Psychologie pozdních příchodů a nestíhání termínů

Předplatné Předplatné
minut čtení 25 minut
Náročnost Náročnost: Lehká až střední

Není snad na světě člověk, který by se někdy neopozdil. Někteří lidé ale chodí pozdě často nebo se to dokonce stává pravidlem. Pochopitelně každá taková nedochvilnost je vysvětlitelná vnější událostí, která nás zdržela. Dopravní zácpa, neodkladný telefonát, delší práce, než se původně zdálo… Je celá řada vnějších vlivů, které nás mohou zpomalovat. Častost naší nedochvilnosti je ale podezřelá. Mnohdy uvnitř cítíme, že i když nám náš důvtip nabízí mnoho výmluv, na které je možné svést zpoždění, důvod je mnohem více způsoben vnitřním nastavením nás samotných opozdilců. Pravý důvod je ovšem zasunut do hloubi našeho nevědomí a sami si ho tudíž nejsme schopni uvědomit. Pokud je něco nevědomého, nevíme o tom. Asi jako by nám druzí říkali, že jsme mluvili ze spaní, o čemž my sami nemáme ani ponětí. Pokud bychom chtěli začít chodit včas a je v nás skutečně skrytý důvod, proč se tomu tak děje, pak vidím jedinou možnost: Upřímně tento důvod poznat a změnu vystavět až na základě porozumění našemu skrytému motivu. 

Budou probrány dva hlavní úhly pohledu na nedochvilnost: 

  1. Opoždění dané vlastním (neuvědomovaným) pohledem na sebe samotné 
  2. Zpoždění jako projev nevědomého (rozporuplného) vztahu vůči druhým lidem a událostem

Poručíme větru dešti – pohled na sebe samého

(Ne)pokora 

Výchovné zaměření rodičů někdy (v opravdovém zájmu prospět dítěti) zdůrazňuje výkonnost, pevnost, sílu. Dítě může být zásobeno instrukcemi „To přece zvládneš,“, „Kluci nebrečí,“, nebo jsou rodiče sami živoucím vzorem a příkladem toho, jak „se z ničeho nehroutí“, přecházejí nemoci, jak si se vším poradí, „poručí větru i dešti“, kolik vydělají peněz, jak perfektně uklidí byt nebo kolik kilometrů za měsíc naběhají nebo najezdí na lyžích. 

Takovýto silový postoj působí dojmem, že dítě do života vybaví nejlépe. Skrývá v sobě ale jeden háček. Přijímány a ceněny jsou pouze silné stránky jedince a slabinám se „smějí do očí“. Z tohoto pohledu čas není vnímán jako fyzikální veličina, které se je nutné ...

pokorně „poklonit“, přizpůsobit se jí. Je to spíše soupeř, kterého se snažíme porazit, přelstít. Nechceme se nechat ovládat časem, ale my ovládat jej. „Mám ještě dost času,“ říkáme si, ale pravdou je, že čas má spíše nás. Důkazem toho je, že jsme „nepočítali“ (=nechtěli přijmout, popírali) s tím, že nemáme běh času plně ve svých rukou. Že nás něco překvapí. Že běh času je „nad námi“, nikoliv my nad ním. Pokud si přisvojujeme pyšný pohled na sebe samé, že dovedeme ve shodě s někdejším komunistickým heslem „Poručíme větru dešti“ skutečně poručit fyzikálním jevům (k nimž čas patří), pak jsme neustále překvapováni, že tomu tak není. Neustále nás budou udivovat nečekané zdržující události, které nečekáme proto, že si odmítáme připustit, že náš časový výpočet není nikdy úplný, je potřeba mít časovou rezervu, která vyjadřuje naši oběť „vyšším silám“, které se kontrolovat nedají. 

Z nuly na sto

Důvody vzniku popsaného velikášského postoje nadřazenosti nad časem mohou být ale i zcela opačné. Pramenem nemusí být idealizování síly, ale také ubíjení slabosti. Obojí vede k témuž, protože jde o bludný kruh popírání slabosti a idealizace síly a moci. Děti velmi kritizované, s malou sebeúctou, nelichotivě se srovnávající s druhými lidmi si mohou vyvinout obranný postoj: „Nemyslete si, že jsem nějaký chudáček, který se ze všeho třepe! Mne nic nerozhodí, já vše zvládnu, dokážu si, kolik toho stihnu…“ Nadřazování se času, událostem i vztahům je „kompenzací“ - přehoupnutím v druhý extrém, či lépe řečeno křečovitá snaha dokázat (především sobě, ale i druhým), že nejsem dole, ale nahoře. Že se nemusím přizpůsobovat svým reálným schopnostem a časovým možnostem, ale vždy se vidím (obranně) jako schopnější, rychlejší, výkonnější, než jak tomu skutečně je. Reálný výsledek (nestíhání) znepokojujícím usvědčením o tom, že nejsem pánem nad situací, ale pouhý „obyčejný“ smrtelník s nerealistickým postojem k času. To vede k tomu, že se musíme vždy vymluvit na VNĚJŠÍ svět a obhájit tak svůj „majestát“. 

Nevědomé kladení odporu

Zkuste se prosím neleknout dvou zjednodušených vět z učebnic fyziky – věřím, že mnohé osvětlí. Fyzikální definice elektrického odporu nám říkají, že velikost odporu závisí na velikosti (elektrického) napětí a proudu. Psychické procesy jsou v biologické rovině také elektrochemickými jevy, proto poznatky o elektrických jevech platí stejně i v duševní oblasti. Navíc v běžné řeči se velice často říká, že jsme „ve velkém napětí“ nebo že se toho na nás „valí moc“ a „nestíháme to zvládat“ (což jsou přesné metafory elektrického napětí, proudu a odporu). Říkáme taky, že máme k události odpor. Čím je tedy napětí větší, tím je vyšší odpor. A čím (máme k události) vyšší odpor, tím déle trvá, než se k činnosti dostaneme. Úplné zapomenutí na událost pak může (nemusí, o dalších významech bude pojednáno dále) být dáno tím, že je-li psychický proud událostí příliš veliký, pak „vyskočí jistič“ a rozhostí se ticho, tma: Proud neproudí vůbec si nejsme ničeho vědomi. Paměť je vyřazena, na žádný úkol si nevzpomínáme a neděláme vůbec nic. Stěžejní otázkou pak je, proč v nás dochází k tak velikému napětí, k „nadproudu“, proč nastává v duši tak veliký odpor a proč na něj nejsme připraveni. 

„Odpor“ tedy mohou budit situace, do kterých vstupujeme s přílišným napětím. Aniž bychom si to vnitřně uvědomovali, mnohé situace na nás citově velice mocně působí, jsou silně „nabité“ a tudíž kladou dle popsaných fyzikálních zákonitostí zvýšený odpor. Pokud o riziku velkého odporu víme, můžeme se na něj připravit, počítat s ním. Problém ovšem nastává, pokud nejsme na takovýto odpor připraveni. Bývá to tehdy, pokud patříme k lidem, kteří žijí ve spěchu a nedáváme si tak šanci uvědomit si své prožívání. Někdy je dokonce pro nás zcela nežádoucí uvědomovat si, že nám něco není „po chuti“, do něčeho se nám nechce, protože si potřebujeme pěstovat vnitřní obraz lidí nezastavitelných, nezdolných – superhrdinů. Tehdy je pochopitelně nežádoucí představa, že mám vnitřní problém se vstupem do plánované aktivity. A nepřipuštěný „odpor“, tedy obava, nechuť vstoupit do situace (setkání s rodinou, zkoušky, předání práce) pak vede ke zpoždění. 

Opakovaně se v hodinách psychoterapie stávalo, že lidé, kteří si mě dobrovolně vybrali jako průvodce svým terapeutickým poznáním a měli o léčbu veliký zájem na termín zapomněli, přijeli pozdě nebo třeba přejeli zastávku, na které měli vystoupit. Fyzikální odpor uvnitř duše se projevil navenek „ztrátou vedení“, vynechávkovou nebo zpožděním.

Tím se dostáváme k tématu vztahu mezi opozdilcem a tím, kdo na něj čeká…  

Nedochvilnost jako VZTAHOVÝ projev

Za vším hledej VZTAH 

Dojít včas na nádraží, na rodinnou oslavu, do školy, na firemní poradu nebo na schůzku s přáteli znamená především započít vztah. Vztah s místem, kam mám naplánovanou cestu – s dívkou, se zaměstnáním, se zemí, kam mířím apod. A otázkou je, jaké podoby tento vztah má.

Každý vztah má rub a líc

Je třeba zdůraznit, že nedochvilnost je nevědomé projevení rozporuplného postoje vůči lidem nebo činnosti, instituci, hodnotám (…), se kterými se mám v domluvený čas setkat, tedy vstoupit do vztahu. Rozporuplnost spočívá v tom, že na jedné straně se mi chce setkat se s lidmi, se kterými mám naplánovanou schůzku, protože si jich vážím, nebo jsou důležití pro mou práci. Na straně druhé se zároveň setkání bráním. Obávám se například, že budu odmítnut nebo příkře souzen, což vede ke zvýšení „tření“ v mé cestě na sjednanou schůzku, k liknavosti v přípravě, odkladu odchodu z domova o pár minut apod. 

Není tedy úplnou pravdou, že pozdní příchod prozrazuje, že vztah nechceme vytvořit, raději bychom se mu vyhnuli. Stejně tak není úplnou pravdou, že: „Jsem se na vás moc těšil, jen jsem ještě musel zařídit…“ Pravdou je obojí zároveň. V mém směřování na schůzku ve stanovený čas působí síly táhnoucí mne k cíli a zároveň jsou ve mně motivy, které mne brzdí a zařazují zpětný chod od cíle zpět. Výsledkem střetu těchto protikladných sil (ku a od) je zpoždění. Rychlost je bržděná neuvědomovaným problémem s objektem, se kterým se mám v daný čas setkat. 

Pojďme se spolu podívat ne některé z těchto nevědomých důvodů vedoucích ke „zařazení zpátečky“.

Strach

Když vyrážíme na dovolenou, můžeme zažít „cestovní horečku“. Směsici vzrušení, radostného očekávání i obav, co mne všechno čeká a jsem-li na to připraven. Dovolenou si platíme, připravujeme se na ni, přesto je na odvrácené straně našeho těšení strach. Přestože se domlouváme s radostí na rande, můžeme mít strach, jak dopadne. Budu se líbit? Nebudu zraněn(a) jako v posledním vztahu?  Toto jsou mnohdy skutečné niterné, skryté důvody, proč dívka chodí pozdě, nikoliv učení nebo zpožděná tramvaj. Skutečnou úlevu ale nepřinese svalení „viny“ na dopravní podnik nebo množství úkolů. Tu může nabídnout uvědomění a zpracování strachu, který ve mně je, aniž bych si to uvědomoval(a). 

Potřeba kontroly

Marie chodila na psychoterapeutická setkání „pravidelně pozdě“. Mým zvykem je otevřít klientovi přesně v minutu začátku stanovené schůzky. Pro klienta to prakticky znamená čekat na mne. Ze vztahového hlediska mám tedy pravomoc dirigenta „dát pokyn“ k začátku. Jestliže však Marie v čekárně nebyla, přišel jsem o „pravomoc“ začátku. Role se obrátily. Nebyl jsem to já, kdo říká „teď“, byla to Marie, která přišla tu o dvě, tu o pět minut později a svým klepáním na dveře řekla: „Teď jsem tady, teď můžeme začít.“ Svým pozdním příchodem zvrátila asymetrii vztahu v opak: namísto čekání na můj pokyn k začátku se stala sama tou, která určovala situaci. 

Problém je pochopitelný skrze její osobní příběh. Otec byl násilnický diktátor, který doslova tyranizoval rodinu svými požadavky. Cítila se v rodině bezmocná, nikdo se jí neptal na její názor a musela se obvykle přizpůsobit. Ve svém dospělém životě se snažila mít situace ve vlastních rukou, nebýt „dole pod“ lidmi, ale nad nimi, situace určovat a řídit. Bolavé zkušenosti s podřizováním se ve vztahu s rodiči mohou vést později k neochotě podřídit se lidem ve vztazích, stejně jako nechuť podřídit se času.  

Překlopená sebeúcta

Janovi říkával otec, že jejich celá rodina se „narodila pod stoličkou a nikdy už se nahoru nevyškrábe“. Otec neměl úctu k sobě ani k Janovi, srovnával jejich rodinu s jinými, kdy jiné idealizoval a Janovu rodinu shazoval. Kromě četných psychických symptomů a potíží, které tento postoj spoluzapříčinil, přišel Jan mnohdy do hodin pozdě. Až postupným rozborem se podařilo pojmenovat skrytý důvod. Bál se, že kdyby na mne čekal s předstihem v čekárně, mohl bych jej považovat za „zoufalce, který na mě visí a už se celý třese, jen aby mu žádná minutka z hodiny neutekla“.

Přestože si Jan našich setkání cenil, necenil si sebe, a proto se obával, že si nebudu cenit ani já jeho. Maskoval vše pod nepřístupným, přísným a až odmítavě vyhlížejícím pohledem. Působil, že do hodin chodí bez radosti a na poslední chvíli. Tím vším se snažil zakrýt a „vyrovnat“ pohrdlivé smýšlení o sobě. Jeho maska byla vedena mylnou představou, že „cenní lidi si pomůžou sami, nikoho nepotřebují“. Obával se být na mně závislý. Pak by mohl trpět stejně, jako to zažíval s otcem a do značné míry i s matkou. Z méněcennosti se snažil překlopit v suverenitu. Ale na čas je krátký i Superman. 

QR platba 50 Kč ("Kafe")
"Vaše články jsou výživné. Teď vás zvu na "oběd" já!"

Nepřiznaný hněv

Nemálo lidí nemělo to štěstí, aby se mohli v rodině učit kultivovanému otevřenému zacházení s agresivními emocemi, vztekem, nesouhlasem, znechucením… Jejich potlačování však nevede k jejich zániku, ale spíše skrytí a tajnému „ukapávání“. Pozdní příchod nebo zapomenutí na schůzku může být „pantomimicky“ přeloženo jako: „Mně na setkání s tebou nijak zvlášť nezáleží,“ nebo „Jen se trap, kde teď jsem.“ Je to forma „pasivní agrese“, kdy vlastně nic nedělám, a právě nicneděláním projevuji svůj vztahový osten vůči druhému. 

Únik od prožitku do akce

Jistě všichni známe lidi, kteří jsou v neustálém poklusu. Mají toho hodně a „nestíhají“. Takovýto životní rys by si zasloužil celou kapitolu, protože může být veden různými důvody. Jedním z nich je útěk od vnímání sebe samotných a světa, ve kterém žijeme. Pokud utíkám na autobus, nemám šanci přemýšlet o svém životě a uvědomovat si, s jakými pocity mířím do školy nebo práce. Jestliže sotva dosednu na sedadlo, ihned vytáhnu telefon a začnu vyřizovat hovory, maily nebo spustím Facebook, pak pokračuji v tomtéž: Bráním se sebereflexi, unikám od prožitku do akce. Může za tím být obava prožít trauma (rozvod, úmrtí…), uvědomovat si svou úzkost nebo jen zažitý zvyk „být stále v akci“. Přijít včas znamená mít časovou rezervu. Třeba i přijít o chvíli dříve, a to je nevědomý strašák. Chvíle zpomalení, „dochvilnost“, může „nebezpečně“ svést k sebeuvědomění, které může bolet. Proto mnoho lidí nemá „ani chvilku času“. 

Skryté odmítání

Někteří lidé nebyli podporováni k vyjadřování svých přání. Nemohli „smlouvat”, vyjednávat, klást si vlastní podmínky. Někdy si ani tento problém neuvědomují a dávají paušální „bezhlavý“ příslib: „Ano, přijdu… Ano, pojedu, … udělám, zařídím…“ Své vnitřní rozpory a kontroverze skryjí nejen před okolím, ale i před sebou samými. Ani si tak neuvědomují, že se jim něco na daném slibu nelíbí, něco jim vadí. Proto svůj rozpor (zcela neuvědomovaně) projeví tím, že na dovolenou se známými přijedou o den později, sice přijmou pozvání na svatbu (s problémovou rodinou nebo vůbec s mnoha lidmi okolo), ale přijedou až večer apod. 

Řešení…

Jak se možná přemýšlivý čtenář dovtípil, není možné odstranit všechny své vnitřní překážky. Smyslem není snížit odpor, eliminovat problémy jako takové. To není reálné. Co je ale možné a v důsledku i velmi účinné: Lépe znát své vlastní úzkosti, strachy, vztek a další emoční „potíže“ pro setkání s lidmi (nebo vstupem do plánované aktivity, zapojení se do společnosti, které nás čeká.) Pochopit, že si sice jet na dovolenou na jedné straně přeji, ale současně se jí i bojím nebo se mi chce více zůstat v klidu doma. V situaci nedochvilnosti mileneckého páru je zase na místě otočit minci lásky na rub a všimnout si, že se ku příkladu bojím vytvořit vztah, protože se bojím ztráty svobody (nebo zranění, odmítnutí…). A tak dále a tak dále. Na základě připuštěných rozporů pak mohu zkoušet hledat přiměřenější řešení, která mi budou více šitá na míru. A někdy má ozdravnou a úlevnou moc i samotné vyslovení. Pojmenování strachu, vzteku nebo odporu nás osvobodí a cesta na schůzku se stane hladší a rychlejší. Na místo pak můžeme dorazit třeba i včas…

„Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit.“

Albert Einstein

Považujete texty uTerapeuta.cz za přínosné?

Máte na srdci lidi hledající psychoterapeutickou pomoc? Zvažte potom prosím libovolnou formu pomoci fungování webu.

Číslo účtu pro libovolný příspěvek: 2501391969 / 2010

Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu, existuje řada forem podpory, o kterých se více dozvíte zde.

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: