Proč nemůžu otěhotnět a donosit dítě? Psychologické příčiny poruch plodnosti

Předplatné Předplatné
minut čtení 30 minut
Náročnost Náročnost: Lehká až střední

Problém v otěhotnění může mít převážně biologické příčiny a je nutné jej řešit medicínsky. Mnohé páry ale trápí bezdětnost, pro kterou se nedaří nalézt zřejmý tělesný důvod a uvažuje se, zda psychické vlivy nehrají v reprodukčních potížích důležitou roli. Zoufalí partneři tak zkouší kde co, ale nic nepomáhá. Pokud je ovšem nemohoucnost stát se rodičem dána psychologicky, pak ani metody, které nezohledňují psychologické a vztahové vlivy, fungovat nemohou. Velké investování energie i peněz do zplození potomka jsou pak bohužel marné. 

Přitom významný vliv psychologických faktorů je dobře známý právě i v oblasti adopce. Nejednou manželé, kteří byli až do doby adopce dítěte považováni za neplodné, nečekaně a neplánovaně počnou potomka. Snížení tlaku na „výkon“ oplodnění a celkové emoční přeladění zde sehrává svou roli. Aby nedošlo k nepochopení: Tento článek nechce rozhodně ignorovat a popírat biologické faktory plodnosti. Nabízí ovšem k medicínskému pohledu psychologické doplnění, nebo ještě spíše paralely, jak tělesné jevy mohou souviset se vztahovými a psychickými

Pojďme se nyní podívat na mnohdy kruté, byť překvapivě logické a názorné souvislosti, které působí bariéry – brání založení rodiny. Každý pár je jiný a každého tlačí bota trochu jinde. Přesto si zkuste přečíst následujících šestnáct blokujících faktorů velmi pozorně, protože obvykle to, co je skutečně problém, vůbec za problém nepovažujeme

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? 

Jedním z častých problémů bránících otěhotnění je...

zahnízdění oplodněného vajíčka v děloze. I odborný latinský název pro hnízdění, „nidace“, pochází z latinského „nidus“, tedy hnízdo. Psychosomatika zkoumá, jak psychologické vlivy působí na zdravotní poruchy a nemoci, tedy jaká je souvislost mezi zdravotním problémem a životem daného člověka. Zde se taková souvislost předkládá v každé učebnici gynekologie: Aby mohlo vajíčko zahnízdit („nidovat“) v děložní stěně, musí mít i rodičovský pár ve svém životě „hnízdo“. A dokonce nejen jedno, ale hned hnízda dvě. Začněme nejprve tím prvním, předvídatelnějším: 

Vnější hnízdo – domov

Všimněme si, jaký rodičovský postup volí právě ptáci, od jejichž chování je medicinský termín „nidace“ odvozen. Nejprve staví hnízdo, pak až snáší vajíčka. Je-li hnízdo nekvalitně vystavěné nebo příliš dostupné pro predátory, pak vajíčko vypadne z hnízda ven, nebo si na něm smlsne šelma. Stejný děj potkává i vajíčka lidská. Neudrží se v děloze a je odplaveno z těla ven. Aby k tomu nedocházelo, je třeba vytvořit hnízdo, tedy funkční domov. Nezřídka je patrný rozpor v životě páru toužícím po miminku. Na jednu stranu si přejí mít dítě, na stranu druhou žijí často v provizorních podmínkách. Byt pronajatý za nejistých podmínek, úvahy o odstěhování do jiného města, muž bez práce nebo s nejistými příjmy, rušivé soužití s rodiči atd. Někteří ptáci vyvádějí mláďata i dvakrát ročně, a to v místech, kde je „radost hnízdit“ – místa jsou bohatá na potravu, bezpečná a klimaticky vlídná. Není to zajímavý symbol?

Radka se s manželem na jedné straně velice snažila o dítě, cvičila speciální gynekologické cviky, prodělala operaci na vaječnících, ale při rozboru podmínek jejího partnerského soužití se ukázalo, že je tak masivně zaměstnaná v práci, takže na dítě ani neměla „čas“. Pro dítě nebylo v Radčině časovém harmonogramu místo a na tělesné rovině to bylo zřejmé – plánované dítě nenašlo místo v jejím těle… Později se v léčbě ukázaly hlubší motivy: Radka se obávala, jestli bude dobrou matkou, jestli zvládne nároky, které na ni bude mít dítě, ale i zejména ona sama ne sebe samotnou. Na jedné straně po dítěti prahla, na straně druhé se jej bála a proto svému potenciálnímu dítěti neudělala ve svém životě prostor. 

Kamila sice často snila o životě s partnerem a dítětem, ale ve skutečnosti spolu v bytě netrávili takřka žádný čas. Byt byl strohé, nezařízené místo, od něhož neustále unikali do přírody, k setkáním s přáteli. Jejich „(ne)manželská“ postel byla pouhá matrace a pohled na jejich domácnost vůbec nenasvědčoval tomu, že by v ní hodlali spolu s mužem a s dítětem „zakotvit“.

Kdybych si však měl zahrát na věštce, motiv nevybudovaného bytového zázemí nebude pro většinu těch, kteří čtou tyto řádky ten nejtrefnější. Soudím tak z toho, že jste si zakoupil(a) článek. Už v tom je vidět ochota investovat do své rodiny – i finanční platba je důležitý symbol. Být rodičem není zadarmo. U Vás je vidět ochota nepřijít k věcem snadno: platíte penězi, svým časem i energií, když čtete tyto řádky. Proto pojďme pokračovat do hlubších pater možných překážek v plodnosti. 

Hnízdo v hlavě 

Pokud je naše obydlí skutečně bezpečným a útulným domovem, většinou to odráží podle pořekadla „co na srdci, to na jazyku“ i stav naší mysli. Není tomu tak ale úplně vždy. To nejpodstatnější je, jestli máme vytvořeno duševní, mentální hnízdo pro dítě. Děti se rodí do různých společenských vrstev a do různých materiálních podmínek. Mnohé děti žijící ve skromném prostředí se cítí velmi vítané. Tím podstatným faktorem je totiž to, jestli je rodič mentálně připravený dítě přijmout. Jestli má hnízdo „v hlavě“. Můžeme se potom pochopitelně ptát: „Jak je ale možné, že přestože se všemožně připravujeme na dítě, těšíme se na něj, nejsme zcela ochotni pro něj v naší mysli vytvořit „hnízdo“? Co je to za rozpor - dítě si přát, ale nemít pro něj připravený mentální prostor, hnízdo??“ Naše osobnost totiž není jednobarevná, je vždy rozporuplná. Hezky zařízený byt i s dětským pokojíčkem může být totiž „jenom“ vyjádřením jednoho z vnitřních postojů. Druhým postojem může být naopak neochota podstoupit oběti, které jsou s mateřstvím i otcovstvím spojené. 

První past: Neochota vzdát se komfortu

Někdy nejsme ochotni vzdát se svého pohodlí vstupem do rodičovské role. Důvodů je několik. Jako děti jsme mohli vyrůstat ve své rodině jako „v bavlnce“. Naši rodiče se k nám chovali jako k modle, „svatému obrázku“. Taková ratolest vše smí, dokonce je její názor a přání mnohdy přednější než názory rodiče. V dospívání má náš život opět podobu „péče o prince nebo princeznu“. Domov bývá „mama – hotel“, kde je vše připraveno pro pohodlné žití. Neuvykáme si tak na náročnost dospělého života a na nejistoty, klopýtání, které s sebou přináší. 

Také se stává, že jsme byli „dosazeni“ za chybějícího nebo selhávajícího rodiče na jeho post bez toho, abychom se museli snažit něco dokázat. Proto i nadále chceme na jedné straně být v dospělé pozici, ke které rodičovství patří, na straně druhé nechceme přijít o komfort pozice korunního prince. Vnitřně jsme se nesmířili s frustrací, s obětováním svého pohodlí, s odložením vlastního uspokojení ve prospěch druhého. A právě poslední zmíněné je tak typické pro statut rodiče. Dítě je totiž na jedné straně malý „zloděj“ – krade matce její tělo, zdraví, oběma rodičům čas, spánek, peníze i svobodu. 

Druhá past: Strach z rodičovské role

Vlastní zkušenost s našimi rodiči v dětství ovlivňuje, jakou si vytvoříme představu o tom, co znamená být rodičem. Tato past může mít nejrůznější podoby. Negativní postoj k představě být rodičem může být utkán mnoha, často velice rozdílnými, zkušenostmi. Někdy je nám protivný model rodiče, který je ze své role vyčerpaný, naštvaný, frustrovaný a nadává dětem, ať tolik při hře na indiány nekřičí, ať mu dají pokoj a neničí vybavení domácnosti. Jindy se stane postrachem i věčně ustaraný, sebe obětující se rodič, který rezignuje na svůj osobní život a veškerou svou slast položí „na obětní oltář“ rodiny. Ale i rodič, který na dítě působí jako bezchybný, má obrovskou autoritu a je široce uznávanou osobností, může vést k dojmu, že já takovýto idealizovaný obraz nikdy nejsem schopen naplnit. Nevědomě si pak na jedné straně může člověk přát být stejně skvělým rodičem a po dítěti prahnout, na straně druhé se pak raději rodičovství nevědomě bránit, protože „přece tak skvělý jako můj rodič – gigant nemůžu nikdy být…“ 

Kolik dětí snesu?

Většina pozornosti se soustřeďuje na reprodukční poruchy u prvorodičů. Někdy se ale potíže vyskytnou u dalšího plánovaného dítěte. Zde může blokovat plodnost představa, lépe řečeno obava: „Jak zvládnu další rodičovskou „nálož“?“ Roli hrají pochybnosti, jestli nově příchozí dítě neubere příliš prostoru svému staršímu sourozenci, strach z dělení pozornosti mezi potomky, vidina z ještě hlubšího a pokračujícího znesvobodnění matky novým přírůstkem. Vliv také hraje vlastní zkušenost se sourozenci v dětství - jaké to je, když mají rodiče více dětí, zda např. jedno „nehraje druhé housle“. 

Na rodičovství jsou třeba dva

Není nijak výjimečné, že partneři mají k rodičovství rozdílný postoj. Jeden chce děti víc než ten druhý. Nevole k rodičovství nebývá vždy otevřeně vyjádřená. A podle fyzikálního zákona o zachování energie žádné téma samo od sebe nezmizí, jen změní svou podobu. Pokud je potlačeno otevřené diskutování o společné budoucnosti, rozpacích a nejistotách spojených s budoucí rodičovskou rolí (nebo s očekávanou rolí rodiče dalšího dítěte), pak se může neuvědomělý odpor k tomu, co pro jednoho (nebo i oba) z páru představuje nová životní situace s (dalším) přírůstkem do rodiny, stát výraznou bariérou.  

Dítě je pouto

Pouto má dva rozporuplné významy. Na jedné straně jsme rádi, když sledujeme poutavý film nebo když dovedeme svým vyprávěním připoutat pozornost našich posluchačů. Sňatkem taky vyjadřují navenek snoubenci, že jsou a chtějí být k sobě připoutáni. Zároveň jsou pouta používána k znemožnění útěku, znesvobodňují. Pouto manželství se naučí mnoho lidí obejít tím, že zůstanou „pouze“ partnery. Hypotéku si na sebe může vzít jen jeden z partnerů, případně lze majetek prodat, ale s dítětem se tak snadno vypořádat nedá. Zůstává poutem mezi mužem a ženou. Pro ty, kteří jsou citliví na ztrátu autonomie, kteří mají rádi „svůj život ve vlastních rukou“, může představovat potenciální ohrožení.  

Děti nemohou mít děti

Častou příčinou poruch plodnosti je také nedokončený proces separace – tedy oddělení se od rodičů - nevytvořená vlastní autonomie, plná duševní samostatnost. Navenek působí mnozí adepti rodičovství jako uznávaní, schopní, aktivní, vzdělaní lidé, ale jsou vnitřně stále připoutaní k matkám. Častou příčinou bývá, že nedostali dostatek lásky – a čekají na její „dodávku“ stále. Přes biologickou a společenskou zralost psychologicky zůstali dětmi a děti mít děti nemohou. 

Přiznání si chyb 

Být rodičem znamená snášet řadu frustrací. Děti nás uvedou do situací, na které nejsme vůbec připraveni, nikdo nás je nenaučil a jsme v nich úplnými samouky, kteří tápou, učí se pokusem a omylem – děláme tudíž chyby. Není výjimkou, že zažijeme ve svých rodinách zraňující reakce na naše nezdary, jak terapeuti říkávají, neseme si „narcistické zranění“ či jinak a přesněji: naše sebeláska je zraněná. Pro křehkou sebeúctu a nestabilní sebehodnocení je náročné snést omyly, přehmaty a nejistoty spojené s výchovou dětí. Proto se nevědomky můžeme obávat vstoupit do nejistých vod rodičovství, ve kterých o omyly a chyby rozhodně není nouze. 

Poručíme větru, dešti

Některé páry na dítěti „pracují“ jako na stavbě. Sledují bazální teplotu, viskozitu hlenu, z původně příjemné činnosti se stane povinnost. A každý další negativní těhotenský test vede k ještě většímu napětí, roztrpčení a napnutí sil. Přitom to, oč v otěhotnění jde, je právě ženino odevzdání se muži, vajíčko se otevírá spermii. Tlak celou situaci zhorší až zablokuje. Je spíše pravidlem nežli výjimkou, že když takový pár, obvykle na konci svých sil, rezignuje na další snahy počít dítě, začne stavět dům a dítě se vlastně „přestane hodit“ nebo si manželská dvojice dítě osvojí, náhle žena otěhotní, ani neví jak. Je možné, že faktorem, který zde působí, je přiznání si realistické míry bezmoci, poddání se životu (či Bohu) a tím i nastartování fyziologických procesů. Duševní síla může proudit, a to se odrazí i v tělesném fungování.  

Ryba smrdí od hlavy

I když bývá „košile bližší než kabát“, tedy rodinné vlivy jsou důležitější než ty celospolečenské, je dobré se pozastavit i nad vlivem společnosti na úvahy o vlastním rodičovství. Dnešní doba vytváří obrovský tlak na úspěch, dokonalost. Dítě by mělo vyrůstat v tom nejlepším výchovném prostředí. Existují knihy, které učí rodiče, jak miminko „správně“ držet, čili – rodičovství je představováno jako „raketové inženýrství“. Na stranu druhou pochází polovina dětí z rozvedených rodin, hodnota rodiny je na hodnotovém žebříčku hluboko pod hodnotami spontánnosti, svobody, nekonfliktnosti a bezproblémovosti. To pak brání pustit se do role, která je v mnohém nesvobodná, náročná a „nepohodová“. V mysli potenciálního rodiče zůstává chuť po tom „krásném, růžolícím miminku, které se na nás směje“, ale ony problémové a stinné stránky rodičovství se „vrtnou“, vtlačí do neplodnosti.  

Postoj k sexu

Petra měla s manželem hezký vztah. Tolerantní, poklidný, známí je oba dva měli za pohodáře. Při hovoru o sexualitě se však ukázalo, že souložení ke společné lásce jaksi nepotřebují, jejich frekvence milování byla velmi říká a „trefit“ ovulaci tak nebylo snadné. Avšak za nízkou frekvencí jejich milostných spojení stálo hlubší téma ošklivení si „nechutné tekutosti a slizkosti“ těchhle „směšných“ pohybů, jak milování deklasovali. Ale plození stejně jako zrození a výchova malého dítěte je plná výměšků, tekutin a tělesnosti. Tomu všemu se (pro dětské zážitky prudérní a citově rezervované výchovy) Petra nevědomě bránila. 

Některé páry spolu souloží jednou za čtvrt roku nebo i méně, jiným je sex, i když jej „provozují“ častěji, žinantní. Postoj odporu k sexualitě a pudovosti pak dominuje. Ovládne nejen sexuální, ale i gynekologickou oblast.

Pračka na špinavé prádlo

Dnes už si v ekonomicky vyspělých zemích představíme jen stěží domácnost bez pračky. Naházíme do ní špinavé prádlo a opakovaným převalováním, propíráním a mácháním dospějeme k tomu, že je oblečení zbavené nežádoucích nánosů i pachů. Na psychologické rovině je nutné mít ve vztahu obdobu téhož. Ve vztahu se často navzájem „umažeme“, protože se zachováme jeden k druhému „špinavě“ a taky si často „nevoníme“. Páry, ve kterých chybí ochota a následná příležitost probrat svá zranění, zklamání, ale taky přání, touhy, fantazie, takové páry se ze sebe neradují, netvoří plodnou a nadějnou atmosféru. 

Ministerstvo obrany

Jedním z gynekologických problémů pro otěhotnění je imunologický problém. Imunita, čili obranyschopnost, může selhávat dvojím způsobem. Obrana může být příliš slabá a organismus je tak snadno napaden nepřátelskými „vojsky“ – viry, bakteriemi, parazity… Ale ani příliš silná obranyschopnost není tou nejlepší. Tak, jako silná imunitní reakce stojí za „nepřijetím“ transplantovaného orgánu a tělo si de facto samo škodí, protože orgán identifikovalo jako cizí a nežádoucí, stejná situace se může objevit u „implantace“ mužova spermatu. Nejedná se totiž jen o sperma samotné, ale přijetí manžela jako takového, vytvoření společného manželského života, nové rodinné identity. Zárodek dítěte vzniká spojením dvou, původně cizích bytostí, do jedné, nové. Dítě nemůže být zplozeno, pokud je obranná reakce příliš silná a vše nové je odmítnuto jako cizí a nežádoucí. Stejně tak škodí i příliš slabá obrana. Tak, jako se žena nepostaví nepřátelským mikrobiologickým gynekologickým vlivům, nepostaví se obvykle na vztahové rovině ani destruktivním vlivům ze strany např. rodičů nerespektujících autonomii mladého páru nebo přílišné pracovní zátěži v práci. 

Hodíme se k sobě?

Roman v terapeutické hodině zklamaně a roztrpčeně vyprávěl, že gynekolog manželce řekl, že má možná „alergii na manželovo sperma“. Po tom, kdy jsme v terapii uchopili medicínskou hypotézu jako symbol, tedy na co jsou na sebe navzájem se ženou (vztahově) alergičtí, ukázalo se, že téma neshod a vzájemných „alergií“ je v páru (v zájmu zachování „dobrých vztahů“) tabu. Přestože na sebe s partnerkou „alergicky prskají“, schází pojmenování a probrání toho, co jim na sobě nedělá dobře. „Alergie“ se pak ukázala i v tom, že se ani jeden z partnerů necítí dobře s druhým jako muž a jako žena. Překvapivě se oba cítili pod tlakem druhého, nepochopeni a nepřijatí. 

Partnerská kompatibilita však není cosi „předem daného“, jako operační systém iOS nebo Android, nejedná se o nalezení „vhodného klíče k zámku“. Je to mnohem více dlouhodobý a nikdy nekončící proces vzájemného vycházení spolu, nacházení společných řešení. Více bude na tato témata pojednáno v sekci Partnerské vztahy.

Neochota splývat

Závěrem: O hledání viníka a převodu energie

Lidský život je komplikovaný a určit skutečnou příčinu, proč se nám něco nedaří, je složité. Potíže s otěhotněním patří k bolavým, zraňujícím a choulostivým situacím. Velmi často se stává, že naši lidskou bezmoc jeden nebo i oba partneři převrátí v hledání viníka. Jestliže totiž někdo za potíže s otěhotněním může, pak nejsme bezmocní. Nejsme vystaveni události, která překračuje naše možnosti chápání i ovlivnění, ale někdo je na vině: Manžel tím, že nosí slipy nebo chodí do sauny, jezdí na kole nebo vysedává u počítače. Žena, protože je závislá na matce, nestravuje se zdravě, má „potraty v rodině“… Nebo za vše může lékař, Covid anebo… 

Tento článek ve svém výčtu motivů nemá sloužit jako obžaloba nás samotných, ani našeho protějšku. Hledání viníka nikam nevede a jistá míra bezmoci prostě do života patří. 

Přesto se velmi vyplácí převést nepojmenované emoce do pojmů. Pojmy nám umožní pojmout naše city, postoje, představy a převést tak těkavou emoční energii do slov a myšlenek. Díky tomu nejsou naše emoce tak „těkavé“ a mají menší sklon „sedat“ na orgány a tělesné funkce. Díky pochopení témat, se kterými se partneři potřebují utkat, a díky společné partnerské diskuzi se mohou začít odstraňovat bloky na cestě k dalšímu vývoji rodiny. Partneři mohou spolu oba zrát a vyvíjet se. 

Proto se prosím pokuste vrátit k článku a všimněte si (vypište si) ta témata (kapitoly), které Vás nejvíce oslovují a máte dojem, že k Vašemu životu patří. Pak si zapište ta témata, která Vás nějakým způsobem provokují, zneklidňují. Zkuste se zamyslet proč. Své postřehy a nápady pak proberte se svým partnerem. 

Ze srdce Vám přeji plodnou diskuzi vedoucí k osvobození tvůrčího potenciálu Vašeho páru.  

Považujete texty uTerapeuta.cz za přínosné?

Záleží Vám na rodinách, které trápí otázky plodnosti nebo na lidech hledajících psychoterapeutickou pomoc? Zvažte potom prosím libovolnou formu pomoci fungování webu.

Číslo účtu pro libovolný příspěvek: 2501391969 / 2010

Částku je možné libovolně upravit

Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu, existuje řada forem podpory, o kterých se více dozvíte zde.

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: