Polaritní osobnosti aneb Hraniční uspořádání osobnosti jako důvod obrovského množství potíží

Předplatné Předplatné
minut čtení 90 - 120
Náročnost Náročnost: Středně těžké až těžké

Tento text považuji za jeden z nejdůležitějších na webu uTerapeuta.cz. Jsem si jist, že v podstatě každý čtenář se v něm dozví něco o zdroji svých vlastních trablí, nebo pochopí složitou psychologii svých blízkých. Článek si vyžádala početná skupina lidí trápících se potížemi, které jim silně komplikují život, ale nenachází pro ně ucelený výklad a vysvětlení vzniku a možnosti léčby. Trpí jak uvnitř, ve svém nitru, tak i ve svých vztazích. Najdou se vždy jen v dílčích diagnózách: tu v depresi, tu v úzkosti, trochu v závislostech, bojí se, že trochu blázní, nebo jsou hysteričtí… Každá z diagnostických kategorií ale vystihuje vždy jen malou část toho, co se v duši děje. Pro svou komplexnost a náročnost stojíte na začátku velmi obsáhlého článku. 

Když schází diagnóza

Na následujících řádcích Vám představím typ osobnostního nastavení, které je možné nazvat „polaritními osobnostmi“. Článkem se snažím zaplnit „bílé místo“ na mapě duševních strastí. Existuje totiž veliká skupina trpících lidí, kteří mají měnlivé potíže, sice mnohdy nedosahující nutnosti psychiatrické léčby, ale přitom od ní nejsou daleko a značně strádají. Ve svém vztahovém, pracovním i emočním životě zakouší řadu bolestí.

V odborných kruzích se těmto osobnostem říká „hraničně organizované osobnosti“. V mnohém se totiž blíží hraniční poruše osobnosti, ale vnější projevy většinou nesplňují svou hloubkou a/nebo rozsahem její kritéria. Např. tito lidé nemusí páchat sebevraždu, ale mohou na ni opakovaně myslet nebo přemýšlet, zda by to nebylo východisko. Nemusí mít impulzivní mezilidské vztahy, ale vnitřně bývají citliví na zranění a odmítnutí ze strany lidí okolo… Téma je to tak specifické, a zároveň relativně nové, že ani ne všichni lékaři a psychoterapeuti s tímto diagnostickým konceptem pracují. Přesto se pokusím postihnout jak šířku, tak především hloubku potíží, prameny a zdroje tohoto trápení, a to co nejschůdnější cestou. Než se tak ale stane, budu od Vás potřebovat několik minut trpělivosti, abychom se dostali k jádru problematiky. Připraveni?

Znaky polaritní osobnosti (hraničně organizované osobnosti)

Popišme si typické projevy, které svědčí o tom, že naše osobnost funguje na hraniční úrovni uspořádání:

  • Černobílé pohledy na sebe a na svět podle vzorce „buď anebo“: „Buď jsi přítel nebo nepřítel.“ „Buď jsem borec, nebo jsem blbec.“ „Pokud nejsem dokonalá, nestojím za nic.“ „Partner mě nechápe. Nehodíme se k sobě, rozejdeme se.“ atp.
  • Vztahy probíhají ve zvratech. Úvodní nadšení, se ostře změní v situaci zklamání a zranění. Původně báječné, ideální „best friends forever“ (kamarády navěky věků), vzápětí úplně odepíšeme. V mírnější podobě se projevuje v urážlivosti, stahování se do sebe, podrážděné komunikaci s partnerem nebo přáteli, se kterými jsme „na dobro“ skončili.
  • Negativní představy o sobě a o druhých lidech. Častá je podezřívavost, mučivé vztahovačné dojmy, že námi druzí opovrhují, neváží si nás dost, odmítají nás. Můžeme mít chronický vztek na lidi okolo, protože si připadáme pod náporem jejich stálých výpadů.„Ten učitel si na mě zasedl!“ …Stejně negativní představu můžeme mít o sobě samotných, jako o outsiderech, vnitřně „doopravdy“ mizerných lidech. Stydíme se za sebe a bojíme se, že když lidé prokouknou naše nitro, odvrátí se.
  • Rozporuplný postoj k blízkosti ve vztazích. Na jedné straně touha splývat s partnery a přáteli, velký zájem o mezilidské vztahy a společnost, na straně druhé odmítání závislosti. Vztahy mají často konfliktní podobu. Takový postoj má někdy podobu života „single“, jindy partnerství „bez papíru“, odmítání manželství, a ještě jindy jde o kompromisní vztahy – ani úplně spolu, ani bez sebe. Může docházet k nevěrám. Ať už reálným, nebo fantazijním či pornografickým.
  • Neúplný a rozporuplný sebeobraz. Vůbec nám nedává smysl, proč se na nás někdo rozhněval, proč někoho provokujeme. Lidé kolem mohou působit jako zaujatí, útoční (na první pohled) bez důvodu. Ženy se někdy diví, proč v nich muži vidí erotické objekty, proč jsou svádiví.
  • Nepevně vymezená identita. Máme tendenci být s různými lidmi různí. Přizpůsobujeme se názorům, jazyku, zájmům nebo např. stylu oblékání lidí v našem okolí. Necháváme se tvarovat lidmi okolo jako plastelína. 
  • Sklon vidět se a prezentovat se v jednostranném, krajně rozděleném, polarizovaném světle: „To je strašně hodná ženská.“ „Nesnáším násilí.“ „Tenhle suverén o sobě nemá ani trochu pochybnosti.“ „To je veselý pohodář,“ „Pouštím to jedním uchem tam a druhým ven…“ nebo „Ta je ale výkonná, ta zvládne všechno!“ Vzpomeňme na životní příběh herce Miloše Kopeckého, který jezdíval z natáčení komedie do léčebny na „elektrošoky“ pro depresivní potíže.
  • Časté zvraty nálad – Nitro duše i naše vztahy jsou podobné aprílovému počasí. Emoce bývají nevyvážené, houpou se od nadřazené suverenity nad ostatními k hlubokým pocitům méněcennosti, pochybnostem o sobě sama. Depresivní skleslost se střídá s manickým optimismem nebo bezstarostností. Proto bývá někdy tento stupeň osobnostního vývoje mylně zaměňován za bipolární afektivní poruchu (maniodepresivní psychózu).
  • Výkyvy v utrácení, váze a oblékání. Péče o sebe kolísá, střídají se etapy dobrého, zanedbávajícího a destruktivního zacházení se sebou samým, a to jak v zacházení s penězi, tak i s jídlem a oblékáním.
  • Vyhledávání extrémních zážitků. Hlasitá, dramatická, často disharmonická hudba. Extrémní adrenalinové sporty bez dostatečného tréninku a zajištění. Potřeba dostat se na hranu bezpečí, „všednosti“, v jídle, cestování, oblékání… Patří sem i výkonové počítání svých kroků, naběhaných kilometrů, vyhraných levelů počítačových her atp.
  • Psychosomatické poruchy v nejrůznějších tělesných traktech. Tělo na sebe nabírá významy, se kterými se (nevědomky) vyhýbáme utkat ve vědomí naší duše.
  • Tendence idealizovat si a (potom) naopak shazovat, devalvovat. Sklon hledat „ideální“ řešení: Dokonalý spotřebič na internetu, nejlepší v recenzích, splňující všechny podmínky. Chceme auto, které je výkonné, spolehlivé, krásné, skoro nové a do padesáti tisíc korun… Ideální kamarády, partnera…  Rozhodování je proto velmi zdlouhavé a těžké. Nebo naopak bezhlavé, pokud máme dojem, že jsme ihned kápli na to „pravé“ řešení. Brzy se ale ukáže, že partner (auto, práce, kolega…) má i své chyby. Cítíme obrovské zklamání, vztek, zradu, původně blízká osoba u nás ztrácí na ceně.
  • Problémy nastavit si hranice. Obtíže nesouhlasit, říkat „ne“, odmítat, nežít život za druhé, ale svůj. Je těžké rozlišit, „co je čí zahrada“, co je čí starost. 
  • Schází tolerance jinakosti. Odmítáme vidět, případně ve vlídnosti snášet, odlišné postoje, názorovou různost. Jako by existoval jen jeden „správný názor“.
  • Pro stromy nevidíme les. Časté jsou spory o detaily, výčitky týkající se vnějších, povrchních banalit – např. o to, kdo měl umýt nádobí a kdo se toho druhého nezastal ve společnosti. Podstata problému ale uniká, debaty se neproduktivně točí kolem podružných vnějších drobností. Podstata sporu je neodhalena a hádky nebo spory se točí stále a stále dokola. Připomínají nekonečný ping-pong.
  • Chvíle přechodného šílenství. Přichází okamžiky, často v situaci hádek nebo psychické zátěže, kdy „hraničně organizovaný“ („polaritní“) člověk opustí realistické vidění a chová se bláznivě. Vnímá události úplně zkresleně, je „mimo“, není s ním kloudná řeč. Chytne nás „amok“, zuříme nebo se děsíme, nehledě na logický úsudek a racionální souvislosti.
  • Mírnější příznaky typické pro hraniční poruchu osobnosti, ale obvykle ne tak silně vyjádřené: Sebevražedné úvahy, sebepoškozování - například přílišnou prací, sportem, hladem nebo naopak přejídáním. Epizody alkoholových nebo drogových „úletů“. Sexualita obvykle vychýlená na jednu stranu: buďto „rozjetá“, velmi mocná, nebo zablokovaná, odmítaná.

Podstata polaritní osobnosti

Souhrnně můžeme říct, že hraničně organizovaná (=polaritní) osobnost se projevuje, v závislosti na hloubce narušení, více či méně rychlými a intenzivními zlomy nálad, vztahů a sebevědomí. Nebo ještě jinak řečeno, základním znakem je nestabilita: (1.) sebeobrazu, (2.) emocí a (3.) mezilidských vztahů.

Život na „horské drázehraničních stavů je chvíli báječným vzletem ke hvězdám, chvíli život ohrožujícím volným pádem. V důsledku je utrpením jak pro jedince samotného, tak pro jeho okolí – partnera, děti, rodiče, kolegy…

Ovšem pozor! Někdy se člověk s vnitřní nestabilitou projevuje přesně naopak. Svou rigidní zkostnatělostí, lpěním na pravidlech, struktuře, rituálech a neměnných, nepružných postupech a vlastních „pravdách“ se brání proti chaosu v duši. Ten by se na něj mohl „vysypat“, kdyby polevil v ostražitosti a zaběhaných postupech, připustil změny.

Zdají se Vám popsané příznaky jako hutné, spletité a těžko pochopitelné? Tak to už začínáte být v obraze širokého tématu hraničně organizovaných neboli polaritních osobností. Právě proto leží tato problematika „ve stínu“. Proto je těžké srozumitelně pochopit její souvislosti. Přesto se o to na následujících stranách pokusíme. Pokud ještě čtete tyto řádky, klobouk dolů, máte v sobě kus stability a trpělivosti. Za dvě strany by už mělo být lépe. Budeme postupně zaostřovat z popsané šířky tématu na konkrétní jednotlivé rysy a půjdeme postupně více do hloubky.

Když chybí diagnóza

Článkem se snažím zaplnit „informační díru“ v oblasti psychoterapie. O co jde? Termín „hraniční“ se totiž používá v psychodynamické (psychoanalytické) oblasti ve dvou významech, které spolu sice souvisí, ale zdaleka nejsou stejné. Na jedné straně odborníci v oblasti duševního zdraví používají termín „hraniční“ pro označení člověka s „hraniční poruchou osobnosti“. Ta má své specifické rysy a věnujeme se jí v samostatném článku. Hraniční porucha osobnosti je ovšem podmnožinou širšího tématu. Je vyhrocenou podobou „hraniční organizace osobnosti“. Jak ukáže obrázek (nákres) na následující stránce, můžeme si představit, že hraniční uspořádání (= nastavení, organizace) představuje několik pater bytového domu, zahrnujícím další bytové jednotky a jejich nájemníky (= jiné typy psychických poruch). Hraniční porucha je konkrétním bytem sídlícím na jednom z těchto pater. Každý byt je zařízen s jinou mírou pečlivosti, je v něm jiný stupeň pořádku, jiná rodinná atmosféra a zvyky. V některém bytě nefunguje elektřina a jsou vybitá okna, v jiném se naopak nesmí na nic sahat, aby se neudělal svinčík.

S tímto širokým hraničním pásmem osobnostního uspořádání se bohužel málo počítá, přestože do něj spadá většina poruch (až 80 %), pro které vyhledáváme psychologickou, psychiatrickou, ale mnohdy i fyzickou, medicínskou léčbu. To je ona informační díra.

Hraniční uspořádání osobnosti představuje plynulé kontinuum, navazující sled postupně se zvyšující míry narušení, respektive, řečeno z opačného úhlu, postupně se snižujícího stupně organizace, strukturovanosti a zralosti osobnosti. Jde o široké hraniční pásmo mezi duševním zdravím na jedné straně a „šílenstvím“, tedy hlubokými duševními poruchami, na straně druhé. Odborník by řekl, že jde o hranici mezi neurózou a psychózou.

Vím, že text zatím příliš atraktivně nezní, zní složitě, ale prosím laskavého čtenáře o ještě malé strpení. Blížíme se k „vystoupení z mlhy“. Kdo vydrží následující dvě odbornější kapitoly, bude odměněn hlubším pochopením problematiky.

 1. Hraniční pásmo osobnostního vývoje je podobné pomezí hranic dvou států. Tento stupeň osobnostního vývoje, uspořádání leží, jak už bylo řečeno dříve, v širokém (po)hraničním pásmu. Jde o oblast plynulého přechodu mezi lehkými duševními poruchami (neurózami) a hlubokými, vážnými duševními poruchami (psychózami). Dříve by psychiatři řekli, že se nachází na pomezí „malé a velké psychiatrie“.

2. Problémy s dodržováním hranic. To se projevuje ve dvou oblastech:

a) Máme potíže s vymezením vlastního já, vytvoření osobní, nezávislé identity, s hranicemi našeho „kontinentu“, tedy s ohraničením naší osobnosti. Jako bychom znali naši zemi vždy jen jako dílčí část. Chvíli si připadáme jako přímořské letovisko, jindy jako špinavá a opuštěná průmyslová zóna. Neznáme hranice našeho světadílu, nejsou pevně dané, stále se hýbou – vždy nějaká část území jako by nebyla naše. Naše já se značně proměňuje v závislosti na společnosti, ve které se nacházíme. Jako kdybychom byli z písku a vytvaruje nás událost, která na nás působí. Nemáme svůj vlastní tvar a podobu.

b) slabý respekt k hranicím druhých. Je pro nás těžké uznávat jejich oddělený životní příběh (respektovat okolní „státy“, nebo „zahradu“ druhého člověka jako jeho svébytné území, kam nám bez pozvání nepřísluší vstup). Ne, že by se nám „filozoficky“ příčilo druhé respektovat, to ne. Je ale náročné snášet odlišné názory, unést, že nemáme stejné pohledy. Stejně tak těžko dovedeme druhé zdravě odmítat a snášet vlastní odmítnutí druhými. 

3. Život na hraně. Mnohé lidi s hraničně organizovanou osobností magnetizují mezní zážitky nejrůznějších podob. Pohybují se na hranici života a smrti, šílenství odtrženého od reality, vystupňovaného konfliktu s lidmi a společnosti, ale i na hraně vyčlenění ze společnosti, samoty a neústupných pravidel. Pro jedny mohou představovat hraniční zážitky adrenalinové sporty, rychlá jízda autem, hlasitá rocková hudba, hororové filmy, pálivé jídlo, radikální politické strany nebo vypjaté hádky. Mohou ale jimi být i krajní uzavřenost, podřizování se, workaholismus… O extrémnějších podobách se píše v navazujícím článku o hraniční poruše osobnosti. Spočívají v životě na hraně alkoholové nebo drogové závislosti, na okraji zákona nebo morálky, lásky a nenávisti a dalších.  

Strach z „hraničářů“ a „psychopatů“

Jedním z důvodů, proč se o hraniční poruše a hraničním uspořádání osobnosti nedostatečně ví, a méně se diagnostikuje, je zastaralý pohled na příčiny a léčitelnost této poruchy. Poruchy osobnosti se v předešlé diagnostické klasifikaci nazývaly psychopatie. Dnes je tento termín, jako mnoho dalších psychiatrických diagnóz, jedna z nejhorších nadávek. Navíc řada odborníků dodnes považuje poruchy osobnosti za neléčitelné. Kdo z nás by si přál být považován za „psychopata? A kdybyste byli terapeut, chtěli byste mít v léčbě pacienta, který je považován za neléčitelného? Tyto důvody stojí u dnes již slábnoucí, ale stále přítomné, tendence bát se „hraniční“ tematiky.

Palčivost a dramatičnost projevů lidí s hraniční poruchou osobnosti spolu s tendencí vystupovat ve vztazích podle pravidla „nejlepší obrana je útok“ vede navíc k ostrakizaci, společenskému odvržení. To je další důvod, proč hraniční potíže nepříjemně „zavání“ jak těm, kteří jimi trpí, tak těm, kteří je mají diagnostikovat a léčit.

Konec diagnostických zmatků

            Diagnostické označení „hraniční“ se užívá ve vícero významech, což působí matoucím dojmem. Aby se rozlišilo širší téma hraničního (tedy „mezního“) stupně uspořádání, organizace a vývoje osobnosti od hraniční poruchy osobnosti navrhuje autor tohoto článku zavést nový diagnostický termín. Hraniční organizaci osobnosti, včetně veškerých dílčích osobnostních poruch, které do tohoto širokého pásma patří, je možné dobře vystihnout pojmem „polaritní osobnosti.

Člověk s polaritní osobností však zároveň nemusí mít konkrétní osobnostní poruchu. Má sice více či méně intenzivní rysy některé z diagnostických kategorií poruch osobnosti (tedy rysy polaritní osobnosti, viz dále), ale „nezabydlel se“ v žádném „bytě“ typickém pro osobnostní poruchu. Jeho osobnost není specificky porouchaná, ale je založená na extrémech. Vyznačuje se nespojením opačných pólů povahových rysů člověka. Polaritní osobnost mívá typicky mírnější symptomy nebo jiné projevy, něž jak tomu bývá u poruch osobnosti. Pro polaritní osobnost je příznačné to, že se pohybuje v extrémech rozporů. Jak si podrobněji ukážeme, pro tento typ osobnostního fungování je příznačný postoj „buď anebo“. Život je plný protichůdných, radikálních a střídajících se postojů, často silně vyjádřených. Polaritní bývají jak emoční projevy, tak názory, mezilidské vztahy, pracovní výkon i psychické potíže, kterými lidé s „polaritní osobností“ trpí.

Každé dítě je „hraniční“, tedy polaritní

V dětství jsme byli „hraniční“ (polaritní) všichni. Někteří z nás ale bohužel neměli podmínky pro to, aby se ve svém osobnostním vývoji mohli posunout dál. Jinak řečeno, stupeň našeho osobnostního uspořádání, tedy míra naší vnitřní organizace, odpovídá dílčím etapám lidského vývoje. Bohužel ne každému z nás je dáno mít takové rodinné a další vývojové podmínky, aby mohl projít všemi fázemi vývoje od dětství až do dospělého, zralého duševního zpracování. Hraniční potíže (hraniční organizace osobnosti) jsou mnohem více nežli poruchou, tedy nemocí toho, co dříve fungovalo, spíše projevem zaseknutého, nedokončeného psychického a vztahového vývoje. Jsou projevem polaritní, dosud neintegrované, nepropojené osobnosti, která si zatím nedovede poradit s rozpory a protiklady. Polaritní osobnost je jako vodovodní baterie, které chybí směšovací páka teplé a studené vody. Teče vždy buď ledová nebo vřelá, schází „koupelová teplota“. 

Černá a bílá

Již brzy po narození se naučíme rozlišovat stavy příjemného ukojení našich potřeb (v té době doslovného „ukojení“) od stavů nepříjemných, obtěžujících nebo ohrožujících. Jsme-li spokojení, naše potřeby jsou ukojeny, máme jako kojenci dobrou náladu, cítíme se skvěle a svět i lidé v něm jsou výborné místo… Ale ouha. Jakmile se nám něco nelíbí, cítíme se nespokojeně, zle, začínáme křičet. Dožadujeme se nápravy, zuříme, nenávidíme svět, který je ohavné místo plné zmaru a sami sebe vnímáme jako ohrožené a odvržené stvoření.

Každý rodič zná u svého malého potomka rychlé střídání dětských nálad. Naše ratolest nás miluje, když dostane dárek, dobré jídlo, splníme mu přání. Svět je nádherný, my jsme nejlepší rodiče na světě a dítě je nadšené. Jeho nálada se ale rapidně změní v prudký hněv, když musí čekat, čelí zákazu nebo jinému okamžitému neuspokojení jeho potřeb. Před chvílí milovaný, skvělý rodič se mění v očích dítěte na nepřítele, zlou a zapuzovanou bytost. Jsme u jádra hraničních potíží. Jako malé děti fungujeme ve „dvoubarevném modelu“ bílého hrdiny a černého padoucha.

Všimněme si v této chvíli, jak má většina z nás ráda vánoční pohádky, thrillery nebo krimi seriály, kde je ostře odděleno dobro od zla. Padouch je nakonec poražen, ať už statečným princem nebo odvážným agentem 007 či jiným (super)hrdinou. Jsme rádi, když je vše přehledné, „černé na bílém. Je to vidět i na sledovanosti filmů. Akční thrillery a romantické komedie se těší zájmu desítek procent, zatímco komplikovaná psychologická dramata sice získají ocenění filmových kritiků, ale většinou je sleduje jen hrstka lidí. … Vzpomínám si, jak na jedné z přednášek z psychologie prohlásil děkan fakulty unaveným hlasem: „Až budete mít za sebou desítky let praxe, taky se raději budete dívat v televizi na to, jak nějaký Tarzan se samopalem v ruce skáče ze stromu na strom, než na složitý psychologický film…“ Pan děkan jistě narážel na fakt, že spletitost a rozporuplnost života vyčerpává a znepokojuje.

I v politice je situace obdobná. Když si vytvoříme svého oblíbence, pak na něj nedáme dopustit. Přehlížíme mnohé jeho poklesky a aféry, protože jej chceme stále vidět jako „hrdinua spasitele naší země. Těžko se nám spojují kladné a záporné vlastnosti námi favorizovaného politického leadera. Držíme mu v hlavě místo v „bílém šuplíkutak dlouho, dokud je to alespoň trošku možné. To je důvod, proč různá kompromitující zjištění, korupční skandály a soudní procesy pramálo srazí volební preference oblíbené politické strany. Prostě si ji omluvíme, očistíme, obhájíme. Hraniční řešení ale spočívá i v tom, že přestaneme chodit k volbám úplně. Prohlásíme: „Je to stejně všecko jedna pakáž! Je jedno koho zvolím.Když nemáme šanci zvolit „bíléhospasitele, stanou se pro nás všichni politici úplně k ničemu, černým a zavrženým „bahnem“. Nejsme ochotni hledat alespoň nějaké řešení. Není-li ideální, nevolíme žádné.

Jestliže tedy probíhá zdravý vývoj dětí skrze fázi hraniční, polaritní osobnosti, nemůžeme považovat polaritní osobnost člověka za „nemoc“, nebo „neléčitelnou psychopatii“. Jde o vývojové ustrnutí, nepropojení polaritních poloh osobnosti. Propojit je není snadné, není to ale zároveň vyloučené. Naopak, při vhodném uchopení témat může dojít, a v psychoterapii také dochází, k zásadním vývojovým posunům, změnám postojů a k úlevě v symptomech. Možnosti a způsob léčby si podrobněji přiblížíme v závěru článku.

Zaslouží si článek ocenění?
QR platba 50 Kč ("Kafe")

Digitální soustava jedniček a nul

Oboru digitálních technologií pramálo rozumím. Pochopil jsem ale, že funguje na základě „dvojkové soustavy“. Každá hodnota se v ní převede do kombinace jedniček a nul. Například číslo 18 je ve dvojkové soustavě 10010. Stejný způsob přemýšlení je typický pro hraniční mysl. Neexistují jiné hodnoty nežli číslice 1 a 0. „Polaritní“ (hraniční) mysl uvažuje pouze v krajních polohách „buď – anebo“ a „všechno nebo nic“. Je to projev přetrvávajícího dětského pohledu: buďto se cítíme jako „milované dítě v péči skvostného rodiče“ nebo jako „týrané, odmítané a zanedbávané dítě“.  Pod touto „myšlenkovou soustavou jedniček a nul“ převedeme každou dílčí událost do polaritních, extrémních pozic 100 % a 0 %, do představy skvělého, ideálního anebo otřesného, nemožného. Vzpomeňme si na film Pelíšky, ve kterém otec, válečný hrdina, a jak se později ukáže citlivý a milující muž, nesnese, když dcera při „posvátné chvíli zpívání koled“ nezahraje správně na klavír fis a ztropí obrovskou scénu. Stejně tak neunese povzdech manželky, protože přece není možné „bezdůvodně hekat a obtěžovat druhé malichernými bolestmi“!

Nejzřetelněji se ale téma jedniček a nul promítá v oblasti sebeúcty. I v běžném jazyce používáme stejné termíny: „Jedničky“ jsou ti nejlepší, vítězové, hvězdy a VIP, zatímco outsideři jsou považováni za „nuly“. Podle tohoto vzorce máme ve svém životě jen dvě možnosti: totálně selhat nebo úplně vyniknout. Pokud nejsme nominováni na Nobelovu cenu, pak zasloužíme jen pohrdání nebo trest smrti. Vše se pak odráží v typických projevech. Odkládáme například úkoly. Protože pokud (realisticky) tušíme, že naše práce (písemka z angličtiny, vymalování pokoje, diplomová práce) asi nedostane prestižní ocenění jako nejlepší, pak už zbývá jen druhá možnost: nebude-li to jednička, bude to nula, bude k ničemu. A nikdo z nás nechce být „budižkničemu“. Proto oddalujeme situaci, která ukáže, že nejsme nositeli Pulitzerovy ceny, ale „hlupáky“, jak nám naše dvojkové, polaritní myšlení našeptává. Stejně tak se můžeme vyhýbat i vztahům, kontaktům s lidmi. Pokud nejsme ti nejzábavnější a nejmilovanější, nestojíme ve svých očích za nic a je „lepší“, říkáme si klamně, když se před lidmi skryjeme. 

Toto téma bude podrobněji probráno v článku nabízejícím výstižnější porozumění lidem s narcistní osobností, než jak bývá obvykle chápána. Narcistní porucha osobnosti spadá do pásma hraniční organizace osobnosti. Každý člověk s polaritní osobností kolísá v otázce své sebehodnoty, ale lidé s narcistní poruchou osobností, jsou specificky zraněni ve své sebeúctě a témata „sebevědomí“ a sebehodnoty se stávají zjevně nebo skrytě středobodem jejich intenzivního zájmu i obran.

Rodič jako kontejner

Jednou z důležitých funkcí rodičů pro psychické zrání jejich ratolestí je unést různé (polaritní, extrémní) emoční stavy dětí. Emočně zralý rodič funguje jako kontejner (z anglického „to contain“ – obsáhnout, vložit, udržet), který je schopen do sebe uložit všechno možné, s čím si dítě neví rady. Jako rodiče bychom měli být schopni stát se v některých situacích pro naše dítě doslova „popelnicí“ a ještě by se nám to nemělo příliš ošklivit… Když rodič snáší roztodivné a rozporuplné nálady a nápady dítěte, naučí se je snášet i jeho potomek. Pokud vnímá některé projevy svého dítěte jako pohromu, naučí se je tak vnímat i dítě. Situace školního selhání, neúspěchu, sexuální touhy, hněvu nebo naopak křehkosti a citlivosti se tak mohou stát emočně nepřijatelné a odmítané. Už od dětství je začneme „separovat“, vyhýbat se jim. Tak se nenaučíme vyrovnávat se s různými vztahy a životními situacemi. A naopak.

„Kontejnování“ ve výchově neznamená bezhraniční a netečnou výchovu, kdy si dítě může dělat co chce. Představuje spíše tolerantní postoj, kdy dopředu a automaticky neodsuzujeme druhého za něco „nevhodného“, ale spíše tento stav dále zkoumáme, prožíváme a přemýšlíme o něm. Teprve pak přicházíme s řešením, například poučením, že dítě zatím není schopno samo určit čas strávený u počítače a budeme spolu muset domluvit „pravidla zacházení“ s elektronikou.

Jelikož mnozí rodiče sami nezažili „kontejnující“ výchovu, nemohou ji poskytnout ani svému dítěti. Navíc – ruku na srdce – kdo z nás je schopen dokonale přijímat a neodsuzovat druhé, když jsme vyvedeni z míry? Proto sehrává důležitou roli v našem léčebném pokroku psychoterapeut. Jednou z jeho funkcí je nesoudit svého pacienta za jeho (možné) chyby a spíše mu nabízet prostor pro společné prožití a pochopení toho, co se v životě pacienta odehrává. Ale pro negativní zkušenosti s lidmi na to v terapii pacient není připraven. Očekává, že bude na pacientské pohovce nebo v křesle jako na pranýři. Souzený, odmítaný, a všelijak zraňovaný. Tím se dostáváme k modelům vztahů, které si každá z nás nosí v hlavě.

Negativní představy o sobě a druhých

Naše psychické stavy jsou založeny na vnitřních představách. Na zakořeněných přesvědčeních, kdo jsem já a kdo je ten druhý. Můžeme být například přesvědčení, že já jsem nechtěný a mécenný outsider a můj (bratr, spolužák, kolega, učitel, šéf, terapeut, …) je oblíbená a nadaná hvězda. Nebo naopak, že jsem nedoceněný génius, kterému svět nemá co dát. Tyto vztahové vzorce já – ty se v psychologii nazývají „dyády“. Na webu uTerapeuta.cz je jim pro jejich obrovský význam věnován celý článek, který doporučuji k prostudování.

Každá naše vnitřní „dyáda“, náš subjektivní vztahový vzorec, vyvolává specifické emoce. Dyáda klivé káčátko – zklamaný a odmítavý rodič bude budit emoce smutku, provinění, strachu a zklamání. Naopak dyáda nadějné a přijímané dítěchápavý, inspirativní rodič vede k emocím bezpečí, radosti, touhy, zvědavosti a naděje.

Lidé s polaritní osobností bohužel zažili vztahy jako otevřeně, nebo skrytě zraňující, zanedbávající, zneužívající či jinak poškozující. Ublížili jim (i když mnohdy nechtěně a v nevědomosti) jejich rodiče, sourozenci, spolužáci, učitelé nebo jiní významní lidé v okolí. Tyto negativní zkušenosti s lidmi a společností vedou ke vzniku negativních dyád. Cítíme se jako napadené oběti útočných pachatelů, přehlížení hlupáci pyšných a sebejistých frajerů, opuštěné a neschopné děti závidějící kompetentním a vševědoucím dospělým… Podob je nespočet.

Ale aby situace nebyla tak jednoduchá! Dyády nejsou nehybné vztahové úsečky v naší hlavě. Jsou to spíše houpačky, nebo kolotoče. Chvíli se cítíme jako napadená oběť, ale vzápětí svého útočníka napadáme podle pořekadla „nejlepší obrana je útok“.

Jinak řečeno: v každé situaci cítíme dyády dvě. „Kladné“ a „záporné“, slabé a silné, pasivní i aktivní apod. V jedné jsem já útočníkova oběť, v té druhé jsem útočník sám. Na základě zkušeností a ‘zajetých drah' máme ale tendenci vždy více si uvědomovat pouze jednu a tu druhou 'zadupat' hluboko do 'podvědomí’.

„Zase nechal nádobí ve dřezu,“ líčila Simona na terapeutické hodině svou hádku s partnerem. „Copak si myslí, že jsem služka? Že mě má proto, abych mu zdarma uklízela, vařila a pak posloužila v posteli? Normálně jsem po něm ten nejšpinavější talíř ze dřezu hodila, až se roztříštil o zeď! Nikdo mě nebude takhle urážet!

Dyády často vítězí nad realitou. Naše vnitřní přesvědčení je silnější než fakta. Proto člověk, jehož dyády vyvolávají silné dojmy a intenzivní emoce působí jako blázen a chvílemi i skutečně bláznivý je: jeho vnitřní emoce v danou chvíli překryjí, převálcují realitu jak parní válec.

V ukázce vidíme, jak Simona z pocitu morálně napadené oběti v mžiku vteřiny přechází do napadání svého partnera. Její přítel, se kterým se plánovala před pár vteřinami milovat se stává nepřítelem, na kterého je potřeba zaútočit a hodit talíř. Tento vztahový kolotoč dyád je jedním z důvodů pro časté zvraty nálad a proč mají vztahy tak nestabilní, impulzivní podobu.

Dva vzory v duši

Ale protočení dyády v naší duši (např. z outsidera – suverénem) se neděje jen z obranných důvodů. Pro střídání pozic „nula – jednička“, „oběť – pachatel“ máme ještě další důvod. Příčinou je zvnitřnění zážitku obou dvou rolí, obou účastníků ve vztahu. Co je tím míněno? Když mě např. můj otec bije, zažívám, zvnitřňuji si a ukládám do paměti, ne jednu, ale hned dvě zkušenosti. Zaprvé jsem oním bitým dítětem. Zapisuji do své paměti a ztotožňuji se s rolí špatného, trestuhodného a nemilovaného dítěte. Lidé se ale učí nejen na základě své vlastní zkušenosti, ale i nápodobou. To vede v naší situaci fyzického trestání otcem, že si „nasaji“ nejen zkušenost bitého dítěte, ale i bijícího, trestajícího (vzteklého, zoufalého, přísného…?) rodiče. Tyto dvě pozice se v nás pak střídají. Chvíli jsme vystrašení, méněcenní, ponížení, chvíli se bijeme za práva slabších a jsme plní síly a vzteku.

------------------------------------------

Připadá - li Vám text "výživný" můžete přišpět i Vy na "výživu webu" zde nebo rovnou skrze QR kód níže

QR platba 155 Kč ("Oběd")

----------------------------------------

Obrana štěpením

Takto rozporuplné zkušenosti je velmi těžké „strávit“. Je těžké vypít osolenou kávu nebo sníst meloun s tatarkou. Sloučit emoční rozpory je duševně náročná činnost. Jak si poradit s tím, že jsem plný bojovné agrese a suverénní potřeby trestat, ale zároveň i strachu, křehkosti a citlivosti? K charakteristice lidí s polaritní (hraničně organizovanou) osobností patří bránit se proti těžké „stravitelnosti“ psychických protikladů tzv. „štěpením“: oddělováním rozporů na buď anebo. Ve své představě se naučíme oddělit tatarku od melounu, nebo konkrétně řečeno hněv od lásky, slabiny od dovedností, potřebu blízkosti s partnerem od autonomie a nezávislosti. V naší duši je vždy místo jen na jedno. Jako bychom se na svět dívali vždy jen přes úzkou špehýrku, kukátko, ve kterém vidíme jen malý dílek reality. Zbytek zorného pole je zakrytý. Jsme buď okouzlující nebo k ničemu. Simona se viděla chvíli jako atraktivní, pomilováníhodná a svého partnera viděla jako žádoucího. Jakmile spatřila nádobí ve dřezu, její „periskop“, kukátko, ukázalo diametrálně odlišný obraz. Přestala vidět kladné stránky svého partnera i sebe. V danou chvíli byl partner jenom zneužívající predátor a Simona jen zneuctěná oběť (což byl dopad jejího traumatu zneužití v dětství). V Simonině zorném poli ale v danou chvíli vůbec nebyly kladné stránky jejího přítele, ani jí samotné. Byla pouze poškozená a její muž jenom poškozující. Proto vůbec nevnímala, že ten, kdo hází talíře už není oběť, ale útočník. A naopak, kdo se vyhýbá létajícímu porcelánu je potenciální oběť.

Mnoho pacientů nemá tak radikální projevy. Do stejného ranku ale patří i např. urážlivost, kdy se jeden z účastníků vztahu „odpojí“, nebo toho druhého trestá odpíráním blízkosti.

Pryč s tím! (aneb externalizace)

Narušená schopnost obsáhnout, „kontejnovat“ všechny různé emoce, vnímání vztahů jako černých nebo bílých a hodnocení sebe samotných jako buď jedniček anebo nul vede k postoji netolerance, nesnášenlivosti. Nejsme schopni snést situace, které si subjektivně značkujeme jako „černé či nulové“. Ale jak se tedy s prožitky a nápady, které se nám tolik příčí, vyrovnat? Kromě popsaných obran odštěpování a sebenaplňujícího se proroctví (projektivní identifikace) používáme ještě další způsob, jak „vyprášit“ z duše nechtěné situace. Zbavit se duševního trápení nám pomůže externalizace. Ta říká: „Pryč s tím!“, neboli vše, co sužuje duši musí ven. Proto, máme-li duševní bolest, pak si raději pořežeme předloktí podle vzorce lepší bolest kůže nežli bolest duše. Bolest je venku, mimo duši. Stejně tak se můžeme zbavit pocitů zranitelnosti, když onemocníme. Stále si můžeme udržovat postoj pevných tvrďáků, kteří nic a nikoho nepotřebují, ale naše onemocnění za nás řekne, že potřebujeme péči a odpočinek. Naše slabost je promítnuta do těla. Tento mechanismus stojí za vznikem řady psychosomatických reakcí. Tělo nabírá symbolické funkce, které si nechceme připustit. Průjem prozrazuje naši chuť se na práci „vysrat“, zvracení zase že je nám z rodiny „na blití“. Opar na rtu může být cedulkou nelíbat, bolestmi zad se doznáváme k tomu, že neuneseme vše, co si nakládáme na bedra. To, co je těžce zpracovatelné pro duši, se vyveze jako radioaktivní odpad do těla.

Externalizace se ale projevuje i v našem chování. Například náš odmítavý postoj vůči manželce se promítne do zapomenutí na její narozeniny. Vztek vůči kamarádovi můžeme nevědomě projevit pozdním příchodem na schůzku. Své city a postoje můžeme „odehrávat“ tónem hlasu, pozicí těla, oblečením atp.     

Postavit se na mráz nebo do výhně?

Když se vnímáme vždy jen v polaritách, např. jako vřelí, nebo jako studení, schází nám kontakt s protistojnou, opačnou polovinou naší povahy. Protipóly naší duše se nemohou míchat a vzájemně ovlivňovat. Schází nám „směšovací baterie“, která do vodovodního kohoutku namíchá díl ledové a díl vřelé vody, díky čemuž je snesitelná jak naše vřelost, tak ledovost.

Pro člověka s extrémní osobností se černá a bílá barva nemohou smíchat, protože spolu nikdy dohromady, současně neexistují. Nevidíme se totiž jako černí A bílí, ale vždy jen černí NEBO bílí. Jsme-li zároveň černí a bílí, dochází k míšení barev do kropenatých a šedivých odstínů. Když jsme vždy jen buď anebo, pak zůstává černá černočerná a bílá sněhobílá, horká vařící a studená mrazivá. 

„Jsem dneska úplně rozsekaný. V prdeli. Už od čtyř jsem nespal, budil jsem se hrůzou, co jsem všechno podělal a co mě čeká dneska. Mám dojem, že svůj život vůbec nezvládám.Takovéto začátky terapeutických hodin byly pro Lukáše typické. Vnímal sám sebe jako neschopného, provinilého, mécenného. Mne zase vídával jako vyrovnaného, sebejistého, schopného a moudrého člověka. Srovnával se se mnou, stejně jako s druhými lidmi, což v něm vzbuzovalo hluboké pocity zklamání, viny, selhání.

Vůbec si ale nebyl vědom, že po značnou část dalšího průběhu našeho setkání mne kritizoval a shlížel na mne „shora. Vytýkal mi, jak jsem studený a neosobní. Když jsem použil v ordinaci vonný olej, ptal se, co to v místnosti tak páchne. Divil se, jak můžu stavět na tak zastaralých psychoanalytických pohledech, když už je terapie ve světě dál. Když jsme se v době pandemie koronaviru setkali formou videohovoru, komentoval dřevěné obložení místnosti jako někde u „staré a chudé babičky.

Kdyby Lukáš dovedl seznámit svého „bratra Jasoně“ s „bratrem Drsoněm, tedy svou méněcennou část s částí suverénní, nemusel by být ani tak suverénní (což bývalo často zdrojem konfliktů s kolegy v práci). Nemohl by se zároveň cítit na začátcích hodin a v noci tak provinilý, tak slabý a k ničemu.

Porucha identity

Kdybyste si měli vybrat, jestli se zabydlíte ve výhni, nebo v extrémním mrazu, co byste si vybrali? Ať už si zvolíme cokoliv, příjemná, radostná a pokojná pozice to není. Obvykle nechceme stát ani na mraze, ani ve výhni. To vede k poruše identity. Co tím míním? Nelíbí se nám být ani agresivními útočníky, házejícími v amoku na své intimní partnery porcelán, ale ani bezbrannými a bezmocnými oběťmi, dětmi, které nic nezmůžou. Ani s jednou z těchto krajních osobnostních pozic se nechceme ztotožňovat. Proto si je nezapisujeme do své identity, jako bychom chtěli vypustit z naší občanky nežádoucí údaje. Díky tomuto „odmítání zapamatovat si svou podobu“, dochází k poruše identity.

Simona nazná svou celou identitu. Vidí se jako oběť, která se „jena „po právubrání. Protože si nepřipouští svou útočnost, je pro ni nepochopitelné, proč zažívá v práci i ve svých neformálních vztazích tolik konfliktů a hádek, proč byla podmínečně propuštěná a šéf ji vyhodil z kanceláře.

Projektivní identifikace (= sebenaplňující se proroctví)

S výše popsanou obranou „štěpení“ si nevystačíme. Ačkoliv se vnitřně chceme vidět jen jako „Dr. Jekyll“ a „pana Hydea“ od sebe odsekáváme, přesto vidíme, že něco v našem životě není v pořádku. Jak to, že Simona, jako tak přátelská, vstřícná, mírná a nejistá bytost zakouší tolik agresivních střetů s druhými? Nestačí se zbavit „nepohodlných“ emocí a situací jejich odseknutím. Simona se zbavila svého hněvu, stala se vegetariánka, která nesnese zabíjení zvířat a když jsem v hodině zamáčkl vosu, velmi ji to pohoršilo, jak jsem se zachoval zbytečně krutě. Přesto byl její život naplněn agresivními střety. Jak to pochopit?

Zde vypomáhá psychická obrana zvaná „projektivní identifikace“. Jde o psychologický pojem utvořený ze dvou slov. Projekce a identifikace. Projekce je to samé, jako projekce filmu na plátno. Promítáme vnitřní obsah promítačky ven, na stěnu kinosálu. Identifikace je ztotožnění se. Dáme-li dohromady „projektivní identifikaci“, vznikne následující situace: Promítáme film uložený uvnitř promítačky ven, na plátno. Pak ale ztratíme vědomí toho, že je to náš film, umístěný v naší hlavě a promítaný ven. Začneme věřit, že ten „gangster na plátně“ je skutečný a začneme s ním bojovat.

Velmi zjednodušeně můžeme říct, že pomocí projektivní identifikace si odkládáme ze zvláštního „batohu“ to, co nemůžeme unést, nebo je to pro nás příliš ožehavé, a vkládáme to do „batohu druhého“, aby to nesl on. Na školním výletě bychom tak například raději schovali před přísnou učitelkou erotický časopis a zakázanou láhev vína do batohu spolužáka. Celý problém ale spočívá v tom, že nám chybí vědomí o tom, že jsme to byli my, kdo jsme vložili spolužákovi do batohu ony choulostivé předměty. Začneme se pak pohoršovat nad tím, jak že se to ten nezdárný spolužák chová…

A ještě z jiného úhlu je možné projektivní identifikaci nazvat „sebenaplňujícím se proroctvím.“ Pokud vnitřně „prorokujeme, tedy jsme přesvědčeni o tom, že se k nám budou druzí lidé chovat nepřátelsky, agresivně a přezíravě, zaujmeme vůči nim odpovídající postoj. Nejspíše budeme obranně odtažití, podezřívaví, nebo preventivně raději zaútočíme. Máme tedy „v hlavě“ negativní dyádu, která nás vede k zaujetí postoje odpovídající tomuto vztahovému vzorci, našemu vnitřnímu přesvědčení o sobě a lidech okolo.

Mechanismus „projektivní identifikacedobře vystihuje následující vtip.

Pan Novák by si rád ve svém novém bytě v přízemí přitloukl hřebíčky na obrázky, ale chybí mu kladivo. Ve čtvrtém patře bydlí pan Hovorka, který je kutil a jistě kladivo má. Pan Novák tedy po schodech vyrazí do čtvrtého patra. Cestou mu ale běží myšlenky: „Není moc pozdě, abych na pana Hovorku zvonil? A co si o mě pomyslí? Nebude se ušklíbat, že nemám ani kladivo?Stoupá patro po patru a obavy se mu v hlavě točí jako tornádo: „Možná, že má po směně a probudím ho. Co když se mi vysměje? Nebo co když na mě bude křičet? Co když na mě bude hrubý a sprostý a nic mi nepůjčí?Pod vlivem takto vyšroubovaných představ pan Novák zazvoní u dveří ve čtvrtém patře. Jakmile pan Hovorka otevře dveře, nenechá se pan Novák urážet, předběhne cokoliv, čím by mohl být zaskočený a zařve na svého souseda: „Tak si to kladivo strč do prdele!
Zde vtip končí. Pokud by to ale byla reálná situace, zřejmě si dovedeme představit, že pokud by pan Hovorka nebyl zrovna zenový mnich, mohl by klidně začít skutečně řvát a nadávat na pana Nováka, co si to dovoluje a ať pan Novák táhne odkud přišel. Tím by se panu Novákovi potvrdily jeho negativní představy. Jeho „projekceby se stala z představy skutečností. Hněv, původně umístěný jen v hlavě pana Nováka, nyní můžeme identifikovat v hlavě pana Hovorky. 

Zmatek na zmatek

Tím se stává identita zmatečná. Kdo je agresor a kdo oběť? Člověk používající obrany štěpení a projektivní identifikace přestává chápat, co patří jemu a co je toho druhého. Problémy ve vztazích nedávají smysl, proto vzniká paranoidní, vztahovačné nastavení: „Lidi jsou proti mně zaujatí, nepřátelští, závistiví!“ Máme dojem, že žijeme ve zlém světě, ve kterém se nemůžeme cítit vítaní a v bezpečí. 

Typické problémy polaritních osobností

Do širokého „hraničního osobnostního pásma“ mezi duševním zdravím a hlubokými narušeními v podobě psychóz spadají jak specifické poruchy osobnosti (viz dále), tak ale i měnlivé, ne tak intenzivní, ale přesto velikou strast přinášející polaritní osobnosti.

Poruchy osobnosti

Pokud jsme v průběhu svého života čelili intenzivnějším psychickým ranám, naše osobnost je specificky raněna. Existují typické poruchy osobnosti, které vychází z popsaného hraničního, tedy na protipólech založeného způsobu fungování. Patří mezi ně především následující poruchy osobnosti:

HistriónskáZávisláHysterickáSadomasochistická
CyklothymníÚzkostnáNarcistickáObsedantně – kompulzivní
HypochondrickáHypomanickáHraničníMaligně narcistická
SchizotypálníSchizoidníParanoidníAntisociální

V psychoterapeutické praxi se ale obvykle ukazuje, že se lidé nevejdou do šuplíku jej jedné poruchy. Akademické a vědecké diagnostické dělení na jednotlivé typy poruch je velmi přínosné pro hlubší pochopení témat člověka zápasícího s konkrétním typem zranění. Ve skutečnosti se ovšem jednotlivá témata, a tedy i typy osobnostních poruch prolínají a kombinují. Mnohdy navíc nejsou zranění tak hluboká, abychom mohli mluvit přímo o poruše osobnosti, přesto si ve svém já neseme rysy a typické potíže jednotlivých poruch.

Z uvedených důvodů se proto na tomto místě nebudeme zabývat jednotlivými osobnostními poruchami, uvedenými v tabulce výše, ale spíše se pozastavíme nad problémy, se kterými se potýkáme, je-li naše osobnost rozdělená do extrémů – polarit. 

Agresivita, sexualita

V případě Simony jsme popsali její odpor k připouštění si agresivity a sexuality. Není se čemu divit. Její otec jí v raném dětství bil a pak spáchal sebevraždu. Kdo z nás by se nebál „přihlásit se“ k takovému „dědictví“? Simona se snaží vehementně zbavit všech agresivních obsahů. Je vegetariánka, přispívá na charitu, zajímá se o lidi vyloučené ze společnosti. Ale tak, jako se nezbavíme plynatosti střev, jenom proto, že nám větry páchnou, stejně tak se nezbavíme ani vnitřní agrese. Je to s ní podobné jako se zmíněnou plynatostí. Když větry na delší dobu potlačíme, bude z toho dříve nebo později doslova průser.

Obavy ze závislosti, zranitelnosti

Mnozí jiní pacienti ale mají přesně opačné problémy.

Pavel dělá box a sportovní střelbu. Žije sám, podniká v internetovém obchodě. S lidmi má časté konflikty, obvykle k nim zaujímá přezíravý nebo provokativní postoj. Stejný postoj má i ke mně, jako svému terapeutovi, na našich psychoterapeutických setkáních. Nepouští mě příliš ke slovu, jako by mě ani nepotřeboval a nezáleželo mu na tom, co bych mu mohl říci. Užívá ironii a mívá pichlavé poznámky ohledně „psychologizování života, „analyzování maličkostí“. Při vstupu do ordinace si většinou povzdychne a zabrblá něco ve stylu, „že už zase(začíná terapeutická hodina). Na jednom setkání mě Pavel upozornil na chybu, kterou jsem udělal na svých webových stránkách. Aktualizaci jsem přitom udělal před pár hodinami. Vyšlo najevo, že Pavel má mé stránky nastaveny jako „domovskou stránkua sleduje každou dílčí změnu, často se na stránky dívá. 

Pavel, jako mnozí jiní lidé, se naopak cítí mnohem bezpečněji a hodnotnější v pozici síly, tvrdosti a nezájmu o jiné lidi. Epizoda s mými webovými stránkami ukázala, že mu na mně velmi záleží, mentálně je často se mnou, ale nepřiznává to mně, ani sám sobě. Návštěvy mých webových stránek si zdůvodňoval jako „zapomenutí si je změnit“ od doby, kdy hledal terapeuta. Kdyby si připustil, že prahne po blízkosti, mohl by být snadno zranitelný mým vlivem. Mohly by se mu zopakovat traumata, která zažil v rodině s otcem alkoholikem a slabou, odtažitou matkou.

Vrtkavá a nereálná sebehodnota

Dalším velikým problémem jsou témata sebehodnoty a sebeúcty. Když nám naše v krajnostech zakleslá osobnost velí vnímat se vždy jen „buď anebo“, máme problém. Pokud nejsme dokonalí, jsme k ničemu. A jelikož dokonalí můžeme být jen za cenu popření dílčích chyb, brzy spadneme do „odpadkových košů pro zmetky“. Život se pohybuje v protipólech, extrémech veliké snahy uspět, následného úspěchu nebo selhání (pro přílišný tlak na výkon nebo nereálně vysokou laťku), následně padáme do zklamání a letargie. Ať totiž uspějeme nebo ne, nikdy to není ono „všechno“, co po sobě chceme. Dosáhneme vždy jen „něčeho“. To ale nestačí. My chceme „všechno“, a protože jsme to nedosáhli, jsme „k ničemu“.

Životní období, kdy se nám nedaří, selháváme nebo zatím nemáme zkušenosti, jak problémy řešit, jsou pro nás mučivá. Pokud nejsme na stupních vítězů, jsme ve vlastních očích póvl.

Soupeření, poměřování se

Protože nám chybí schopnost realisticky určovat vlastní cenu, dovednosti, silné a slabé stránky, určujeme své vlastní já pomocí druhých lidí. Jsem-li lepší než ti druzí, pak mám hmatatelný důkaz, že mám cenu. Nebo obráceně, uvidíme-li druhé jako slabší, horší, než jsme my sami, budeme v poměru k nim velicí a mocní. Toto určování vlastního já pomocí poměřování se s druhými je ale velmi vyčerpávající. Vede nás k neustálému postoji vojáků na stráži, snahy vymezit své já „proti“ druhým, abychom si dokázali kvality svého vlastního já. Můžeme ale také toužit po tom nevyčnívat, být „s druhými za jedno“. Chceme se druhým připodobnit, být stejní, abychom nebyl odsouzení, napadení, „divní“.

Tento jev je přirozený v období dospívání, kdy kopírujeme své hudební a sportovní idoly, youtubery, kamarády ve třídě nebo oddílu. V dospělosti ale vede nedostatečná dovednost najít svůj vlastní „styl“ a identitu k neustálému neklidu, střídání názorů, zájmů a postojů. 

Opuštěnost

Lidé s „polaritní“ osobností mívají intenzivní, často vypjaté vztahy s lidmi. Typický je veliký zájem o vztahy. Ten mívá podobu reálného kontaktu nebo se odehrává ve fantazii, kdy člověk sní o setkání s lidmi a představuje si například předání ceny Oscar, ale i jak s druhými zatočí, nebo jak budou lidé na jeho pohřbu plakat.

Přes intenzivní zájem o lidi ale často přichází epizody pocitů osamění, odloučení od lidí a opuštěnosti. Osamělost bývá prožívána mučivě. Prožitky samoty jsou způsobeny několika souvislostmi.

První je zmíněná strategie „vše nebo nic, kdy neexistují „mezi stavy“. Dílčí zranění je prožíváno jako „totální konec“ náklonnosti.

Dalším důvodem je nedostatek schopnosti snášet rozdíly mezi lidmi, včetně jinakosti myslí. Odlišnost je prožívána jako nepřátelství, tak jako v totalitním politickém režimu razili komunisté: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ A protože není reálné, abychom se stále mentálně shodovali, cítíme se vyčleněni, zklamání, pobouřeni a opuštění.

Zážitky vztahové izolace způsobuje také vnitřní představa, dyáda, že jsme malým, nechtěným, odloženým dítětem, o které odmítavý a nespokojený rodič nemá zájem. V neposlední řadě stojí za emocemi samoty narušení vlastní identity. Tak, jako chvílemi nerozumíme sami sobě, nerozumíme ani lidem okolo nás a našim vztahům. Jako by lidé mluvili jiným jazykem, bavili se a my jim nerozuměli.

Zásadní příčinou pro pocity izolace je ale zmíněná obrana štěpením, kdy v nás existuje „jen Dr. Jekyll nebo Mr. Hyde“. Jsme tedy buď jenom obklopeni společností, nebo jenom zcela opuštění, sami. Neexistuje spojení mezi vědomím, že někde dál existují přátelští lidé, ačkoliv zrovna teď je nevidím nebo nemám hmatatelné důkazy jejich náklonnosti.

Narušené vědomí „stálosti objektů“ jako důvod pro trápení se samotou

Nejdůležitější vysvětlení emocí opuštěnosti bez reálného důvodu ukazuje vývojová psychologie. Z hlediska vývojové psychologie jde o projev nedosaženého stadia „vědomí stálosti objektů“. Co je tím míněno? Maminky dobře znají etapu vývoje svého dítěte, kdy se v prvních měsících života od své ratolesti nesmí ani hnout. Dítě se za matkou batolí i na záchod, nechce zavřít dveře, chce rodiče pořád vidět. Je to tím, že vnitřně nedosáhlo vědomí stálosti objektů. Za objekty se v psychologii považují jak věci, tak hlavně lidé. Jakmile objekt zmizí z očí, jako by přestal existovat, což pochopitelně vyvolává pocit děsící opuštěnosti a samoty. Zatímco zdravé dítě, vyrůstající v optimálním prostředí dosahuje tohoto uvědomění kolem druhého roku života, ukázalo se, že děti s handicapem, např. nevidomé, dosahují vědomí stálosti objektů o několik let později. Je tomu tak proto, že jim schází dostatek „důkazů“, ujištění, že je rodič stále přítomný. Schází zraková kontrola, zůstávají jen důkazy sluchové a hmatové. A teď si představme, že sice vidíme, slyšíme a máme hmat, ale rodič nás opouští. Nechává nás samotné v bytě, nebo jsme prodělali nemocniční pobyt bez jeho přítomnosti. Anebo ještě hůř. Rodič je sice tělesně vedle dítěte přítomný, ale na emoční rovině je „mimo“, nedostupný. Má třeba vlastní psychické problémy, nebo potíže s mezilidskou blízkostí. V takových situacích je takřka nemožné ujistit se o „stálosti a přítomnosti blízké osoby“. Rodič totiž buď reálně, nebo emočně, stabilní skutečně není. Není proto možné vytvořit si v mysli stálý obraz přítomného, bezpečného, milujícího rodiče, a o tento mentální obraz se pak opírat. Zůstáváme pak podobní nevidomým dětem, které se musí ujišťovat hmatem nebo otázkami: „Jsi tady? Nejsem sám, ponechán napospas?“

Plyšák v posteli

Mezifází vývoje mezilidských vztahů bývá vývojové stadium „přechodového objektu“. Tím psychologové míní hračku, obvykle plyšové zvířátko, které má speciální pozici v životě dítěte. Ratolest bez něj neusne, rodina je pro něj schopná vrátit se stovky kilometrů do hotelu, kde jej dítě zapomnělo. Ale pozor! Nemůže to být stejný, nový plyšák. Jde o jedinečnou, nenahraditelnou postavu, tak, jak to bývá v dospělých vztazích – přece naše děti, rodiče, kamarádi a partneři jsou také nenahraditelní. Rozdílem v tomto vztahu s plyšákem oproti vztahům s reálnými lidmi je ovšem to, že plyšák je zcela v majetku dítěte. Když ho dítě potřebuje, plyšák poslouchá, skáče s ním, spí, nebo kouká na pohádku. A když má dítě chuť na jinou zábavu, plyšák trpělivě visí hlavou dolů z hrany postele a čeká, až na něj dítě bude mít zase chuť. Mnozí dospělí, kteří zažili náročné rodinné vztahy, ustrnou v tomto vývojovém stadiu. Trápí je autonomie jiných lidí. Že nejsou plyšáci, kteří jsou kdykoliv k dispozici a stále s nimi. Proto tito lidé mívají stále plyšáka, nebo si oblíbí zvířecí domácí mazlíčky, kteří mají mnohem menší autonomii než lidé a blíží se oddanosti plyšové hračky. 

Idealizace a devalvace

Jak již bylo zmíněno, lidé, ale i povolání, sport, značky produktů, jídlo apod., jsou prožíváni jako buďto ideální nebo bezcenní, otřesní. Krajní polohy se střídají a s přibývající hloubkou poruchy se není možné domluvit na kompromisu, na realističtějším a vyváženém přijímání druhých i sebe sama s vlastními klady a zápory.

Mnozí pacienti se velmi trápí tím, jak „blbého partnera“ si vybrali, v jak ošklivém bytě nebo městě žijí. Přitom hlavním problémem je ona „devalvovaná“, tedy hodnoty zbavená „značka“, známka, kterou přisuzují své obci, svému partnerovi nebo sobě sama. Připadáme si jako „šmejdi“, zatímco jiné země, rodiny, partnery (…) vidíme jako „značkové“ a luxusní. Tento stav ale vždy trvá jen chvíli. Připadá nám například, že bez maturity nejsme nikdo. Ale ti, kteří ji mají, to jsou borci. Pak zkoušku složíme, ale prohlásíme, že „maturita je fraška“. Devalvace se střídá s idealizací jako na houpačce.

Falešné já

Lidé dovedou být ve vztazích necitliví, nespravedliví a krutí. Když opakovaně zažijeme odsouzení a zneuctění toho, jací jsme, vytvoříme si představu, že naše pravé já je bezcenné. Jestliže bývaly v dětství naše opravdové myšlenky a prožitky, náš vnitřní svět, předmětem posměchu, kritiky nebo nezájmu, začneme naše skutečné já skrývat. Vytvoříme si „falešné já“. Aniž bychom si toho byli přímo vědomi a nějak to plánovali, začneme hrát. Hrajeme sebe samotné, takové, jaké si myslíme, že by nás druzí rádi viděli. Chceme tak docílit přijetí, uznání, ochranu před odsouzením. Naučíme se smát, i když cítíme bolest nebo vztek. Jsme tvrdí, ačkoliv bychom si přáli těšit se z něhy. Říkáme věty a nosíme oblečení, které považujeme za „in“. Variant je bezpočet.

Za tuto ochranu ale platíme drahou cenu. Jednak se nikdy nemůžeme uvolnit. Jsme hercem v nekonečné roli, který nemá nikdy přestávku. Jelikož ale není možné, být pořád „na jevišti“ naše „vypadnutí z role“, kdy projevíme např. potlačený hněv nebo touhu, pro nás znamená šok. Obvykle nastane výbuch nashromážděných citů (ať už hněvu, touhy nebo třeba potřeby autonomie). Této exploze se následně zalekneme a začneme rychle budovat ještě pevnější a silnější falešné já. V důsledku můžeme mít epizody silné únavy a beznaděje z nikdy nekončícího střídání budování „přehrad“ a následného prolamování povodňových vln…

Orientace na to, abychom byli takoví, jaké nás chtějí (podle nás!) druzí mít vede k tomu, že se přestaneme zajímat o sebe samotné. A co hůř, začneme popírat, osekávat a zašlapávat naše skutečné vlastnosti (například citlivost). Díky tomu se prohlubuje naše porucha identity. Ztrácíme představu o tom, kdo skutečně jsme, co cítíme a co potřebujeme. Obrazně řečeno: Nevím-li, že mám žízeň, nebo mám představu, že „správný člověk“ nic nepotřebuje, pak se můžu dovést až na pokraj dehydratace, tělesného poškození ledvin a chronickým pocitům zmaru a nenaplnění.

„Připadala jsem si tak divná a bezcenná. Nefungovala mi v autě klimatizace v obrovském horku. Ale kdybych si otevřela okýnko, připadala bych si, že se na mě ostatní budou dívat, že jsem úplná socka, která nemá ani na auto s klimatizací. Bála jsem se odsouzení všech těch frajerů v okolních autech, tak jsem raději trpěla a dusila se ve výhni auta za zavřeným okýnkem.

Destruktivní a sebedestruktivní myšlenky

Kdybychom měli vypínač, kterým bychom svou existenci v těžkých chvílích snadno vypnuli, nezbylo by na světě mnoho lidí. Nechuť žít nebo přímo myšlenky na sebevraždu nemusí přímo souviset s její realizací. Přesto se vždy vyplácí se jim pečlivě věnovat. Jednak jde o bezpečí pacientova života, jednak se v nich skrývají důležité informace o léčeném.

Sebepoškozování i sebevražedné myšlenky mají celou pestrou řadu souvislostí a příčin. Oběma dvěma tématům jsou věnovány dva samostatné články na tomto webu. Na tomto místě jen ve stručnosti zmiňme potřebu ventilovat potlačenou agresi, trestání se za svou trestuhodnost a zástupné vyzískání si uznání a péče od rodiny. V naší fantazii pečuje naše rodině alespoň o naše mrtvé tělo, slzy dopadají na hrob a blízcí lidé konečně doceňují, o koho přišli.  Dalšími motivy jsou potřeba navození očistce za svou špatnost, „zahození se do koše za svou nulovost“ i vyústění představ o beznadějnosti a bezvýchodnosti života, kterému nerozumíme a který nás stále zklamává.

Morálka

Morálka bývá více či méně narušená, podle hloubky poškození. Negativní dyády vedou k boji, ke hlídání si vlastního dobra, odtažení se od světa jako nebezpečného místa. Chybí nám empatie. Je to jako ve válce: Jestliže proti mně stojí zlý (fašistický) protivník, netřeba mít soucit. Vůbec se to nevyplácí. 

Máme také problém udržet dva obrazy, pozitivní a negativní, dobrý a zlý. Proto je těžké připustit si, že ačkoliv se snažíme usilovat o dobro, můžeme někomu ublížit. Všimněme si v této souvislosti přesvědčivosti některých polaritních osobností v politice. Když se hájí, že nic neprovedli, dělají vše dobře, jen jim zlé okolí hází klacky pod nohy, jsou o tom přesvědčeni. Odštěpí všechna svá provinění, selhání a chyby. Nemají díky tomu o sobě žádné pochybnosti, a proto o nich nepochybují ani voliči, kteří volí především „srdcem“, tedy podle sympatií a dojmu, jakým na ně politici působí (což je drtivá většina z nás). Proto přesvědčí i desítky procent voličů a jejich politické preference dlouhé roky neklesají. Jejich popularita odolává i odhaleným skandálům, protože si jako voliči nechceme nechat pokazit obraz hrdiny, který bojuje za lepší budoucnost naší vlasti. Prosáknuvší aféry si pak vnitřně obhájíme: náš hrdina přece jenom čelí útokům nekalých soupeřů. Černobílý obraz zla a dobra, pohádkového hrdiny bojujících ze všech sil je nastaven. A jelikož každý z nás býval dítětem, a v každém z nás kus dětského vidění světa žije, v hloubi duše se nám to líbí.

Paranoia (vztahovačnost)

Jak bylo zmíněno v podkapitole o dyádách, lidé s polaritní osobností prošli negativními zkušenostmi ve vztazích. Prožili zklamání, odmítnutí, odsuzování, zanedbávání a další traumata. Učení je založeno na přenášení minulých zkušeností do přítomnosti. Jestliže jsme zakusili, že od lidí nelze očekávat nic dobrého, jsou to prevíti, nepřátelé a je třeba si na ně dávat pozor, bude se tato zkušenost uplatňovat v podobě více nebo méně intenzivní nedůvěře. Budeme podezřívat, očekávat od druhých nezájem, podvod, nepravost a všemožné další vztahové újmy.

Ale každý jeden z nás potřebuje blízkost, zapojení do vztahů. Jak tedy vyřešit ostrý vnitřní konflikt? Jak se vyrovnat s tím, že si na lidi dáváme pozor, protože od nich čekáme bolest a zároveň s nimi chceme mít vytvořený vztah? Cestou je vytvářet vztahy „přetočené do mínusu“. Z některých z nás se stanou kverulanti, kteří si stále stěžují. Tím máme úzký vztah a zároveň odstup od lidí, kteří jsou předmětem našich stížností. Jiní z nás budou neustále provokovat druhé k odmítnutí. Budou vytvářet boxerské nebo zápasnické vztahy, v nichž vytvoří úzkou vazbu, ale zároveň jde o blízkost „dvou ježků“, z nichž jeden z páru odejde pryč, jsa těžce pobodán bodlinami druhého.

Nejčastější řešení ale spočívá v kompromisních vztazích. Méně narušení lidé sice snesou jistou míru blízkosti – vstoupí do manželství, mají kamarády nebo kolegy – ale neustále si mysl plní fantaziemi nelásky, odmítání, útoku. Díky tomu se jednak neustále připravujeme na možné opuštění a zradu, chceme být připraveni, ve střehu. Zároveň si díky těmto negativním fantaziím udržujeme ochranný odstup. Nestáváme se úplně emočně závislými a oddanými. Necháváme mezi sebou a druhým (manželkou, synem, kolegou, terapeutem…) ochranný „vodní příkop“, naplněný „krokodýlími“ vizemi zranění, podvodu nebo opuštění. 

*************

Sociální sítě, cookies a polaritní osobnost

Závěrem zmíním ještě celospolečenské vlivy, které brání osobnostní integraci a přispívají tak k výskytu polaritních osobnostních rysů. Dokument Netflixu „The Social Dilemma“ upozorňuje, že sociální sítě a chytrá média podporují a prohlubují rozpolcenost společnosti. Vedou k extrémistickým jevům. Internetové vyhledávače a sociální sítě totiž usilují o připoutání potenciálního „konzumenta“ reklamy, tedy nás všech, na co nejdelší dobu k obrazovce. Proto monitorují a zaznamenávají, co nás zajímá, který obrázek si prohlédneme déle než jiný, jaký článek rozklikneme. Následně nám internetový portál, Facebook nebo jiná síť, nabídne články podobného typu, které ladí s naším přesvědčením a zájmy. Složité algoritmy si vytváří model naší osobnosti a podle toho nás následně „krmí“ informační potravou, která nám, podle našeho dosavadního chování na internetu, bude nejvíce „chutnat“.

Mediální masáž: Olej do ohně extrémních pohledů

Médi nás „krmí“ názory, které chceme slyšet. Proto je velmi obtížné dospívat k vyváženosti pohledů na svět a následné toleranci. Nemíchají se v nás diskuzní argumenty a různé alternativy. Naše názory se stále potvrzují dalšími a dalšími články a videy, které podtrhují a souhlasí s našimi dosavadními představami. Myslíme si, že církev je zneužívající mafiánská společnost? Dostaneme o tom porci zpráv. Dozvíme se, že farář zneužil svého farníka, a jiný pronesl něco velmi nelaskavého a radikálního. Myslíme si, že církev je svatá a bez poskvrny? Dostaneme o tom „své“ důkazy, zprávy z pomoci v Africe, charity a opravy kostela. Na své si přijdou vyznavači  jakékoliv politické strany - nebo světonázoru - proruští i proameričtí, fandové Bidena i Trumpa, Babiše i Bartoše, zastánci i odpůrci závažnosti globálního oteplování. Každý z nás si potvrdí svůj radikální názor.

Základním faktorem vzniku polaritních, tedy rozpojených osobností, bude vždy rodina. Ale vyplatí se tlak médií nepodceňovat a hledat způsoby, jak jím nenechat deformovat sebe samotné ani naše blízké. Média formují velmi silně zejména teenagery. Jsou velmi vnímaví, lační vytvořit si jasný obraz o světě a pro svůj věk nemohou mít dostatek zkušeností s tím, že každý líc má i svůj rub, každému hrdinovi někdy páchnou nohy…

Léčba

Léčba osobnosti zakotvené v polaritách má oproti běžné psychoterapii svá specifika. Hlavním problémem jsou totiž výše popsané obranné mechanismy štěpení a projektivní identifikace spolu s dalšími obranami, například popíráním prožitků (v psychologii se označuje jako primitivní popření). Masivní psychické obrany působí narušení uvědomování sebe sama, což dále vede ke slabému uvědomování vlastní identity, tedy toho, kým jsme - co nás uspokojuje, co nás trápí, čemu bychom se rádi v životě věnovali a čeho se snažili zbavit. Jako bychom si nebyli vědomi některých částí našeho obličeje a nebyli se proto schopni identifikovat.

Fáze psychoterapie

Léčba v psychoterapii proto probíhá v několika vzájemně se prolínajících fázích. Tou první je pojmenovávání aktuálních emocí. Pojem umožňuje „pojmout“ emočně zabarvené události. Pojem je jako hrníček, do kterého můžeme pojmout, nabrat „rozlité“ city. V terapii se často stává, že si lidé nejsou vůbec vědomi, že se zlobí, cítí odpor nebo zvědavost, závidí, žárlí, jsou vzrušení, bojí se nebo pohrdají. A i když se dovedou vyznat ve svých citech vůči lidem mimo ordinaci, ve vztahu s terapeutem, tedy tady a teď, jsou zablokovaní. V situaci společného setkání, je mnoho lidí, přicházejících se léčit, v určitém vztahovém šoku. Je potřeba někdy týdnů, ale jindy i let, než si pacient osvojí schopnost být v kontaktu se svými skutečnými aktuálními emocemi ve vztahu k terapeutovi. To je zásadní, protože náš život vždy utváříme jen v přítomném okamžiku.

Teprve po tom, co je v rámci psychoterapeutické léčby vytvořena schopnost pojmenovávat emoce může nastat fáze pojmenování „dyád“ – vztahových vzorců v naší mysli. Jak bylo řečeno, jsou to vnitřní neuvědomovaná a zafixovaná přesvědčení o tom, kdo jsem já a kdo je ten druhý (např. výjimečná a krásná princezna – obyčejný zahradník Miroslav, nehoden ani zavázat střevíc). 

Když se podaří po čase přesně pojmenovat dyády, které se pacientovi opakují v životě, zjistíme, že se jedná v zásadě o variaci na jedno téma. Z mnoha různých vztahových vzorců se jich nakonec vykrystalizuje několik málo, nebo dokonce jenom jedna dyáda. Ta se pak opakuje ve všech různých rolích a vztazích (v partnerství, pracovním kolektivu, sourozeneckých a kamarádských vztazích, vztahu k práci atd.)

Dění mezi terapeutem a pacientem

Dalším, velmi důležitým, úkolem terapeuta je všímat si událostí přímo v hodině, kdy se tato dyáda aktivuje, tedy kdy se opakují témata, které pacienta trápí, také ve vztahu pacient - terapeut. Pacient má například strach z terapeutových reakcí: bojí se, že jím bude terapeut pohrdat, nebo že nemá schopnost skutečně porozumět jeho potížím.

V takových představách člověka v léčbě se odráží jeho dosavadní zkušenosti s významnými postavami, nejčastěji rodiči. Jestliže byl například otec málo empatický nebo příliš zaměstnaný a neměl dostatek prostoru nebo pochopení pro to, co pacient cítí, pak je pochopitelné, že podvědomě očekává pacient od terapeuta totéž, přestože si na rozumové rovině přišel do terapie pro pochopení. Díky tomu se může ukázat, že pacient vstupuje do vztahů (partnerských, přátelských, kolegiálních…) sice s racionální nadějí, že bude pochopen, ale vnitřně tomu nevědomky nevěří a zaujímá ochrannou pozici odstupu nebo je dopředu zklamán… Největší efekt na změnu prožívání pacienta má právě zaměření se na aktuální události v ordinaci.

Temná, odvrácená strana našeho já

Následný krok spočívá v hledání opaku našich obvyklých postojů: Jestliže naše dyadická vztahová zkušenost říká, že se cítíme jako méněcenní sluhové vůči nadřazeným otrokářům, budeme mít sklon nevědomky vystupovat i v převráceném, opačném vztahovém uspořádání. Mnohdy budeme zotročovat a pohrdat sami sebou. Zcela nevědomky ale budeme nezřídka také shlížet s nevolí a otrokářskými požadavky i na lidi kolem nás. Pro další pokrok v terapii je nezbytné, abychom si začali uvědomovat i tuto naši odvrácenou podobu. Díky tomu si začneme uvědomovat, že nejsme jenom oběti. Umožní nám to cítit se bezpečněji. Zjistíme totiž, že máme i sílu. Umožní nám to také odpouštět těm, kdo se na nás proviňují, necítíme se tak poškození a ublížení – vždyť i my děláme druhým to, co dělají oni nám.

Postupně, setkání za setkáním (v minimální frekvenci jednou týdně) dochází k rozšíření a prohloubení poznatků o nás samotných. Začneme více chápat své líce a ruby, „mince našeho já“ se začne otáčet a s přibývajícími měsíci si začneme přisvojovat doposud odmítané vlastnosti.

Nutnost konfrontace

Terapeut má zejména v úvodu léčby nelehký a nepříjemný úkol. Musí pacienta konfrontovat s tím, co o sobě odmítá vidět. Nejlepší efekt má citlivé, ale nekompromisní a opakované komentování reálného chování pacienta. Dříve nebo později se totiž například ukáže, že nikdo z nás není jen mírný a vystrašený, ale i rozzlobený a razantní. Není jen soběstačný a lhostejný, ale i vztažný a závislý na blízkosti. Vzpomeňme si na citovaný střípek z terapeutické spolupráce s Pavlem.

Při léčení je nutná spolupráce pacienta a terapeuta. Terapeut nabývá v očích svého pacienta vždy podoby všech předchozích zanedbávajících a traumatizujících postav, které pacientovi ublížily. Pro pacienta je proto zprvu (několik měsíců nebo i let) náročné najít důvěru, nahlédnout na své „dyády“ vůči němu, pochopit, že terapeuta vidí JAKO BY BYL útočník, ale že doopravdy je to jeho spojenec v léčbě.

Léčba bez psychoterapie?

Je otázkou, zda je výše popsaný léčebný proces možné zažít bez psychoterapie. Bude jistě záležet případ od případu. Pokud bychom si měli vystačit bez pomoci psychoterapeuta, bude potřebné využít stejných principů léčby.

  1. Naučit se podrobně pojmenovávat své emoce. Mnoho lidí používá chudý, dvoupólový popis: „Cítím se dobře, cítím se blbě.“  Ten emoce doopravdy pojmout neumí.
  2. Bez zpětných vazeb si nevystačíme. Pokud nám je nedává terapeut, budeme se muset velmi upřímně zamyslet nad tím, co se nám „vrací“ od druhých lidí jako ozvěna. Jak s námi lidé mluví, co nám říkají, jaké „ovoce“ sklízíme? Podle pořekadla „Na každém šprochu pravdy trochu“ budeme muset pochopit svůj podíl na tom, jak vypadají naše vztahy.
  3. Vystihnout co nejpřesněji vztahové dyády, podle kterých se nevědomky chováme, a které určují naše emoce. (Viz samostatný článek o dyádách na našem webu).
  4. Uvědomovat si vlastní rozpory. Všímat si svých kladů i záporů. Křehkosti i destruktivity, lásky i nenávisti, ochoty i lhostejnosti, závislosti na vztazích i potřeby autonomie…
  5. Zkoušet si jako chirurg šijící ránu opakovanými stehy sešít svou rozdělenou identitu. Chvíle ponížení při neúspěchu spojovat s vlastním nadáním i úspěchy. A fanfarónský dojem, že nad nás není, naopak sloučit se chvílemi, kdy selháváme a nevíme si rady.
  6. Cílem je „containovat“, tedy obsáhnout, pojmout dohromady všechny různé emoce, myšlenky, fantazie. Vzpomeňme na rodičovskou funkci „kontejneru“. Být „kontejner“ na směsný odpad, nikoliv ten separovaný, do něhož „fuj věci nepatří“. Pro plnohodnotný život je nezbytné unést svá selhání a radovat se z úspěchů. Snášet frustraci a opuštění od blízkých a dovolit si měkká a hřejivá sblížení s partnerem.  
  7. Pečlivě vnímat, prožívat a zkoumat realitu. Skutečně mnou můj manžel opovrhuje? Opravdu jsem malé a neschopné dítě, které se musí třást strachy před nepřáteli ve škole nebo práci? Někdy se ptám pacientů: „Jaký se ve Vaší duši v tuto chvíli píše letopočet? Je to aktuální rok? Nebo je to rok, kdy vám bylo (např.) osm let?“

Cílem psychoterapie, a tedy i životního zrání, je plně prožívat, chápat a spojovat si různé, mnohdy i protikladné podoby našeho já. Být si vědomi svých kladů, snažit se o nápravu svých chyb a naučit se odpouštět si, že se nám bohužel nikdy úplně nepodaří se chyb zbavit. A skrze pochopení sebe sama dospět i k pochopení a odpuštění druhým.

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku!“

Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Matouš, 7, 13

Evangelista Matouš mluví o následných krocích: Po vytažení trámu z vlastního oka prohlédneme. A pak pomůžeme i blízkým…

To je přece nadějné!

Líbil se Vám článek? Přišel Vám v něčem cenný a chcete i Vy ocenit autora?

Dobrá práce, zasloužíte si kafe!
QR platba 50 Kč ("Kafe")
"Tak tohle byl výživný článek. Platím Vám oběd!"
QR platba 155 Kč ("Oběd")
Dávej, ber: "Text mi hodně dal, dám i já!"
QR platba 500 Kč ("Dar")

Připadají Vám texty uTerapeuta.cz přínosné?

Máte na srdci lidi hledající psychoterapeutickou pomoc?

Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu,

můžete se stát osobním / firemním sponzorem webu.

Rád Vám vystavím darovací smlouvu pro účely daňového odpočtu.

Napište prosím na adresu michael.vaclavik-zavináč -seznam.cz

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: