Mám strach, že agresivně ublížím svým blízkým

„První moje „krvavá“ představa přišla, když jsem se přitulila k tátovi,“ svěřila se Monika. „Napadlo mě, jaké by to bylo zarýt se mu do kůže na zádech svými nehty, až bych mu je rozdrásala do masa. Lekla jsem se toho a snažila se přijít na jiné myšlenky. Pak mě ale začalo napadat, co kdyby rodiče zemřeli nebo co kdybych je zabila v noci já. Bylo mi hrozně. Brečela jsem a začala jsem se sama sebe bát…“

Mirek vyhledal psychologa pro nepochopitelné stavy napětí a nutkavé představy, že má vzít nůž a jít s ním do ložnice za manželkou. Taky se děsil svého vnitřního nápadu: „Co kdybych otevřel okno a vyhodil z něj dceru ven?“ Otázka se mu jako bumerang vracela o to více, o co vehementněji se jí snažil zbavit. Bál se jít spát, prosil ženu, aby před ním schovala nebo zamknula nože, odmítal přiblížit se k oknu a hrát si s dcerou, aby mu „nepřeskočilo v hlavě“ a neublížil jí.

Děsivé, proti vlastní vůli se vnucující představy o smrti, zabíjení, nebo týrání blízkých osob jsou prožívány trýznivě. Člověk s takovýmito nutkavými představami se je snaží buďto ze studu před druhými utajit nebo se s nimi svěří, ale uklidňování obvykle úlevu na dlouho nepřinese. Ani totiž nemůže. Problém je tam, kde bychom ho nejméně chtěli vidět a mnohdy i nejméně čekali. Na následujících řádkách Vám nabídnu sice bolavé, ale (jak jsem se mohl v praxi opakovaně přesvědčit) nakonec úlevné vysvětlení, které trpícího buďto nenapadne (protože je nevědomé) nebo se na něj sám ani neodváží pomyslet.

Kde je strach, je i chuť

Monika i Mirek měli ze svých fantazií opravdový strach. Připadali si jako netvoři. Jak je může vůbec napadat, že by osoby, které milují, mohli poškodit nebo je dokonce zabít?  Oba se báli, že mají nějakou zákeřnou psychickou poruchu, pro kterou se zblázní, „rupne jim v bedně“. Druhé vysvětlení, které je napadalo, bylo taky mučivé, i když jinak. Možná, že jsou prostě špatní lidé, „psychopati“, jejichž zloba a zkaženost se proti jejich vůli dere na povrch? Ani jedna možnost ale nebyla ani u Mirka ani u Moniky správná. Jejich problém spočíval v tom, že …

jeden jako druhý potlačovali a děsili se odvrácené strany svých blízkých vztahů, v uvědomění si, že každý líc má i svůj rub. Monika svého otce upřímně milovala. Zároveň byl pro ni on i její matka nejednou „na zabití“. Přestože si Monika uvědomovala, že to s ní myslí rodiče dobře, svou náročností a kritičností jí působili nemalé bolesti. Jejich slova ji mnohdy drásala tak, jak by ona drásala otcova záda. Kdyby se rodičů zbavila, nemusela by poslouchat jejich požadavky, nemusela by se trápit, když ji otec pro svou zaneprázdněnost nevnímal. Už by prostě nebyl. To byla jak žalostná, tak i úlevná představa. Byla by svobodná, nezávislá, zároveň by ale přišla i o tu část obou rodičů, která jí byla milá, cenná a dopustila by se vraždy nebo trýznění.

Potřeba autonomie

Mirek byl vzhledem ke komplikovaným rodinným vztahům z dětství zvyklý žít nezávisle. Svou ženu si postupně zamiloval, ale svou osobní svobodu považoval za cennou hodnotu, které se nechtěl vzdát a odmítal proto jejich spojení svatbou. Pro jeho ženu zase bylo nepřípustné, aby spolu žili bez sňatku. Celou situaci nevědomě vyřešili neplánovaným početím dcerky, „pro kterou“ se rozhodl Mirek „podstoupit“ manželský slib. Sice tím způsobem udržel milovanou manželku u sebe, ale zároveň bylo nežádoucí, že si vybudoval rodinu. Zřejmě to zní zvláštně. Ano, po rodině sice toužil, ale nevědomě se jí i bál. Svou původní rodinu, ve které jako dítě vyrůstal, vnímal jako vězení. Způsobila mu řadu zranění, cítil se v ní jako v zajetí. Míval chuť se svého otce, agresivního pijáka, „zbavit“. Těšilo ho, když mu otec fandil na fotbale, ale styděl se za něj, když z něho po tréninku táhlo a vypadal o 20 let starší, než doopravdy byl. Jeho konflikt „potřebuji tě, buď se mnou“ a „zmiz mi z života“ ožil v jeho agresivních představách. Jeho část, která se snaží zbavit se nesvobody spojené s rodinnými vazbami, se projevuje v představách zabití, část, ve které prahne po blízkosti, se projevuje ve strachu, že by o rodinu přišel.

Monika i Mirek měli na jedné straně opravdový strach. Báli se ztráty, že by přišli o své nejbližší, báli se ale i vlastní agresivity. Největší strach pramenil z vlastní chuti zbavit se svých blízkých. Tato chuť ovšem nepředstavuje nic patologického, je naopak pochopitelná. Problém nastává tím, že tyto „nelíbivé“ motivy byly odsunuty mimo vědomí a nebylo jim umožněno projevit se jinak než v nahuštěné intenzivní agresivní fantazii. Je to jako s plynatostí ve střevech. Když se za větry stydíme a nenajdeme způsob, jak je vkusným způsobem ventilovat, nahromadí se uvnitř a pak z toho bývá doslova a do písmene „průser“.

Magická představa

Mnozí pacienti mívají magické představy o životě, psychoterapii i o duševních problémech. Představují si, že psychická porucha je něco jako tajuplné „zakletí“ nebo „uřknutí“. Obávají se, že mají v hlavě „přepínač“, který se neviditelným kouzlem nebo magickou událostí přepne a duševní zdraví se překlopí do poruchy. Tato vize má hned dvě úskalí. Zaprvé se děsíme své bezmoci před „mocným čarodějem“, který nás zbaví mávnutím kouzelnické hůlky našeho mentálního zdraví. Zadruhé jsme pro tuto pociťovanou bezmoc paralyzovaní a ani se nepokoušíme sami sobě porozumět – protože magii nelze racionálně pochopit. Duševní stavy ale vždy mají svou příčinu. Problém je, že si ji nemusíme být schopni sami bez pomoci terapeuta vybavit. Mirek i Monika zakoušeli běžné emoce a potřeby. Jenom svým pocitům svým obřím strachem propůjčili „démonickou podobu“, podobně jako když se bojíme sestoupit do sklepa, protože tam může být příšera.

Než bych o Tebe přišel, radši se Tě zbavím…

Další nevědomou vrstvou, nití, ze které byly utkány Mirkovy fantazie o zabití manželky a dcery, byl strach z opuštění. Mirek v dětství nikdy nevěděl, co se bude doma dít. Rodinné vztahy byly nevyzpytatelné, nebezpečné, zažíval mnoho nejistoty. Cítil se bez moci ovlivnit otcovo agresivní opilecké chování, mít svůj život ve svých vlastních rukou. Bál se o matku, jestli ji otec nenapadne a neublíží jí. Spolu se sestrou a matkou byli nejednou vyhozeni otcem před domovní dveře, když se otci něco znelíbilo. Svou bezmoc bytostně nesnášel, a aby se jí vyhnul, naučil se řadu obranných strategií. Mimo jiné se stal velmi úspěšným fotbalistou, protože toužil ovládat nejen míč, ale i herní situaci. A jelikož partnerské situace se kontrolují hůř než fotbal, vztahům se buď vyhýbal – svůj životní prostor vyplnil až po okraj povinnostmi, tréninkem a fotbalovými zápasy, nebo měl známosti na jednu noc. Když založil vlastní rodinu, podvědomě se v ní cítil velmi nejistý, obával se v ní „zahnízdit“, usadit se. Podvědomě očekával, že ho nějaká magická ruka vyhodí z rodinného bezpečí, přesně jako to dělával v opilosti otec, když je v noci vyhnal za dveře. Proto si mohl Mirek říct, že když svou dcerku vyhodí za okno on sám, bude nejistotě konec. Nebude se muset bát o rodinné bezpečí, co se v rodině stane, protože rodinu sám zničí. Nevědomě tak přebíral kontrolu doslova do svých rukou, řídil situaci sám. Je to jako v písni Lucie Bílé, kde zpívá „Když ztrácím balanc, podrazím si nohy…“

Přirozený sadismus versus zakázanost hněvu

 „Houslistka roznesla ostatní konkurenty na kopytech…“ „Zeď obývacího pokoje bývalého olympionika je poseta cennými trofejemi ze závodů…“ Tyto a mnohé další obraty ukazují, jak máme celospolečensky rádi pocit, že soupeře „porazíme, rozstřílíme, deklasujeme jej…“ V každém člověku je alespoň kousek touhy po poražení druhého člověka. Důkazem toho je i dělení agresivity v akademické psychologii. Obecná psychologie rozlišuje tři typy agresivity člověka: tělesná (rvačka, bití, napadení…), slovní (nadávky, pomluvy, ale také asertivní odmítnutí vlezlého prodejce…) anebo do třetice – potlačená. A podle zákona o zachování energie nelze žádnou energii, tedy ani agresivitu potlačit, aby neexistovala, jde jen změnit její podobu nebo ji odsunout někam jinam – např. do představ. V našich dvou výše uvedených případech Mirka a Moniky se projevila v symptomech nutkavých agresivních fantazií.

Podobenství o přehradní hrázi

Právě popsaný problém je možné připodobnit k fungování přehradní hráze. Jejím úkolem je regulovat průtok vody, aby nedocházelo ani k povodním, ani k vyschlému korytu. Obsluha stavidla hráze se může za deštivých dnů obávat zvednout stavidlo více, aby nezpůsobila sousedům pod hrází škody nebo potíže. Nechává stavidlo zavřené, ačkoliv přítoky zvedají hladinu vody v přehradě. Pod hrází to vypadá, že žádný problém není. Voda ale nemizí, stoupá až do té doby, kdy začne přetékat vrchem nebo hráz dokonce pukne. Pak už je ale situace mimo kontrolu a nastává drama. Vodní masy se nezadržitelně valí a devastují krajinu kolem. A v reakci na napáchané škody vláda rozhodne, že přehradní hráz se musí zvýšit, čímž se problém nevyřeší, ale opakuje.

Příliš pozdní agrese

Co je tedy problém? Mnozí lidé s touto poruchou se domnívají, že jejich potíže spočívají v přílišné síle jejich vnitřní agresivity, síle přítoku do přehrady. Myslím si, že hlavní problém spočívá jinde – ve způsobu zacházení s agresivními emocemi, ne v jejich prosté přítomnosti. Stavidlo výpusti svého nesouhlasu držíme dlouho zavřené. Neprojevujeme se tedy (z počátku) příliš agresivně, ale příliš málo agresivně. Nebo lépe a přesněji řečeno: jsme agresivní příliš pozdě. Namísto, abychom projevili své kontroverzní city včas, vkusně a po troškách, necháváme si je tak dlouho pro sebe, až dojde k jejich nekontrolovanému „vylití“. Ne nadarmo se pak říká „vytekly mi nervy“. S hrníčkem vody se zachází snadno, s vědrem už hůře a povodňovou vlnu už usměrnit nedokážeme vůbec.

Utrápím tě svou láskou a strachem

Karla se neustále obávala, že se jejím dospělým synům něco stane. Chtěla po nich, aby jí vždy zavolali, že v pořádku dojeli domů. Kdykoliv synové vyrazili na výlet nebo dovolenou, ničily ji neustálé představy toho, co by se jim mohlo stát. Sledovala televizní zprávy a varovala je před autonehodami, coronavirem a různými přepadeními. Vždy se bála, že se někomu, nebo jí samotné něco podobného přihodí.

Jednou z podob „agresivního citového vylití“ je trápení se strachem o své blízké. Samozřejmě, že Karla své syny miluje a záleží jí na nich. V době nástupu k psychoterapeutické léčbě si ale obávala připustit, že jim taky v hlubinách duše závidí. Záviděla jim mimo jiné mládí a možnosti, které ona sama jako mladá neměla. Záviděla jim jejich samostatný život, pro který už nebyli s ní. Následující motivace byla pro Karlu šokující: Kdyby byli synové pochováni na hřbitově, jak jí její myšlenky mnohokrát nabízely, měla by děti pořád na jednom místě a pěkně pod dohledem. Karla nebyla zlá matka, která by chtěla své děti vidět opravdu mrtvé. Svého lidsky pochopitelného hněvu na nezastavitelný běh času, jehož dospělí a samostatní synové byli důkazem, se však bála tak moc, že si jej nemohla připustit, přemýšlet o něm a začít se s ním vyrovnávat jako s těžkým životním úkolem. Hněv se přemístil do dvou projevů. Do oblasti představ a chování – bědování nad hrůzami a do kritizování jejich životního stylu a do otravných požadavků, kdy žádala od synů, aby „hlásili, kde jsou, a kam jedou“.

Odplata vůči druhým versus Potrestání sebe sama

Na první pohled se může zdát, že Mirek, Monika i Karla potřebovali ve svých představách ztrestat jen druhé kolem sebe, svou rodinu. Lidé s agresivními fantaziemi se ale zároveň svými představami upřímně trápí a děsí se jich. Protože bolest, kterou u těchto fantazií dotyčný cítí, je zároveň způsob, jak současně potrestat i sebe samotné. Připadají si trestuhodně zlí, nepřející, agresivní (…) a potřebují si ublížit za to, jací jsou. Proto se ve své představě zároveň zbavují těch nejcennějších osob. Fantazie tak plní hned dvě paralelní funkce: Vybíjí agresivitu (vypouštějí přehradu) a trestá za tuto potřebu „vypouštění“ sebe samotného.

Řešení krize nebo změna v osobnostním postoji?

 Psychologická pomoc může být vedena dvěma různými způsoby. Buďto má „uhasit oheň“ nebo pochopit „ložisko požáru“. V prvním případě se užívají strategie krizové intervence, která chce co nejrychleji ulevit trpícímu. Vzhledem k tomu, že se problém odehrává ve fantazii, „imaginaci“, tedy představách člověka, s úspěchem se využívají strategie imaginativní terapie. Pacient je podporován, aby si navodil zpátky své vize a je veden terapeutem k tomu, aby je více prozkoumal, pojmenoval, zaposlouchal se, co slyší, cítí nějakou vůni atp. Dostává také instrukce, aby si v této imaginaci například rozsvítil, prohlédl si, kde stojí, jak se cítí, zavolal kamarádovi, který ho může doprovodit atp. Cílem je získat větší kontakt i nadhled nad situací, dostat ji více pod kontrolu. Těmto psychoterapeutickým strategiím se někdy říká „terapie podpůrná a zakrývací“. Nemá člověku přidávat více náročných otázek, ale ulevit mu. Podstatu potíží nehledá nebo ji cíleně zakrývá.

Když hledáme „ložisko požáru“, začnou se vyjevovat naopak odvrácená, stinná témata a motivy. Jejich odhalení bývá nepříjemné a je pochopitelné, že se pacient z počátku přijetí takovýchto pohledů děsí a brání se jim. Zároveň ale v případě úspěšné terapie přichází skutečná úleva, založená na opravdovém „dosednutí na zem“, pochopení svého skutečného já s pozitivními i negativními stránkami. Právě k této cestě by Vás rád inspiroval tento článek. Velmi by mě zajímalo, jestli má takovýto text potenciál poskytnout pochopení a hojivý efekt. Proto velmi uvítáme Vaše reakce na mail v rubrice „kontakty“.

Co s tím?

Pramenem fantazií, ve kterých ubližujeme lidem, jsou jiné, skryté motivy. Bývají jimi nepřiznaný hněv, potřeba ochrany vlastní osobnostní autonomie (nerozpustit své já ve vztahu s druhými), strach ze závislosti na blízkých a další témata. Hlavní potíž spočívá v našem dojmu, že si v sobě nosíme „katastrofu“, kterou musíme ukrýt. Děsíme se dojmu, že jsou naše děti „na zabití“ nebo že máme kromě potřeb blízkosti i potřeby nezávislosti a samostatnosti. Tato utlačovaná témata pak hledají způsob, jak se vybít. Hledají cestu, kudy z duše ven. A když nemohou do vědomí, putují do světa fantazie.

Pro léčbu je důležité odstranit z těchto témat etikety hlásající: „Přísně tajné“ a „Život ohrožující“. Když se přestaneme stydět za své „kontroverze“ a začneme si otevřeně všímat svých emocí a potřeb, zjistíme, že podobné stavy zakouší i řada jiných lidí.

Problém nespočívá v tom, že si v sobě nosíme vztek, odpor nebo třeba touhu po odplatě. Problém tkví v naší představě, že jsme špatní, zavrženíhodní lidé. To nás vede ke skrývání a potlačování našich skutečných emocí, které se koncentrují a jako nahromaděné činí potíže. Není cílem života své vnitřní kontroverzní emoce (hněv, odpor, závist, vzrušení…) potlačovat, ale naučit se je kultivovaně projevovat.

Jedna z prvních pacientek v psychoterapii, Bertha Pappenheimová, nazývala terapii „vymetáním komínů“. Je skutečně důležité nebát se špíny vlastních „odpadních trubek“. Když si připustíme, že přeci není komín bez sazí, přestaneme brát své vnitřní nečistoty jako trestuhodné a odporné. A jedině tehdy, když se odhodláme umazat se od sazí, se můžeme vyhnout tomu, aby v našem vnitřním obydlí vznikla buď chronická, toxicky začouzená atmosféra nebo aby nám saze bouchly…

Hodně odvahy. Kominíci prý přinášejí štěstí!