá i to, co dluží od malička otci. Proto si reinscenujeme naše zranění. Toto řešení vyúsťuje hned ve dvě tragédie, spočívající v osobnostech obou účastníků. V našem případě se obvykle osobnost citově rezervovaného nebo jízlivého manžela sňatkem nezmění. Bude se projevovat stejně a žena bude znovu zraněna dalším důležitým mužem. Druhou špatnou zprávou je, že i kdyby muž prohlédl a změnil své uštěpačné chování a byl odvážnější v projevech lásky ke své ženě, její trauma bude natolik hluboké, že nebude stačit jen tak nějaký důkaz lásky. Obvykle se ptám pacientů: „Kdybyste si dělal(a) čárky za každé takové ocenění, projev lásky, kolik byste jich asi potřeboval(a)? Která čárky by byla ta, u které byste si řekl(a), že je tou poslední, už jste přesvědčen(a) o své hodnotě a více už nepotřebujete?“ Většinovou odpovědí je zklamané zjištění, že takový „vláček čárek má koncový vagón v nedohlednu…“

Vyhýbavé chování aneb Kdo uteče vyhraje

Trauma nezřídka vede k vyhýbání se situacím, které souvisí s psychickým zraněním. Jedinec si je události obvykle dobře vědom a snaží se svým chováním vyhnout zopakování nové bolesti.

Karel měl při cestě s rodinou autonehodu. V nepřehledné zatáčce dostal smyk a střetl se s protijedoucím autem. Nebyl si vůbec jistý, jestli ještě někdy bude moci sednout za volant. Jeho duchaplná manželka mu ale řekla, že mu i nadále věří a přeje si, aby zase řídil. To pro něj byla důležitá podpora, která zamezila fixaci strachu v oblasti řízení.

 Tato reakce je naprosto pochopitelná a z jistého úhlu i zdravá. Učíme se totiž, co je v životě bezpečné, co není, co je příjemné a co bolí. Zdravé je se naučit, že na rozpálenou plotnu se dlaní nesahá. Ale není už zdravé přestat vařit úplně. Nebezpečí tkví právě v tom, že namísto zvýšení bezpečnosti ve vaření, nebo v průjezdu zatáčkou dojde k celkovému vyhnutí se dané situaci.

Sexualizace traumatu aneb „Mlčení jehňátek v praxi…”

V roce 1991 byl natočen psychologický thriller Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs) o psychiatru – kanibalovi. Můžeme si klást otázku, jak může inteligentní a noblesní člověk mít v sobě nejenže takovou krutost, aby zabíjel druhé, ale dokonce zvrhlé potěšení v konzumaci jiných lidí. Tvůrci ale ve volném pokračování filmu z roku 2007 Hannibal – Zrození (Hannibal Rising) nabízí velmi zajímavé vysvětlení pohledem do Hannibalova dětství. Mladičký litevský šlechtic je spolu se svou sestrou na konci 2. světové války přepaden ustupujícími pronacistickými kolaboranty. A nyní přichází nepředstavitelné trauma. Nejen, že banda zavraždí Hannibalovu sestru, navíc z ní v situaci hladomoru uvaří polévku a dají ji jíst i jejímu bratrovi, kterému pak se sadistickým potěšením řeknou, že se nemá vymlouvat, že nevěděl, že jí sestru, když je všude kolem hladomor…

Toto kolosální psychické trauma Hannibal nevědomě vyřešil ve své podstatě „geniální fintou“. Z toho, co bylo zraněním, otřesnou hrůzou, hnusem, náhle udělal pravý opak. Zabíjení a pojídání lidí se mu stalo vzrušením, slastí a uspokojením. Došlo k „přepólování“ hrůzy a hnusu ve slast a potěšení. Jako když se v matematice mění mínus a mínus v plus. Tento mechanismus stojí za řadou sexuálních parafilií (úchylek). Někdy má podobu jen málo škodlivou.

Jediný fyzický kontakt Evy s otcem v dětství bylo trestání, často v podobě tahání za vlasy. Dnes je pro Evu vzrušující při sexuálním aktu právě to, když ji partner tahá za cop, nebo jí naplácá „na holou“, jak na to byla jako malá zvyklá.

Jindy má závažnější dopady na fungování v erotice, ve vztazích s lidmi i ve vztahu se sebou samými. Shazování, trápení, ponižování (ať už druhých nebo sebe sama) může být obsazeno slastnými prožitky. Vždy se ale jedná o slast náhražkovou, původně nepravou a jen částečnou. Slouží totiž k tomu, aby zakrylo obrovské duševní zranění, které je schováno za touto slastnou kulisou, a se kterým se jedinec nemá odvahu často dlouhé roky konfrontovat.

Popírání traumatu

Tento typ nezdravého zpracování bolavých událostí je typický tím, že je pacient schopen přesně a detailně popsat věcnou stránku událostí, které zažil. Na citové rovině se jej ale nedotýkají, nebo popírá, že by události mohly vůbec mít nějaký „traumatický potenciál“, že by ho mohly nějak zranit. Obvyklý je rozpor mezi intelektem a city. U jiného člověka popíše traumatizovaný člověk dané zážitky jako zraňující a náročné, u sebe sama ale nic „citově závadného“ nespatřuje. 

Lukáš se od malička zajímal o druhou světovou válku a zejména o holocaust. Všechny udivoval svými znalostmi a hloubkou studia událostí ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Trnem v oku mu bylo hlavně téma popírání hrůz holocaustu některých lidí a jím viděná tendence Německa zmírňovat a přecházet válečná zvěrstva. S postupem psychoterapie si začal spojovat svůj zájem o nacismus a židovskou genocidu s otcovým týráním a matčiným zanedbáváním a přecházením problémů. Když jsme se však v hodině dotkli toho, jak se cítí, reagoval obvykle lhostejným a odpojeným způsobem, že „nijak“ nebo „normálně“. Neuvědomoval si, že matčino popírání „rodinných zvěrstev“ je umístěno i v něm. Sám si vůbec nepřipouští, že i on je obětí rodinného útlaku, vztahové genocidy. Přestože v další fázi terapie si opakovaně stěžoval na chování svých rodičů, jakékoliv pojmenování, že šlo o týrání a zanedbávání popřel.

Lukáš se prezentuje jako statný a neochvějný inteligentní a bohatý muž. Neuvědomuje si, že jí celý měsíc jenom dva až tři typy jídel, takřka nevychází z domova a kanceláře, nemá přátele a partnerský život realizuje jen v prchavých fantaziích a masturbaci na erotických stránkách na internetu. Pokud se má Lukáš skutečně vnitřně osvobodit, více důvěřovat, aby si mohl najít známé, přátele a partnerku, bude důležité nazvat věci pravými jmény, pochopit, že vnitřně očekává, že pokud se nebude dostatečně chránit, dá lidem příležitost, budou ho trápit a týrat. Dokud si neuvědomí své zranění, nepřipustí si, že je v jeho životě něco v nepořádku, nemá důvod usilovat o změnu.

Znecitlivění aneb Život pod anestezií

Zatímco popírání zranění se dotýká především myšlenkového uvědomění, trauma silně dopadá i na emoční prožívání. Někteří terapeuti dokonce mluví o „vraždě duše“. Naštěstí nebývá duše psychicky traumatizovaného člověk úplně mrtvá,  jen „přizabitá“. Cítění je jako zmrazené, omráčené, v umělém spánku tlumivých léků. Ty právě používají lékaři urgentních traumatických oddělení. Aby „zpomalili“ dopad traumatu, dali tělu čas na hojení. Není náhodou, že duševně zranění lidé si nastavují „anestetickou medikaci“ často sami. Holdují alkoholu, drogám, nadužívají léky na tišení bolesti. O tématu bude podrobněji pojednáno v kapitole o závislostech.

Lukáš nejen myšlenkově popíral, jak silně je psychicky zasažený, ale navíc se citově buď distancoval, nebo opravdu necítil. Nevnímal, jak je uvnitř zklamaný, potupený, rozhněvaný a smutný… Citová „anestézie“, jeho popírání, resp. odpojování prožívání, vede k tomu, že navenek působí studeně až tvrdě. Sám si nepřipouští své prožívání. To vede k vztahově plochému a opouzdřenému životu. Opakuje stále stejná jídla, nevyhledává společnost, neplánuje budoucnost. Něžné a křehké city jsou u něj „v umělém spánku na jednotce ARO“.

