Předplatné
40 minut
Náročnost: Lehká až střední
I v dnešních hodinách psychoterapie jsou sexuální a agresivní témata stále citlivá. Nejniternější sexuální přání, fantazie a zkušenosti lidé před druhými skrývají, stydí se za ně. Podobně je to s agresí. Agresivní vize, situace, kdy nesouhlasíme a cítíme odpor či vztek bývají popřené nebo zastřené. Přesto existuje téma, o kterém lidé v terapii obvykle vůbec neví a následně si jej velmi neochotně připouštějí: Závist. Na první pohled je to téma neatraktivní, podružné a velmi opomíjené. Pochopitelně. Jestliže je pro nás závist tabu, nemůžeme o něm vědět. A pokud nevím, že závidím, téma mi připadá jako vzdálené a cizí.
V ordinaci jsem vyslechl nesčetněkrát variace těchto naprosto upřímně a s jistotou pronášených vět: „Já manželce nezávidím...,“ „Jsem přející a mám radost, když se bráchovi daří.“ „Všeho mám dost a když má někdo drahé auto nebo štíhlou postavu, tak si to vydřel. Co bych mu záviděla?“ Lidé, kteří je vyslovují, většinou nemíní ani náznakem lhát. Jedná se ale o zjednodušení problému. Druhému závidíme totiž to, co druhý má, ale my ne, a přitom bychom si to přáli mít. Pokud pro nás nejsou nové auto nebo muskulatura důležité, pak je nezávidíme, protože o ně nestojíme. Závidíme mnohem osobnější a podstatnější hodnoty.
Na skutečném příběhu z praxe si ukážeme dva typy závisti a jejich vliv na život protagonistů těchto příběhů. Uvidíme, že závist může mít buď hluboce destruktivní vliv na naše vztahy i nás samotné, nebo úlevný a osvobozující účinek. Řekneme si také, že nejčastější způsob, jak se závistí nakládáme, je právě původcem duševních škod. Pomocí termínů onkologů bychom mohli rozlišovat mezi závistí benigní, neškodnou a maligní, zhoubnou.
Pokud si myslíme, že jsme v posledních pár dnech nezáviděli, pak si buďme jistí, že nejsme zvyklí svou závist dobře „číst“. Závist je totiž všudypřítomný jev, není možné se jí vyhnout. Hlavním faktorem, který rozhodne, jestli bude závist devastující nebo neškodná je naše schopnost a ochota si ji uvědomit a připustit. Abychom mohli docenit hloubku a dopad tohoto pozorování, nahlédněme nejprve do životního příběhu pacientky, které budeme říkat Daniela.
Přes 20 let vdaná Daniela se za celou dobu trvání manželství nesblížila se svou tchýní a tchánem. „Nikdy jsem jim nebyla dost dobrá. Tchýně mi v den svatby donesla líčidla a řekla mi, ať si udělám make-up, ať nějak vypadám,“ popsala jedno ze svých zranění. V mnoha terapeutických hodinách si nahněvaně stěžovala na protěžování manžela oproti ní. Nelibě nesla, že tchán s tchýní svým vměšováním se mezi ni a manžela ruší jejich soužití. Muž v jejich očích klesal, když se chodil radit se svým otcem ohledně rekonstrukce domu „s každou blbostí“. „Mazánek, který se vším běží za maminkou,“ komentovala Daniela manželovy časté návštěvy a telefonáty s tchýní.
Klíčem k pochopení pravé podstaty Danieliných narušených vztahů k manželovým rodičům je její osobní příběh. Její maminka se dlouho léčila na leukémii a té taky po letech náročné léčby podlehla. Daniele bylo 11 let. Otec býval depresivní tichý domácí alkoholik, který sedával v kuchyni, kouřil a pil. Veškerá péče o domácnost a mladšího bratra byla na ní. Daniela od útlého dětství naprosto pochopitelně záviděla všem svým spolužákům fungující a blízké rodinné vztahy. Připadala si, že je ze „špatné rodiny“, cítívala se „prašivá“. Přestože toužila po tom, aby v tchánovi s tchýní našla své bolestně chybějící rodiče, dvě zkušenosti vtisknuté do její duše tomu zabránily. První byla představa sebe samé. „Jsem prašivá, nejsem hodná lásky.“ Druhým blokem byla vidina rodičovských autorit jako studených, nelaskavých: „Nemají o mě zájem, žijou si svůj život…“ Toto vnitřní nastavení zabránilo cítit se v roli snachy jako dcera. Každé vstřícné gesto viděla optikou „prašivé a nechtěné“. Proto pochopila mnohoznačné větu: „Přinesla jsem ti líčidla, ať nějak vypadáš“ jako neuctivou a odmítavou. Darovaná líčidla neprožila jako projev zájmu a neohrabanou nabídku tchýně ke sblížení, ale výčitku, že není dost atraktivní. Pro toto vnitřní přesvědčení byla uvězněná ve vizi, kterou si sama zrežírovala: „Já rodičovskou lásku nemůžu nikdy zažít. Můžu jenom tajně závidět to, co nikdy nedostanu.“
Daniele byla závist odporná stejně jako mnoha dalším lidem. Připustit si, že závidí svému manželovi rodiče, pro ni byl nelehký úkol. Vrátila by se do kuchyně svého dětství, viděla pomalu se upíjejícího otce alkoholika. Samota by ji štípala do očí více než dým otcovy cigarety. Stala by se ve svých očích znovu tou zklamanou a vyprahlou jedenáctiletou dívenkou, která se cítí sama a zoufale potřebuje alespoň jednoho rodiče. Musela by si připustit všechnu tu nenaplněnou touhu, o níž byla přesvědčená, že v jejím případě ani být nikdy naplněna nemůže. Nechtěla si připadat ještě více „prašivá“. Proto si (nevědomě) zakázala zcela přirozenou lidskou vlastnost. Zakázala si závidět a s jejím rodinným životem to začalo jít z kopce, ačkoliv reálně by se byla bývala mohla mít hezky…Závist plodí nenávist.
Závist jako by chemicky reagovala na světlo. Když jí vyneseme z tmavé skrýše duše na „denní světlo“, „posvítíme si“ na ni, nastane chemická reakce, při níž ztratí žíravost, jedovatost. Někteří psychologové hovoří o přeměně (nenávistné) závisti v (toužící) žárlivost.
Kdyby si Daniela dovolila projevit lidsky pochopitelnou závist, pak by mohla říct něco v duchu: „Moc Ti, Jendo, závidím Tvé rodiče. Máš se na koho obrátit. Se stavbou na tátu, s city na mámu. Strašně mi chybí, že já rodiče od dětství nemám.“ V takovém případě by manžel musel mít srdce z kamene, kdyby ji neobjal nebo nezkusil říct něco povzbudivého typu: „Naši Tě mají rádi jako bys byla jejich dcera. Teď máš je…“
Nic z toho se ale nestalo. Daniela si neuvědomovala svou závist. Závist se bez objasnění proměňuje v „ničivou žíravinu“. Závist se bez „denního světla“ uvědomění mění v nenávist. Daniela začala útočit na to, co jí bylo trnem v oku, na zdroj své závisti, tedy rodičovskou laskavost, pozornost, péči. Začala nenávidět blízký vztah mezi jejím mužem a jeho rodiči, jejich ochotu zajímat se o ně. Celoživotně prahla po rodičovské lásce, zájmu a pomoci. Právě to nejvíce záviděla svému muži. A proto svou „temnou závist“ obrátila v nenávist. Namísto radosti z pohlídání dětí viděla: „Dělají ze mne neschopnou matku.“ Koupení dovolené k Vánocům si vyložila jako „Všechno musí řídit, i kam pojedeme v létě.“ Poslouchala za dveřmi manželovy telefonní hovory s matkou a pak mu vyčetla, že si neumí poradit sám. Tchýni viděla jako zvědavou drbnu. Jaká ironie! To, po čem nejvíce prahla – například aby se mateřská postava zajímala o to, co vaří a co si chce koupit na sebe – musela pro svou nepřiznanou závist zcela zničit svými skrytými i otevřenými útoky. Tragédie byla dovršená tím, že tchýně se začala posléze opravdu stavět ke své snaše s odstupem jako k „protivné ženské“, čímž byla potvrzena výchozí představa: „Nejsem hodná lásky, můžu ji druhým jen závidět…“
Ke škodě a újmě všech zúčastněných Daniela vůbec nemohla zažít vděk. Nepřiznaná závist totiž naprosto vytlačí, znemožní prožití jakékoliv vděčnosti. Závist je protipól vděčnosti. Ačkoliv už po pár týdnech léčby připustila, že manželovi závidí jeho rodiče, trvalo ještě dlouhý čas, než si plně uvědomila, že její útoky na tchýni jsou podloženy především závistí. Pomocí posilování svého vzteku a kritičnosti vůči tchánovi a tchýni v sobě „přibouchávala dveře“ před svou osamělou, po pomoci a blízkosti toužící Danuškou, protože právě dětská role jí způsobila mnoho bolesti. Neodvážila se konfrontovat se svou křehkostí a raději viděla každou sklenici jako poloprázdnou, ne poloplnou. Každý projev laskavosti otočila v opak. Trvalo dlouhé měsíce, než si uvědomila, že vede válku se svou rodinou i s celým okolním světem, která škodí jí i rodině. Otravuje studánku, ze které potřebuje sama pít.
Nepřiznaná závist má totiž „inverzní účinky“. Převrátí vše v opak, negativ. Krásná modelka je „blbá figurína“ a muž v drahém autě „na to někde nakrad“, svalnatý muž je „guma“ a intelektuál zase „suchar“.
Mnozí přední myslitelé psychoterapie se domnívají, že závist je odvozená nebo propojená s pudem, vnitřní instinktivní touhou po ničení. Že sprejerem zničená zeď Karlova mostu není jen projevem jeho chuti zviditelnit se, ale také biologicky přítomné potřeby ničit. A že moderní typ člověka, který dnes neštípe dříví, nezabíjí králíka, neválčí ve válce, potřebuje druhé porážet ve sportu, v práci a jinde. Závist je také způsob, jak druhé zničit, deklasovat je a ponížit. Osobně věřím v to, že závist má pro každého z nás specifické zaměření, význam, který je užitečné pochopit. Přesto souhlasím, že destruktivní sklony jsou každému z nás vlastní a nejde je odstranit. Je možné je jen co nejvhodněji usměrnit a použít, například v odvaze projevení vlastních názorů, naplňování svých cílů.
Mezi specifickými druhy závisti je potřeba zmínit jeden, který obvykle nese nejvyšší stupeň utajení. Rodiče velmi často závidí vlastním dětem. Závidíme jim mnoho věcí. Dobu, která je dnes v mnohém příznivější než dříve. Jistěže má každá mince rub i líc, ale přece: Jen v rámci čtyřech generací došlo k obrovským posunům. Naše babičky a prababičky zažily světovou válku. Rodiče komunismus. Naše děti žijí v demokracii, ve vysokém komfortu. S mobilními telefony, s teplou vodou, databází filmů, plnou lednicí. S internetem, který je tou největší encyklopedií světa. I tento článek je toho důkazem. Informace z oblasti psychologie, medicíny jsou mnohem dostupnější než dříve. A tak podobně. Dětem ale závidíme i jiné věci. Jejich mládí, příležitost budovat svůj život „od základu“, jejich zdraví, atraktivitu. Že se nemusí zatěžovat starostmi o finance, nákupy, zaměstnání… Že jsou hravé, vitální, plné energie. Závidíme jim ale především sami sebe – rodiče, kteří sice nejsou zdaleka ideální, ale starají se o ně, myslí na ně. Jako dospělí se už musíme starat o sebe sami.
Potlačená rodičovská závist má své projevy v typických větách, v nichž rodič srovnává („bídné“) podmínky vlastního dětství a („skvělou“) situaci svého potomka: „Budeš doma v osm, to já jsem ve tvém věku vůbec nikam nemohla, to by mi děda dal!“ Nebo: „Jak nový mobil? My jsme doma dlouho neměli ani telefon a na Vánoce jsem si přál lyže. Ničeho si nevážíte!“ Když matka zakáže dceři víkendový výlet na chatě s kamarády, opře se nejspíše o představu, že jí jde o dceřinu ochranu a prospěch. Jistě tomu tak je, ale je otázkou, jak silně se na rozhodnutí podílí i její nevědomá závist „sladkého mládí“ plného touhy, ideálů a otevřených možností.
Děti závidí svým rodičům svobodu a právo rozhodovat, které jim chybí. Kdy půjdou spát, co budou jíst, kolik času stráví u mobilu, jaký film si pustí. Velké lákadlo představují „plné peněženky“, které jsou v jejich očích bezedné. Rodiče se také už obvykle neučí ve škole, nemusí se tolik podřizovat autoritám, mají všeobecně větší respekt, prokazovaný například vykáním a mají větší fyzickou sílu.
Děti napadají opět to, co nejvíce závidí – obvykle rodičovskou moc a respekt dospělého. Proto vytváří situace, kdy rodiče s dětmi nehnou ani „párem volů“, které ve svých rodičích, ve „fotrovi a matce“, dospívající začnou vidět. Zaútočí tak právě na bolestivě prožívaný rodičovský respekt a moc. Rodič je totálně bez moci a bez úcty se mnohdy snaží situaci zvrátit silou, kdy křičí, vyhrožuje, dává tresty. Někdy potomka zlomí, jindy úplně zpřetrhá vztah se svou ratolestí. Ve snaze „nebudu tady za vola“ se jím naopak stane.
Daniela je matkou dvou dcer. Obě žijí v materiální hojnosti, studují vysoké školy, které Daniela studovat nemohla z důvodu nedostatku peněz a zázemí. Svým dcerám skrytě závidí jejich možnosti, péči, cestování po světě při výměnných studijních programech a navazování nových vztahů. Nepřiznaná závist ji opět vede k nenávisti. Když se dozvěděla, že byla dcera na party se studenty v Portugalsku, začala jí vyčítat nebezpečí nočních toulek a zanedbávání školy. Nemluvila s dcerou za to, že ji „tak trápí“.
Velice často si závist neuvědomíme, protože si říkáme, že sousedovi nezávidíme jeho luxusní auto. „Prostě mi hýbou žlučí namyšlení frajírci.“ Naše závist skutečně nesměřuje k nablýskanému BMW. Je to sice pěkný vůz, ale je nám jasné, že vtipné vysvětlení původu zkratky „Bardzo Mocne Wydaje“ (hodně velká vydání) se zakládá na pravdě. To, co závidíme, může být třeba sousedova odvaha pořídit drahé auto, tedy riskovat. Schopnost hýčkat se luxusem, nedržet se při zemi, případně být smělý. Úplně stejně, ale z opačného úhlu, můžeme nadávat na bezdomovce. Na racionální rovině nám vadí jejich pach, hluk, nepořádek, opilost … Co bychom tedy záviděli lidem na úplném dně společnosti? Právě opět ono (někdy doslovné) vysr… se na všechno. Neřeší problémy v práci, vyzvednutí dětí z kroužku, opravu pračky… Když se setkají pohledy ředitele společnosti jedoucího limuzínou na letiště a bezdomovce ležícího od rána na lavičce v parku, mohou si oba závidět.
Ve stejném duchu si velice často navzájem závidí muži a ženy svou pohlavní roli. Ženy mužům jejich silnější postavení ve společnosti a muži ženám jejich silnější postavení ve společnosti. Ne, nejedná se o překlep. Subjektivně býváme nejednou přesvědčení, že ten druhý to má lepší. Manžel závidí manželce, jak pracovitého a schopného muže si vybrala a čekal by trochu více vděku v podobě ocenění, uznání. Ustarané ženě ale chybí společný čas s mužem, který je pořád v práci, potřebovala by, aby zašel na třídní schůzky a závidí svému muži jeho ženu, která se o vše v domácnosti postará. Muž, který od rodiny odjíždí do práce závidí ženě, že ji čeká procházka s kočárkem v parku, žena mu závidí, že má svou svobodu, není obsluhou jejich dítěte 24 hodin denně. Pokud nedojde k porozumění a „vyčištění vzduchu“, začne vznikat třeskutá, nenávistná partnerská směs. Začnou se dít „zvěrstva“: Ženy se stanou „slepicemi“ a muži zase „trubci“, kteří nejsou k ničemu.
Každý z nás má svůj vlastní repertoár závisti. Výše uvedené okruhy jsou spíše pro ilustraci, jak nenápadně – a přitom destruktivně – může závist vypadat. Obvykle bychom si měli položit otázku, zda něco druhému nezávidíme, když se „rozkejháme“ jako příslovečná potrefená husa. Když se přistihneme u shazování hodnoty druhého, jeho vzhledu, schopností, inteligence, lenosti (…). Nenávist má sice vícero příčin, ale vyplatí se si položit otázku, jestli není náš hněv nevědomky způsoben skrytou závistí. Pokud bychom totiž skrytou utajenou závist neodhalili, palčivé nenávisti se nemáme šanci zbavit.
Cesta ke zneutralizování žíravé závisti vede skrze „chemickou reakci světlem“ – objasněním. Můžeme použít i jinou metaforu, typickou pro princip psychodynamické léčby. Pokud je na dálnici uzavřen jeden jízdní pruh, všechna auta jsou svedena do jediné průjezdné cesty. Doprava je přetížená, kolabuje. V našem nitru to chodí podobně. Emoce v nás vznikají neustále, tak jako auta vyráží na své cesty. Závist je silný cit. Chceme-li se vyhnout kolapsu, musíme umožnit průjezdnost různými místy. Závist je potřeba vpustit i do úvah, uvědomění a hovoru.
Jak by to vypadalo v praxi? V Danielině případě to už bylo naznačeno. Kdyby se svěřila svému muži a jeho rodičům se svou rozpoznanou závistí, mohlo by to vypadat nějak takto: „Závidím Jendovi rodiče, jací jste vy. Máte o něj zájem, může za vámi. Já jsem takové štěstí neměla.“ Rodiče by byli nejspíš dojati a potěšeni. Místo toho jsou napadáni a sama Daniela se užírá. Svým dcerám by zase mohla říct: „Je skvělé, kolik máte možností. Hned bych s vámi měnila. Kéž bych tak mohla být mladá a jít na party jako vy…“ Možná by pak uslyšela reakci: „No tak přijeď na návštěvu, uděláme si dámskou jízdu,“ namísto odmítání, které se jí obvykle dostane: „Mami nestarej se o mě, já se o svoji bezpečnost postarám sama.“
Zkusme se nyní pro inspiraci pokusit o „překlad“ pomocí osvětlení závisti:
„Budeš doma v osm, to já jsem ve tvém věku vůbec nikam nemohla, to by mi děda dal!“
= „Moc mě mrzí, že jsem si jako mladá nesměla s kamarády nic užít. Hrozně jsem se bála dědy, nedovolil mi přijít v deset. Kéž bych mohla mít zase sedmnáct a jít se pobavit jako ty. Ale prosím tě, přijď v pořádku a dřív, než půjdeme s tátou spát. V jedenáct?“
„Jak nový mobil? My jsme doma dlouho neměli ani telefon a na Vánoce jsem si přál lyže. Ničeho si nevážíte!“
= „Vidíš, ty bys rád nový mobil. Já jsem si hrozně přál nové lyže, ale táta mi řekl, že nekrade. My jsme z výplaty tak tak vyžili. Připadal jsem si pak mezi spolužáky na lyžáku blbě.“
„A přesně tak si připadám ve třídě i já, když mám mobil s rozbitým displejem…“ odpověděl by možná syn…
„Prostě mi hýbou žlučí namyšlení frajírci, kteří se naparují v BMW.“
„Závidím sousedovi. Buď nemusí myslet na zadní vrátka, má našetřené peníze, nebo se nebojí riskovat. Já bych si taky rád dopřál mnohem víc radosti. Nechci nové auto, ale přál bych si nebát se pořád tolik toho, co bude, nedržet se při zemi…“
„Jana je jenom laciná blondýna, co na všechny chlapy valí oči a prsa.“
„Závidím ti, Jano, jak skvěle vypadáš a jak to umíš s chlapama. Musí to být příjemné, být obletovaná, a hlavně si to umět užít a nestydět se za to, já bývám v rozpacích…“
„Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic,“ zní desáté biblické přikázání v překladu 21. století. I mnozí ateisté používají morální zkratku: závist je špatná vlastnost. Není tedy skutečně správné a dokonce „boží řešení“ jednoduše závistivé city obehnat ostnatým drátem? Zakázat si závidět? Danielin příběh je jedním z mnoha, které ukazují, že je to zcela nefunkční přístup. Podle zákona o zachování energie navíc žádná energie, tedy ani cit, nemůže jen tak zmizet bez vybití (uvědomění), pouze změní podobu. V případě závisti se přemění do nenávisti. Stojí tedy psychologie, když říká všímej si své závisti proti Bibli? Anebo je to důkaz, že je Bible vhodná jedině tak pro morálkou svázané, zapšklé řeholníky, nepoužitelná pro běžné lidi? Jsem přesvědčený, že ani jedno není pravda.
Zdroj neporozumění spočívá jak v oblasti náboženství, tak psychologie ve vytržení jediné věty z kontextu. Kdo chce pochopit plastickou, složitou a mnohovrstevnou duši jen skrze jeden úhel pohledu, jednu teorii nebo myšlenku, pustí se cestou falešné jistoty. Když totižsložíme tři různé biblické pasáže na dané témadohromady, dozvíme se alternativní pohled.
Já, Hospodin jsem tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl ze země otroků – a dávám ti požehnanou zemi; proto nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu… Kdybys to udělal, upadl bys zase do onoho otroctví, z něhož jsem tě vysvobodil. Exodus 20:17 + 2 Sam 11 „Vyznávejte si navzájem své hříchy…“ Jakub 5:16
Psychologicky řečeno: Každý člověk je od Přírody vybaven požehnáním – schopnostmi, obdařením. Má svou „parketu“. Když se budeme porovnávat s jinými, chtít se vměstnat na jejich parketu, povede to ke zklamání. Budeme dychtit, prahnout po tom, abychom měli jiný příběh, než je ten náš. To se nikdy nepovede. Budeme závidět basketbalistům jejich výšku a nebudeme mít radost z vlastního hudebního sluchu nebo řemeslné zručnosti. Staneme se otroky touhy po tom, co nikdy nemůže nastat. Výhodnější je akceptovat sebe samé. Mrzí mě, že nemám výšku na to, abych mohl smečovat míč v košíkové. Závidím ti, že ty můžeš. Tím, že to vyznávám, smiřuji se s tím, že toho nedosáhnu, přestávám po tom dychtit. Tím naplňuji zároveň desáté přikázání a zároveň se přirozeně osvobozuji v tom, abych hledal své „požehnání“, když to nebude výška podkošového hráče basketbalu.
Uvědomění závisti vede ke snížení její žíravosti. Zmirňujeme tím riziko ničení našich vztahů nenávistí. Zároveň ulevuji sám sobě od nenávistného „bublání“, které nemá konce. Závist v nás totiž vzniká podobně jako plynatost střev. I větry se musíme naučit vkusným způsobem upouštět. Kdo se snaží dělat, že nejsou, potlačit je, vykoleduje si akorát tak doslova a do písmene průser.
Je zde ale ještě jeden význam. Závist je náš cenný psychologický test. Jeho vyhodnocení ovšem není úplně snadné. Objevení citu závisti nám může napomoci pochopit, kterou bolest si v sobě nosíme a snažíme se od ní utéct.
Přetížený a velmi zaměstnaný pacient si často stěžoval, jak je jeho manželka lenivá, málo pracuje a nechává celé finanční břemeno na něm. Byl to jeden z důvodů, pro které uvažoval o rozvodu. Až po čase si připustil, že manželce závidí možnost nebičovat se do stálé akce, spokojit se s málem, mít se ráda i bez podávání obřích výkonů. Díky tomuto zjištění pochopil, že se chtěl rozvést ani ne tolik se svou manželkou, ale spíše se svou vlastní částí, která by si přála více pohodlí, oddychu a pokoje, jak to zažívá jeho žena. Pochopil, že ženě závidí pokojné chvíle bez povinností a začal uvažovat, co mu brání v tom si je zařídit sám…
Tři otázky závěrem:
Věřím, že se mnou budete souhlasit, že doopravdy není možné odpovědět na první otázku „Nikomu nic nezávidím.“ Přeji hodně odvahy k upřímnosti. Ta je ostatně podstatou, základním kamenem psychoterapie.
Michael Václavík
Líbil se Vám článek? Přišel Vám v něčem cenný a chcete i Vy ocenit autora?
Připadají Vám texty uTerapeuta.cz přínosné?
Máte na srdci lidi hledající psychoterapeutickou pomoc?
Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu,
můžete se stát osobním / firemním sponzorem webu.
Rád Vám vystavím darovací smlouvu pro účely daňového odpočtu.
Napište prosím na adresu michael.vaclavik-zavináč -seznam.cz
Předplatné
35
„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu
Přečíst článek
Předplatné
15 - 20 minut
Život jako veliký psychologický test Poznat svou duši do hloubky. Rozumět si, znát své silné stránky i své slabiny. Chápat, proč jsme onemocněli, kde jsou kořeny našich psychických potíží a jakým způsobem dosáhnout pocitu spokojenosti
Přečíst článek
Předplatné
20
Alergické nebo zvídavé nastavení? Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských
Přečíst článek
Předplatné
30-40 min.
Naši sérii o psychologických principech pramenících z Bible začneme pravidlem „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Ježíš ho uvádí jako druhé největší ze dvou přikázání. Dokonce říká, že se jimi dá shrnout úplně celá Bible.
Přečíst článek
Odhlásit
se
Komentáře k “Zapovězená závist: Tabu větší než sex a agrese”