Proč se muži tak často obávají něhy a jemnosti

„Víš, proč ženský předstíraj orgasmus?“ ptá se muž kamaráda.

„Proč?“ 

„Protože si myslí, že nás to zajímá!“ 

Oba se hlučně zasmějí a dopijí svůj půllitr piva. 

Každý zná chlapácké projevy mužů drsňáků. Chovají se dominantě až agresivně, projevují nezávislost na vztazích, vysmívají se něze, křehkosti. Mužská razance jistě souvisí s genetickou a hormonální výbavou. Tak jako bývají muži muskulaturnější, větší a těžší než ženy, stejně je tomu i v psychice. Geny a hormony s testosteronem v čele ale rozhodně nejsou jediným vysvětlením, proč se muži chovají oproti ženám tvrdě, animálněji. 

„A znáš to, jak policajti vyšetřujou vloupání do baráku a ptají se majitele, co mu všechno zloději vzali?“ oplatí vtip vtipem kamarád: „Chlapík jim na to říká: ´Ukradli mně, pane komisaři, úplně všecko. Teda kromě mojí starý. A ta jediná mně může bejt ukradená!´“    

Zdá se, že si někteří muži hrubost a nezávislost na blízkých vztazích přímo hřejí na prsou. Taky se jim protiví projevy něhy, měkkosti. 

Drsnější než Chuck Norris 

Patříme-li k tomuto typu mužů, k těm, kteří se vyhýbají něze a jemnosti, míváme obavy být jakkoliv podobní homosexuálům, které častujeme jmény jako „buzna“ a trefujeme se do nich pichlavými vtipy. Nevzali bychom si na sebe růžovo – fialovou košili, ale raději koženou nebo maskáčovou bundu. Nechceme se ptát na cestu, protože si „přece poradím sám!“ Rádi soupeříme. Buď přímo nebo zástupně: milujeme sledování sportovních utkání, coby moderní podobu rytířských soubojů. Zajímá nás mnohdy válka, máme rádi akční filmy. Hudebním preferencím vévodí metal, rock, techno, rap nebo elektronická hudba. Nejdeme daleko ke sprostému slovu, míváme razantní tón hlasu, na kůži tetování nebo alespoň drsné triko. Navenek dáváme znát, že nám vadí, když nás partnerka objímá nebo by nás dokonce chtěla namazat kosmetickým krémem… Oblíbenými auty jsou SUV, v kolektivu šéfujeme. Když ne formálně, ve firmě, pak alespoň mezi známými a v rodině. Mohli bychom jmenovat další kombinace a variace na toto téma, ale pozorný čtenář si už jistě udělal představu. Někdo zahlédl v popisu podobnost se svým partnerem, otcem, kamarádem… Někteří otevření muži poznali ve výše popsaném i své vlastní sklony. Někdy se jedná jen o vědomě hranou pózu. Roli, kterou umíme odložit jako herec divadelní kostým. Dovedeme být pak i vstřícní a otevření k projevům něhy, blízkosti, otevřené komunikace, mít úctu k ženám a dětem. Jindy je tento „machistický“ scénář drsňáka tak zakořeněný, že dělá potíže v partnerském vztahu, ve vztahu k dětem a všude tam, kde by se měl projevit „ženský pól“ povahy člověka. Kde je třeba se druhému přiblížit, být citlivý, chápavý, pečující a jemný. 

Existují ovšem i ženy, které se obtížně identifikují se svým ženstvím. Působí pak tvrdě, fandí silovým, „chlapským“ formám řešení, vyhýbají se projevům něžných citů. Důvodem bývá často idealizace mužství nebo otce v původní rodině. Děvče se „mělo“ narodit jako kluk nebo se doma oceňovala více rozumnost než něha, vyvyšovala se výkonnost nad pokorou, rozhodnost nad ambivalencemi a sebejistá suverenita před otazníky a hledáním. 

Není všechno zlato, co se třpytí

Opravdu sebejistí muži (o ženách to platí stejně) nepotřebují svou mužnost dávat přespříliš najevo nebo shazovat jiné – ať už muže nebo ženy. Přestože muži typu „drsný kovboj“ působí ve své roli velice spokojeně, sebejistě až bohorovně, není tomu tak vždy doopravdy. Nejedná se o dobrovolnou volbu, která by přinášela samé výhody a muži z ní měli radost. Velice často jde o obranný, nutkavý postoj, který vyčerpává, frustruje a neuspokojuje samotného „tvrďáka“. Zkusme se tedy podívat do hlubin mužské duše a pochopit, kde ještě, kromě pohlavních žláz, má toto chování kořeny. 

V tomto textu se zaměříme ze všech možných důvodů na dva zajímavé zdroje. První z nich je ...