Falešná hrdost aneb Z nouze ctnost

Větu „Co tě nezabije, to tě posílí,“ někteří lidé považují za lidovou moudrost. Není to ale pravda. Jejím autorem je Friedrich Nietzsche, inspirativní a kriticky zaměřený německý filozof, jehož učení o „nadčlověku“ zneužil i nacismus. Nebudu zde zabíhat do podrobností životopisu tohoto myslitele. Zmíním jen to, že na jeho životním příběhu lze dobře demonstrovat to, že jeho vize úplně neplatí. Samozřejmě, že mírná hladina nepohodlí, stresu vede ke zvýšení motivace a výkonu. Rychlejší naučení učiva ve škole o přestávce před hodinou zažil asi každý z nás. Ale to, co nás nezabije, to nás neposílí. To, co nás nezabije, nás přizabije, tedy oslabí přímo úměrně k síle náporu. Samotný autor citátu nijak posílen svými životními strastmi nebyl. Trpěl řadou psychosomatických poruch, žaludeční neurózou, zvracením, migrénami a krátkozrakostí, měl narušené vztahy s rodinou i kolegy.

Bylo by hezké Nietzscheho citátu věřit. Naše životy i společnost by byly náporem životních ran posilovány. Ale bohužel „přizabití“ nás neposílí. Proto si vypomáháme jinou přesmyčkou. Můžeme obrátit své trable ve výsadu. Dnes je velmi moderní postoj být hrdý na svou slabinu. Zrovna dnes ráno jsem viděl na zastávce ženu, která měla na batohu sebevědomě znějící nápis „Jsem psycho!“. Ani homosexualita už dávno není pro řadu lidí stigma, ale právě naopak. Dneska je homosexualita v obecném mínění nejen tolerovaná, je dokonce zdrojem hrdosti, jak duhové pochody sexuálních menšin s názvem „love pride“ říkají. Je skvělé, že lidé s odlišným sexuálním zaměřením nejsou v dnešní době utlačováni. Homosexualita již před delší dobou zmizela z diagnostických kategorií a není považována za psychickou poruchu. Pokud se ale ztratí otazník, zda je sexuální odlišnost dána jako biologická varianta nebo jako nouzové řešení proběhlého traumatu, přijde řada sexuálně zraněných lidí o možnost pokusit se vyrovnat se svou možnou psychickou újmou v minulosti.

Existuje i řada dalších oblastí, kde je slabina považována za přednost. Opilost je výsadou „pořádných chlapů, pařmenů“. Říkat manželce „stará“ je dobrý vtip a přídavné jméno „ďábelský“ chápe valná většina lidí jako lichotku. Na jednu stranu jsem rád, že se lidé staví proti pokrytecké morálce, utlačování menšin a zneucťování lidí s handicapem. Je tu však i druhá strana. Jsme-li hrdí na svůj problém do té míry, že se stane výsadou, přestaneme mít důvod zkoumat jeho příčiny a uvažovat o tom, jak patří do našich životů a zda v nich nepáchá škody. Typickou ukázkou je rozdíl mezi „vinařem“ a závislým na alkoholu. Oba mohou navenek vypadat stejně, ale zatímco jedno život pozvedá, druhé ubíjí. 

***

V životních příbězích psychicky zraněných lidí se obvykle nesetkáváme s jedním jediným způsobem vyrovnání se s traumatem. Obvykle se vzájemně spojují, překrývají a také mění podle aktuálních životních událostí člověka.

Zdravá reakce na trauma

Spojujícím mechanismem všech výše popsaných nezdravých scénářů je snaha o odstranění bolesti, odsunutí, vyhnutí se, popření nebo přepólování traumatu. Zdravá reakce spočívá právě v konfrontování se s bolestí a v jejím následném „propracování“, tedy prožití, pochopení a v začlenění celého traumatického obrazu do duševního aparátu člověka, aby se ho již nemusel děsit, přeměňovat jej nebo popírat.

Pozastavili jste se někdy nad lidovými tradicemi a rituály při pohřbívání zesnulých? Proč se pořádá pohřeb s otevřením rakve, vzpomínkami na život zemřelého? Proč si způsobujeme tolik slz a trápení? Není to jen drásání již tak rozbolavělých duší? Generace našich předků pochopily a prožily, jak je důležitá fáze vyjádření tíživých emocí smutku, bezmoci a zklamání i následná hostina, kdy se projevená bolest zařadí do běžného života, spojí se i s vtipem, radostí a dalším během života…

Poučení z poválečné psychologie

Po hrůzách druhé světové války převládal pochopitelný psychologický názor, že nemá žádný význam „retraumatizovat“ psychicky těžce zkroušené lidi tím, že by se znovu vraceli ve svých vzpomínkách do prožitých hrůz a příkoří. Zlo bylo přece poraženo. Očekávalo se, že nová možnost zažívat svobodu a radost bude dostatečně léčivá na prožitá traumata. Teprve po mnoha následujících letech se tato domněnka ukázala jako chybná. Nepojmenované hrůzy zůstávaly jako temní, beztvaří „strašáci“ pevně zahnízdění v rodinné atmosféře. Přenášely se z generace na generaci. Snaha dozvědět se o trýzni válečných hrůz nakonec přinesla kromě bolesti i alespoň částečnou úlevu. Beztvaré děsy dostaly kontury. Pojmenování událostí totiž umožní pojmout „vylité“ emoce, jako se může voda nalitá do lodi pojmout a nabrat kyblíkem.

Ve zpracování psychických traumat je důležité prožít a pochopit, co se stalo a postupně událost(i) začlenit do duše, aby se ze situací a prožitků spojených s bolavými obsahy nestalo potenciální „minové pole“, kterému je třeba se vyhnout. Cílem je nezablokovat, ale naopak nastartovat proces vyrovnávání se s traumatem, který popsala psycholožka Küblerová-Rossová. Ta jej koncipovala jako model pěti fází zvládání smutku či pěti fází umírání, ale v praxi se ukazuje, že je to vývojový proces, během něhož se vyrovnáváme obecně se ztrátami, např. ztrátou naplněného dětství.

Fáze vyrovnávání se s traumatem jsou:

Popření (problém je opomíjen, bagatelizován, zesměšňován, zpochybňován apod.)

Intruze (do myšlení se vkrádá nepříjemná realita, trauma nelze zcela popřít)

Agrese (vztek na pachatele zranění, na ty, kteří neochránili, na svět…)

Smlouvání (pokus mentálně zvrátit, zpochybnit tvrdou realitu, vrátit čas, „kdyby“)

Deprese (postoj marnosti – vše je k ničemu, člověk se cítí zmrzačený, bez naděje)

Smíření (přijetí životní bezmoci, sounáležitost s jinými formami utrpení druhých, odevzdání se matce přírodě nebo otci Bohu, uspořádání vztahů a další)

Někteří psychologové vidí alternativní cestu nechat člověku klamnou naději, fázi smlouvání, pokud mu pomáhá. Je jisté, že zdaleka ne všichni lidé se k usmíření se se ztrátou a traumatem dostanou. Stěžejní roli zde hraje odvaha vidět nezkreslenou pravdu, mít bezpečný prostor pro svěřování se se vším, co se ve zraněném člověku děje a později pak ochota vidět svůj problém z různých perspektiv.

Bránit se nebo žít svobodně?

Všechno zklamání, smutek, lítost i zlost, které předchází opravdovému smíření, bolí.   Zablokování a opevnění se ve dříve popsaných šesti patologických scénářích má hlavní úkol chránit nás před další bolestí a nepříjemnými city. Ukradnou nám ale náš vlastní život: Sice necítíme všechno trápení a náročné emoce, ale jsme odsouzeni jen předstírat, hrát roli bezcitných, cynických, povýšených nebo „happy“ lidí, nikoliv být tím, kým jsme a cítit, co opravdu cítíme.