Proč se muži tak často obávají něhy a jemnosti

„Víš, proč ženský předstíraj orgasmus?“ ptá se muž kamaráda.

„Proč?“ 

„Protože si myslí, že nás to zajímá!“ 

Oba se hlučně zasmějí a dopijí svůj půllitr piva. 

Každý zná chlapácké projevy mužů drsňáků. Chovají se dominantě až agresivně, projevují nezávislost na vztazích, vysmívají se něze, křehkosti. Mužská razance jistě souvisí s genetickou a hormonální výbavou. Tak jako bývají muži muskulaturnější, větší a těžší než ženy, stejně je tomu i v psychice. Geny a hormony s testosteronem v čele ale rozhodně nejsou jediným vysvětlením, proč se muži chovají oproti ženám tvrdě, animálněji. 

„A znáš to, jak policajti vyšetřujou vloupání do baráku a ptají se majitele, co mu všechno zloději vzali?“ oplatí vtip vtipem kamarád: „Chlapík jim na to říká: ´Ukradli mně, pane komisaři, úplně všecko. Teda kromě mojí starý. A ta jediná mně může bejt ukradená!´“    

Zdá se, že si někteří muži hrubost a nezávislost na blízkých vztazích přímo hřejí na prsou. Taky se jim protiví projevy něhy, měkkosti. 

Drsnější než Chuck Norris 

Patříme-li k tomuto typu mužů, k těm, kteří se vyhýbají něze a jemnosti, míváme obavy být jakkoliv podobní homosexuálům, které častujeme jmény jako „buzna“ a trefujeme se do nich pichlavými vtipy. Nevzali bychom si na sebe růžovo – fialovou košili, ale raději koženou nebo maskáčovou bundu. Nechceme se ptát na cestu, protože si „přece poradím sám!“ Rádi soupeříme. Buď přímo nebo zástupně: milujeme sledování sportovních utkání, coby moderní podobu rytířských soubojů. Zajímá nás mnohdy válka, máme rádi akční filmy. Hudebním preferencím vévodí metal, rock, techno, rap nebo elektronická hudba. Nejdeme daleko ke sprostému slovu, míváme razantní tón hlasu, na kůži tetování nebo alespoň drsné triko. Navenek dáváme znát, že nám vadí, když nás partnerka objímá nebo by nás dokonce chtěla namazat kosmetickým krémem… Oblíbenými auty jsou SUV, v kolektivu šéfujeme. Když ne formálně, ve firmě, pak alespoň mezi známými a v rodině. Mohli bychom jmenovat další kombinace a variace na toto téma, ale pozorný čtenář si už jistě udělal představu. Někdo zahlédl v popisu podobnost se svým partnerem, otcem, kamarádem… Někteří otevření muži poznali ve výše popsaném i své vlastní sklony. Někdy se jedná jen o vědomě hranou pózu. Roli, kterou umíme odložit jako herec divadelní kostým. Dovedeme být pak i vstřícní a otevření k projevům něhy, blízkosti, otevřené komunikace, mít úctu k ženám a dětem. Jindy je tento „machistický“ scénář drsňáka tak zakořeněný, že dělá potíže v partnerském vztahu, ve vztahu k dětem a všude tam, kde by se měl projevit „ženský pól“ povahy člověka. Kde je třeba se druhému přiblížit, být citlivý, chápavý, pečující a jemný. 

Existují ovšem i ženy, které se obtížně identifikují se svým ženstvím. Působí pak tvrdě, fandí silovým, „chlapským“ formám řešení, vyhýbají se projevům něžných citů. Důvodem bývá často idealizace mužství nebo otce v původní rodině. Děvče se „mělo“ narodit jako kluk nebo se doma oceňovala více rozumnost než něha, vyvyšovala se výkonnost nad pokorou, rozhodnost nad ambivalencemi a sebejistá suverenita před otazníky a hledáním. 

Není všechno zlato, co se třpytí

Opravdu sebejistí muži (o ženách to platí stejně) nepotřebují svou mužnost dávat přespříliš najevo nebo shazovat jiné – ať už muže nebo ženy. Přestože muži typu „drsný kovboj“ působí ve své roli velice spokojeně, sebejistě až bohorovně, není tomu tak vždy doopravdy. Nejedná se o dobrovolnou volbu, která by přinášela samé výhody a muži z ní měli radost. Velice často jde o obranný, nutkavý postoj, který vyčerpává, frustruje a neuspokojuje samotného „tvrďáka“. Zkusme se tedy podívat do hlubin mužské duše a pochopit, kde ještě, kromě pohlavních žláz, má toto chování kořeny. 

V tomto textu se zaměříme ze všech možných důvodů na dva zajímavé zdroje. První z nich je ...

obecný, společný mužům i ženám. Druhý souvisí specificky s vývojem mužské identity v rodinách dospívajících chlapců. 

Ochrana před zranitelností 

Měkkost, otevřenost a důvěra vyžadují zkušenost, že se vyplácí. Každý z nás zažil ve vztahu nějakou křivdu. Urážku, výsměch, nepochopení a další zranění. Někteří lidé, nezávisle na svém pohlaví, ovšem ve svém vývoji museli čelit většímu množství psychických ran, případně v rodině zakusili pohrdání slabostí a měkkostí. 

Pavlův otec byl hutník, předák u vysokých pecí. Vysmíval se všem ostatním povoláním, říkával, že „Hov.. ví o tom, co je to opravdická robota!“ Otec se navenek prezentoval jako všeuměl a mistr světa, jemuž není rovno. Drobný, křehký a intelektuálně založený Pavel cítil, že se svému otci nemůže nikdy vyrovnat. Viděl, že matka je ve výchově slabá a nemá žádné slovo. Své mužství (velikostí penisu začínaje a budoucím povoláním konče) považoval za podřadné a bídné. Styděl se za své knížky, potřeby blízkosti a za své obavy. Začal se tedy snažit působit stejně tvrdě jako otec. Ve škole začal mluvit sprostě, přestal usilovat o dobré známky, aby nebyl za šprta. Šel na učiliště, ale ne proto, aby se naučil řemeslo, ale aby nebyl „za kancelářskou krysu“. Tak své kolegy v administrativě častoval jeho otec. Nemohl své spolužáky porazit ve sportu, tak je alespoň porážel v počtu vypitých piv. Pro svůj intelekt se mu podařilo krátce po vyučení uspět v podnikání a začal vydělávat hodně peněz. Začal hodně posilovat a „budovat hmotu“, jak tomu říkal. Potřeboval si ve všem dokazovat, že je „správný chlap“ a stal se „lvem salónu“. Bavil společnost, dokázal vyprávět zábavné historky, vypít nejvíc panáků a svádět ženy. Do terapie vstoupil, když s hrůzou zjistil, že je jeho manželka ve vztahu s ním nešťastná. Našla si přítele, překvapivě: křehkého intelektuála. Plachého a chudého. Pavel byl otřesený. V terapii potřeboval najít kus odvahy připustit si svou „ženskou a jemnou stránku“ osobnosti, od které valnou část života utíkal a popíral ji. Další kuráž potřeboval k připuštění si, že jeho pijatyky a siláctví ho zdaleka neuspokojují tak moc, jak se tváří. Dokonce ho vyčerpávají natolik, že doma nedovedl být vůbec přátelský, vlídný natož zábavný. Dokonce ani „duševně přítomný“. Doma jenom „vypnul“ a díval se na televizi nebo vyřizoval pracovní maily. Když se ale objevil ve dveřích soused, „nakopnul roli mužství jako mašinu“. Manželský vztah se skrze Pavlovo sebeuvědomění zlepšil a přetrval. Pavel se naučil více naslouchat svým jemným stránkám, připustil si „ženu“ v sobě. S opravdovým uvědoměním, že mu tolik alkoholu, výletů, drahých dovolených, návštěv sousedů (…) nedělá vůbec dobře, začal zvedat „nohu z plynu“ (obrazně i doslova – Pavel jezdíval velmi rychle a platil pokuty). Byl více doma a více vyjadřoval své city. Začal se zajímat o to, co cítí jeho žena, co děti. Přestal zaujímat roli „vůdce“.  Omezil své cesty do ciziny a začal si osvojovat postoj cestovatele a badatele v rodině. Byl zvědavý na to, co se v krajině zvané domov děje.  Svou mužskou odvahu použil k tomu, aby ochránil manželství a rodinu. Zajel za manželčiným milencem, řekl mu, že si nepřeje, aby se spolu vídali a ženě řekl, že se omlouvá, a i přes zranění z nevěry udělá vše pro to, aby vztah zachránil. 

Potřeba popřít ženské části vlastní osobnosti pro jejich zranitelnost však není zdaleka vlastní jen mužům. Mnoho žen se cítí ve své ženské pohlavní identitě velmi ohroženě. Reagují tím, že ženskou roli evakuují. Prezentují se pak jako buď asexuální, nebo „chlap v sukni“ (kterou ovšem nenosí), nebo využívají a prezentují svou ženskou sexualitu. Bývají velmi svůdné, ale jejich chování je velmi mužské. Co to znamená? Tradiční ženské ctnosti jako plachost, jemnost, mírnost, laskavost, poddajnost a citová závislost na muži bývají popřené, přepólované a přetavené v opak. Bývají hlasité, výřečné, dominantní, pichlavé. Soupeří, vedou a kontrolují druhé. Vynikají ve sportu nebo v práci. Svou ženskou sexualitu používají jako rafinovanou („mužskou“) zbraň. Nejedná se o radost z ženské role a zájmu mužů. Erotika nemá podobu slasti z přijímání rozkoše druhým, odevzdání se, bývá nástrojem moci. Jde o souboj o dominanci a kontrolu. 

To vše se však neděje z „plezíru“. Za tímto chováním není primárně chuť druhého porazit, ublížit mu. Osobní identita, vlastní sebejistota je tak křehká, že lidé potřebují používat jiné k dokázání si své vlastní hodnoty anebo dokonce vůbec existence. Jinak si totiž připadají jako „nikdo“  tak, jako se Pavlův otec díval na všechny ostatní, kteří nebyli předáky v hutích. 

Za tímto chováním se skrývá strach. Strach být sami sebou a strach být měkcí. Protože nebýt tvrdý, skrytý za kamennými hradbami, vyžaduje mnoho odvahy a sebejistoty. 

Aby ovšem nedošlo k nedorozumění! Dělením povahových rysů, vlastností a postojů na mužské a ženské v žádném případě nechci schematicky říct, že žena nemá sportovat, dělat kariéru v práci nebo být energická a asertivní. Jsem přesvědčen, že být plně sám sebou znamená znát svou jak ženskou, tak mužskou část a obě je integrovat. A to platí jak pro muže, tak pro ženy. Muž i žena potřebují jak soucit, tak razanci, jak citovost, tak rozumnost. Každý ovšem v jiné, specifické podobě a poměru. 

Komplikovaný vznik mužské identity

Druhou z důležitých příčin mužského odporu k něze, jemnosti a vůbec rysům, které bývají ženskými doménami, je vývoj mužské identity. Muži totiž budují svou identitu komplikovaněji než ženy. Ptáte se proč? Chlapečci i holčičky se totiž vždy rodí maminkám, tedy ženám. A nejen rodí. Matka bývá dominantní pečující osobou. Dítě kojí mlékem i svou láskou, péčí a výchovou. Dítě (v případě optimálních rodinných podmínek) splývá se svou matkou, přilne k ní, identifikuje se s ní a učí se od ní. Dá se tedy říct, že jak dívka, tak i chlapec jsou ve svém vývoji psychologicky vždy nejprve ženou. 

Blízký kamarád, říkejme mu Zdeněk, mi vyprávěl, jak probíhal jeho první den ve školce. Matka se ho odpoledne ptala, jak se mu ve školce první den vedlo. Se slzami v očích jí řekl: „Zdenička plakala, maminku volala!“  

Děvčátka i chlapečci se tedy identifikují se svou matkou. Jejich identita je v prvních letech života ženská. Zatímco dívkám už ale jejich pohlavní totožnost zůstane, chlapci si musí uvědomit, že nejsou ženou, ale mužem. Zatímco dívky už svou ženskou identitu nemění, zůstává jim od prvopočátku, chlapci musí pro svůj zdravý vývoj svou ženskou identitu rozpoznat, označit jako cizí a opustit ji. 

V naší rodině se traduje příběh, jak asi tříletý chlapeček přiběhl za maminkou z toalety a s hrdostí jí oznámil, že: „Sama oklepala „pindina“!“  Když rodiče dávali tuto historku ve společnosti opakovaně k dobru, chlapeček během pár dnů podle pobaveného smíchu posluchačů pochopil, že je něco „špatně“.  Přestal používat ženský rod, jak to dělával doposud.  

Změna identity – náročný úkol…

Právě „zavržení ženy v sobě“ může mít komplikovaný průběh. Někteří chlapci dostanou ze „ženy v sobě“ strach. Rodina se může buďto výslovně nebo zcela nevědomky, mezi řádky, vysmívat jemnosti, křehkosti, „oblosti“ ženských ctností. Rodiče se také mohou snažit v dobré víře vést dítě k výkonnosti, tvrdé práci. Přežene-li se to, může to vést k vyhýbání se „astenizujícím“, tedy oslabujícím citům. Co to znamená? Psychologie dělí lidské emoce mimo jiné ze dvou hledisek – na ty, které nás „astenizují“, oslabují, a na ty, které nás „stenizují“, posilují. Posilující city jsou hněv, radost, očekávání, nedůvěra, odpor a další. Oslabujícími city jsou například strach, smutek, lítost, zklamání, ale také třeba dojetí, něha, úcta. Po těchto citech „zjihneme“, změkneme. 

Když se o někom obdivně řekne: „To je chlap!“ představíme si obvykle urostlého a svalnatého (tedy silného), odvážného, rozhodného, pevného, (...) muže. Málokdy si představíme muže citlivého, laskavého, vnímavého, něžného. Zkratkovitě si pak představíme, že být „chlap“ znamená upřednostnit ve svém sebeobrazu mužskou část a tu ženskou v sobě oslabit, skrýt nebo potlačit. Vzniká tak mnohdy spíše karikatura muže, nežli realistický obraz. 

Na scénu přichází otec

V dalším vývoji velmi záleží, jaké má dospívající hoch kolem sebe mužské vzory. Stěžejní roli má samozřejmě otec. Pokud dovedl ve své osobnosti skloubit mužské ctnosti zodpovědnosti za rodinu, pracovitost, rozumnost, aktivitu, odvahu a přitom si zachoval i ženské přednosti, zejména pak jemnost, starostlivost, otevřenost a bezprostřednost, má jeho syn velmi dobrý vzor, jak nezanevřít na ženu v sobě úplně. 

Pokud se ovšem otec distancuje od světa žen, nemá kontakt s vlastnostmi, které k nim typicky patří. Vzniká roztržka s femininním světem a odcizení od něj. 

Nelze popřít část svého já

Zjištění, že jsem se ztotožňoval se ženou, ale nejsem jí, může být pro mnohé dospívající muže bolavé. Začnou si připadat změkčile. Na to konto se snaží neustále vymykat a odlišovat od měkkosti, jemnosti, citlivosti. Není ale možné popřít část své osobnosti. Jsou-li v nás potřeby něhy, najdou si svou cestu ven. Není proto náhodou, že tito „tvrďáci“ potřebují mnoho sexu. Sice mu říkají „zašuk*t si,“ ale de facto chtějí splývat se ženou. Být „jedno tělo a jedna duše“, tak jako tomu bylo dříve, ve fázi vývoje identity, kdy si připadali sjednocení s matkou, světem žen. Sex lze taky pojmenovat jako potřebu „dostat se ženě do klína“, což je blízké tomu dostat se jí na klín. Orgastické zážitky taky umožňují „vystoupit ze svého já“, nevědět o sobě, zažít extázi, kdy se ostré kontury světa stírají. Muž tak sice použije své „mužství”, zároveň o své pohlavní roli chvíli neví a sjednotí se se ženou. 

Zajímavé taky je, že o co tvrdší se snažíme být, o to více změkčovadel potřebujeme. Zažili jste někdy pořádnou chlapskou pijatyku? Jakmile si chlapi dají „tvrdý“ alkohol a „pořádně“ začnou „kalit“ (tedy doslova vytvrzovat ocel), jak se v pijáckém slangu říká, nastane zvláštní proměna. Tvrdí a ostří muži začnou zpívat, smát se, žvatlat, tančit a „blbnout“. Ale to není vše. Začnou se objímat, věšet se do sebe a nejednou i líbat. 

Bez změkčovadel alkoholu a sexu si obvykle špatně vystačí. Byl by to totiž život bez „tekuté, emotivní a blízkost vyhledávající ženy v sobě“. Ta se ale může projevit až pod omluvenkou opilosti. 

Tlak na mužnost jako důsledek neúcty

Mužský šovinismus, tedy jakýsi pohlavní rasismus, a s ním související nadřazování typicky mužských aktivit a emocí oproti ženským, pramení ve dvou protilehlých příčinách. Jednou je neúcta k ženství, druhou je neúcta k mužství. 

„Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!“ Takto komentoval svůj postoj k ženám německý filosof Friedrich Nietzsche. Není náhodou, že vyrůstal v „ženské domácnosti“ s matkou, sestrou, babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami a se služebnou. Feministickou atmosféru svého dětství přetavil v opak. Nezakusil úctu k ženské roli a zároveň si nepřipadal ukotvený, hrdý na své mužství. 

Kdo se potřebuje vyvyšovat, připadá si nízko. Kdo vyvyšuje své „mužství“ oproti ženám, vnitřně pochybuje o jeho dostatečné hodnotě. Zárodek této pochybnosti je možné spatřovat právě v naznačeném tématu nedostatku respektu. Nejistý, poníženě se cítící muž, se začíná vyvyšovat. Začíná pak bludný kruh, kdy je mužům, kteří se „naparují jako kohouti“, srážen jejich „hřebínek“. Oni pak na oplátku uráží ženy jako slepice.

Jak již bylo řečeno dříve: K opravdovému sebepřijetí je však potřebné objevit a naučit se respektovat,  tedy skutečně oceňovat, jak mužské, tak i ženské části našeho já. 

Závěr: Spása spočívá ve znovunalezení něhy 

Mužská identita vzniká postupným procesem. Nejprve se chlapečci identifikují s maminkou, přiklánějí se k ní. Máma je přece první a nejdůležitější postavou, která dítě kojí, pečuje o něj a tráví s ním většinu času. Po čase se musí chlapec od matky, tedy od ženského světa, odpojit a vybudovat si identitu mužskou. To činí mužské sebevymezení náročnějším a potenciálně křehčím nežli ženské. Proto se tato křehkost projevuje ochrannou hrubostí. Proto mnozí muži zastírají a popírají ženu v sobě. Žijí za hradbami maskulinity a jelikož skrývají svou ženskou část za svými hradbami, mají mnohdy problém s otevřeností, komunikativností, zvídavostí. Jsou uzavření jako hradby ohroženého hradu. Mužská odvaha a tvrdost je často náhražkové ujištění sebe sama, že jsem muž, ne žena. Je to taky divadlo pro obléhatele hradu, kteří by se mohli ušklíbat, že na kopci je „Dívčí hrad“…

Lidská duše je složená z polarit. Tak, jako má zeměkoule severní a jižní pól a baterie plusový a mínusový, tak i duše má vždy své protiklady. Duševní zdraví spočívá v propojení rozporuplných částí našeho já. Opravdová zralost znamená spojit mužskou a ženskou část dohromady. Přestože existuje velká skupina mužů, kteří mají strach ze své přirozené agrese, tento článek se specificky věnuje opačnému extrému. Strachu mužů z něhy. 

Tak, jako si nikdy nevymůžeme lásku a porozumění v partnerském vztahu silou a tvrdostí, stejně nenajdeme ani vnitřní harmonii protěžováním silových, razantních částí našeho já. Není možné například žít s tlakem na výkon, úspěch, dominanci a přitom mít pokoj v duši. Klid, úleva a spokojenost vyžadují i schopnost pokorně přijmout selhání, ukonejšit se. Tedy obrazně řečeno: vzít sám sebe na klín, být si maminkou, která nás má ráda, i když se nám nedaří. K tomu je nezbytné nalézt ženu v sobě a dovolit si být něžný. Aby nedošlo k nedorozumění: To se vůbec nevylučuje s mužskou odvahou, zodpovědností, silou a ambiciózností. Naopak, jedna část našeho já neobstojí bez druhé.  

Přeji hodně odvahy, radosti i úlevy při nalézání ženského pólu uvnitř našeho já.

Otázky k zamyšlení: 

1. Kdybyste měli vypíchnout pár myšlenek z právě přečteného textu jako pro Váš život důležité nebo inspirativní, které by to byly?
2. Proč? Má to nějakou návaznost na Vaše rodinné podmínky v dětství? 
3. Když se podíváte do svého nitra, jak vypadá soužití Vaší vnitřní ženské a mužské části? Která bývá více v popředí a která ve stínu? Proč? 
4. Jsou ve Vašem životě momenty, kdy byste mohli přistupovat k situaci jemněji? Zkuste být konkrétní, např.: „Mohl bych zítra nekřičet, až uvidím nepořádek v pokoji syna. Mohl bych zkusit být víc otevřený a projevit i slabost: Nelíbí se mi, že na zemi leží oblečení. Cítím se bezmocně a jako pitomec, když mě neposlechneš. Nechci po tobě křičet, pak mě to mrzí. Pomůžeš mi v tom, prosím tě? Jak se můžeme domluvit na uklízení v pokoji?“ atp.  
5. V kterých dalších konkrétních oblastech Vašeho života by se dala spojit mužská odvaha a aktivita spolu s ženskou citlivostí a jemností? Zkuste být opět naprosto konkrétní.
6. Bylo by možné (Váš) výchovný přístup k dětem obohatit nějakým poznatkem z tohoto článku?