Závislost na alkoholu (a jiných látkách) aneb proč jen vůle nepít nestačí?

Předplatné Předplatné
minut čtení 80
Náročnost Náročnost: Střední

Alkohol je dobrý přítel, ale špatný pán. Miliony lidí doplatily na jeho užívání. Možná, že máte pochybnosti, jestli je Váš vztah k alkoholu ještě zdravý. Nebo máte obavy o někoho blízkého? Případně jste si jistí, že někdo s alkoholem velký problém, ale máte nezodpovězené otázky? Jako psychoterapeut se setkávám s řadou mýtů, mylných domněnek, nepodložených obav, ale i zlehčování a nepochopení hlubinných příčin škodlivého užívání alkoholu. Ty pak brání zaujmout k alkoholu přiměřený postoj nebo těžit z léčby.

Práce psychodynamického psychoterapeuta je podobná práci potápěče nebo archeologa. Postupně se dostáváme kousek po kousku k hlubším a hlubším vrstvám, obsahům skrytým ve stále větší hloubce, k nečekaným a překvapivým nálezům. Stejně tak je sestaven i tento článek. Nejprve si popíšeme snadno pozorovatelná fakta „na povrchu“. Vyjmenujeme si nejprve šest znaků závislosti uvedených v psychiatrickém diagnostickém manuálu. Řekneme si, co znamená „úzus“ a proč je dobré ho rozlišovat. To nejpodstatnější ale spočívá v pochopení skryté motivace, rozkrytí příčin, které vedou k „zavěšení“ se na alkohol jako na prostředek, na němž jsme závislí, bez nějž nelze přežít, nebo žít uspokojivý život – podobně, jako když člověk s poruchou funkce ledvin ke svému přežití závisí na dialýze. Na závěr promluvíme o mýtech panujících okolo závislosti. Ty komplikují jak rozpoznání - diagnostiku závislosti, tak její léčbu. Léčení nespočívá v prostém vysazení pití. Nemocná je osobnost člověka, proto bude léčba závislosti popsaná spolu s jednotlivými osobnostními tématy, pro které závislý alkohol (nebo jiné prostředky) vyhledává. 

Článek se nejvíce zaměřuje na alkoholovou závislost, ale velmi dobře se dá vztáhnout i k drogám a nelátkovým závislostem (na sportu, partnerovi, práci, televizi, sexu, mobilu), které jsou svým psychologickým významem závislosti na alkoholu podobné. Stačí si škrtnout slovo alkohol a nahradit ho za „mobil, jídlo, internet, počítačové hry, sport, …“ Tento pohled je inspirativní pro hlubší pochopení osobnostní problematiky závislosti. Poroto si prosím zkuste při čtení níže uvedených myšlenek prohazovat jednotlivé látky, předměty závislosti. I když Vás například zajímá především závislost na alkoholu, zkuste si představit, že se jedná o závislost na mobilu nebo hrách a naopak. Lépe se pak podaří pochopit psychologické významy závislosti. Místo „silná touha pít“ si můžeme představit „silná touha hrát“.

Psychiatrická vodítka diagnózy závislosti 

Psychiatrická klasifikace uvádí 6 vodítek, tedy znaků, pomocí nichž můžeme stanovit diagnózu závislosti na alkoholu. Pro stanovení diagnózy závislosti stačí, když se projeví během uplynulých 12 měsíců libovolné tři z nich:

  1. silná touha pít. Bažení, chuť na alkohol nebo na stav, který navozuje (veselí, uvolnění...)
  2. potíže s ovládáním, kontrolou pití. Přesto, že jsme plánovali dát si jen trochu, jít včas spát, nepít vůbec, nebo se to z hlediska životní situace nehodí, přeženeme to. Opijeme se, porušíme zamýšlený plán. Těžko se nám říká: „Dnes ne,“ nebo „To už stačí.“ 
  3. přítomnost odvykacích příznaků při ukončení pití nebo snížení dávky alkoholu. Vyskytuje se následná kocovina – bolesti hlavy, zvracení nebo nevolnost, třes, zima či horko, úzkosti. Ty mohou být i u nelátkových závislostí, např. hraní her. 
  4. zvyšující se tolerance. Víc vydržíme. K dosažení podnapilosti je potřeba většího množství alkoholu. Toto platí jen pro počáteční fáze závislosti. V pokročilých fázích díky devastaci orgánů, zejména jater, stačí i malé množství alkoholu k silné opilosti. 
  5. opouštění jiných zájmů kvůli závislosti. Hlavním koníčkem nebo náplní času se stává alkohol. Dosavadní zájmy ustupují do pozadí nebo jiné zájmy už nemají pro alkohol v životě místo. 
  6. pokračování v pití i přes jasné problémy, které způsobuje. Zásadní rys závislosti. Přes do oči bijící škodlivý vliv alkoholu na vztahy, práci, zdraví, pověst, sebeúctu apod. pokračujeme v konzumaci alkoholu. Alkohol se stal nezbytným nástrojem, životně důležitým „orgánem“, bez kterého nejsme schopni buďto vůbec fungovat, nebo jen přežíváme, jsme plní psychických problémů (strachu, ohrožení, výčitek, ...) nebo prožíváme život jako prázdný. 

Adiktologové připomínají, že už i jen jeden z uvedených příznaků by měl vzbudit naši pozornost a ostražitost. Pro náš uspokojivý život totiž není až tak příliš podstatné přít se o to, jestli jsem závislý, nebo ještě ne, ale uvědomit si, jestli mi užívání alkoholu přináší problémy.  

Popsaná vodítka sama o sobě nevysvětlují závislost. Jsou pozorovaným popisem toho, jak se obvykle závislost projevuje navenek. Asi tak, jako se zamilovaný člověk projevuje myšlením na objekt své lásky, chutí trávit s ní co nejvíce společného času. Projevuje svou náklonnost laskavými a oceňujícími slovy nebo kupováním dárků. Nic z toho ovšem přímo o zamilovanosti nevypovídá. Stejně se může projevovat i sňatkový podvodník. Závislost je vždy především vnitřní nastavení, jehož přítomnost se budeme dále snažit více rozklíčovat i vysvětlit. 

Biologie závislosti 

Milovníci filmů o indiánech a znalci rané americké historie si pamatují na příběhy indiánů, kteří se pod vlivem „ohnivé vody“, tedy kořalky, proměnili jak pod vlivem černé magie. Z hrdých bojovníků se za pár měsíců staly trosky. Biologicky orientovaní lékaři nachází jedno z vysvětlení vzniku závislosti na alkoholu v hormonální výbavě různých ras. Alkohol je totiž odbouráván (zneškodňován, zpracováván) řadou enzymů, které se vyskytují v žaludku, a především v játrech. Přítomnost enzymu alkoholdehydrogenázy a dalších se právě u etnik Indiánů, ale i Asiatů, vyskytuje málo. Indiáni nebyli na pálenku biologicky připraveni. 

I v naší společnosti se vyskytují biologické hormonální rozdíly mezi muži a ženami a jednotlivými lidmi. Jedním z možných vysvětlení, proč se někdo stane závislým a jiný ne, je právě naše hormonální výbava. Máme-li dostatečnou produkci řetězce hormonů odbourávajících alkohol, nestaneme se závislými a naopak. V psychoterapeutické praxi se však ukazuje, že psychika kraluje. Naše návyky a osobnostní řešení životních situací určují, zda se bez alkoholu obejdeme nebo nikoliv. 

V pokročilém stádiu rozvinuté závislosti lidé užívají alkohol ne proto, aby si dopřáli pohody, ale aby se uchránili před rozvojem deliria (životu ohrožujícího kolapsu s halucinacemi), epileptickému záchvatu, třesu a řadě dalších tělesných příznaků. Chtějí tak také zamaskovat svou závislost na alkoholu před okolím i před sebou samými: „Už se netřepu, není mi tak špatně, zas tak hrozné to s tím mým pitím není, vždyť ani nikdo nic nevidí…“ 

Psychologická závislost

Z hlediska psychoanalytického, psychologického, je pro určení závislosti na alkoholu nejdůležitější uvědomit si, jak (ne)postradatelnou funkci hraje alkohol v našem životě. Pokud někdo začne naplňovat shora uvedená vodítka závislosti, nikdy to není kvůli chuti alkoholu. Děláme to z důvodu poruchy v našem já. Něco v naší osobnosti schází nebo nefunguje. Alkohol tedy užíváme z „protetických“ důvodů. Návyková látka nám slouží jako „protéza“, kterou potřebujeme, když nám chybí končetina nebo vlastní chrup. 

Tím se dostáváme k osobnostním příčinám, pro které alkohol používáme jako berli, bez níž se nedovedeme pohybovat „po vlastních“.

Hlubinné příčiny rozvoje závislosti

Pojďme se teď spolu podívat na funkci alkoholu, kterou často sehrává v životech lidí, kteří se na něm stanou závislí. Projdeme si 11 nejčastějších důvodů, pro které lidé začnou holdovat alkoholu a možnosti změn v osobnostním postoji, které s těmito důvody souvisí.  

Popření reality

Stejně jako počítačové hry, nabízí i alkohol „virtuální realitu“. Definice říká, že „virtuální“ věci jsou ty, které materiálně neexistují, ale působí a projevují se jako kdyby byly reálné. Například počítačový simulátor řízení tanku. Hráč popisuje, jak zničil tři nacistické tanky, ale doopravdy seděl v kancelářské židli a sledoval na monitoru míhající se obrázky - pixely. Stejně tak nabízí virtuální prožitky alkohol. Termín pracovní uzávěrky je najednou mnohem dále, než byl za střízliva. Vzniklo virtuální bezpečí a klid… Díky podnapilosti se pocity viny ze selhání ve výchově dětí nebo studiu na škole rozpouští jak kostka ledu v čaji. Přestáváme být ustrašeným člověkem, ale máme odvahu, sebevědomí až do stropu. Starosti zítřka přestanou mít svou váhu, žije se nám tak snadno… Dokud nenastane ráno… 

„Není to vůbec lehké, brát život vážně,“ vzdychl smutně a zklamaně v jedné z hodin psychoterapie Adam, ředitel prestižní firmy, závislý na alkoholu, ale také na pornu, milenkách a sportu. „Všechny ty moje ženské i alkohol jsou taková náplast. Vím, že nikam nevedou a po každém úletu se nakonec cítím ještě hůř než dřív. Všecko to vím. Nechci trápit ženu, šlapat si po pověsti ve firmě, ale pořád mě to strašně láká. Když si dám s K. z kanclu rychlovku, připadám si neodolatelný, milovaný, mladý… Úplně se rozpustí realita – že na mě máti neměla čas, že už se nikdy nevrátím do dětství, že si asi nadosmrti budu připadat jako opuštěné děcko i to, že stárnu, je mi přes padesát a začínám chátrat…“  

Trvalo mnoho let, než Adam dospěl k tomuto uvědomění spojeném s prožitkem smutku a zklamání. Nikdy dřív se pro alkoholismus neléčil, ale přitom si život svými závislostmi devastoval mnoho let. Sám si v závěrečné fázi léčby definoval své aktuální životní téma jako „potřebu smířit se“ (míněno se stinnými stránkami života). 

Prvním krokem v léčbě je uvědomit si, že žijeme v klamu. Léčba spočívá v postupném uvykání si na „reálnou realitu“, a připouštění si, že „virtuální realita“ doopravdy neexistuje. Je také důležité si uvědomit a plně prožít, že každá mince má rub a líc. Náhražková pohoda alkoholu je vyvážena vyčerpávajícím střízlivěním, tělesným chátráním a odsunutím problémů „na potom“. Naproti tomu smutné a depresivní konfrontování se se stárnutím a zraněními je vyváženo postupným smiřováním se se stinnými stránkami života a možností přijmout realistická východiska – například neodsouvat radování se z života až „na důchod“.

Aby nedošlo k nedorozumění. Nevyzývám zde k životní cestě založené na opuštění veselí, zaměřené na neustálé vrtání se ve smutku a tragičnosti života. Není cílem být chronicky sklíčení. Efekt přijetí (skličujících prvků) reality bývá přesně opačný: Adamovi se po čase podařilo začít si připouštět své stárnutí. Prožil nereálnost své touhy přepsat zážitky dětství příjemnější verzí, dokázat si, že není odstrčené dítě své matky, ale rozkošný a neodolatelný hošík, kterého každá kolegyně chce. Připustil si, že nic z toho není možné. Pak nastalo paradoxně uvolnění. Přestal se cítit jak na jehlách, nervózní a nutkavě svádivý. Cítil více klidu, více naslouchal, přemýšlel. Namísto podvědomého, nevysloveného děsu: „Co když si pro mě přijde „Zubatá“? Musím si dát panáka, ať na to nemyslím,“ si začal říkat: „Jednou si pro mě jistojistě přijde Zubatá. Je skvělé, že to nebylo dneska. Využiju toho!“ Ohrožení a vztek na životní bezmoc vystřídala vděčnost, že je stále tu. Jeho léčebná cesta ale trvala řadu let. 

Spláchneme to 

Častým lidovým důvodem pro pití alkoholu je „spláchnutí“ problémů. Tak jako splachujeme toaletu, se chceme zbavit i nevábných a zapáchajících duševních obsahů. „Když jsme „ve s*ačkách“, pak je chceme „spláchnout“. Ovšem stejně jako u toalety, výkaly ani problémy spláchnutím nezmizí. Ani splašky v míse nezmizí, jen se dostávají do precizně zbudované kanalizace a do čistírny odpadních vod. Pokud se odpady nečistí, hrozí enormní „průser“. Opět se jedná o mechanismus popření problémů, které se pak bez řešení jen hromadí. Pokud je našim mechanismem řešení problémů jen splachování, dochází k bludnému kruhu splachování a splachování. 

Josefovy obrovské dluhy vznikly neuváženými půjčkami. Při pomyšlení na míru svého zadlužení, na krutou realitu, nebyl schopen ani v klidu sedět, natož uvažovat o možném řešení. Aby unikl emocím strachu z budoucnosti, palčivým výčitkám z vlastních chyb, nalil si vodku. „Léčil“ se obvykle až do pozdních nočních hodin, takže ráno v práci „nadýchal“ a vytvořil si další problém. Léčba jeho závislosti byla zahájena konfrontací s jeho finanční situací a osobním bankrotem. Až poté byl Josef schopen začít abstinovat a zahájit psychoterapeutickou léčbu, která se soustředila na jeho osobní motivy pro popírání reality a další souvislosti.  

Potřeba „regrese“ 

Za vývojovou regresi označují lékaři a psychologové stav, kdy se ve svém vývoji vracíme do předešlých, ranějších fází. Například jsme-li nemocní, staneme se znovu na chvíli bezmocnými a na pomoci závislými „ležáky“. Jsme jako děti, které nemohou do školy nebo do práce, nemůžeme ani pořádně chodit, jen se tak batolíme. Tak, jako jsme dříve cucali z maminčina prsu nebo láhve s mlíčkem, cucáme pastilky, sajeme sirupy na vykašlávání a čaj. Mimochodem tato složka stonání je ve studiích prokazatelně významným faktorem, proč mnohdy onemocníme. 

U alkoholu je tomu stejně. Zamysleme se, jak se lidé závislí na alkoholu chovají v době střízlivosti. Člověk závislý na alkoholu se za střízliva projevuje často sevřeně, racionálně až tvrdě. Působí velmi dospěle, někdy až suverénně, skrytě je však v nitru plný nejistot a obav. Mívá velké plány a nároky, za kterými buď jde, nebo mu okolí říká, že je „velká huba“. Jelikož každá mince má rub a líc, nikdo nejsme jen dospělí a zralí, nebo jen nezkušení a tápající. Všichni v sobě máme obě tyto části. Alkohol sehrává „regresivní funkci“, zařídí vývojovou „zpátečku“, staneme se dětmi. Lákavé je to právě pro přísné, na dospělost tlačící, ale přitom vystrašené lidi. Zvyšující opilost umožní nejen nasávat z lahve, jako kdysi v dětství, smát se, zpívat, „blbnout”, ale dokonce žvatlat, válet se po zemi a blinkat. V osobnosti pijana pak vzniká veliký rozpor, souboj: O co více na sebe tlačí, aby život zvládal vyzrále, o to silněji se projeví potlačená část dítěte. O co víc chce mít život pod kontrolou, o to silněji se obvykle uvede do stavu, kdy o sobě neví. O co důležitější je mít život „jako na výstavku“, s o to větší silou se zpije „pod obraz“. 

Alkohol, stejně jako řada dalších symptomů a psychických obran, nás tedy taky poučuje o našich potřebách. Člověk nadužívající alkohol touží být dítětem. Přitom se v čase střízlivosti ke svému „vnitřnímu dítěti“ nezná, zapírá jej a stydí se za něho. Léčba spočívá ve výměně. Pokud nemáme „záviset“ na alkoholu, musíme jeho funkci nahradit, abychom jej nepotřebovali pro jeho účinek. Společenskou funkcí pití je mnohdy „uvolnit se a osmělit se“. Kdo se naučí jako střízlivý „blbnout“, nebrat se tak vážně, nebát se dětské nedokonalosti a nevyzrálosti a zároveň přijímat pomoc a poučení, zakouší bezpečí. Může se začít osvobozovat ze závislosti. 

Změkčovadlo oproti obvyklé tvrdosti

Tento motiv vychází z předešlého. Kompenzuje, tedy vynahrazuje a dorovnává životní jednostrannost. Alkohol působí ve střední fázi opilosti na valnou většinu pijících jako „bruska na ostré hrany“ nebo jako ředidlo, změkčovač tvrdých povah.  

„Nejraději jsem měl tátu, když měl trochu upito,“ vyprávěl mi muž v terapii. „Byl veselý, přestal řešit, jestli máme schované boty nebo trojku z matiky. Vyprávěl nám, mazlil se s náma. Jindy na nás ani nešáhnul a choval se jak mrzout…“ 

Alkohol opíjí naše vnitřní strážné. Naše svědomí je mnohdy jako policie, která dohlíží na hladký průběh života. Policie ale může mít krédo „Pomáhat a chránit,“ nebo taky „Nestrpět milimetrovou odchylku a tvrdě trestat!“ Pod takovým krutým, „fízlovským“ dohledem se pak těžko žije jak nám samotným, tak i našim blízkým. Pár „pivek nebo frťanů“ zmírňuje vnitřní přísnost a tvrdost postojů. Je pochopitelné, že pokud je jediným zdrojem měkkosti alkohol, snadno mu propadneme. Zejména, když ráno přijde „morální kocovina“ za to, jak „otřesně jsme se to (večer) chovali“ s ještě větším bičem a tvrdostí na sebe i druhé. Vzniká tak bludný kruh. Chvilkové změknutí je vyváženo dalším přitvrzením. 

Léčebnou cestou je „rekonstrukce“ policejních poměrů. Je důležité naučit naše svědomí, aby umělo poradit a dobře rozlišovalo, kdy je třeba vytáhnout obušek a kdy nápomocnou ruku.  

Anxiolytikum

Anxiolytika jsou psychiatrické léky rozpouštějící úzkost. Úzkost je strach, který nemá předmět. Není to však specifická emoce. Je to jen její úlomek – střepina ze strachu. Strach máme z „něčeho“, a to „něco“ bylo v případě úzkosti zakryto plentou. Proto je slovo úzkost u lidí tak oblíbené. Neodhaluje původce našeho strachu. Předmět našeho strachu je ukryt, nemusíme se s ním konfrontovat, jako „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit“. Alkohol plní funkci onoho přehozu zastírajícího náš strach (např. z neúspěchu, z nedostatečné oblíbenosti…). Navíc rozpouští i samotnou „zúzkostňující“, strachem svírající emoci. Podobný efekt má i sexuální vzrušení, svalová relaxace, např. při masáži, nebo uložení se na pohovku k filmu a stav nasycení. Tyto psychické stavy nejsou slučitelné s napětím a strachem. Není se tedy co divit, že ze stejného důvodu může vzniknout závislost na sexu nebo jídle a dalších situacích navozujících uvolnění. 

Cestou změny je nahrazení úzkosti původním strachem. Je potřeba, abychom se konfrontovali s tím, čeho konkrétně se bojíme a tento strach „propracovat“. Podívat se mu do očí a realisticky se smířit s tím, co změnit nelze a ze všech sil se pokusit o ty změny, které jsou možné. 

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

Aischylos

Dodání si energie, pozitivní nálady a sebehodnoty

Lenka byla „pařmenka“. Bavila celou společnost, všude jí bylo plno, sršela nápady a energií, před půlnocí nikdy nechodila spát. Když přestala pít, překvapilo ji, jak moc je po desáté hodině unavená. Oči se jí klížily, zábava podnapilé společnosti jí nepřišla tak veselá jako dříve. Začala si uvědomovat své limity, které se snažila dlouhodobě popřít. 

Alkohol se stane opojným a nepostradatelným pro lidi, kteří si z nejrůznějších hlubších příčin přejí být akční, viditelní, vůdčí, veselí a plní energie. Alkohol stimuluje naši aktivitu hned několika způsoby současně. Jednak je silně kalorický, jednak chemicky oslabuje emoce strachu a napětí. Opilost také zvyšuje zážitky sebeocenění, sebehodnoty. Děje se tak skrze alkoholové odstavení funkce přebujelého svědomí (nadjá). Tím vyniknou naše schopnosti, které přísné nadjá nedovede jindy ocenit. 

Pokud hraje roli pro rozvoj našeho nadužívání alkoholu tento motiv, pak je nezbytné jít hlouběji. Pátrat, proč potřebujeme být tak „napumpovaní“ energií. Co nás vede k používání „dopingu“? Je to potřeba pozornosti nebo dominance? Strach ze smutku nebo bezmoci? Jsme „na útěku před vlastním stínem“? atd.  

Nástroj sebetrestání 

Bylo by zkreslené domnívat se, že alkohol popíjíme jen proto, že se chceme mít dobře. Konzumace alkoholu i jeho následky můžou působit jako „očistec“. Mnoho lidí vyhledává alkohol nevědomě právě proto, aby se potrestali za své domnělé nebo skutečné prohřešky. Projevuje se to i v lidovém označení opilosti, které ukazuje na faktor násilí a hrubosti. „Opít se“ může také znamenat: nadrat se; naprat se; natřískat se; sešrotovat se; setnout se; vypařit se; zbořit se; zbouchat se; zedrat se; zhulákat se; zlískat se; zmrskat se; zmuchlat se; zprasit se; zpráskat se; zrestartovat se; zrubat se; zrýt se; zřídit se; ztřískat se … 

Podrobně se věnujeme tématu sebetrestání v kapitole Sebepoškozování na tomto webu. 

Některé rodiny si dědí rodinnou firmu, jiné povolání, a ještě jiné koníčky, třeba cestování, turistiku či zálibu ve vážné nebo rockové hudbě. Stejným rodinným dědictvím bývá i alkohol. Dítě od malička pozoruje své okolí a vytvoří si například vzorec, že oslava = konzumace alkoholu. Nebo: „když se pije, tak do němoty“. Mnohokrát opakované zkušenosti se zapisují do našeho podvědomí a vytváříme si tak řadu přesvědčení: „Bavit se a radovat můžeme jen pod vlivem alkoholu... / Správný chlap si umí pořádně vypít / Kdo chce být „in“, ten musí pít, nebo Problémy se řeší alkoholem...“ Psychologické motivy pro rozvoj nadměrného užívání alkoholu jsou vloženy už „do kolébky“ a můžeme je bezhlavě přijmout jako „životní realitu“. Od časné puberty začneme pít a schází nám pak zkušenost, ba dokonce i pouhá představa, že by se život mohl žít jinak. To je taky důvodem, proč léčba alkoholismu mnohdy trvá v ústavních zařízeních řadu měsíců. Nejedená se totiž jen o vysazení a odvyknutí pití, ale naučit se žít bez alkoholu. Vytvořit si nové způsoby zvládání emoční nepohody, nové koníčky a často i nový okruh přátel, když ti dosavadní nás nejsou ochotni přijmout jako abstinujícího. 

Společenský tlak  

Mnoha lidem, kteří užívají alkohol škodlivě, nebo mají dokonce rozvinutou závislost, je alkohol ve skutečnosti vlastně protivný. Nemají zdaleka tak rádi „skvostnou hořkost“ piva nebo „kopnutí“ panáku. Mnozí muži na baru spolu exují čtvrtý rum nebo slivovici ne proto, že by jim tak báječně chutnala, ale proto, že chtějí stvrdit svou bratrskost jako Vinnetou s Old Shatterhandem spojili svou krev a stali se bratry. Jindy je lidem „jenom hloupé“ říkat „ne“ podle parafráze „Kdo nepije s náma, nepije proti nám…“ 

Velice podobně je to i u nelátkových závislostí. I sociální sítě nepřinášejí jen radost a příjemné podněty. Také vyčerpávají, rádi bychom si oddychli, nebyli stále „na stráži“, co je nového, kdo co „postnul“ a kde dneska kamarádi byli. Bojíme se ale „vypadnout z kola“, být outsideři, kteří nejsou v obraze. 

Za tímto projevem stojí často nepevná identita, která se hlavně u dospívajících ještě neměla čas vytvořit a je proto stěžejní, s kým a jak mladí lidé tráví čas. Pro léčbu je důležité uvědomit si, v jaké společnosti se pohybujeme. Je v ní prostor, abychom byli sami sebou, autentičtí? Je v ní svoboda pít i nepít? Umíme být důvěrní a blízcí i bez chemických pomůcek? A dovedeme být zároveň součástí společnosti, aniž bychom přestali být sebou samými?  

Kromě niterných psychologických motivů má důležitý vliv i společnost, ve které žijeme. Je jí jednak celospolečenské klima státu, země, ve které žijeme, ale i mikroklima skupiny, se kterou se setkáváme a trávíme čas. Je to jako s reklamou. Co často vidíme a slyšíme máme tendenci koupit nebo realizovat. Pokud hraje v naší partě důležitou roli alkohol, bude důležitý i pro nás. Je proto velmi důležité, jaké hodnoty mají lidé, s kým se setkáváme. 

Zaplnění prázdnoty

Alkohol je společník, podobně jako jídlo nebo počítač. Je kdykoliv připraven na to věnovat se nám, zlepšit nám náladu. Nikdy nejsme sami. Lidově se říká, že se někdo ožral. Ožrat se je blízké „přežrat“ se, tedy přejíst se, přeplnit se, ukojit vlčí hlad roztrháním ovce. Alkohol zaplňuje vnitřní prázdnotu. Problémem (stejně jako u obezity) ovšem není prázdný žaludek, ale prázdná duše. Proto nemůže ani jídlo, ani alkohol doopravdy zasytit, ani když se o to budeme pokoušet znovu a znovu, až do vypěstování návyku. Duševní prázdnota nemůže být naplněna fyzickým způsobem. 

Při léčbě pak stojíme před nelehkou otázkou: „Za jakými cíli ve svém životě jdu? Co mě opravdu těší, co sytí moji duši?“ Nejčastějším zdrojem prázdnoty bývají zpřetrhané nebo vnitřně narušené vztahy s rodinou a blízkými. Nejednou si pijan musí nastavit nelítostné zrcadlo a připustit si svá selhání a citová strádání. Jelikož je toto bolavý problém, je „lepší „zůstat s věrným společníkem, který nám vždy zlepší náladu… Láhev, hra, Facebook, joint… 

Problémem v léčbě je klamný dojem mnoha lidí hojně konzumujících alkohol: Jejich život se na první pohled jeví jako naplněný zážitky z večírků, opileckými událostmi, veselím a dobrodružstvím. Mnohdy jde ale o v podstatě povrchní, stereotypní styl zábavy. Je to jako s bagrováním zeminy: O co méně těžíme z hlubin, o co méně jdeme do hloubky, o to více „hrabeme po povrchu“, o to více povrchní zábavy potřebujeme - o to častěji alkoholové zážitky vyhledáváme. Lidé v terapii alkoholové závislosti často s překvapením vyprávějí o svém údivu, jak prázdná se jim teď zdá zábava jejich přátel na večírku, když ji vidí za střízliva. 

V léčbě jsou pak nutné dvě fáze odhalení prázdnoty. První je demaskování hodnotové prázdnoty řady opileckých večírků. Druhou je pak identifikace hodnot, které nejsou naplněny. U někoho je to neprojevování svého opravdového já, u jiného absence partnera, jindy popírání   ztráty nebo smrti, potřeba podpory, něhy nebo duchovního ukotvení. 

Odplata druhým 

Mnozí lidé pijí na vztek. Stávají se drsnými, hrubými a nepřátelskými vůči ostatním. Ve svých alkoholových fantaziích si vyřizují účty s druhými, cítí se „posíleni“ alkoholem na střet, souboj. 

Následky opilosti jsou navíc mimoslovním vzkazem pro druhé. Psychologové mluví o pasivní agresi. Hněv se nevyjádří přímo, otevřeně, ale nepřímo. V chování nebo vynechání zájmu. Pro alkohol můžeme „zapomenout“ na domluvenou schůzku, na příchod domů včas, na (…) cokoliv. V následcích opilosti jsou ještě zřetelnější projevy zástupného projevení vzteku. Namísto „se*u na tebe“ opilec „prezentuje“ „Bliju na tebe a „chčiju“ na tebe!“ Citlivý čtenář odpustí, ale slušná slova by nevyjádřila množství nahromaděné zlosti, která se symbolicky projevuje přes tyto vyměšovací vzkazy okolí.

Romanův otec byl zpodobněním Jekylla a Hydea, osobnostních protikladů v jedné osobě. Na jedné straně chystal své ženě svačinky, chodil ji čekat k tramvaji, když se vracela z práce, dětem nikdy neřekl křivé slovo. Byl tichý, mírný a stažený do sebe. Zároveň měl ve sklepě schované láhve kořalky, kterými se zpil do němoty, pozvracel schody, pomočil se a válel se po zemi. Roman se za něj styděl, matka na opilého otce křičela. Vše se ale opakovalo s železnou pravidelností stále dokola, ani protialkoholní léčba nepomohla. Otec nakonec zemřel pro devastaci organismu alkoholem. 
Roman přišel do terapie pro problémy s omdléváním a náměsíčnictvím. Manželka ho našla v noci na okenním parapetu, aniž by o tom věděl. V první schůzce popisoval své problémy skrze svou manželku: „Moje žena říká, že… Ona si myslí…“ Působil „pod pantoflem“, měkce, poddajně, nejistě. Jedna z významových linek, která se během léčby rozkryla, ukazovala na rodinné dědictví mužů v rodině: Podřizoval se ženě, městnal svou agresi, která se projevovala ve chvílích spánku, kdy jeho vnitřní „cenzor“ spal. I Roman měl problémy s alkoholem. Tak, jako jeho otec, i on se naučil v běžném životě zašroubovat ventil svého tlakového hrnce. Nechal ho pak explodovat do symptomů – otec se zpíjel do němoty, Roman měl tendence zabít se v náměsíčnosti. Oba nevědomky trápili svou rodinu svými potížemi. Zatímco jindy byli „jako ovečky“, ve svých potížích byli tvrdohlaví berani.  
Během čtyřleté psychoterapie se Roman naučil vnímat svůj hněv, uvědomovat si své vlastní názory, nejen ty, které razila manželka. Začal nesouhlasit, diskutovat, kontrovat. Svůj hněv pustil do svého života otevřeně, nepotřeboval ho proto ukládat do tendence skočit z okna a v noci mohl klidně spát. Vyhnul se tak zřejmě i osudu svého otce, který se pro nahromaděný hněv upil. Než by „kápnul božskou“, stal se závislým na „kapkách alkoholu“.

Sexuální bloky

Naše sexualita může být různými způsoby zraněna. Příčin je mnoho a každého z nás může zraňovat něco jiného. Někdy je to prudérní postoj rodičů k sexu, jindy naopak nedostatek bezpečných hranic, jaké sexuální chování je v rodině ještě vhodné a jaké už není. Vždy bývá zraňující slyšet nebo vidět rodiče při sexu. Velmi zraňující jsou také nelichotivé poznámky o atraktivitě a vzhledu dítěte: „přílišná“ kyprost ale i vyhublost dívky, malý penis nebo svalstvo chlapce apod. 

K největším traumatům patří sexuální zneužití a znásilnění. Nebývá pak výjimkou, že erotiku dovede provozovat sexuálně zraněný člověk pouze pod vlivem psychoaktivních látek nebo v situacích jinak změněných stavů vědomí. Závislost tak může být pouze svrchním problémem. Pod závislostí je schováno sexuální trauma a s ním spojený zásah do bezpečí, sebeúcty, vztažnosti a celkově osobnosti traumatizovaného člověka. 

Aby se mohl takový člověk zbavit užívání alkoholu či jiných látek, je potřeba, aby se nejprve vydal na bolavou, ale důležitou cestu zpracovávání svého traumatu.

Další úhly pohledu na závislost

Úzus a abúzus alkoholu

Pojmem úzus (v překladu „užití, zvyk, pravidlo“) alkohologové vyjadřují takové užití alkoholu, které nezpůsobuje vybočení z běžného tělesného a duševního fungování. Nezpůsobuje podnapilost. Pro člověka průměrné tělesné konstituce je to orientačně jeden půllitr desetistupňového piva nebo „dvojka“ (2 dcl) vína nebo „půlka“ (0,5 dcl) destilátu. Tyto nápoje obsahují stejné množství alkoholu.

Abúzus znamená překročení této relativně „bezpečné“ míry. Za hranicí úzu nastává znatelný vliv na psychiku a tělesné fungování. S přibývajícím alkoholem je vliv a následné poškození stále větší. Překračujeme-li tuto míru, býváme pod vlivem alkoholu. 

Tyto termíny a konkrétní množství zde uvádím z toho důvodu, abychom si mohli zcela jasně uvědomit, kolikrát v týdnu (a jak moc) jsme my nebo náš blízký „za hranou“ poměrně bezpečné míry pití. Mnozí internisté a alkohologové poukazují na výzkumné studie, které varují, že alkohol bohužel škodí vždy, i v malých dávkách „úzu“, pouze v nižší intenzitě. Alkohol je nervový jed. Mírná dávka „otravy“ ovšem navozuje subjektivně příjemný stav uvolnění a rozostření vědomí. 

Tolerance alkoholu

Mnoho lidí oprávněně namítne, že jsou schopni překročit třeba i pětinásobek úzu, a přitom nevykazovat známky opilosti. Je to dáno schopností našeho těla vyrovnávat se se zátěží. Podobně, jako se tělo přizpůsobí zvýšené sportovní zátěži změnou tělesného fungování, vytrénováním, stane se tak i u konzumace alkoholu. Roztáčí se ale bludný kruh. K dosažení „špičky“,  uvolňujícího účinku pití, je třeba většího množství alkoholu. Tělo musí vynakládat stále více „práce“ na adaptaci na toxiny, tedy alkohol jako nervový jed, abychom fungovali normálně. Člověk, který užívá alkohol, aby ovlivnil své obvyklé psychické fungování, právě „normální“ být nechce. Chce být „abnormálně“ veselý, sebejistý, klidný… Proto požíváme stále více a více alkoholu, aby se ona „abnormalita“ dostavila. To stojí tělo veliké úsilí. A tato „dřina“ vede nejprve k poškození tělesného fungování, a nakonec i tkání a orgánů. Poškozená nejsou jenom játra, ale každá buňka našeho těla. 

Kolem diagnózy závislosti i její léčby panují mezi lidmi některé zkreslené představy, nepravdy a mýty. Nabídnu Vám dále devět nejčastějších, se kterými se v praxi setkávám. 

Mýty o závislosti 

Zbavit se závislosti? Je to jen otázka vůle. Stačí chtít!

Většina závislých se za svou závislost stydí, alkohol jim komplikuje život. V případě rozvinuté závislosti ale látku potřebují, jako se jiní nemocí neobejdou bez berle, inzulinu nebo „umělé ledviny“, dialýzy. Alkohol jim mění fungování duše i těla takovým způsobem, který si jinak nedovedou zařídit sami. Lze se vůlí rozhodnout a zahodit berli nebo nevzít inzulin. Život pak bude ale komplikovaný nebo k nepřežití. K léčbě je proto potřeba kromě abstinence i proces učení a zrání. Potřebujeme se naučit převzít funkci, kterou nám látka, na které jsme závislí, poskytuje. Je třeba se naučit oceňovat, mít odvahu, nesouhlasit, atd. 

Je to jako chtít uběhnout maraton. Můžeme chtít, ale k tomu, aby se nám to podařilo, vede obvykle dlouhá cesta. Musíme se naučit, jak zacházet se svým tělem a vytrénovat ho. 

Abstinence je první nutná podmínka léčby. Nejprve musíme pročistit toxické prostředí našeho těla. Další abstinence a vnímání sebe sama ukáže, k čemu všemu nám alkohol slouží. Na tyto témata se pak vyplatí zaměřit. Ukáže se tak například, že často cítíme bezradnost, nejistotu, jak se zachovat a utíkáme od kontaktu se sebou samými do „skrýše“ opilosti. 

Piju tolik proto, že mi to chutná

Pokud začneme nadužívat alkohol, neděláme to pro lahodnou chuť vína, piva nebo destilátu, ale pro jeho účinek na nás. 

Pil jsem, protože … 

…důvod se vždy najde. Umřela mi máma; Spolužák měl narozeniny; Opustila mě holka; Byl bych jinak úplně sám; Všichni v práci pijou; … Důvody, které uvádíme jsou zástupné. V psychologii se jim říká racionalizace, tedy rozumové obhajování a zastírání pravého důvodu. Jiní psychologové mluví o směně vnitřního ve vnější. Tedy vnitřní důvody (např. vztek nebo strach) jsou nahrazeny uvedením vnější příčiny. Pravý důvod ale spočívá v problému v naší psychice.

Závislý je ten, kdo pije denně a je pořád namol 

Závislost má vícero podob. Někdo si udržuje stále „hladinku“, aniž by to na něm bylo zřetelně vidět. Přitom při pobytu v nemocnici mu po „odstávce“ od pití vznikne delirium. Jiní lidé jsou epizodičtí pijáci, „kvartální“ nebo víkendoví… Většinu roku jsou střízliví nebo pijí mírně, mají ale destruktivní epizody alkoholových tahů. 

„Já žiju jenom pro víkendy,“ líčil svůj životní postoj Ota. „Už od středy se těším, jak se v pátek zruším. Ten pracovní týden musím nějak přežít…“

O některých závislých jejich okolí dlouho neví, jak veliký mají problém.  

Alkoholik je troska

Mnozí lidé těsně před nebo za hranou závislosti jsou lidé vzdělaní, bohatí a úspěšní. Lékaři, právníci, policisté, technici, ekonomové, umělci… Společenská vrstva závislost neurčuje. Podstatná je opět psychická, osobnostní dispozice. 

Náročná, citově těžko „stravitelná“ práce mnohdy závislost rozdmýchává. Mnoho lékařů např. začne pít proto, aby přebili emoce strachu ze smrti, bezmoci, beznaděje, viny, deprese, absence smyslu apod. Ze stejného důvodu mnozí zdravotníci unikají k bujarému sexu na pracovišti. 

Závislost na alkoholu je samostatný problém, izolovaná diagnóza

Přestože se oficiální psychiatrická diagnostika k závislosti takto staví, jsem přesvědčen, že jde o další mýtus. Alkohol vyplňuje díru v našem já. Závislost souvisí s nedokončeným nebo zraněným vývojem naší osobnosti. Bývá součástí příznaků hraniční organizace osobnosti, resp. hraniční (nebo jiné) osobnostní poruchy. Hraniční poruše osobnosti se na tomto webu věnujeme pro její velký význam v psychiatrii a psychoterapii v samostatném článku. 

Jednoho dne se závislosti zbavím

Pokud se u nás rozvinula závislost, jsme na tuto látku specificky citliví. Je to jako mít alergii na oříšky, která nás v minulosti málem stála život, a přitom si říkat, že „Malý dortík neuškodí…“ I když posílíme naši osobnost, adiktologové varují před podceněním naší specifické „nesnášenlivosti“ vůči látce, na které jsme si vypěstovali závislost. 

Vzpomínám si na jednu ze svých prvních absolvovaných přednášek o závislosti, kde vystoupil člověk a řekl úvodní dvě věty. „Jmenuji se (třeba Petr) a jsem alkoholik.“ Během několika milisekund pauzy, která nastala, jsem očekával, že začne vyprávět, jak mu alkohol ruinuje život. Nebo že nastoupil před měsícem léčbu a přišel nám o ní říct. Druhá věta ale zněla úplně jinak a tehdy mi vyrazila dech. Po větě „Jmenuji se Petr a jsem alkoholik,“ zazněl dovětek „… dvacetosm let abstinuji.“ 

Mezi odborníky převažuje názor, že pokud se u nás jedná opravdu o závislost, povede porušení abstinence dříve nebo později opět k neřízené a ničivé formě opilství. Bohužel se o tom mnoho lidí musí přesvědčit skrze ošklivé zážitky při recidivě. Přijmout totiž fakt vlastní závislosti představuje duševní trauma. Musíme si připustit vlastní narušení, které potrvá do konce života. A smířit se s takovým duševním traumatem není vůbec snadné (viz i článek „Psychické trauma…“ na tomto webu). Než se to podaří, snažíme se zraňující fakta popřít nebo zvrátit. Proto se tolik lidí vrací k pití nebo jiným formám závislosti znovu, přes sliby a destruktivní dopady vlastního chování. Snaží se totiž dokázat si, že „nemají problém“.

Abstinuji. Jsem tedy vyléčený! 

V úvodu článku jsem čtenáře ponoukal k experimentu. Vybízel jsem k zaměňování slova „alkohol“ za různé jiné látky a činnosti, na kterých se vytváří závislost (internet, počítačové hry, sex, jídlo, sport…) Uvidíme pak, že se nejedná ani tolik o konkrétní látku, ale o účinek, který přináší. Ten může být dosahován různými prostředky. Proto je častým jevem náhrada jedné závislosti za druhou. Drogy nahradí alkohol, alkohol vystřídají anxiolytika (léky proti úzkosti) nebo opiáty proti bolesti. Jiní nahradí „opíjení se“ pocity vlastní síly a moci v alkoholovém rauši za dokazování si vlastní síly a moci v práci nebo ve sportu. Z alkoholika se stane workoholik. 

Proto nestačí odstranit předmět závislosti. Je nutné pracovat také s motivy, které k ní vedou. 

Závislost je jen problém toho, kdo pije 

Není. Mnohdy se lidé vrací ke své závislosti ze společenských důvodů. „Přece tam nebudu sedět se sklenicí vody, když si ostatní dají víno,“ slyším argumenty, ve kterých svádí závislý boj se svým druhým já, se svou morálkou. Za obavou „abychom nebyli za blbce“, za představou, že „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“, nebo strachem, že přestaneme „zapadat“ mezi ostatní, je nedostatečná síla vlastního já, nepevná osobní identita. I to je jedním z důvodů, proč mají mladiství alkohol zakázaný. Jedním dechem je však ale třeba dodat, že pevnost ve svém rozhodnutí abstinovat, kterou musí závislý prokázat, je obrovská. Společnost vyvíjí silný protitlak vůči abstinenci, který není snadné překonat

Mnoho adiktologů poukazuje na „proalkoholní“ povahu naší společnosti. Ke každému večírku, firemní party nebo rodinné oslavě patří neodmyslitelně konzumace alkoholu. Člověk, který odmítá „něco si dát“, je podivný a podezřelý. Je to „bílá ovce mezi černými“,  fouňa, suchar, slušňák… Alkohol je do některých skupin a společenských vrstev tak vrytý, že abstinence znamená rozkol se skupinou. (Stejně tak se ale může cítit ten, kdo není na Facebooku nebo na Messengeru.) Závislý pak čelí veliké výzvě zůstat střízlivý ve společnosti, jejímž hlavním „tmelem“ je alkohol. Nejednou se ukáže, že kamarádství, ale dokonce i partnerské vztahy, jsou založeny na nepsané dohodě: „Budeme unikat od problémů, budeme spolu „surfovat na vlně opilosti“. Někteří lidé nejsou zvyklí, proto ani schopní, aby spolu uměli bez intoxikace vycházet, trávit čas, bavit se, milovat se… 

Odborníci v oblasti závislostí taky upozorňují na problém zvaný „spoluzávislost“. Rodina nebo jiné blízké okolí toleruje potíže závislého člověka, protože je na něm závislá, bojí se vzniku silného konfliktu nebo se za jeho potíže stydí. Proto se projevy závislosti (stejně jako jiné poruchové chování) „tutlá“. Hledají se omluvy a výmluvy – „Má teď hodně starostí,“ a „To ten Covid.“ Vztahově závislý partner se obává, že pojmenování problému přinese vzdor, situace se ještě zhorší. Rodina se taky bojí, že během léčby nebude schopna splácet hypotéku, diagnóza závislosti přivede rodinu do řečí, dotyčný přijde o renomé nebo práci… Proto více či méně vědomě závislost kryjí a tím vlastně podporují. Důsledky pak bývají po čase mnohem horší. Opilý havaruje, způsobí v práci škodu nebo jinak projeví závažnost svého stavu. Tak dojde skutečně k těžkým následkům. Zkušenost naopak ukazuje, že zaměstnavatel pochopí potřebu léčby a umožní ji. 

Léčba 

Každý lidský příběh je unikátní, stejně jako člověk sám. Ale přestože je každý z nás originál, skládáme se ze stejných chemických prvků. Proto je při léčbě sice vždy potřeba pochopit jedinečné souvislosti a osobnost člověka, ale také se u každého z nás uplatňují typické prvky. Jak ty, které formují závislost, tak i ty, ze kterých vychází léčba. Co se tedy v léčbě závislosti často opakuje? Jaké principy se jeví jako vhodné? Pojďme se na ně spolu podívat. 

Nultá fáze

Pokud člověk pije „v tahu“, bývá nezbytné, aby před zahájením léčby došlo k detoxifikaci. Tělo se musí toxických stavů zbavit. Mluvíme zde o alkoholu, ale nejedna rodina zažila odvykací stav svých dětí na chalupě bez signálu a připojení k sociálním sítím. 

Rizikem vysazení alkoholu je odvykací stav, spojený s rizikem deliria a následných epileptických záchvatů. Proto se často doporučuje střízlivění v kontrolovaných medicínských podmínkách. Žádná psychoterapie nemá význam u člověka, jehož smysly, intelekt i emoce jsou „pod parou“… 

Nastavit si zrcadlo

Prvním krokem pro započetí léčby je připuštění si závažnosti problému. Hned zde ale narážíme na kámen úrazu. Lidé se liší ve své schopnosti čelit nepříjemné pravdě, připouštět si problémy. A ještě těžší je vidět, že jejich zdrojem jsme převážně my sami. Že platí „jaký si to uděláš, takový to máš“… 

Černé na bílém 

Přijmout fakt vlastní závislosti je značné trauma, které není lehké unést. Lidé, kteří přišli na „detoxifikační jednotku“ Psychiatrického oddělení v deliriu, s epileptickými záchvaty, chvějící se vlivem neurologického narušení, jsou otřeseni a rozhodnuti se změnit. Mnohokrát v úvodu léčby deklarují svou abstinenci. Po pár týdnech jim ale „otrne“ a už tolik o vlastní závislosti nemluví. Více se kloní k verzi, že „se to zvrtlo“ a teď už budu opatrnější. 

Pacientka závislá na alkoholu, která mnohokrát recidivovala, byla přijata ve zbědovaném stavu na psychiatrii k detoxikaci a následné léčbě. Během komunitního setkání pacientů povstala ze své židle a učinila takřka slavnostní prohlášení a slib: „Už jsem se rozhodla, pane doktore: Já to pití definitivně přeruším!“ 

Tato tragikomická formulace dobře dokládá velký rozpor, se kterým závislý svádí těžký boj. Na jedné straně se chce postavit destruktivním dopadům svého návyku. Chce chránit své tělo, duši, sebeúctu, vztahy s rodinou, práci… Na stranu druhou je pak nucen opustit účinky své drogy a připustit si statut „alkoholika“. S identitou závislého velmi silně pracují setkání Anonymních alkoholiků (AA). Zvykem bývá, že ten, který začíná mluvit, řekne „Jsem Jan a jsem alkoholik.“ Pak začne vyprávět. Obvykle se snažíme vyhýbat cejchům, což termín „alkoholik“ rozhodně bývá. „Áčkaři“ se ale snaží čelit nemilosrdné realitě co nejvíc napřímo. 

V rodinách, stejně jako v psychoterapeutické praxi, závislý člověk často manévruje a hledá skuliny, jak nevypustit alkohol z života úplně, jak se vyhnout totální abstinenci. Nechce mít „přišito“, že je „alkoholik“, který musí abstinovat. Nechce se také zbavit svých známých, měnit svou osobní identitu tím, že by musel zcela změnit způsob svého života. Argumentuje, že má pití pod kontrolou. 

Proto se velmi vyplácí mít to „černé na bílém“ a domluvit, obvykle i sepsat na papír, konkrétní smlouvu. Domluvit se, co každý člen rodiny považuje za přijatelné chování a co ne. Kolikrát v týdnu bude pít, kolik a čeho vypije. Co se nestane – např., že se nezpozdí v příchodu domů, nevypije více než dvě piva přes týden a žádný destilát. Je nutné dohodnout, do kolika se vrátí domů, že ráno nezaspí, u budíku si dýchne do alkometru a bude mít 0,0 ‰ atd. Je třeba být naprosto konkrétní. Pokud se nenaplní tyto podmínky, a pijící člověk např. nepřijde v devět večer, jak na úterý plánoval, ale až v jedenáct a nedá si piva dvě, ale čtyři, pak je potřeba dopředu definovat, co se bude dít dále. Např. že se pokusí o abstinenci sám, ale pokud se to nepovede, nastoupí ústavní léčbu nebo vyhledá ambulantní zařízení apod. 

Takováto smlouva pomáhá nastavit realisticky zrcadlo. Ukáže člověku, jestli vidí svůj vztah s alkoholem realisticky, nebo má sklon přehlížet svou poruchu a hledat racionální výmluvy. Až když je problém pojmenován, označen, může se pokročit k další fázi. Psychoterapeutická léčba bývá nejefektivnější (pokud ne přímo výlučně možná) v situaci, kdy si pacient uvědomuje, že „ průšvih”, že si „hřeje hada na prsou“ a „takhle už dál opravdu nechce žít“. Psychologové říkají, že problém musí být „ego-dystonní“, což znamená neslučitelný s naším já. „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“, říká známé pořekadlo. Pro léčbu alkoholismu, stejně jako jiných poruch, je nutné opravdu chtít, mít důvod. 

S klapkami na očích

Jak jsem dříve uvedl, závislost na alkoholu vídávám často přidruženou k hraniční organizaci osobnosti. Pro ni je typický obranný mechanismus, jemuž se říká „štěpení“. Kdo zná románovou postavu Dr. Jekylla a Mr. Hydea, je v obraze. Jde o to, že jsme vždy jen „buď“ a „nebo“. Kajícníci nebo bohémští pařmeni. Večer nezná rána. Večer jsme zcela jiná osobnost nežli ráno. Ranní kocovina, pracovní nevýkonnost, porušení slibu, kdy se vrátím domů… Nic z toho během našeho nočního tahu neexistuje. Jako bychom žili s klapkami na očích a nic z toho neviděli. Večer jsme frajeři, kteří z ničeho nemají strach a s ničím problém. Ráno po flámu se jsme provinilými troskami bez sebeúcty. Přepínáme své já z černé do bílé a zase naopak. 

Výjimečné „přihnutí si“ a účast na bujaré oslavě nemusí být známkou problému. Právě naopak, může být spíše ukázkou schopnosti nežít zkostnatěle a „vyhodit si občas z kopýtka“, nežít nelidsky jako stroj. Ovšem výjimka musí potvrzovat pravidlo. Obvyklým postojem by totiž mělo být uvědomění, že za vše se platí daň. Za každý flám zaplatíme, a proto je třeba  šetřit silami, respektovat, že po nočním flámu přijde den se svými nároky a úkoly. Lidé, u nichž se rozvine závislost, programově nevidí ruby svých „životních mincí“. Neomezují se ve svém alkoholovém chování, protože v okamžicích pití nevidí jeho budoucí dopady.

„U muziky su já chlap, doma koně žerů žlab“.

Moravská lidová píseň

Spojování souvislostí

V těchto situacích se v léčbě velmi vyplácí konfrontovat pacienta s rozdílnými částmi jeho života. „U muziky su ja chlap, doma koně žerú žlab,“ zpívá se v jedné lidovce. Přesně tak se někdy chováme. „Lev salónu“, chlap u muziky, ale nevidíme bídné následky našeho hospodaření. V terapii mají lidé s tímto osobnostním profilem sklon popisovat se buď jako ideálně dobří a schopní nebo naopak, jako otřesně selhávající. 

Jedna mladá pacientka, říkejme jí Katka, léčící se pro jiné závažné psychické potíže, měla současně řadu problémů, které si působila konzumací alkoholu a drog. Prosté propojování událostí, které se staly před pitím, během něj a po něm ji vedly po několika řádkách měsíců k tomu, že si sama začala představovat, co se bude dít, až dopije druhé pivo, co až dopije páté a co bude v noci a ráno. Nejen, že plné uvědomění a prožití kocoviny a studu za své chování ji vedlo k utlumení pití; bylo to jako lít vodu na oheň. Navíc začala více cítit, prožívat i daný moment pití a s překvapením si uvědomila, jak je jí pivo protivné. Nebyla pak schopná vypít více než jeden půllitr piva, cítila se nalitá a bylo jí to protivné.
Matčiny předchozí výčitky, že to s pitím přehání, ale Katku vedly pouze k protestu a obrnění se vůči jejím slovům. Potřebovala si sama zažít, zevnitř prožít a nahlédnout své chování jako škodlivé. Ne nadarmo o sobě Sókratés říkával, že je „porodníkem“ myšlenek. Lidem nejvíce prospívá, když jim pomůžeme k „jejich vlastnímu plodnému uvažování, ne když jim vnucujeme své (byť prospěšné) názory… 

Přestat utíkat před vlastním stínem 

Ráno, tělesně zdevastovaní, s povědomím toho, co jsme večer natropili a jak mizerné bude dopoledne s kocovinou, jsme zase naopak otřesní, zavrženíhodní, na zvracení. A jestliže je hlavním způsobem, jak si dopřát radost a pocity uvolnění alkohol (nebo jiná droga), roztáčí se bludný kruh vedoucí k závislosti. Utíkáme od alkoholu k alkoholu jako Pijan vysvětlující Malému princi v Exupéryho knize, proč pije. Pije, aby zapomněl na to, že se stydí. A stydí se za to, že pije… 

Proto je nezbytné přestat roztáčet zmíněný bludný kruh. Pohání ho útěk od stinných částí našeho života. U někoho je to stud, u jiného strach z konfliktu nebo neúspěchu, u dalšího pocity nenaplnění života… Vždy je ale důležité neroztáčet „křeččí kolečko v kleci“ vlastním útěkem. Pohlédnutí našim temným částem do očí obvykle vede k tomu, že se nám je z části podaří vyřešit, z části si na ně začneme zvykat. Opadne pak nutkavost utíkat „do hospody“ nebo „k láhvi“.

Od stereotypů k širšímu repertoáru 

Důvodem, proč existuje řada doléčovacích center pro závislosti, je mimo jiné potřeba pomoci člověku, aby uměl žít všední život bez „chemické berle“. Jako ve filmu „Moje tlustá řecká svatba“ má patriarcha rodiny na každý zdravotní problém radu „Dej si na to okenu,“ stejně jednotvárný způsob řešení mají lidé závislí. A pozor, zdaleka se nejedná jen o nižší společenské vrstvy. Zábava, intimita, otevřenost, uvolnění… To vše je pro řadu lidí, i vzdělaných a dobře společensky fungujících, možné jen pod vlivem alkoholu. 

Přestože se o psychoanalytických formách terapie mluví jako o „rekonstruktivních“, tady se jedná přímo o „konstrukční“ terapii. Neobnovují se pochroumané části osobnosti, ale musí se zcela nově vytvořit. Je potřeba naučit se vycházet s lidmi, snášet frustraci z neúspěchu, projevovat hněv i náklonnost jinak než skrze alkohol. Někdy se ukáže, že člověku například zcela schází dovednost být otevřený, přímý, jemný nebo naopak razantní jinak než na vlně alkoholu. Stejně tak ale mnoho lidí dovede s lidmi otevřeně jen chatovat skrze textové zprávy. Hovorům a setkáním se vyhýbají…  

Mravenčí práce

V psychoterapii se pak dále sezení za sezením probíráme dílčími událostmi v životě pacienta a snažíme se spolu porozumět tomu, co cítí, co si přeje, před čím uniká. Učí se lépe si rozumět. Nalézáme, v čem je „u muziky chlap“ a zároveň otevřeně pojmenovat a prožít, že mu někde taky „koně žerú žlab“… Jak postupně polevuje nutkání utéct od vlastních stínů, strach ze sebe sama i ze světa, otevírá se potenciál člověka „vyjet ze zaběhlých kolejí“ závislosti a zvyšuje se tvořivost k nalezení vlastních životních cest po vlastních, bez berle závislosti. 

Nežijeme život proto, abychom abstinovali. Abstinujeme proto, abychom žili…

*********************************************************************

Děkuji Vám, za ochotu přispět na provoz webu a tvorbu nových článků ZDE.

Máte k článku poznámky nebo tipy? Vložte je prosím do komentářů pod článkem.

© 2021, uTerapeuta.cz, PhDr. Michael Václavík 

*********************************************************************

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: