Psychické trauma a jeho následky na citovost a vztahy. Patologické a zdravé formy zpracování psychických zranění

Předplatné Předplatné
minut čtení 35 minut
Náročnost Náročnost: Lehčí až střední

Psychické trauma je duševní zranění. Někdy je to jedna velká životní událost (úmrtí blízkého, rozvod, nehoda …), jindy je zranění způsobené mnoha opakovanými bolestmi. Vše, co nám působí duševní bolest, to má potenciál stát se psychickým zraněním. Je to podobné zraněním tělesným: Něco je jen banální říznutí, které se zahojí bez následků, po jiném úrazu zůstane jizva a některé navždy změní náš další život. V tomto článku se nebudeme ale zabývat situacemi, které působí psychická traumata. Půjdeme opačným směrem: budeme se soustředit na osm typů nezdravého, patologického způsobu vyrovnání se s traumaty z minulosti, ve kterých poznáte z části sebe samé a z části své blízké. Trauma je totiž potvora. Nejenže nám zanechá v duši šrám nebo dokonce díru. Navíc poznamená naše způsoby chování a prožívání do té míry, že hrajeme více „roli“, než bychom byli sebou samými. Jsem přesvědčen, že popsané scénáře vysvětlí mnohé Vaše vlastní, skryté postoje, případně špatně pochopitelné chování Vašich blízkých. Na závěr se podíváme, jak může vypadat ozdravný proces vyrovnání se s psychotraumatem.

Osm patologických scénářů

Evakuace dětství

Všimli jste si, jak se chovají „děti ulice“? Teenageři, ale i mládež sotva pubertálního věku svými projevy vůbec nepřipomínají děti. Působí jako ti nejprotřelejší, otrlí, hrubí dospělí. Co je totiž pro dítě typické? Zejména závislost na dospělém rodiči, důvěra v jeho kompetenci, bezpečné odevzdání se jeho působení, spolu s jistou naivitou, hravostí, citlivostí. Týrané, zanedbávané a traumatizované děti si ale právě nic z tohoto „luxusu“ nemohou dovolit. Mentální opuštění dětské role je v mnoha rovinách sebezáchovné. Odpojíme se od zraňujícího křiku, bití nebo studené lhostejnosti dospělých. Svou předčasnou samostatností, nezávislostí a „provizorní dospělostí“ se bráníme před reálným, fyzickým poškozením i před duševním zraněním. Naučíme se spoléhat jen sami na sebe, udržovat si jen prchavé a přelétavé vztahy s lidmi, protože tak nejméně hrozí hluboké zranění od někoho, na kom nám záleží.

Ale nouzová řešení, která nám pomohla přežít dětská trápení, nemusí už být později v dospělosti dobrý způsob řešení. Pokud nemáme své „dětské části“, nemůže nám na nikom doopravdy záležet. Partnery, ale i zaměstnání měníme častěji než stromy listí. Bojíme se někomu dovolit, aby na nás mohl mít vliv. Zdráháme se podřídit se autoritám, být jemní, dovolit si učit se od druhých. Dětská role a vše co s ní souvisí je spojeno s traumatem, kterému už nechceme nikdy dovolit, aby se zopakovalo. Pro změnu jsou zde důležité dva kroky. První je připuštění si a prožití, že nutkavá role (obhroublého) „superdospělého“ není jen bezpečná a posilující, ale stojí i spoustu energie. Brání uvolnění a „zakořenění“ ve světě, v rodině, v práci… Druhý krok je doplněk toho prvního. Spočívá v uvykání si na to, že dítě, které si „v sobě nosíme“ není jen zdrojem nebezpečí, ale i uvolnění, hry, zvídavosti a připoutání se.

Trauma jako nutkavý opak aneb Vylít s vaničkou i dítě

Druhý způsob vyrovnání se se zraňujícími zážitky, který si popíšeme, se zdá být oproti těm dalším nejlogičtější. Když jsme zažili potíže, např. agresivní a výbušnou výchovu, postaráme se o to, že si najdeme partnera přesně opačného ražení. Sami se budeme stavět k projevům hněvu jako k dynamitu – budeme dusit každou potenciálně výbušnou jiskru. V čem je tedy problém? Proč je tato reakce zařazena mezi patologické reakce? Prvním důvodem je důležitý fyzikální zákon o zachování energie, který říká, že žádná energie ze života nezmizí, může jen měnit podobu. Proto ani např. výše zmíněný hněv ze vztahů nikdy nezmizí. Pokud mu nevytvoříme ...

Celý text dostupný pro předplatitele za částku menší než 2,70 Kč za den

Cena: 980 Kč / rok

(82 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: