Předplatné
55 minut
Náročnost: Lehká až střední
Na následujících řádcích bych se s Vámi rád podělil o skvělý psychoterapeutický nástroj. O teorii, jak porozumět, odkud pramení naše emoce. Recenzentka textu mi po přečtení tohoto článku napsala:
„Pochopila jsem, že vědět o dyádách a rozumět jim, je naprosto základní věc, aby člověk porozuměl sobě i svému okolí. Ale nevím, jestli by mě jako náhodného čtenáře hned úvod článku zaujal, protože by mi nedošlo, že ho potřebuji. Mnohem více bych byla ochotná číst něco, kde se píše o psychickém problému, který mám. Když jsem článek četla dál, přišel mi jako úplně geniální případ Honzy a Ilony. Možná bych ho zakomponovala někam do úvodu. Na začátek článku bych dala něco ve stylu: Dyády jsou alfa a omega chápání a porozumění vlastních problémů, mezilidských vztahů, vlastního vystupování, prožívání, cítění... a všeho, co je spojeno s emocemi. Prostě bych shrnula, že se bez toho vlastně nedá obejít. No a pak bych tam dala něco ve stylu Honzy a Ilony, prostě něco tak „jasného“ a „dokazujícího“, protože člověk vždy snadněji „uvěří“, když „uvidí“…“
Prosím váženého čtenáře o trpělivost. Na případ Honzy a Ilony si bude muset ještě tři strany počkat. Ale s recenzí plně souhlasím. Doufám a věřím, že stejně tak, jako recenzentka i já oceníte po přečtení textu užitečnost teorie dyád, tedy vztahových dvojic.
Pojďme si ji blíže představit. Podle tohoto pohledu jsou naše city produkovány duševními reakcemi, podobně jako při chemických reakcích vznikají různé produkty. Spojí-li se patřičné molekuly kyslíku a vodíku, vzniká voda. Jak je tomu v případě našeho emočního prožívání, se dozvíme dále. Ale nepředbíhejme, postupujme ve vysvětlení této užitečné teorie krok po kroku.
Neexistuje nic praktičtějšího než dobrá teorie.
Kurt Lewin
„Nic mi není, přitom melu z posledního, těžko říct o tom něco konkrétního,“ zpívá se v písni skupiny Mňága a Žďorp. Řada pacientů přichází nejen k úvodnímu psychoterapeutickému setkání, ale i do mnoha dalších sezení s neurčitými, „rozlitými“ emocemi. Cítí se „nějak“ mizerně, ale neví přesně jak. Nebo si myslí, že cítí například vztek, ale pak se ukáže, že cítí spíše strach. Abychom mohli zakusit ve svém prožívání změnu, abychom se mohli „vzchopit“, potřebujeme naše cítění nejprve „uchopit“. Jinak není posun možný. A chceme-li naše city uchopit, je-li třeba je pojmout, potřebujeme pojmy. Pojmy, tedy slovní pojmenování, jsou „savé houbičky“, které do sebe mohou nasát naše emoce. Ty pak přestávají být tekuté, rozlité, neuchopitelné. S city nasáklými do houbičky je už možné zacházet.
Pojmenovat emoce je možné několika cestami. Přímý dotaz: „A copak se Vám stalo?“ funguje jen málokdy. Odpověď bývá podobná textu uvedené písničky: „…těžko říct o tom něco konkrétního.“ Více zjistíme z neverbálních, mimoslovních projevů člověka. Z jeho gest, mimiky, tónu a síly hlasu, pozice těla, typu použitých slov a obratů.
Hodně taky napoví doba vzniku nálady. Kdy jsme se začali cítit takhle (smutně, poníženě, podrážděně…)? Po večerním hovoru s otcem, nebo po tom, co mi kamarádka neodpověděla na mou zprávu…? Ovšem aby se nám vůbec mohlo povést najít „spouštěcí faktor“, tedy událost, která vyvolala naši náladu, musíme především věřit, že nějaký konkrétní spouštěč skutečně existuje.
Je spíše pravidlem než výjimkou, že si lidé myslí, že jejich nálada nemá žádnou příčinu. Chápeme sice, a v obecné rovině souhlasíme, že naše emoce vyvolávají různé události, které na nás působí – třeba zklamání ze zrušeného koncertu nebo smutek z úmrtí kamaráda. „To ano, ale tenhle konkrétní stav, to, co teď cítím, to důvod nemá! Proto po něm ani nemá smysl pátrat,“ namítneme.
Zde vidím důležité rozcestí. Jedna cesta vede do slepé ulice, druhá k pochopení podstaty problému. Jsem totiž osobně přesvědčen, že tak, jako je každý dým důsledkem hoření či doutnání, tak má každý lidský cit svůj důvod. Důvodů, proč nevnímáme zdroj našich potíží, je celá řada. Někdy se za své emoční reakce stydíme. Nechceme působit malicherně a přecitlivěle, proto příčiny naší nálady ukryjeme před druhými a nezřídka i před sebou samými. Mezi další důvody patří ochranné znecitlivění, vnitřní duševní analgezie a nezvyk, „nenaučení“ se číst vlastní city.
Určitě ne posledním motivem pro neuvědomování si svých emocí je ten, kterému se budeme věnovat po zbytek článku.
Příčina našich citů totiž nespočívá zdaleka tak silně ve vnější realitě, v tom, co se stalo kolem nás, ale v realitě vnitřní – jak subjektivně situaci prožíváme. „Nic nám není“ ve vnější realitě, „přitom meleme z posledního,“ v realitě vnitřní. Událost totiž vnitřně vnímáme zničujícím, vyčerpávajícím způsobem.
Dyády, tedy „vztahové dvojice“, jsou určité ustálené vztahové vzorce, které si (nevědomky) nosíme v hlavě. Zavání to neuchopitelnou abstrakcí, proto si raději uveďme hned příklad ze života.
Kolem manželského páru na vycházce lesem projedou jezdci na terénních motorkách. Událost prožije každý z nich jinak. Muž, říkejme mu Adam, cítí úlek a vzteká se. Musel rychle uskočit z cesty a bezmocně se dívat, jak kola strojů trhají lesní cestu, což jezdcům zřejmě nejenže nevadilo, ale dokonce působilo radost. Jeho žena Eva naopak cítí zvědavost, radost a klid. Je přitom vedle svého muže svědkem stejné situace. Kde vzniká rozdíl v jejich prožívání?
Adam se cítil jezdci ohrožený a ponížený jejich bezohlednou jízdou. Ztotožňoval se s lesním úvozem, který poničili (pro něj) bezcitní, agresivní predátoři lesního klidu. Jako malý byl totiž často bitý až týraný svým otcem, když se nečekaně vrátil opilý z hospody. Otec byl narušitel křehkého klidu chlapce, predátor útočící na bezmocné a nevinné dítě. Byl onou krosovou pneumatikou nemilosrdně devastující lesní půdu, rozorávající mech, jehličí i jemné kořeny stromů – tedy bezpečí a klid svého malého syna.
Eva naproti tomu pochází z jiných rodinných podmínek. Otec je nadšený automechanik a její dva starší bratři se věnovali motokrosovým závodům. Od malička ji brali na vyjížďky a nechávali ji taky motorku chvíli řídit. Připadala si vždy vyznamenaná, jako princezna, kterou si mocný princ (starší bratr) vyvolil za svou milou a ujíždí s ní na silném rychlém oři.
Vidíme, že stejná situace vyvolala dvě úplně jiné emoční reakce. Stojí za nimi „vzorce“, které si oba partneři nesou ve své mysli. „Chemický“ (emoční, vztahový) vzorec muže a ženy vypadají takto:
A: Bezbranné a bezmocné napadené dítě + bezohledný, agresivní útočník = strach a vztek
E: Milované, důležité dítě + pečující, atraktivní autorita = štěstí, vzrušení
Dyáda je „prošlapaná cesta”, která navede směr našich kroků, našich úvah určitým směrem. Docházíme pak na stejné místo – opakují se nám stejné emoce. Cítíme se stejně, aniž by se nám to samotným líbilo. Jsme „už zase“ naštvaní, uražení, smutní, naplnění panickou úzkostí nebo beznadějí. Funkci dyády si můžeme představit jako obrovský trychtýř. I když se do něj začne naše životní událost vlévat na úplně jiném místě, například v atmosféře veselí a vstřícnosti, trychtýř pokaždé svede události do jediného shodného místa. Do „láhve“ se stejným „nápisem“, například „ZRANĚNÍ“.
Jana byla svým zaměstnaným otcem citově zanedbávaná. Vnímala ho jako egoistu, který se stará jen o své vlastní zájmy a přehlíží ji i matku. Během svého dětství si vytvořila dyádu „přehlížené, nedůležité dítě + lhostejný, zanedbávající otec = hněv a zrada“.
Protože si Jana v dětství tento vzorec zafixovala, dívala se na svého otce stejně i v dospělosti. Přestože její otec brával každý rok sám všech šest svých vnoučat na týdenní pobyt do hor, Jana situaci viděla stejnou optikou: „On se tam o ně vůbec nestará! Přes den je vypustí na svah, pak jim v hospodě koupí jídlo a večer je nechá dělat si, co chtějí. Hrají do noci na mobilu. Hlavně, aby nemusel vymýšlet zábavu a věnovat se jim,“ stěžovala si s hořkostí a hněvem.
Když probíhaly protiepidemická opatření proti viru Covid, byla zavřená horská střediska, hotely i restaurace. Vypadalo to, že toho roku Janin otec svá vnoučata nikam nevezme. Ale jakmile se dozvěděl o středisku, kde tahá lyžaře na svah rolba, pohotově našel chatu k pronájmu a pobyt zorganizoval. Janu ale situace znovu zklamala a pobouřila. „Trychtýř“ její vnitřní dyády ji vedl ke stejným úvahám a prožitkům: „Tak jemu je jedno, že se zdravotníci v nemocnicích kácejí únavou a vláda se snaží lidi ochránit. On si zase udělá svoje. Hlavně aby si zalyžoval, ať si ostatní klidně umírají nebo padají únavou ve špitále na hubu!“ Nakonec se rozhodla, že dětem s sebou vůbec nedá sjezdové lyže, aby nepodporovala neférové jednání otce.
Dyády tedy určí, jak danou situaci prožijeme. Pro někoho z nás je Janin otec pečující, tvořivý a odvážný prarodič, který si poradil přes nepřízeň událostí a nenechal se připravit o čas strávený se svými vnoučaty. Pro jiné z nás bude bezohledný, vychytrale obcházející pravidla proti šíření epidemie.
„Nezneklidňují nás samy události, zneklidňují nás naše názory na události.“
Epiktétos (r. 50-138)
Dyády vytváří základ pro stavbu našeho duševního života. Podoba dyády určuje, co se v nás bude dít. Přestože teoreticky existuje nekonečné množství kombinací různých dyád, v praxi se setkáváme s několika nejčastějšími vzorci vztahů:
| Já | Druhý | Častá emoce | ||
| Bezcenné, nechtěné dítě | + | Odmítavý, nespokojený rodič | = | Stud, strach, beznaděj |
| Provinilý, chybující hlupák | + | Trestající, znechucená autorita | = | Vina, sebetrestání |
| Ovládané, manipulované dítě | + | Vlezlý, kontrolující rodič | = | Vztek, protest (strach) |
| Zneužitá oběť | + | Sadistický útočník, pachatel | = | Strach, ponížení |
| Rozzuřené dítě | + | Neschopný rodič | = | Opovržení, neúcta |
| Zanedbávané dítě | + | Egoistický rodič | = | Beznaděj, stažení se |
| Zanedbávané dítě | + | Zaměstnaný, nemocný rodič | = | Provinilost za svou „náročnost“ |
| Sexuálně vzrušené dítě | + | Svádivý rodič | = | Všemocnost i vina zároveň |
| Sexuálně vzrušené dítě | + | „Kastrující“, hanobící rodič | = | Provinilost, zhnusení sebou |
| Dítě toužící po lásce | + | Odmítavý rodič | = | Nutkání podat výkon, strach |
| Kontrolující, všemocné já | + | Slabý, zotročený druhý | = | Pýcha, pohrdání, nuda |
| Podřídivé, vyhovující já | + | Zbožňující rodič | = | Strach z konfliktu |
| Nezkušený, naivní outsider | + | Protřelý, vychytralý frajer | = | Stud, závist; touha; beznaděj |
| Hodnotné, přijímané já | + | Cenný, bezpečný druhý | = | Bezpečí, zájem, uvolnění, radost |
Variací je však opravdu bezpočet. V článku o Nedostatku sexuální touhy uvádíme například tyto následující páry dyád, které vedou k vyvolání nebo naopak k oslabení a narušení naladění k erotickým prožitkům:
| Já | Druhý | Častá emoce | ||
| Lákavá kráska | + | Atraktivní borec | = | Vzrušení, touha |
| Zneužívaná služka | + | Egoistický otrokář | = | Vztek, odpor |
| Laciná „štětka“ | + | Káravý moralista | = | Stud, vina, zkoprnělost |
| Neatraktivní ňouma | + | Urozená krásná princezna | = | Strach, ponížení, stud |
| Pečující opora | + | Oddaná vděčná polovička | = | Bezpečí, pokoj, jistota |
Obdobné dyadické páry je možné stanovit v nejrůznějších situacích – mezi kamarády, ve skupině spolužáků nebo kolegů…
Výše uvedený Epiktétův výrok, že nás nezneklidňují samy události, ale naše postoje k nim, ukazuje, že poznatky o určujícím vlivu mysli na prožívání zná lidstvo už tisíce let. S tímto mechanismem počítá také většina psychoterapeutických systémů. To, co považuji za převratné u teorie dyád, je právě způsob, „technika“ využití tohoto poznatku. Kdykoliv totiž nevíme, co se v nás, nebo lidech okolo děje, pak je možné se na chvíli nad situací pozastavit a položit si otázku: Kdo teď tady spolu „doopravdy“, tedy na vnitřní, emoční rovině, spolu mluví?
Honza a Ilona se často hádali. Pokaždé byli svorně přesvědčeni, že příčinou hádky je ten druhý. Poslední manželský rozkol nabyl obřích rozměrů. Honza se rozhodl překvapit Ilonu a udělat jí radost. Tajně jí uspořádal velikou oslavu v tanečním sále. S živou hudbou, potají pozvanými kamarády a rodinou. Ilonu vzal na parket pod falešnou záminkou, ale náhle vyskočili všichni známí s pokřikem „Všechno nejlepší!“ Ilonina reakce ale byla úplně jiná, než v co Honza doufal. Místo radosti a díků se dočkal Ilonina pláče, zklamání a zkormouceného přetrpění celé oslavy. Honza byl v šoku. Cítil se jako ukřivděné, neoceněné dítě, odmítnuté nespokojenou a studenou matkou. Ilona se z oslavy neradovala proto, že se už dlouhou dobu v manželství cítila nerespektovaná. Jako „husička“, které se manžel na nic neptá, protože mu nemá do ničeho mluvit. „On vše rozhodne sám , aniž by se mnou probral, co si přeju já! Je to sebestředný mocipán.“ Dotklo se jí, že se jí manžel nezeptal na to, co by si k narozeninám přála, jestli má o takovou velikou oslavu vůbec zájem, jestli by nechtěla komornější setkání nebo si rozhodnout třeba o jídle a místě konání sama. Viděla se v manželových očích jako „hloupé, obelhané dítě, vyřazené z rozhodování přehlíživým a nedostupným rodičem“. Ilonina reakce může vypadat bláznivě. Smysl začne dávat, když se dozvíme její příběh. V dětství před ní tajili vážné onemocnění její matky, leukemii. Nedůvěřovali jí, že by unesla nepříznivé zprávy, protože byla „ještě moc malá“. Dávali jí klamné naděje, „bílé lži“. Nakonec matka (pro ni překvapivě) zemřela. Překvapení tudíž nesnášela, stejně jako cokoliv, co neměla pod kontrolou. Honza zase celý život usiloval o matčino uznání. Vnímal matku, že jej má ráda jen jako skvělého, úžasného, neobyčejného. Proto se ji snažil ohromit, ukázat, jak moc je schopný a tvořivý, ale dopadl stejně, jako teď u Ilony.
Bez porozumění vnitřním dyádám se oba manželé nemohou navzájem pochopit a budou si i nadále způsobovat vzájemná zranění. Honza se chce „vyznamenat a předvést se“ vlastními schopnostmi, aby se (konečně) vymanil ze svého pocitu neoceňovaného dítěte. Tím ale své ženě nechtěně napomáhá vytvořit dojem, že nedostatečně respektuje její přání a kompetence. Honzovi zase Ilonino zklamání a neocenění otevírá staré rány, vztahový vzorec „Není možné, abych se druhým zavděčil, proto nejsem dost dobrý…“
Oba manželé se na svého partnera, ale ani na sebe samotné, nedívají realisticky. Nehledí skrze „dalekohled“, ale spíše „kaleidoskop“, ve kterém vidí každý svou vlastní rodinnou situaci. Dokud nepochopí „bláznivost“, tedy neskutečnost svého vnímání, nemohou si skutečně porozumět.
Ještě ale nejsme u konce. To hlavní teprve přijde! V následující kapitole o „houpačkovém efektu dyád“ se dozvíme zásadní problém i naději v léčbě. Vrátíme se ještě k příběhu Honzy a Ilony i Jany a jejího otce s vnoučaty na horách.
Teď to začne být zajímavé. To, co jsme si doposud řekli o dyádách, zná zcela jistě v nějaké konkrétní podobě každý z nás. Není to sice úplně lehké pojmenovat, jsme ale schopni uvědomit si, a souhlasit, že se často cítíme například jako nechtěné, neoceňované dítě s náročným a nespokojeným rodičem. Co už si ale uvědomujeme s mnohem většími obtížemi, nebo o čem vůbec nevíme, je fakt, že jsou nám vlastní obě dvě části dyády. Ano, v našem nitru, v našich postojích k sobě samotným i k druhým lidem, jsme totiž nejen nechtěným dítětem, ale současně i nespokojený a odmítavý rodič. Tento děj se odehrává jak v mezilidských vztazích, tak i v naší vlastní duši.
Nejprve nahlédněme do „vztahové houpačky“ mezilidských vztahů. Vraťme se k příběhu Jany a jejího otce vozícího vnoučata za rolbou. Jana se v příběhu vciťuje do přetížených zdravotníků, které nerespektují lidé obcházející protiepidemická opatření. Ztotožňuje se s nemocničním personálem. Cítí se nerespektovaná, ponížená a otce vnímá jako egoistu. Jak ale pokračuje příběh dál? Kým se stává Jana a kým její otec? Houpačka se přesouvá do opačné pozice. Najednou je „na koni“, tedy nahoře Jana. Shlíží na svého otce s despektem, vidí ho jako sobce a jako k takovému se i chová. Nedává dětem na hory lyže, čímž otce (nevědomky) poníží, naruší jeho lyžařské plány. Jana upřednostní své vlastní, v danou chvíli „sobecké“, vidění událostí. Otec se dostává na „houpačce“ jejich vztahu do ponížené pozice. Stává se přehlíženým, nedůležitým „dítětem“, které to „nemá v hlavě v pořádku“ a na jehož přání Jana nebere zřetel.
Utlačovaný se nakonec stává utlačujícím, nerespektovaný nerespektujícím.
Vraťme se ke střetu Adama s motorkáři v lese. Uhodnete, jaká byla první Adamova myšlenka, když viděl motorky drásající lesní půdu? Řekli jsme si, že býval bit a nevyzpytatelně ohrožován svým otcem. Mohli bychom tedy očekávat, že se bude bát a chtít se schovat, jak tomu bylo v dětství… Adam ale cítil vztek a měl sto chutí vzít do ruky klacek a silně jím praštit ony bezohledné jezdce… Nebyl tedy v danou chvíli jen týraným dítětem, ale i trestajícím, agresivním dospělým. Přehoupnul se do role svého otce, se kterou se nevědomě ztotožnil taky.
I u Honzy a Ilony houpačka kmitá. Honza se snaží „vyšvihnout“ z pozice nezajímavého, tuctového člověka do „extra“ zajímavého chlapíka. Nejednou se snaží Iloně připomenout své podnikatelské úspěchy, že zabezpečil rodinu, uznávají ho v oboru. Tím se ale jeho žena právě dostává do pozice méněcenného a slabého dítěte. Svým zklamáním, ale i podprahovým vztekem, mu dává najevo, jak zle s ní zachází, jak ji nerespektuje. Neoceňuje jeho dobrou vůli uspořádat oslavu. Když Honza „předhodí“ jeho finanční a profesní úspěchy, Ilona je naopak „shodí“ a „shodí ho“, kde by asi byl bez ní, kdyby mu nezajišťovala domácí servis a nepomáhala ve firmě taky… Shozená se stává shazující.
Častou situací v psychoterapeutické hodině bývají naše stížnosti na to, jak nešetrně, zle a nepřátelsky s námi okolí nakládá. Nejprve si stěžujeme na rodinu a nadřízené nebo učitele, později na terapeuta. Vůbec si ale neuvědomujeme, že když si na naše (často reálné) viníky stěžujeme, nejsme už v roli oběti. Jsme v roli útočníka. Z oběti se náhle stává žalující strana u soudu, která napadá původního pachatele a dělá z něj teď oběť našeho trestu. Odsuzujeme ho např. jako zlého, špatně se chovajícího člověka. Tak, jak to bylo u Jany a jejího otce za rolbou.
Střídání rolí oběti a útočníka známe všichni z hádek. Když se cítíme napadeni, vrátíme to druhému podle pořekadla, že „nejlepší obrana je útok“. Ale ne pokaždé to musí být útok otevřený a hlasitý. Někdo se spíše urazí a trestá nás odmítáním blízkosti. Jiný se odpojí, žije ve vlastním světě, do kterého nás nepouští. A ještě jindy onemocníme, ať už psychicky nebo tělesně, a necháme dopadnout následky nemoci nejen na sebe, ale i na našeho viníka, třeba rodiče. Příkladem může být dívka s anorexií, která (nevědomě) trestá hladověním jak sebe, tak i své rodiče, kteří se jejím sebezničujícím hladověním trápí. Hlubšímu pochopení anorexie je na webu uTerapeuta.cz věnován celý článek.
Pořád ještě můžeme jít o kus hlouběji v poznávání lidské duše. Snad ještě důležitějším poznatkem je totiž to, že střídání pozic „zespoda nahoru, nebo z oběti útočníkem“ se neděje jen mezi různými lidmi. Není to jen děj vnější, mezilidský, ale i děj vnitřní, intrapsychický. Týká se vztahu jedné naší části s jinou částí. Uvnitř nás samotných totiž probíhá neustálý dialog. V našem nitru se odehrává naprosto stejná výměna rolí.
Líbí se Vám článek? Připadá Vám něčím cenný a chcete i Vy ocenit web a autora?
Terapeuti zběhlí v psychoanalytickém pohledu na duševní dynamiku říkávají: „Není masochismu bez sadismu.“ Je to vysvětlení vztahové houpačky, jak jsme si ji popsali výše. Můžeme jít ale ještě o stupínek hlouběji a všimnout si, že pokaždé, když se cítíme podřadně, hloupě, nízce a provinile (v „masochistické“ pozici), nebývá to naše jediná role. Je v nás ještě jedna část, která tyto pocity způsobuje. Je v nás i onen očerňující a tupící „sadista“.
Luděk dlouho plánoval nákup nového auta. Staré, ojeté sice dovedl pořád opravit a nepatřilo ještě do šrotu, ale bylo čtrnáct let staré a chtěl změnu. Po pečlivých úvahách si koupil v bazaru za dobrou cenu robustní a spolehlivou řadu Volva v luxusní výbavě. Místo očekávané radosti ale přišlo několik probdělých nocí. Začal si vyčítat, proč tak zbytečně utrácel, že přece staré auto bohatě stačilo. Vadilo mu, jak se teď na něj na pumpě všichni dívají, že se bojí, aby auto neškrábl. Asi bude muset vyměnit převodovku, auto má větší spotřebu, a tak dále, a tak dále. Racionálně znal na každý argument odpověď, kterou se před svým vyčítavým já obhájil. například – „…ano, vyměním převodovku za 30 tisíc Kč, ale ta pak bude sloužit dalších 200 tisíc kilometrů.“ Ale na citové rovině se znovu rozezněl jeho vnitřní žalobce: „Ty peníze jsi vůbec nemusel utrácet! To se musíš předvádět ve Volvu?!“
Vysvětlení pro popsaný houpačkový efekt můžeme najít v potřebě odstranění nerovnováhy, v chuti vyvážit jednostrannost. Že se například Luděk snažil vyrovnat touhu užít si luxus a utrácet pomocí zvýšeného tlaku na spořivost. Nebo že měla Jana už „plné zuby“ otcova egoismu v dětství, tak se teď chce konečně taky „vymezit“.
Kromě tohoto mechanismu ale hraje roli ještě jeden, zásadnější poznatek. Pro vysvětlení zůstaneme chvíli u Luďkova životního příběhu. Luďkův otec se snažil své děti dobře vychovat. To si vyložil tak, že jim každou jejich chybu a provinění „otloukal o hlavu“. Představoval si, že ze svých dětí udělá dobré a správné lidi tím, že z nich chyby vytloukal jako se ze zaprášeného koberce klepáčem vymlátí špína. Někdy děti tloukl i fyzicky, když měl dojem, že jejich přestupek je opravdu veliký. Obvykle jim ale „vytloukal chyby z hlavy“ svými dlouhými rozbory a promluvami do duše: „Proč jsi dostal trojku? To ti je jedno? Jak to, že ses líp neučil?“ Každou práci, kterou Luděk na rodinném statku vykonal, otec nezapomněl okomentovat, že by šla provést jinak a lépe. Dělal to v naději, že takto svému synovi poskytne široký repertoár řešení a vyroste z něj velmi kompetentní člověk. To se také stalo. Luděk je velmi schopný a zdatný v práci i kolem domu. Zároveň si ale otlouká každou chybu, kterou udělá, o hlavu. V situaci koupě auta totiž vždy uděláme chybu. Nové je drahé, staré zase poruchovější.
Stejně jako Luděk, i my všichni ostatní ve svém dětství nasáváme, tedy zvnitřňujeme nikoliv jenom jednu, ale hned dvě zkušenosti. Tou první je náš vlastní, osobní zážitek. To, jak vidíme svět našima vlastníma očima a prožíváme události na vlastní kůži. Jana se cítila citově zanedbávaná, přehlížená, nedůležitá. Proto se ve svých vztazích a životních rolích automaticky staví do postoje outsidera a rychle se cítí „celofánová“, nevnímaná. Druhou zkušeností, vzorem nebo osobou, kterou si zvnitřníme, tedy nahrajeme její „software“, je role „toho druhého“. Nakopírujeme si do svého nitra důležitou osobu, se kterou jsme bývali v úzkém vztahu. Pro nás všechny, stejně jako pro Janu, to bývají především rodiče. Otcovu sebestřednost a nedostatek empatie sice nesnášela, ale přesto to byl pro ni vzor. Telefon Samsung nebude mít operační systém Apple a naopak. Vždy si do svého života neseme "tovární nastavení a software" našich rodičů, ať se nám to líbí, nebo ne. Jana si proto osvojila i postoje svého otce. Sebeprosazení, ráznost, jednostrannost. Proto rázně přikázala, že si děti nevezmou s sebou lyže. Měla soucit s přetíženými zdravotníky, ale ze svého rozhodnutí vynechala soucit se svým otcem a potažmo i svými dětmi.
Jana svou identitu, svůj „osobní erb“, vidí jednostranně. Stejně jako množství dalších lidí, naučila se vnímat sebe samotnou jen v jedné ze svých pozic. Vidí se jako podrobená, upozaděná, nedůležitá. Proto se také odmítá podřídit, zůstat v pozadí a prosazuje důležitost svých názorů. Protože je ale tato část její osobnosti v rozporu s vlastní identitou, s představou o sobě samotné jako šedé myšce, nevnímá ji. Nevidí, že použila při rozhodování, jak naložit s výletem do hor, stejnou razanci jako její otec.
Druhý důvod, proč Jana nevnímá svou podobnost s otcem, je prostý, ale mocný. Tak moc se jí příčí otcův egoismus, že si zakázala být stejná jako on. Snaží se vyhovět lidem kolem sebe, je usměvavá a působí velmi mile. Tak dlouho „stlačuje pružinu“ své potřeby prosadit se, tak dlouho se pokořuje, až jednou za čas pružina „vystřelí“ a Jana se „utrhne ze řetězu“. Jednou si vzala auto a jezdila několik hodin nazdařbůh městem, zanechávaje manžela doma v obavách, co se s ní stalo…
Kamarádsky bychom mohli Janě poradit: „Musíš víc myslet na sebe!“ Stejný model máme u dalších plachých, vystrašených lidí, kteří se bojí nepřátelského světa venku. Máme tendenci je podporovat, vidět v nich malé děti, které musí dlouhou dobu sílit a růst, aby se tolik nebály.
Pro náš všechny je tu ale dobrá zpráva. Nemusíme sílit, nemusíme čekat, až nám „narostou dovednosti“. Naše schopnosti jsou už tady. Jenom se k nim někdy nehlásíme.
Toto poznání je velmi důležité pro terapeutickou strategii. Vůbec nepomůže chlácholení a podporování, ačkoliv k tomu můžeme mít lidsky pochopitelný sklon. Proč? Protože když budeme Janě říkat „Mysli na sebe,“ bude to vnímat jako „Buď jako táta, egoistka.“ Takové představě se bude Jana vehementně bránit. Zažili jste situaci, kdy někoho chválíte, podporujete, ale on se shazuje? Jako bychom hráli mariáš a snažili se navzájem trumfnout vyšší kartou. „Moc ti to sluší!“ ... „Ale ne, vypadám divně!“
Účinnější, ale pro pacienta bohužel bolavější strategie, spočívá v konfrontování dotyčného s jeho odmítanou částí. S tím, že Jana je otci podobná, jen si to odmítá připustit. Toto uvědomění je pro Janu zraňující zprávou. V tom ale právě spočívá celý problém. Jana se velmi snaží nebýt jako otec, ale přitom „vylívá s vaničkou i dítě“. Nechce otcovo neempatické a egoistické chování, díky čemuž dochází ke dvěma zrádným dějům: Zaprvé nechce mít nic společného s „otcem v sobě“. Proto její otcovská část, její vnitřní „egoistka“ vstupuje do ilegality. A kdo je nepoznán, skrytý a tajemný, toho neznáme, nemůžeme usměrňovat a vychovávat ke kultivovanému projevu. Zadruhé spolu s odmítáním egoistky v sobě odmítá i její pozitivní stránky. Není přece možné být suverénním egoistou a nezajímavým outsiderem zároveň. Když se spojí opatrný, křehký a ostražitý outsider spolu s rázným suverénem, může z toho být velmi cenný tým. Neboli komplexní, vyvážený a do života vybavený člověk. Není třeba čekat a posilovat své vlastnosti. Stačí propojit ty, které už v sobě máme. Oba osobnostní póly, když jsou ponechány samy o sobě, odpojené od svého protějšku, představují problém. Ale spojí-li se, vznikne fungující souhra. Asi jako když se ve vodovodní baterii smíchá ledová a vařící voda.
Pro úplnost ještě podtrhněme, že dyády se neuplatňují jen ve vztazích k lidem. Dyadický vztahový vzorec se rozvine i v našem vztahu k zaměstnání, zemi, národnosti nebo třeba předmětu ve škole. Například pokud se budeme vnímat v matematice jako „beznadějný outsider a hlupák“, střetávající se s nepřístupnou a nemilosrdnou autoritou (zlou „babou“ Matematikou), budeme cítit zřejmě strach, ohrožení a odpor. V takovém emočním rozpoložení se pak nic nenaučíme a dyáda se bohužel automaticky potvrdí. Cítíme se hloupě a beznadějně, čímž se uzavře bludný kruh. Stejně tak si každý z nás vytvořil svůj vlastní citový postoj, založený na dyádách k epidemii Covidu (pro jednoho je virus prolhaný podvodník, pro druhého vraždící bestie), politickým stranám nebo obci, ve které žijeme.
Dyády jsou vždy dvojího typu. Jedny jsou agresivní. Jsou produktem zranění nebo potřeby prosadit se. Ale existují i laskavé a lásku hledající dyády. Ty umožňují, aby člověk, který má potíže svému terapeutovi věřit a je k němu podezřívavý, přesto vyhledal terapii. Jeho pozitivní dyáda totiž doplňuje onu agresi o rozměr naděje a pozitivních očekávání: „Sice na mě zřejmě můj terapeut kašle, ale dost možná, že má přece jen potenciál mně pomoci, a nemusím nad sebou hned dopředu zlomit hůl.“
Jeden pár dyád je však vždy více skrytý. U někoho je ve stínu agresivní dyáda, u jiného je skrytá zase ta jemná, citlivá. Křehká intelektuální dívka, která se snaží působit přátelsky a měkce, bude spíše ukrývat agresivní, konfliktní podobu dyády. Naopak tvrdý bitkař, pijan a drsňák, který si vystačí sám, bude naopak odmítat své potřeby blízkosti, křehkosti, závislosti a něhy.
Všude tam, kde selhává logická argumentace. Tehdy, když problém nespočívá v racionálním pochopení, ale v citovém prožitku. Znalost dyád osvětlí řadu vztahových výměn, které se dostaly do patové situace, které postrádají konstruktivní řešení. Využijí ji nejen ti, kteří pracují v lidském kolektivu, ale vnese světlo i do rodinných a partnerských nedorozumění.
Odmítá pacient medikaci svého lékaře proto, že mu chybí informace, nebo proto, že se obává odevzdat do jeho péče, nechce se stát bezmocným dítětem v rukou mocné autority? Často se jedná o druhý případ. V takovou chvíli je lékařovo vysvětlování a přemlouvání pacienta k užívání léku nebo podstoupení zákroku kontraproduktivní. Ještě více zvýší pacientův dojem: „Mocná a chytrá autorita mě válcuje svými znalostmi a pojmy, nemám pevnou půdu pod nohama.“ Užitečnější lékařova intervence by mohla spočívat v empatickém komentáři typu: „Asi to pro Vás není vůbec snadné nemít svou léčbu ve svých rukou a spoléhat se na cizího člověka…“ Tehdy se podaří pojmenovat, tedy uchopit, city pomocí slov a vytvoří se mezi pacientem a lékařem „napojení“, atmosféra porozumění, svobody bez tlaku a spolupráce.
Bez opravdového hlubšího zkoumání pacientova postoje k léčbě, ale i k samotné osobě lékaře, nebude mít léčba dostatečný uzdravující potenciál. Dochází k jevu zvanému „non-adherence“, tedy nespolupráce pacienta v léčbě.
„Léky nemohou fungovat u pacientů, kteří je neužijí.“
C. Everett Koop, hlavní vojenský lékař USA
Studie ukazují, že třetina pacientů po transplantaci ledvin neužívá předepsanou medikaci, která má zabránit odmítnutí nového orgánu ze strany organismu. Dále, že 41 procent pacientů po infarktu neužívá své léky upravující krevní tlak a že polovina dětí s astmatem buď vůbec anebo nepravidelně používá svůj inhalátor. Podrobnější šetření odhalují dyády, které za tímto postojem mohou stát: „Nejsem žádný chcípák, abych potřeboval krmit lékama…“ Tento postoj ukazuje na dyádu: nehodnotné dítě – náročný, studený, přísný rodič. U jiných se zase uplatní dyáda poškozené, nedůvěřivé dítě – nebezpečný, nevěrohodný rodič: „Nebudu do sebe rvát ty chemické svinstva!“ Variant je mnoho. Je evidentní, že efektivní lékař se nemůže soustředit jen na předepsání léčebného přípravku nebo postupu, ale také na pacientovu osobnost, jeho vnitřní postoje k léčbě. Budou pak spolu diskutovat nikoliv o účinnosti přípravku, ale o ztrátě naděje ve vyléčení, strachu z celoživotní závislosti na lécích nebo dojmu vlastního selhání, když si pacient neporadí sám…
Vzpomeňme si na příběh Honzy a Ilony a oboustranné pocity zmaru z tajně uspořádané oslavy. Jejich nemožnost si porozumět je dána především kolizí jejich vnitřních dyadických vzorců. Jsem si ale jistý, že nemusíme sahat po příkladech jiných párů. Každý z nás zažil hádky, kdy mnohem více než o předmět hádky (např. špinavé ponožky na zemi nebo škrábnutý lak na autě) šlo ve sporu o naše vnitřní představy. Kým se cítíme být ve vztahu my a kdo je náš partner. Žena se tak např. cítí jako služka, která uklízí špinavé prádlo lhostejnému a nerespektujícímu panstvu. Muž si může ale u poškrábaného auta připadat úplně stejně. Jako sluha, který zaplatí a zařídí autolakovnu, zatímco ženě je to jedno a neváží si jeho práce.
Cestou ke změně je opět mnohem spíše neřešit vnější důvod sporu, ale vnitřní přesvědčení. Odhalit, jak se cítíme. Ale nejen to. Nepomůže obvinit partnera z toho, že z nás dělá sluhu/služku. To vztahu neprospěje, spíše jej to poškodí. Důležitá je naše vnitřní práce: Objevit, odkud se ony ponižující představy berou, a jestli se nám třeba neopakují v životě ve vícero situacích. To pak ukazuje, že je to více naše osobní zranění, tedy vnitřní problém, nikoliv vnější…
V oddílu Ten druhý nemusí být jen člověk jsme si ukázali, že dyády vytváříme i k předmětům, látce ve škole. V praxi jsem zažil řadu nadaných lidí, kteří selhávali u zkoušek a přijímacích pohovorů nikoliv proto, že by nebyli dostatečně schopní nebo inteligentní, ale pro dyadické vzorce, které aktivovaly pocity beznaděje, napětí nebo strachu: „Stejně ze mne nic nebude, na to nemám!“ nebo „Musím být perfektní. Jakmile udělám chybu, bude to hrozný trapas. Přestanou si mě vážit!“ Jistě si dovedeme představit, že takovéto vnitřní představy znesnadňují pokojné a efektivní osvojování si látky.
Skrze své vlastní dyády, zažitá přesvědčení, rodiče nevidí realisticky svého potomka a dítě zase vidí zkresleně svého rodiče. Rodič může vidět ve své ratolesti například geniálního myslitele nebo sportovce a přetěžovat ho svými nároky. Nebo mu bude naopak nedůvěřovat a neposkytne mu potřebný prostor pro rozvinutí patřičných dovedností, protože bude přesvědčen, že je sítě flink. Sebe samého může rodič zase vidět buďto příliš přísně a trápit se přemrštěnými výčitkami svědomí, nebo si omluví chování, které by na něj mělo působit jako alarmující.
Důvtipný čtenář si na tomto místě zřejmě domýšlí, že takto můžeme pokračovat dál a dál a věnovat se nejrůznějším vztahům. Není ale cílem tohoto pojednání podat vyčerpávající obraz, ale inspirovat čtenáře k hlubším pohledům do svého nitra a do svých vlastních vztahů. Podpořit důvtip a použít nabídnutý princip jako „detektivní vzorec“ vedoucí k rozklíčování našich nálad a psychických stavů.
Vybavme si nejprve konkrétní náročnou situaci ve vztahu s partnerem, kamarádkou, kolegou, rodičem… Nezobecňujme, vyberme zcela praktickou vzpomínku, konkrétní událost. Výše popsaný detektivní postup pak můžeme shrnout následovně:
Hodně odvahy a důležitých objevů při pojmenovávání svých vnitřních vzorců!
Líbil se Vám článek? Přišel Vám v něčem cenný a chcete i Vy ocenit autora?
Připadají Vám texty uTerapeuta.cz přínosné?
Máte na srdci lidi hledající psychoterapeutickou pomoc?
Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu,
můžete se stát osobním / firemním sponzorem webu.
Rád Vám vystavím darovací smlouvu pro účely daňového odpočtu.
Napište prosím na adresu michael.vaclavik-zavináč -seznam.cz
Předplatné
35
„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu
Přečíst článek
Předplatné
15 - 20 minut
Život jako veliký psychologický test Poznat svou duši do hloubky. Rozumět si, znát své silné stránky i své slabiny. Chápat, proč jsme onemocněli, kde jsou kořeny našich psychických potíží a jakým způsobem dosáhnout pocitu spokojenosti
Přečíst článek
Předplatné
20
Alergické nebo zvídavé nastavení? Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských
Přečíst článek
Předplatné
30-40 min.
Naši sérii o psychologických principech pramenících z Bible začneme pravidlem „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Ježíš ho uvádí jako druhé největší ze dvou přikázání. Dokonce říká, že se jimi dá shrnout úplně celá Bible.
Přečíst článek
Odhlásit
se