Poporodní blues, deprese a psychóza. Jak vznikají duševní potíže maminek? A jde jim předejít?

Tento článek nemá za úkol obecně a zeširoka popsat problém poporodních psychických komplikací. Nechce popírat důležitost psychiatrického vyšetření nebo farmakologickou léčbu. Stejně jako jiné texty na tomto webu bych zde chtěl nabídnout psychologický pohled pod povrch problému. Popíši několik obvyklých pramenů a vlivů, které stojí za psychickými problémy maminek kolem období porodu. Pojednání je specifickou variantou článku Mám strach, že agresivně ublížím svým blízkým, který se snaží vysvětlit prameny vlastních nutkavých agresivních představ. Čtenáři zajímající se o toto téma pomůže pochopit další souvislosti.

Blues, deprese a psychóza

Přestože bývá narození dítěte radostnou a očekávanou událostí, kdy se pár stává rodinou, nejedná se vůbec o jednobarevnou, růžovou nebo blankytnou událost v životě ženy. Radost z příchodu ratolesti, zázrak zrození, založení rodiny a posunutí ve vývoji rodiny je vykoupeno mnoha zásadními strastmi, se kterými se není snadné vyrovnat.

Za poporodní blues bývá považován přirozený, často se vyskytující stav „smutnění“ pár dní po porodu. Každá maminka se musí vyrovnat s radikální hormonální změnou, která nastane po porodu a biochemicky „rozhodí a zatočí“ s vnitřním duševním naladěním. Žena bývá labilní, úzkostná, nejistá, plačtivá, pochybuje o svých schopnostech, zažívá strachy o dítě a budoucnost rodiny...

Někdy ovšem přirozené (ale přesto náročné) blues neodezní a přejde do deprese nebo psychózy. Problém začíná být závažnější. Matka dítěte začne být desorientovaná, špatně se soustředí, zapomíná, je „mimo“, „propadá se“ do vnitřního světa, pro okolí obtížně pochopitelného nebo bizarního. Pesimismus je hlubší, objevují se bludné, konspirační a vztahovačné představy.

Matka se trápí, že ji někdo sleduje, usiluje o život nebo naopak prohlédla, je napojená přímo na Boha nebo je oproti „naivnímu“ okolí zasvěcenější do toho, jak svět funguje. Můžou se vyskytnout bludné myšlenky typu „já, dítě nebo svět okolo jsou úplně v nepořádku a čeká nás katastrofa“. Když se vyskytnou myšlenky na sebevraždu nebo vraždu dítěte, nastává obvykle hospitalizace matky spolu se zastavením laktace. Mnozí psychoterapeuti, včetně mne, však vidí takové „zbláznění“ jako vnitřně logické a smysluplné.

Čím to?

Panuje široká shoda na tom, že svou roli na narušení duševního stavu rodiček mají faktory genetické, hormonální, sociální a psychologické. V jakém poměru je „koktejl“ poporodních potíží namíchán, ale žádný odborník doopravdy není schopen spolehlivě určit, byť jeden v věří, že na vině jsou hlavně hormony, jiný zase vidí příčinu v psychice. Na jednu stranu může být nebezpečné opomíjet vliv biologických faktorů, trýznit se a nevyužít léčbu pomocí léků, když jiná úleva není na obzoru.

Na stranu druhou může být vysvětlení: „To jsou (jenom) hormony,“ nebo „Nech si nasadit antidepresiva,“ nebezpečnou výmluvou. Pomocí ní je možné vyhnout se zkoumání vlastních nevědomých, často tíživých duševních představ a pochodů. Není pak možné začít se vyrovnávat s velevýznamnými a náročnými psychologickými a společenskými tématy, které narození dítěte provází anebo oživuje. To je jedno z možných vysvětlení, proč někdy ani nasazená medikace nezabírá.

Je-li totiž kořen potíží právě v duševní oblasti (kde taky, jak řádky níže ukážou, bývá), je potřeba se také na psychologické faktory zaměřit. Pojďme tedy podniknout dobrodružnou cestu do hlubin podvědomí maminek po porodu s nadějí na nalezení zdrojů potíží. Pomocí několika skutečných příběhů žen v psychoterapeutické léčbě si ukážeme na důležité spouštěcí faktory poporodních psychických poruch.

Je to k zbláznění

Asi málokterá maminka nezažila stav, kdy by si alespoň v duchu nepomyslela, že se z role matky asi brzy zblázní. Jestli se bude jednat o postesknutí v nadsázce nebo o skutečné psychiatrické bláznění“, rozhodne paradoxně právě ...