O odpuštění: Jak probíhá a co nám v něm brání?

Předplatné Předplatné
minut čtení 35 minut
Náročnost Náročnost: Lehká až střední

Vnímáte ve vztahu s rodinou, přáteli, spolužáky nebo kolegy křivdy, které Vás pálí? Vrací se Vám v myšlenkách minulá zranění a brání uzdravit Váš vztah? Cítíte se v životě poníženi podvedeni, poškozeni? Možná tu situaci znáte: Říkáte si vnitřně, že by bylo dobré odpustit, jít už dál, ale i když se upřímně snažíte, příliš to nejde. Snažíme se sami sebe obměkčit, pochopit člověka, který se proti nám provinil, ale něco uvnitř se vzpírá. Nebo se nám na pár chvil podaří zakusit odpuštění, které ovšem rychle vyprchá. Jindy se jako bumerang vrátí zpátky hněv. Nezhojená „tržná rána“ na duši se znovu rozevře a nás naplní podvědomá potřeba odplaty a neodpuštění. 

Problémy, se kterými lidé do psychoterapie přicházejí, je možné vidět z mnoha různých úhlů. Můžeme popisovat celkovou osobnost člověka, jeho vnitřní očekávání toho, co ho potká ve vztazích, jestli je schopen se v nich k druhému připoutat a tak dále. Jedním z důležitých pohledů je i téma odpuštění. Zažil jsem ve své praxi řadu smutných příběhů, kdy se manželé odcizili, členové rodiny se přestali vídat a kamarádi rozešli „jenom“ pro neochotu plně poprosit o odpuštění nebo odpustit. Nikdo z nesvářených stran se nakonec necítil jako vítěz. Naopak. Viděl jsem kanout hořké slzy nad roky ztracenými ve vzájemném odstupu. Rádi by vrátili čas, kdyby to bylo možné… 

Na následujících stranách nenajdete vyčerpávající odborný článek popisující téma odpuštění od A do Z. K tomu je možné zakoupit řadu poctivě sepsaných monografií. Na tomto místě Vám nabídnu praktickou zkušenost. Popíšu osm faktorů, na nichž často ztroskotává u řady lidí jejich schopnost odpuštění dát nebo přijmout. Divil bych se, kdybychom se v některých z nich alespoň částečně nenašli. Dávají naději, že nebudeme patřit za deset let k těm, kteří by rádi vrátili čas…  

První překážka: Nasměrování odpuštění: je třeba obrat o 180 stupňů

Když chceme někomu odpustit křivdu, které se na nás dopustil, snažíme se obvykle přemýšlet o jeho motivech. 

Petra zakusila v dětství od své matky řadu bolavých zranění. Děsila ji jako maličkou tím, že ji vyhodila za dveře bytu a nechtěla jí otevřít. Petra je velice inteligentní a vzdělaná žena. Věděla o psychické, osobnostní poruše své matky, přesto kdykoliv si na ni vzpomněla, případně když v chování známých nebo mne, jejího terapeuta, vycítila náznak odstupu, chladu nebo nadřazenosti, rozčílila se a začala nadávat. 

Jaký měla matka důvod takhle jí ublížit? To se nemohla ovládnout? Nebo si to Petra zavinila sama svým zlobením? Nebo to byla nešťastná doba komunismu? A je něco z toho vůbec důvod pro „amnestii“? Měla by odpustit matce její zraňující poznámky jenom proto, že měla sama těžké dětství? Podobné otázky můžeme mít i my. Mám prominout kolegyni nebo spolužačce ošklivou pomluvu jenom proto, že chápu, že se cítila nejistá v kolektivu a chtěla „s vlky výti, aby s nimi mohla býti“? Asi bychom mohli doplnit své další osobní příklady. Problém ovšem spočívá, dle mých zkušeností, úplně jinde. Když se totiž zabýváme rozborem dané křivdy nebo osobnosti viníka, musíme se nutit do toho, abychom ho viděli v lepším a tolerantnějším světle. Jsou to totiž pouhé spekulace. 

Když se ale naproti tomu podíváme opačným směrem, odpuštění jde samo od sebe, podle zákonů gravitace, dalo by se říct. Situace se zcela změní, když …

se podíváme do sebe samotných, na naše vlastní chyby a prohřešky. Naše vlastní viny jsou něco naprosto reálného. Na co všechno nejsme ve svých vzpomínkách hrdí, co je naše utajená „síň hanby“? Kdy jsme byli nespravedliví, pasivní, impulzivní, nepřející, agresivní? Kdy jsme zalhali, nebyli otevření, předstírali? 

Buďme odvážní. Neutečme rychle k dalším řádkům a zkusme si vybavit (alespoň) jedno nebo dvě naše vlastní největší provinění na druhých lidech. 

Dali jste si ten čas? 

Nebo uháníte dál, od představy, že i Vy jste viníkem? Pokud se Vám povedlo vybavit si vlastní provinění, pak si můžete říct: Jak se cítili asi ti, kterým jsme ublížili? A jaké je to pro nás, uvědomit si, že jsme v něčem vlastně velmi podobní našemu provinilci? Pokud se vyhneme laciným obranám racionální obhajoby: „ale on… zatímco já…“, skutečně si připustíme hloubku a dopad vlastních provinění. Prožijeme tíži vlastního svědomí, které podkopne a shodí naše dosud vyšší postavení dané morální křivdy nad našim hříšníkem. Zcela automaticky dosedneme vlivem zemské tíže – nebo vlivem tíže našeho svědomí – k němu „na zem“. Už jej nemusíme „pozvedat k sobě nahoru“, mezi hodnotné lidi, ale zcela realisticky jsme si blízko, na stejném „levelu“. Na tomto místě můžeme namítnout, že takový pohled je depresivní. To záleží na úhlu pohledu, jak tuto depresi budeme chápat. Deprese má totiž v klinické psychologii dvojí význam. Jedním je ničivá, agresivní deprese, která podbízí představu, že jsme k ničemu, zasloužíme ztrestat, že v tomhle šmejdském světě není naděje na kvalitní život. Druhá deprese je ovšem spíše zdrojem léčivého postoje. Říká něco jako: „Nikdo z nás není úplný machr a ani úplná bestie. Jsme si podobní, není se před kým tolik stydět a není se ani před kým tolik naparovat. Jsme si kvit…“ 

V modlitbě zvané „Otče náš…“ se v jednom verši křesťané modlí k Bohu s prosbou „odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Zde je skrytý psychologický recept na odpuštění, ať už jsme věřící nebo nejsme. Jestliže mají být odpuštěny moje selhání mně (u věřícího Bohem u nevěřícího sebou samým), je nezbytné, abych odpustil i já druhým. Velice často se stává, že nejméně jsou schopni odpouštět druhým jejich chyby ti, kteří neodpouští ani sami sobě. 

Druhá chyba: Nevyčíslení dluhu 

„Promiňte mi prosím to vyrušení,“ omlouval jsem se Ondřejovi, když jsem přebíral v hodině psychoterapie neplánovanou poštu. „To mi vůbec nevadí,“ opáčil na to, ale podle výrazu tváře, tónu hlasu i zastavení toku hovoru bylo zřejmé, že ho můj odchod ke dveřím vyvedl z míry, lehce se jej dotkl. 

Popsaný Ondřejův postoj k jeho drobné dotčenosti v hodině je maličkým vzorkem toho, jak Ondřej funguje ve svých dalších vztazích. Nepřipouští si, jak je zranitelný, působí na druhé jako „flegmatik“, jak říká, kterému nic nevadí. Zároveň to ovšem není pravda. Ondřej odmítl mou prosbu o odpuštění ze dvou důvodů. Zaprvé si neuvědomil, že vůbec nějaké zranění cítí. Zadruhé tím pádem nemohl určit, o jaké zranění, tedy jakého citu, se jedná. A zde docházíme ke kamenu úrazu, k „nevyčíslení dluhu“. Musíme vnitřně specifikovat problém. Pokud má dojít k odpuštění, musíme vědět, co bych chtěl odpustit. Potřebuji-li odpustit přehradu Orlík, nepomůže vypouštět několik let Slapy. Ondřej si neuvědomil, že jeho „plnou přehradou“ je pocit druhořadosti, nezájmu. Jeho otec se s matkou rozvedl, založil novou rodinu a on byl synem na „každý druhý víkend“. Jeho unavená a svými trablemi zaměstnaná matka neměla dost kapacity, aby jej vnímala. Ondřej se naučil citově distancovat od lidí. Nenaučil se nevšímat si svých emočních ran, a nemohl ani zažít omluvu a odpuštění. Neodpuštěná citová zranění jej oddělovala od opravdového kontaktu s lidmi jako napuštěný vodní příkop odděluje hrad od okolní krajiny. Je považován za milého, schopného a úspěšného člověka, ale žije ve svém krásném bytě sám se psem, opevněn v „tučném hradu“ svého těla, izolovaný silnou nadváhou. Jeho léčba je na samém počátku, ale neočekávám, že by mohlo dojít ke zlepšení, dokud se neobnoví Ondřejovo cítění, aniž by začal cítit vztek. Je třeba, aby druhým i mně „vyčíslil dluhy“, tedy pojmenoval, co mu chybí. Dokud neobjeví, že ho něco „žere“, bude jeho problémem „žravost“. V naší situaci jsem mu chyběl já a moje pozornost. 

Proto je potřebné, abychom se naučili vyznat se ve svých citech, pojmenovat je a mít odvahu otevřít své křivdy před druhými. 

Svízel číslo 3: Nebýt naivní

Odpustit znamená zahodit důkazní materiál proti našemu viníkovi. Fakta o jeho skutcích, která by jej usvědčila u každého soudu na světě z jeho viny. Odpustit, tedy přestat vinit, s klidem v duši můžeme, když máme jistotu, že už nikdy nebudeme znovu zraněni. Pak si můžeme ulevit od všeho vinění a zahřívání si křivdy na prsou. Kdo nám ale takovou záruku poskytne? Mnohdy se obáváme, že budeme „za blbce“, naivní hlupáky, kteří se nechali podvést, důvěřivě sedli na lep. Přece nevěřit, a zůstat ozbrojený, je mnohem bezpečnější strategie. Nechceme odpustit, abychom se neocitli „dole“, ve znevýhodněném postavení, potenciálně znovu zranitelní. 

Nepřísluší mi zde role „mravokárce“ nebo laciného poradce, který by určoval, co je správné a co špatné. Je ovšem potřeba zmínit, že vše něco stojí. Je bezpečnější udržovat si obezřetný a nedůvěřivý postoj, předjímat zlé věci a „vést si složku proti potenciálním nebo skutečným viníkům“. Na straně druhé se díky radikálně obrannému postoji neodpuštění nemůžeme opravdově uvolnit. Musíme zůstat na stráži a být citově odpojení. 

Neodpuštění jako morální výhoda

Motivem pro zablokování odpuštění v předchozí kapitole byla obava z ponížení, znevýhodnění, bezbrannosti, „malosti“. Neodpustit ale také nabízí výhodu spočívající v možnosti být jako „žalující strana výše“, stát ve zvýhodněném postavení nad pachatelem. Můžeme se tehdy stát „pomníkem, monumentem“ neférovosti druhých. 

Kdysi mi jedna postarší, opuštěná žena bez rodiny a přátel, žijící ve společnosti smečky psů, s hrdostí řekla, že ona „na každého něco ví a na ni si nikdo nepřijde…“ Opravdu, její strategie se vyplatila. Nikdo si nani nepřišel. Ovšem nepřišel ani k…   

Odpouštíme pro druhé nebo pro sebe? 

„Odpuštění nezmění minulost, ale může změnit budoucnost.“ 

Raymond Reddington 

Někdy odmítáme odpustit, protože nám to připadá zvrácené a masochistické. Máme prominout člověku, který nám zruinoval život? Manželovi nevěru, sousedovi krádež, zneuctiteli znásilnění, opilému řidiči zabití člena rodiny? Je v nás pochopitelná potřeba vyrovnat účty: „Tys´ ublížil mně a já ti to teď vrátím…“ Nechceme druhému dopřát pohodu a radost tím, že bychom smazali jeho „dlužní úpis“ vůči nám. Nechceme se stát znovu slabými  a bezbrannými tím, že bychom se vzdali práva na obžalobu viníka. 

Soudní spory bývají, více než potřebou prakticky vyřešit konflikt, vedeny touhou po odplatě, vyrovnání, ponížení a vrácení rány.

Ovšem neodpuštění není jen trestem pro viníka. Ničí život i nám, poškozeným. Ano, role poškozeného nám umožňuje, jak bylo popsáno výše, být v pozici morálně nadřazeného a současně opevněného proti příchodu dalších možných zranění. Zároveň ale pořád zůstáváme spjati se svým poškozením, bolestí, potupou. Duševní procesy se točí kolem neodpuštěné křivdy jako vír kolem pukliny, která vše vtahuje dovnitř. Není možné plout po řece svého života dál. Pořád se točíme ve víru kolem dokola. Udržujeme se v hořkosti, bolesti, vzteku, zneuctění…  

Odpusteni
Považujete odpuštění za téma, o kterém bychom měli přemýšlet? Podpořte prosím tvorbu takovýchto textů ZDE.

Mnoho lidí má problém odpustit provinění sobě samotným. Zavinění dopravní nehody, neúspěch ve škole, nelaskavá výchova dětí, nevěra, závislost a tak dále… Mají pak tendenci se vnitřně trestat, očistit se „očistcem“, berou spravedlnost do svých rukou a jsou sami sobě přísným soudcem i katem. Naše (neodpuštěná) vina se stane středobodem života, onou puklinou nebo „okem“ tornáda, jehož vír rozmetává celý náš život na trosky. Opravdové poučení se z problému, jeho náprava a změna, je tím zcela zablokovaná. Naše životní situace pak připomíná tragikomický bludný kruh, dobře známý z Exupéryho Malého prince: 

Na další planetě bydlil pijan. …

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.
„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomněl,“ řekl pijan.
„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou. 

Odpustit neznamená zapomenout

Bohužel se stává, že jsme obětí značného traumatu. Přišli jsme vlivem pachatele o blízkého, o své zdraví, důstojnost nebo jinou důležitou hodnotu. Pak nám v odpuštění může vadit představa, že odpustit znamená vymazat událost nebo její aktéry z paměti. To ale není pro odpuštění nutné. 

Odpustit znamená „vzdát se touhy nebo pravomoci potrestat.“ Populární průpovídka „zapomeňme na to“ nemůže ve skutečnosti nikdy fungovat. Nejde si vybrat, co zapomeneme a co si v paměti uchováme. Znamená spíše projevení dobré vůle. Odpouštíme „srdcem“. Je sice pravda, že když (od)pustíme ze svých rukou důkazní materiál, obvykle na něj časem zapomeneme. Poskytuje to úlevu, ale může to být i ošidné.

„Všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy znova. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.“ 

Paulo Coelho 

Pokud sami sobě odpustíme tak, že zapomeneme na naši chybu, pak ji můžeme znovu opakovat. Je kupříkladu důležité odpustit si zaviněnou autohavárii. Neprospěje ale zapomenout, že se stala vlivem noční jízdy, nadhodnocením vlastních sil, neochotou ubrat, zaplatit nocleh apod. Všechny tyto vlivy je naopak dobré si podržet v paměti, poučit se z nich

Žádat o odpuštění

Upřímná žádost o odpuštění má velkou ozdravnou moc. Pomáhá zraněnému a narovnává poškozené vztahy. Kvalitní vztahy se nevyznačují ani tolik tím, že by v nich nedocházelo ke zraněním. Je pro ně spíše typické, že oba aktéři mívají schopnost uznat svou chybu a požádat o odpuštění. Prosit o odpuštění je ale těžké. Přiznáváme tím svou vlastní (někdy zásadní a velikou) chybu. A nejen to – je to ještě horší. Nejenže otevřeně projevujeme náš charakterový kaz, navíc se ještě vystavujeme na milost či nemilost tomu, od něhož bychom rádi dostáli odpuštění. Zde však přichází dvě rizika: Zaprvé můžeme patřit k lidem, kteří těžko snáší své chyby, ničí je vidět, že nejsou perfektní. Zadruhé můžeme pochybovat, jestli nám naše provinění dotyčný odpustí. Schází nám důvěra v měkké srdce druhého. Proto se nejednou stává, že selžeme v žádosti o odpuštění. Snažíme omluvit se, odpustit si sami sobě, protože neočekáváme odpuštění od druhého. Pak se namísto upřímného lítostivého přiznání vlastní chyby snažíme spíše své provinění zbagatelizovat, „že se toho zase tolik nestalo“, případně, že „nešlo jinak,“ nebo dokonce za omluvou raději dodáme, že nás k tomu poškozený vyprovokoval. Obvykle celou omluvu, žádost o odpuštění, zmaří jedno titěrné slůvko: „ale…“ „No ano, promiň, vím, že jsem na tebe sprostě křičel, ale když ty jsi mě vůbec neposlouchala!“ Jinými slovy: „Můžeš si za mé nadávky sama.“   

Dochází pak k bludnému kruhu: Výchozí bod je očekávání, že mi manželka (přítel, rodič, ...) neodpustí. Nemám-li zastánce, čekám, že nebudu pochopen. Čekám odsouzení a začnu se dopředu hájit sám. Namísto přiznání hloubky mého skutku se začnu vymlouvat, svalovat vinu na druhé, bagatelizovat... To vede k popuzení toho, kdo mi má odpustit, k jeho dalšímu zranění. Rozdmýchám hněv a taky jej hned sklidím namísto kýženého odpuštění. Tím se mi potvrdilo mé původní očekávání: Nebude mi odpuštěno, druzí mají kamenné srdce. Mám-li v tomto světě obstát, musím být tvrdý a nedoprošovat se... Tragickou ironií je, že odcházím s pocity ublížení. Vždyť jsem se omluvil, ale nebylo mi prominuto, naopak. Vůbec si neuvědomuji, že se nejednalo doopravdy o omluvu, ale o obhajobu a pokus o zmírnění své chyby, což druhého pobouřilo. 

Zázračný princip komunikace: Zůstat u sebe

Samozřejmě, že mé rozčílení a nadávky vůči manželce nepřišly z ničeho nic. Vyvolala je naše předchozí historie, žena přilila olej do mého ohně. Ovšem pokud se chci omluvit za svou hrubost, musím vynechat spojku „ale“ a zůstat jen u mé části mého provinění. „Odpusť mi prosím, byl jsem hrubý, mrzí mě to.“ Když skutečně zůstaneme jen u sebe a nesnažíme se vyrovnat svou vinu poukazem na toho druhého, po čase se stane zázrak. Manželka za půl dne (nebo hodiny, někdy i minuty) přijde a řekne, že se taky omlouvá… Dejme si proto pozor na omluvy ve formě zrádných souvětí, které pokračují „ale“. Slůvko ale a následující obhajobu je dobré se naučit škrtnout. Uděláme-li to, budou se dít zázraky. Nebudeme muset poukazovat na díl viny našeho partnera, on s tím přijde sám…  

Kamila si na hodinách skupinové psychoterapie stěžovala na tvrdohlavost svého manžela. Byla si vědomá, že mu ublížila svým chováním na plese. Koketovala s jinými muži a jemu řekla, že je suchar a ňouma. Omluvila se mu, „šla na dřeň“, „otevřela své nitro“, jak sama řekla, ale manžel její omluvu nepřijal. Mlčel a pak odešel. Členové skupiny ji utěšovali a podporovali, dokud se Jirka nezeptal, co manželovi přesně řekla. Vyšlo najevo, že mu vysvětlila, proč na plese „řádila“. Manžel je v tanci dřevo, navíc je vidět, že ho to nebaví a když se chce Kamila v životě trochu pobavit, nezbývá jí, než si povyrazit s jinými. Byla překvapená, že tohle Jirka, stejně jako další ve skupině, za omluvu nepovažovali…  Až po mnoha měsících léčby si Kamila začala uvědomovat jeden ze zdrojů svých problémů ve vztazích. Své vlastní chyby tak těžko snášela, že je začala raději hned dopředu popírat nebo je vysvětlovala. Nedovedla odpustit sobě samé svou nedokonalost, proto očekávala, že stejně tak nikdo neodpustí jí. Místo omluvy pak přicházely výmluvy. 

Paradox: Požádat o požádání o odpuštění… 

Blížíme se ke konci pojednání o významu a o zábranách v odpouštění. Zbývá nám ještě jedno náročné téma. Nejenže je potřeba umět odpouštět našim viníkům a prosit o odpuštění ty, proti kterým jsme se provinili. Navíc je důležité naučit se říct našim viníkům, že se v naších očích viníky stali. Manžel(ka) nám nikdy nemůže vidět do hlavy. Je to nepříjemný fakt, ale mnohdy, aby mohli druzí přijít s prosbou o odpuštění, je musíme informovat o tom, že nás jejich činy zasáhly.

Shrnutí a možnosti pomoci sobě samým

Odpuštění je úlevný děj. V dávných dobách lékaři „pouštěli žilou“, my odpouštíme studenou vodu ve sprše nebo se odpouští přehrada, aby mohlo dojít k jejímu čištění. Odpuštění nepomáhá jenom našemu viníkovi. Odpuštěním se uleví především nám poškozeným: Přestaneme se užírat, tok naší psychické energie může pokračovat dál. Aby se tak mohlo stát, musíme se vyrovnat s vlastní bezbranností. Odpuštěním se zbavíme kompromitujících informací, důkazů o vině. Máme holé ruce. Tím se můžeme cítit bezbranní. Dalším pokušením je vyrovnat své ponížení usídlením se v pozici mocenské výhody skrze morální nadřazenost. Všichni jistě známe opojnou roli ukřivděného, který si diktuje podmínky a nechává se udobřovat svým provinilcem. 

Když žádáme o odpuštění, musíme si dát dobrý pozor na to, jaká zvolíme slova a tón. Zrádné slůvko „ale“, zdůvodňující a omlouvající naši chybu, může nevědomky celou omluvu zpochybnit až zrušit. Omluva je pak spíše výmluvou a míjí se účinkem. Dochází spíše k dalšímu rozdmýchání hněvu v tom, komu jsme se přišli omluvit. 

Abychom mohli zažít odpuštění, je potřeba druhým o našem zranění říct, protože v mnoha případech jim to samotným nedojde. A nejen říct. Je důležité si být precizně vědomi, v čem přesně naše zranění spočívá. Podobně jako je nezbytné uvědomit si, kterou končetinu, a který kloub potřebuji operovat. Operovat pravý loket nepomůže, když potřebuji nápravu levého kolene. Stejně tak může být stěžejní uvědomit si, jestli nemůžu odpustit zážitek ponížení, opuštění, lhostejnosti nebo bezmoci… 

Za zásadní nástroj, jak dospět k odpuštění, považuji kromě již zmíněných faktorů schopnost podívat se na své vlastní viny. Nepokrytě prožít hloubku jedné či několika svých „kardinálních“ vin, jejich dopad na druhé a svou vlastní „identitu viníka“. To nám umožní ztotožnit se nejen s rolí poškozeného, ale vidět, že i my býváme poškozující. „Spravedlivý“ hněv tím pomine. Uvědomíme si totiž, že přestože jsme se neprovinili tímto konkrétním způsobem, máme na svém morálním kontě „jiné ohavnosti“. Vědomí vlastní (příležitostné) pochroumanosti může paradoxně přinést úlevu. Přestaneme být „neférovou obětí, terčem“, ale uvědomíme si, že i my jsme se několikrát v životě (nebo za den) stali střelci do terčů na hrudích lidí kolem nás. Je to z části ponižující, ale dosedneme tak nohama na zem, mezi ostatní „smrtelníky“, kteří jsou tak jako my někdy pachateli a jindy obětí zranění. Je to svět, kde se dá žít spolu s jinými lidmi.

Možnost libobolné platby pro podporu fungování webu skrze (uložení obrázku a) použití v platbě QR kódem...

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: