O odpuštění: Jak probíhá a co nám v něm brání?

Předplatné Předplatné
minut čtení 35 minut
Náročnost Náročnost: Lehká až střední

Vnímáte ve vztahu s rodinou, přáteli, spolužáky nebo kolegy křivdy, které Vás pálí? Vrací se Vám v myšlenkách minulá zranění a brání uzdravit Váš vztah? Cítíte se v životě poníženi podvedeni, poškozeni? Možná tu situaci znáte: Říkáte si vnitřně, že by bylo dobré odpustit, jít už dál, ale i když se upřímně snažíte, příliš to nejde. Snažíme se sami sebe obměkčit, pochopit člověka, který se proti nám provinil, ale něco uvnitř se vzpírá. Nebo se nám na pár chvil podaří zakusit odpuštění, které ovšem rychle vyprchá. Jindy se jako bumerang vrátí zpátky hněv. Nezhojená „tržná rána“ na duši se znovu rozevře a nás naplní podvědomá potřeba odplaty a neodpuštění. 

Problémy, se kterými lidé do psychoterapie přicházejí, je možné vidět z mnoha různých úhlů. Můžeme popisovat celkovou osobnost člověka, jeho vnitřní očekávání toho, co ho potká ve vztazích, jestli je schopen se v nich k druhému připoutat a tak dále. Jedním z důležitých pohledů je i téma odpuštění. Zažil jsem ve své praxi řadu smutných příběhů, kdy se manželé odcizili, členové rodiny se přestali vídat a kamarádi rozešli „jenom“ pro neochotu plně poprosit o odpuštění nebo odpustit. Nikdo z nesvářených stran se nakonec necítil jako vítěz. Naopak. Viděl jsem kanout hořké slzy nad roky ztracenými ve vzájemném odstupu. Rádi by vrátili čas, kdyby to bylo možné… 

Na následujících stranách nenajdete vyčerpávající odborný článek popisující téma odpuštění od A do Z. K tomu je možné zakoupit řadu poctivě sepsaných monografií. Na tomto místě Vám nabídnu praktickou zkušenost. Popíšu osm faktorů, na nichž často ztroskotává u řady lidí jejich schopnost odpuštění dát nebo přijmout. Divil bych se, kdybychom se v některých z nich alespoň částečně nenašli. Dávají naději, že nebudeme patřit za deset let k těm, kteří by rádi vrátili čas…  

První překážka: Nasměrování odpuštění: je třeba obrat o 180 stupňů

Když chceme někomu odpustit křivdu, které se na nás dopustil, snažíme se obvykle přemýšlet o jeho motivech. 

Petra zakusila v dětství od své matky řadu bolavých zranění. Děsila ji jako maličkou tím, že ji vyhodila za dveře bytu a nechtěla jí otevřít. Petra je velice inteligentní a vzdělaná žena. Věděla o psychické, osobnostní poruše své matky, přesto kdykoliv si na ni vzpomněla, případně když v chování známých nebo mne, jejího terapeuta, vycítila náznak odstupu, chladu nebo nadřazenosti, rozčílila se a začala nadávat. 

Jaký měla matka důvod takhle jí ublížit? To se nemohla ovládnout? Nebo si to Petra zavinila sama svým zlobením? Nebo to byla nešťastná doba komunismu? A je něco z toho vůbec důvod pro „amnestii“? Měla by odpustit matce její zraňující poznámky jenom proto, že měla sama těžké dětství? Podobné otázky můžeme mít i my. Mám prominout kolegyni nebo spolužačce ošklivou pomluvu jenom proto, že chápu, že se cítila nejistá v kolektivu a chtěla „s vlky výti, aby s nimi mohla býti“? Asi bychom mohli doplnit své další osobní příklady. Problém ovšem spočívá, dle mých zkušeností, úplně jinde. Když se totiž zabýváme rozborem dané křivdy nebo osobnosti viníka, musíme se nutit do toho, abychom ho viděli v lepším a tolerantnějším světle. Jsou to totiž pouhé spekulace. 

Když se ale naproti tomu podíváme opačným směrem, odpuštění jde samo od sebe, podle zákonů gravitace, dalo by se říct. Situace se zcela změní, když …

Celý text dostupný pro předplatitele za částku menší než 2,70 Kč za den

Cena: 980 Kč / rok

(82 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: