Polaritní osobnosti aneb Hraniční uspořádání osobnosti jako důvod obrovského množství potíží

Tento text považuji za jeden z nejdůležitějších na webu uTerapeuta.cz. Jsem si jist, že v podstatě každý čtenář se v něm dozví něco o zdroji svých vlastních trablí, nebo pochopí složitou psychologii svých blízkých. Článek si vyžádala početná skupina lidí trápících se potížemi, které jim silně komplikují život, ale nenachází pro ně ucelený výklad a vysvětlení vzniku a možnosti léčby. Trpí jak uvnitř, ve svém nitru, tak i ve svých vztazích. Najdou se vždy jen v dílčích diagnózách: tu v depresi, tu v úzkosti, trochu v závislostech, bojí se, že trochu blázní, nebo jsou hysteričtí… Každá z diagnostických kategorií ale vystihuje vždy jen malou část toho, co se v duši děje. Pro svou komplexnost a náročnost stojíte na začátku velmi obsáhlého článku. 

Když schází diagnóza

Na následujících řádcích Vám představím typ osobnostního nastavení, které je možné nazvat „polaritními osobnostmi“. Článkem se snažím zaplnit „bílé místo“ na mapě duševních strastí. Existuje totiž veliká skupina trpících lidí, kteří mají měnlivé potíže, sice mnohdy nedosahující nutnosti psychiatrické léčby, ale přitom od ní nejsou daleko a značně strádají. Ve svém vztahovém, pracovním i emočním životě zakouší řadu bolestí.

V odborných kruzích se těmto osobnostem říká „hraničně organizované osobnosti“. V mnohém se totiž blíží hraniční poruše osobnosti, ale vnější projevy většinou nesplňují svou hloubkou a/nebo rozsahem její kritéria. Např. tito lidé nemusí páchat sebevraždu, ale mohou na ni opakovaně myslet nebo přemýšlet, zda by to nebylo východisko. Nemusí mít impulzivní mezilidské vztahy, ale vnitřně bývají citliví na zranění a odmítnutí ze strany lidí okolo… Téma je to tak specifické, a zároveň relativně nové, že ani ne všichni lékaři a psychoterapeuti s tímto diagnostickým konceptem pracují. Přesto se pokusím postihnout jak šířku, tak především hloubku potíží, prameny a zdroje tohoto trápení, a to co nejschůdnější cestou. Než se tak ale stane, budu od Vás potřebovat několik minut trpělivosti, abychom se dostali k jádru problematiky. Připraveni?

Znaky polaritní osobnosti (hraničně organizované osobnosti)

Popišme si typické projevy, které svědčí o tom, že naše osobnost funguje na hraniční úrovni uspořádání:

• Černobílé pohledy na sebe a na svět podle vzorce „buď anebo“: „Buď jsi přítel nebo nepřítel.“ „Buď jsem borec, nebo jsem blbec.“ „Pokud nejsem dokonalá, nestojím za nic.“ „Partner mě nechápe. Nehodíme se k sobě, rozejdeme se.“ atp.
• Vztahy probíhají ve zvratech. Úvodní nadšení, se ostře změní v situaci zklamání a zranění. Původně báječné, ideální „best friends forever“ (kamarády navěky věků), vzápětí úplně odepíšeme. V mírnější podobě se projevuje v urážlivosti, stahování se do sebe, podrážděné komunikaci s partnerem nebo přáteli, se kterými jsme „na dobro“ skončili.
• Negativní představy o sobě a o druhých lidech. Častá je podezřívavost, mučivé vztahovačné dojmy, že námi druzí opovrhují, neváží si nás dost, odmítají nás. Můžeme mít chronický vztek na lidi okolo, protože si připadáme pod náporem jejich stálých výpadů.„Ten učitel si na mě zasedl!“ …Stejně negativní představu můžeme mít o sobě samotných, jako o outsiderech, vnitřně „doopravdy“ mizerných lidech. Stydíme se za sebe a bojíme se, že když lidé prokouknou naše nitro, odvrátí se.
• Rozporuplný postoj k blízkosti ve vztazích. Na jedné straně touha splývat s partnery a přáteli, velký zájem o mezilidské vztahy a společnost, na straně druhé odmítání závislosti. Vztahy mají často konfliktní podobu. Takový postoj má někdy podobu života „single“, jindy partnerství „bez papíru“, odmítání manželství, a ještě jindy jde o kompromisní vztahy – ani úplně spolu, ani bez sebe. Může docházet k nevěrám. Ať už reálným, nebo fantazijním či pornografickým.
• Neúplný a rozporuplný sebeobraz. Vůbec nám nedává smysl, proč se na nás někdo rozhněval, proč někoho provokujeme. Lidé kolem mohou působit jako zaujatí, útoční (na první pohled) bez důvodu. Ženy se někdy diví, proč v nich muži vidí erotické objekty, proč jsou svádiví.
• Nepevně vymezená identita. Máme tendenci být s různými lidmi různí. Přizpůsobujeme se názorům, jazyku, zájmům nebo např. stylu oblékání lidí v našem okolí. Necháváme se tvarovat lidmi okolo jako plastelína. 
• Sklon vidět se a prezentovat se v jednostranném, krajně rozděleném, polarizovaném světle: „To je strašně hodná ženská.“ „Nesnáším násilí.“ „Tenhle suverén o sobě nemá ani trochu pochybnosti.“ „To je veselý pohodář,“ „Pouštím to jedním uchem tam a druhým ven…“ nebo „Ta je ale výkonná, ta zvládne všechno!“ Vzpomeňme na životní příběh herce Miloše Kopeckého, který jezdíval z natáčení komedie do léčebny na „elektrošoky“ pro depresivní potíže.
• Časté zvraty nálad – Nitro duše i naše vztahy jsou podobné aprílovému počasí. Emoce bývají nevyvážené, houpou se od nadřazené suverenity nad ostatními k hlubokým pocitům méněcennosti, pochybnostem o sobě sama. Depresivní skleslost se střídá s manickým optimismem nebo bezstarostností. Proto bývá někdy tento stupeň osobnostního vývoje mylně zaměňován za bipolární afektivní poruchu (maniodepresivní psychózu).
• Výkyvy v utrácení, váze a oblékání. Péče o sebe kolísá, střídají se etapy dobrého, zanedbávajícího a destruktivního zacházení se sebou samým, a to jak v zacházení s penězi, tak i s jídlem a oblékáním.
• Vyhledávání extrémních zážitků. Hlasitá, dramatická, často disharmonická hudba. Extrémní adrenalinové sporty bez dostatečného tréninku a zajištění. Potřeba dostat se na hranu bezpečí, „všednosti“, v jídle, cestování, oblékání… Patří sem i výkonové počítání svých kroků, naběhaných kilometrů, vyhraných levelů počítačových her atp.
• Psychosomatické poruchy v nejrůznějších tělesných traktech. Tělo na sebe nabírá významy, se kterými se (nevědomky) vyhýbáme utkat ve vědomí naší duše.
• Tendence idealizovat si a (potom) naopak shazovat, devalvovat. Sklon hledat „ideální“ řešení: Dokonalý spotřebič na internetu, nejlepší v recenzích, splňující všechny podmínky. Chceme auto, které je výkonné, spolehlivé, krásné, skoro nové a do padesáti tisíc korun… Ideální kamarády, partnera…  Rozhodování je proto velmi zdlouhavé a těžké. Nebo naopak bezhlavé, pokud máme dojem, že jsme ihned kápli na to „pravé“ řešení. Brzy se ale ukáže, že partner (auto, práce, kolega…) má i své chyby. Cítíme obrovské zklamání, vztek, zradu, původně blízká osoba u nás ztrácí na ceně.
• Problémy nastavit si hranice. Obtíže nesouhlasit, říkat „ne“, odmítat, nežít život za druhé, ale svůj. Je těžké rozlišit, „co je čí zahrada“, co je čí starost. 
• Schází tolerance jinakosti. Odmítáme vidět, případně ve vlídnosti snášet, odlišné postoje, názorovou různost. Jako by existoval jen jeden „správný názor“.
• Pro stromy nevidíme les. Časté jsou spory o detaily, výčitky týkající se vnějších, povrchních banalit – např. o to, kdo měl umýt nádobí a kdo se toho druhého nezastal ve společnosti. Podstata problému ale uniká, debaty se neproduktivně točí kolem podružných vnějších drobností. Podstata sporu je neodhalena a hádky nebo spory se točí stále a stále dokola. Připomínají nekonečný ping-pong.
• Chvíle přechodného šílenství. Přichází okamžiky, často v situaci hádek nebo psychické zátěže, kdy „hraničně organizovaný“ („polaritní“) člověk opustí realistické vidění a chová se bláznivě. Vnímá události úplně zkresleně, je „mimo“, není s ním kloudná řeč. Chytne nás „amok“, zuříme nebo se děsíme, nehledě na logický úsudek a racionální souvislosti.
• Mírnější příznaky typické pro hraniční poruchu osobnosti, ale obvykle ne tak silně vyjádřené: Sebevražedné úvahy, sebepoškozování - například přílišnou prací, sportem, hladem nebo naopak přejídáním. Epizody alkoholových nebo drogových „úletů“. Sexualita obvykle vychýlená na jednu stranu: buďto „rozjetá“, velmi mocná, nebo zablokovaná, odmítaná.

Podstata polaritní osobnosti

Souhrnně můžeme říct, že hraničně organizovaná (=polaritní) osobnost se projevuje, v závislosti na hloubce narušení, více či méně rychlými a intenzivními zlomy nálad, vztahů a sebevědomí. Nebo ještě jinak řečeno, základním znakem je nestabilita: (1.) sebeobrazu, (2.) emocí a (3.) mezilidských vztahů.

Život na „horské dráze“ hraničních stavů je chvíli báječným vzletem ke hvězdám, chvíli život ohrožujícím volným pádem. V důsledku je utrpením jak pro jedince samotného, tak pro jeho okolí – partnera, děti, rodiče, kolegy…

Ovšem pozor! Někdy se člověk s vnitřní nestabilitou projevuje přesně naopak. Svou rigidní zkostnatělostí, lpěním na pravidlech, struktuře, rituálech a neměnných, nepružných postupech a vlastních „pravdách“ se brání proti chaosu v duši. Ten by se na něj mohl „vysypat“, kdyby polevil v ostražitosti a zaběhaných postupech, připustil změny.

Zdají se Vám popsané příznaky jako hutné, spletité a těžko pochopitelné? Tak to už začínáte být v obraze širokého tématu hraničně organizovaných neboli polaritních osobností. Právě proto leží tato problematika „ve stínu“. Proto je těžké srozumitelně pochopit její souvislosti. Přesto se o to na následujících stranách pokusíme. Pokud ještě čtete tyto řádky, klobouk dolů, máte v sobě kus stability a trpělivosti. Za dvě strany by už mělo být lépe. Budeme postupně zaostřovat z popsané šířky tématu na konkrétní jednotlivé rysy a půjdeme postupně více do hloubky.

Když chybí diagnóza

Článkem se snažím zaplnit „informační díru“ v oblasti psychoterapie. O co jde? Termín „hraniční“ se totiž používá v psychodynamické (psychoanalytické) oblasti ve dvou významech, které spolu sice souvisí, ale zdaleka nejsou stejné. Na jedné straně odborníci v oblasti duševního zdraví používají termín „hraniční“ pro označení člověka s „hraniční poruchou osobnosti“. Ta má své specifické rysy a věnujeme se jí v samostatném článku. Hraniční porucha osobnosti je ovšem podmnožinou širšího tématu. Je vyhrocenou podobou „hraniční organizace osobnosti“. Jak ukáže obrázek (nákres) na následující stránce, můžeme si představit, že hraniční uspořádání (= nastavení, organizace) představuje několik ...