Vztahové „dyády“: Geniální objev zdroje duševních stavů a problémů

Na následujících řádcích bych se s Vámi rád podělil o skvělý psychoterapeutický nástroj. O teorii, jak porozumět, odkud pramení naše emoce. Recenzentka textu mi po přečtení tohoto článku napsala: 

„Pochopila jsem, že vědět o dyádách a rozumět jim, je naprosto základní věc, aby člověk porozuměl sobě i svému okolí. Ale nevím, jestli by mě jako náhodného čtenáře hned úvod článku zaujal, protože by mi nedošlo, že ho potřebuji. Mnohem více bych byla ochotná číst něco, kde se píše o psychickém problému, který mám. Když jsem článek četla dál, přišel mi jako úplně geniální případ Honzy a Ilony. Možná bych ho zakomponovala  někam do úvodu. Na začátek článku bych dala něco ve stylu: Dyády jsou alfa a omega chápání a porozumění vlastních problémů, mezilidských vztahů, vlastního vystupování, prožívání, cítění... a všeho, co je spojeno s emocemi. Prostě bych shrnula, že se bez toho vlastně nedá obejít. No a pak bych tam dala něco ve stylu Honzy a Ilony, prostě něco tak „jasného“ a „dokazujícího“, protože člověk vždy snadněji „uvěří“, když „uvidí“…“

Prosím váženého čtenáře o trpělivost. Na případ Honzy a Ilony si bude muset ještě tři strany počkat. Ale s recenzí plně souhlasím. Doufám a věřím, že stejně tak, jako recenzentka i já oceníte po přečtení textu užitečnost teorie dyád, tedy vztahových dvojic. 

Teorie dyád

Pojďme si ji blíže představit. Podle tohoto pohledu jsou naše city produkovány duševními reakcemi, podobně jako při chemických reakcích vznikají různé produkty. Spojí-li se patřičné molekuly kyslíku a vodíku, vzniká voda. Jak je tomu v případě našeho emočního prožívání, se dozvíme dále. Ale nepředbíhejme, postupujme ve vysvětlení této užitečné teorie krok po kroku. 

Neexistuje nic praktičtějšího než dobrá teorie.

Kurt Lewin

Abychom se mohli vzchopit, potřebujeme pojmy

„Nic mi není, přitom melu z posledního, těžko říct o tom něco konkrétního,“ zpívá se v písni skupiny Mňága a Žďorp. Řada pacientů přichází nejen k úvodnímu psychoterapeutickému setkání, ale i do mnoha dalších sezení s neurčitými, „rozlitými“ emocemi. Cítí se „nějak“ mizerně, ale neví přesně jak. Nebo si myslí, že cítí například vztek, ale pak se ukáže, že cítí spíše strach. Abychom mohli zakusit ve svém prožívání změnu, abychom se mohli „vzchopit“, potřebujeme naše cítění nejprve „uchopit“. Jinak není posun možný. A chceme-li naše city uchopit, je-li třeba je pojmout, potřebujeme pojmy. Pojmy, tedy slovní pojmenování, jsou „savé houbičky“, které do sebe mohou nasát naše emoce. Ty pak přestávají být tekuté, rozlité, neuchopitelné. S city nasáklými do houbičky je už možné zacházet. 

Pojmenovat emoce je možné několika cestami. Přímý dotaz: „A copak se Vám stalo?“ funguje jen málokdy. Odpověď bývá podobná textu uvedené písničky: „…těžko říct o tom něco konkrétního.“ Více zjistíme z neverbálních, mimoslovních projevů člověka. Z jeho gest, mimiky, tónu a síly hlasu, pozice těla, typu použitých slov a obratů. 

Hodně taky napoví doba vzniku nálady. Kdy jsme se začali cítit takhle (smutně, poníženě, podrážděně…)? Po večerním hovoru s otcem, nebo po tom, co mi kamarádka neodpověděla na mou zprávu…? Ovšem aby se nám vůbec mohlo povést najít „spouštěcí faktor“, tedy událost, která vyvolala naši náladu, musíme především věřit, že nějaký konkrétní spouštěč skutečně existuje. 

Není kouře bez ohně 

Je spíše pravidlem než výjimkou, že si lidé myslí, že jejich nálada nemá žádnou příčinu. Chápeme sice, a v obecné rovině souhlasíme, že naše emoce vyvolávají různé události, které na nás působí – třeba zklamání ze zrušeného koncertu nebo smutek z úmrtí kamaráda. „To ano, ale tenhle konkrétní stav, to, co teď cítím, to důvod nemá! Proto po něm ani nemá smysl pátrat,“ namítneme. 

Zde vidím důležité rozcestí. Jedna cesta vede do slepé ulice, druhá k pochopení podstaty problému. Jsem totiž osobně přesvědčen, že tak, jako je každý dým důsledkem hoření či doutnání, tak má každý lidský cit svůj důvod. Důvodů, proč nevnímáme zdroj našich potíží, je celá řada. Někdy se za své emoční reakce stydíme. Nechceme působit malicherně a přecitlivěle, proto příčiny naší nálady ukryjeme před druhými a nezřídka i před sebou samými. Mezi další důvody patří ochranné znecitlivění, vnitřní duševní analgezie a nezvyk, „nenaučení“ se číst vlastní city. 

Určitě ne posledním motivem pro neuvědomování si svých emocí je ten, kterému se budeme věnovat po zbytek článku.

Příčina našich citů totiž nespočívá zdaleka tak silně …