Jak funguje psychoterapie? V čem spočívá léčba? Část 1.

Uvažujete o tom, že byste vyhledali psychoterapeuta? Nebo už máte terapeutickou zkušenost, ale nějak Vám nedává smysl, o čem že ta terapie vlastně je? V čem spočívá a na čem staví? Všem lidem zajímajícím se o psychoterapii bych rád v následujícím článku nabídl úsloví, která popisují psychoterapii z různých stran a plasticky vystihují její charakteristické rysy. Pro obsáhlost je článek rozdělen na dvě části.  

Existují stovky různých psychoterapeutických přístupů. Někdy si jsou velmi podobné, jindy se zásadně liší. Na tomto místě nechci čtenáře ani sebe mučit odborným pojednáním o šíři celého oboru psychoterapie. Přiblížím svůj osobní pohled, jako kdybychom se viděli tváří v tvář v ordinaci. Mé chápání psychoterapie vychází z psychodynamického, tedy v psychoanalytické teorii zakotveného přístupu. Ale ani zde Vás nebudu trápit. Nebudu používat složité pojmy ani teorie. Když vidím učebnice psychologie a psychoterapie, mrzí mě, když jsou tak inspirativní a dobrodružné poznatky předávány úmorným a odrazujícím způsobem. Někdy mne napadá konspirační teorie, že „otcové oboru“ obehnali psychoterapeutický hrad vysokými hradbami a ty ještě nechali porůst bájnými šípkovými keři, aby se ke spící Růžence, totiž psychologii, dostali jen ti vyvolení… 

Aby to nemuselo být jednou za sto let, na následujících řádkách cíleně upustím od vyčerpávající (dvojí význam tu sedí) přesnosti. Nebudeme se navzájem nudit termíny jako abreakce, korektivní zkušenost, propracování, projekce, identifikace a dalšími. Zkusím na to jít „od lesa“ a ještě v „dárkovém balení“. Nabídnu Vám patnáct bonmotů, psychoterapeutických pořekadel a pravidel, někdy dokonce překvapivých a vtipných. Nasbíral jsem je jako říční perličky při svém dvacetiletém plavení, brodění i „kaňoningu“ řekou psychoterapie. Bonmoty z různých úhlů přibližují, na čem je založena léčba, a co vyžaduje na straně terapeuta i na straně pacienta. Odhalí, jak probíhá změna, i v čem vězí úskalí. 

Připraveni? Pojďme na to. 

Pravda nemusí být vždy krásná a krása nebývá vždy pravá

Podstatou psychoterapie je hledání pravdy. Stejně tomu je i v oblasti fyzické léčby, a dokonce i u oprav přístrojů a rekonstrukcí budov. Potřebujeme pochopit problém, vidět, ve kterém místě a jak dochází k poruše. Medicínská diagnostika (z řeckého dia – gnósis, tedy v překladu roz – poznání, rozlišení, vyšetření) se snaží určit, co člověku doopravdy je.

Platí tedy i opačná souvislost. Poruchy duše i těla vznikají jako následek nepravdy, lži nebo přetvářky. Když si po pravdě neuvědomíme, že je nám zima, nachladíme se. Když si nepřipustíme, že toho máme příliš na bedrech, že neuneseme vše, přivodíme si výhřez plotýnky. Když si nepřipustíme, jak moc se cítíme „na*raní“,  budeme trávit život na toaletě v zajetí průjmu nebo zácpy. Nemoc projeví naši nepravdu. 

A totéž ještě z jiného úhlu. Žijeme-li v pravdivém kontaktu se sebou samými, uspokojujeme své potřeby. Jak to říká Forrest Gump: „Chtělo se mi běžet, tak jsem běžel. Když se mi chtělo spát, spal jsem. Když se mi chtělo … však víte…, šel jsem…“ No a když už se cítil unavený, šel domů… Nasloucháme-li svým potřebám, tělo i duše pak dostávají to, co potřebují. 

Víme-li tedy o důležitosti pravdy, proč nežijeme v souladu se sebou samými a maskujeme své pravé já? Proč popíráme naše potřeby a skrýváme své city? Jedním z důvodů je právě to, že pravda není vždy krásná. Uvědomovat si svou vlastní závist, ničivý vztek, touhu po lidech a věcech, které nemohu mít. Přiznat si vlastní bezmoc, slabost a závislost na druhých… To vše je jen malý výčet situací, kdy pravda nejenže není krásná, ale přímo bolí a tíží. 

Proto se mnohdy uchylujeme k přetvářce, k zástupným, náhražkovým řešením. Těmi jsou symptomy, příznaky nemocí, kterými trpíme. Pálí nás žáha, protože si ji obáváme zchladit na tom, kdo nám „leží v žaludku“. Opíjíme se, protože se chceme přepnout z tvrdé reality do virtuální… Proto si raději vytvoříme „Potěmkinovu vesnici“, kulisu pro sebe a/nebo pro druhé, která má působit lépe než realita, tedy pravda. Chceme-li se ovšem v našem životě „naučit chodit“, je nezbytné sestoupit ze vzdušných zámků „nohama na zem“. Anebo ještě jinak řečeno – hnisající ránu můžeme vyléčit jen jejím otevřením, pravdivým přiznáním jejího celého rozsahu. 

Z tohoto důvodu si nemůžeme nikdy udělat terapii úplně sami. Potřebujeme „odzrcadlit“ naše skutečné já těmi druhými. Potřebujeme zpětnou vazbu od lidí, kteří nás znají. A nejvíce se potřebujeme pochopit tam, kde máme tendenci sebe i druhé oklamávat. Problémem totiž je, že stokrát opakovaná lež se stává „pravdou“. Či lépe řečeno: dostane „punc“ pravdy, ale přitom je to stále zhoubná lež. Když si například budeme dost dlouho opakovat, že nikoho nepotřebujeme, za čas tomu uvěříme. Ochráníme se tak před možným zraněním lidí, kterým bychom dovolili, aby pro nás byli důležití. Ovšem dopady této vsugerované lži povedou ve skutečnosti k pocitům samoty a zablokování v oblasti partnerských a přátelských vztahů.

Láďa se projevoval v hodinách psychoterapie jako „vzorný nadějný žák se skvělým učitelem“. Chválil mě za moje nápady, říkal mi, jak jsem se trefil a jak moc přemýšlel o tom, co jsem řekl posledně. Jednou v hodině pronesl repliku z filmu Okresní přebor, ve kterém se hráč vlichocuje svému trenérovi uznalými slovy „… vy jste dobrej, trenére!“ Brzy na to se ale ve filmu ukáže, jak je jeho přízeň vrtkavá a jak trenéra nejen uznává, ale i nesnáší. 

I v našem vztahu se Láďa snažil přikrýt svým idealizováním mé osoby svůj hněv, nesouhlas, odstup. Přestože pravda o našem vztahu nebyla tak pohádkově krásná, oběma z nás se vydatně ulevilo, když začalo být po čase „legální“ mne nejen chválit, ale taky se mnou nesouhlasit, projevovat odlišné názory a diskutovat se mnou. Stejně se mu ulevilo v řadě dalších vztahů v práci i s kamarády, kde měl sklon nutkavě se ponižovat a chovat se servilně. 

„Hlavní překážkou v poznání pravdy není lež, ale zdánlivá pravda.“ 

Arthur Schopenhauer

Problém nespočívá v tom, že bychom se v sobě „hrabali“ příliš, ale že si rozumíme málo

„Ty to moc řešíš,“ domlouvá manžel své ženě, „když se budeš v sobě takhle pořád hrabat, tak z toho akorát zešílíš,“ dodává sklesle a nevysloví už nahlas dovětek, který mu zní uvnitř hlavy: „… a já se z toho zblázním taky!“ 

Všichni známe lidi, kteří rozebírají své životní problémy pořád dokola. Hodně o nich mluví, probírají je se známými, kolegy. Čtou knihy, absolvují kurzy, někdy chodí i na terapii. Přesto se týden za týdnem a měsíc za měsícem nic nemění. Vypadá to, že si hovorem a analýzou svých problémů jen „natřásají peřinu“ svých problémů, ve kterých jsou uhnízděni. Nebo že se jen drásají a rýpou ve svých bolestech, namísto aby je nechali v klidu hojit. 

Nikomu nepomůže „rýpat se“ v sobě, stejně jako nepomůže rýpat se ve zhnisané ráně na kůži. Když se budeme ve zranění rýpat, povede to jen k pocitům bolesti a tkáň bude ještě v horším stavu, než byla dříve. To, co skutečně pomůže, je celou ránu od jednoho kraje k druhému vyčistit. Nevynechat žádné místo a přes bolest projít celou šíři i hloubku poranění, tedy traumatu.

V duševním životě a v psychoterapii souvisí tento jev s opakováním stejných pohledů a způsobů řešení. Přehlížíme širší pohledy, další vlivy pro vznik našich potíží, nejdeme dost hluboko, abychom pochopili kořeny našich potíží. Velice časté totiž je, že odmítáme vidět celou šíři a hloubku našeho života, naší povahy a řešení, které používáme. „Rýpeme“ se opravdu v jednom místě, ale to nejzhnisanější ložisko leží někde úplně jinde. 

Bez schopnosti sebereflexe, bez ochoty dozvědět se o sobě i nemilé pravdy stagnujeme. Stojíme na jednom místě, nevyvíjíme se, změna není možná. Terapeut, stejně jako například rodina, kamarádi nebo kolegové mohou nabízet důležité poznatky. Je ale otázkou, jestli je budeme slyšet a přemýšlet nad nimi, jestli se necháme poučit. Aby mohla nastat změna, je nutné spojit obojí. Potřebujeme zpětné vazby, tedy poznatky o nás samotných, ale stejně tak je potřeba, abychom dali poznatkům šanci na nás působit.  

„Je těžké učit člověka něčemu, o čem si dotyčný myslí, že už to umí.“

Epiktétos

Musí se stát všechno, aby se nemuselo stát vůbec nic 

Tomuto mottu jsem zpočátku nerozuměl, i když mě zaujalo. Co je to za protimluv? Později jsem pochopil, že je v něm skrytá důležitá technika a účinný faktor léčby. Pokusím se vše co nejsrozumitelněji vysvětlit, ale budu potřebovat osm řádků Vaší trpělivosti. Věřím, že pak bude toto úsloví dávat dobrý smysl. 

Podstatou psychoterapie je poznání sebe sama. Nalezení našeho opravdového já, pojmenování vlastních přání i strachů. Pochopení, jakým způsobem zacházíme se sebou i s lidmi okolo. Proto je na pacienta kladen důležitý a nesnadný úkol. Terapeut od něj očekává a žádá, aby ...

říkal všechno, co ho napadá a vše, co cítí. Proč je to potřeba? Když jsme byli dětmi, báli jsme se tmy a zlodějů. Představa, že bychom šli sami do tmavého sklepa nám naháněla hrůzu. Proto jsme se sklepu i všem podobným situacím tmy a neznáma vyhýbali. Když jsme rostli a sklep navštěvovali více a více, přestali jsme z něho mít strach. Podobný princip se odehrává i v psychoterapii. Pokud se za sebe nemáme stydět, bát se skryté agresivity, nezajímavosti, zkaženosti apod., pak je potřeba nejprve prozkoumat naše „temné místnosti“. Je třeba naše „sklepení“ odhalit, „vtáhnout“ do terapeutických hodin, vstoupit do něj spolu s terapeutem. V sezeních psychoterapie se tak „musí stát všechno“. Je potřeba vyslovit všechny skryté nápady i pocity, které můžeme mít sklon (raději) podrobit cenzuře a zamaskovat. Díky svobodnému vyprávění všech našich nápadů 

Když se totiž v terapii stane všechno, nemusí se pak mnohdy v běžném životě stát „nic“. Uvedu pár příkladů. Když se v terapii seznámím s vlastní silou, vztekem, pochopím jeho příčiny a naučím se zlobit na svého terapeuta, nemusím se ve své rodině vzteku nejdřív vystrašeně vyhýbat a nakonec bouchnout… Nebo když ve své fantazii rozejdeme se svým partnerem, prožijeme si svou autonomii, cítíme se svobodní nesouhlasit a odporovat, jak partnerovi, tak terapeutovi, něco se změní. Zažijeme úlevu a sníží se tlak. Energie vázaná na uskutečnění rozchodu přešla ze skutku do představy rozchodu. Navíc většinou při odhalování hlubších vrstev takových úvah se ukáže, že problém spočívá někde jinde. Například v prožitku zanedbávání nevšímavým rodičem, což může být téma „prosakující“ z dětství i do dalších životních témat. Ukáže se pak, že se nepotřebujeme rozvést s manželem, ale s despotickým otcem, který nás celé dětství komandoval a řídil. 

„Já ani nepotřebuji někam na dovolenou cestovat. Mně stačí jenom vědět, že cestovat klidně můžu…“

Marek Eben

Svého terapeuta si platíme, aby nám říkal to, co nechceme slyšet

Známý paradox, který zatěžuje pacienta, ale i terapeuta. Důležitým úkolem terapeuta je totiž konfrontovat svého pacienta s tím, čemu se vyhýbá. Proč tomu tak je? Celý svět nám neustále nabízí zpětnou vazbu, na jejímž základě se můžeme poučit, pochopit sebe samotné. Učíme-li se ze svých chyb a úspěchů, vnímáme trefně sebe samotné a své vztahy, pak psychoterapii nepotřebujeme. Bohužel se pro různá zranění během našeho dětství a dospívání obrníme řadou psychických obran. Pomocí nich pak některé (zejména bolavé) nepohodlné poznatky nevnímáme, odháníme, nebo z nich „vystřihneme“ to, co nám nesedí. 

Tibor přijel do hodiny s 10minutovým zpožděním. Nervózně si odložil a začal mi vyprávět, v jakém klidu za mnou přijíždí, jak cítí, že mu setkání se mnou pomáhají. Cítí se tady uvolněný. Zeptal jsem se ho, k čemu by přirovnal naše setkání podle toho, jak se se mnou cítí. Jaké postavy se spolu setkávají? Odvětil: „Já jsem truhlář a vy jste můj průvodce, který dohlíží, jestli to dělám správně. Musím to ale odedřít všechno sám.“ Poukázal jsem na rozpory v jeho projevu: Přichvátal do hodiny, nervózně komentoval svůj příchod, cítí, že v hodinách musí vše sám „odedřít“, ale přitom se cítí uvolněně… Časem se ukázalo, že Tibor se naučil unikat od smutku a strachu do fantazií vzdušných zámků a do jídla, které pro něj bylo opojným světem klidu a bezpečí. Vypěstoval si obezitu jako „tučné měkké hradby“ kolem sebe. Jídlo pro něj bylo rauš, do kterého unikal odmalinka od své přísné matky a od myšlenky na otcovo opuštění, když si založil novou rodinu.  

Tiborovi se v hodinách opakovaně vůbec nelíbilo, že jsem poukazoval na témata, před kterými se snažil uhýbat. Nelíbila se mu představa, že si nerozuměl tak, jak by si přál. Nezamlouvalo se mu vysvětlení, že si naše setkání pozdním příjezdem nevědomky zkrátil, aby nemusel tak dřít… Ani mně se nelíbilo „nachytávat“ ho v jeho rozporech, ale pro pokrok v léčbě to nešlo jinak… 

Lidé v léčbě velmi neradi slyší o řadě věcí. O své závisti (přičemž ve skutečnosti všichni a bez výjimky závidíme každý den), o své podobnosti temným vlastnostem rodičů. O tom, že nejsme jen oběťmi našich vztahů, ale také pachateli a strůjci vlastních problémů. Terapeut i pacient, kteří by se chtěli spolu radovat v závětří vytopeného skleníku, se nemohou dostat do kontaktu s problémy. 

Kde je hnis, tam řízni

Staré chirurgické pravidlo „Kde je hnis, tam řízni“ platí i pro psychoterapii. Tedy kolegové jiného smýšlení, pracující například s přenesením pozornosti od problémů k pozitivním stránkám osobnosti, k relaxaci a odklonu od bolesti nebudou zřejmě souhlasit. Mluvím zde o psychoterapii vycházející z psychoanalytických pozic. Staví na tom, že když se naučíme „vycházet“ s naší bolestí, nebudeme od ní muset utíkat tolika ochrannými symptomy – alkoholem, popíráním, přeměnou v opak, tvorbou tělesných příznaků a mnoha dalšími způsoby. 

Toto pravidlo je podobné předešlému. Mnozí lidé vyhledávají terapii s představou, že budou terapeutem „lépe vybaveni“ na cestě za sebevědomím. Čekají doplňující rady nebo instrukce, ale nikoliv „operaci“. V léčbě se ale zaměřujeme se na ohnisko problému.

Ivana přišla do terapie s představou „poradenství u okýnka“. Chtěla se poradit, jak se má vyrovnat s tím, že jí manžel sexuálně nestačí a potřebuje milence. Po zmapování jejího příběhu začalo být zřejmé, že Ivana není „biologicky náruživou“ nymfomankou s velkou touhou po sexu, jak se původně vylíčila. Ukázalo se, že uniká od skrytého psychického traumatu. Sexem si dokazuje svou atraktivitu, sílu a převahu nad muži. Následná terapie ukázala, že pod povrchem „poživačné samice“ je velké množství „hnisu“, neléčených ran do ženské identity bolavé zasazených jejím otcem a dědečkem. Následná terapie nebyla „rychlé poradenství u okýnka“, ale dlouhá a složitá cesta plná bolavých vzpomínek a uvědomění. 

Když léčíte stavy, ptejte se na vztahy

Do psychoterapie vstupujeme nejčastěji pro tíživé, nepříjemné duševní stavy: Smutek, beznaděj, hněv, strach, odpor, nervozitu... Někdy necítíme potíže v duševní oblasti, ale především je vnímáme na tělesné rovině: Bolesti žaludku, zácpy a průjmy, ekzém, bolesti kloubů, migrény a mnoho a mnoho dalších. Kdyby se terapeut zeptal přímo, co že se v životě dotyčnému stalo, většinou by od něj uslyšel, že „neví“ nebo že se nestalo „nic“. 

Popisy vlastní nálady bývají nekonkrétní: „Poslední dny se cítím hrozně...“ Dneska jsem úplně rozsekaný!“ „Cítím se nějak divně.“ Častěji ale emoční stav není vůbec nijak popsaný. Pacient mlčí, nebo naopak rychle mluví a střídá témata, aniž by bylo navenek zřejmé, že k tomuto chování vedou emoce, tedy to, jak se nevědomky cítí. Úkolem terapeuta je nejprve pomoci zformulovat co nejpřesněji a nejvýstižněji, co pacient prožívá. Rychlá mluva může například fungovat jako hradba slov. Pacient se potřebuje chránit za hradbami, protože se bojí terapeutovy kritiky nebo naopak přiblížení k němu. 

První fází je tedy nejprve pojmenovat, pojmout pomocí pojmů, jak se vlastně v terapeutické hodině (stejně jako v životě) cítíme. Zjistit, CO se v nás děje. 

Když už známe psychický stav, je potřeba najít vztah, který ho vyvolává. Drtivá většina pacientů je přesvědčena, že se nestalo „nic“. To je ale hluboký omyl. Každý stav, ať už psychický nebo fyzický, má svou příčinu. A ta leží v nějaké vztahové události. Někdy je to reálný zážitek, například večerní hádka s partnerem nebo rodiči. Jindy je tato vztahová událost skryta ve fantazii nebo ve vzpomínce. Například si představujeme, jak se druhý den při prezentaci ztrapníme před kolegy. Nebo nám probleskne událost, která se odehrála v minulosti. Nemusí se jednat o „obří události“, třeba nehodu nebo pohřeb. Právě naopak, objektivně bývají situace, které v nás vyvolají silné city banální. Např. kamarádka neodepíše na esemesku. Ale právě vztah, který za touto událostí vnímáme, subjektivní význam této události, je důležitý a vede k duševním stavům. Velmi totiž záleží, jak si vnitřně vyložíme neodepsání kamarádky na naši zprávu. Pokud vidíme sebe samotné jako hodnotné lidi a budeme vnímat kamarádku jako přátelskou, řekneme si například: „Asi toho měla hodně, odepíše později nebo se připomenu.“ Pokud se ale vnitřně cítíme jako outsideři, bezcenní a nechtění a druhé máme sklon vidět jako odmítavé a přezíravé, vzniknou v nás bolavé stavy smutku, zklamání, zranění. Někdo bude reagovat opakovanými zprávami, jiný se urazí... Variant je mnoho. 

Podrobněji budeme o tomto tématu mluvit v článku o „dyádách“, který popisuje geniální psychologické zjištění ohledně vnitřního fungování naší mysli. Rozvineme v něm ještě podrobněji vysvětlení, kde pramení naše city a reakce. Na tomto místě bych ale rád ještě jednou podtrhl, že „není kouře bez ohně“. Naše psychické stavy mají svůj důvod. Ten leží ve vztahu nás samotných a druhých, například spolužáků, kolegů, rodičů, ale i naší práce, země... Tím druhým totiž nemusí být jen člověk z masa a kostí, ale může jím být naše „druhé já“, třeba naše svědomí, ale taky abstraktní „vztahoví partneři“, třeba já a mé budoucí povolání, nebo já a město, kam se mám přestěhovat... 

Zhoršení k lepšímu a zlepšení k horšímu

K psychologické léčbě nás vede potřeba cítit se lépe, zbavit se svých potíží, zažít zlepšení. Bohužel ono požadované zlepšení vede nejčastěji skrze počáteční zhoršení. 

Tato souvislost je zřetelná u psychosomatických poruch (viz článek Psychosomatika). Jejich příčinou bývá odsunutí psychických problémů do těla. Podle zákona o zachování energie totiž nemůže žádná energie, tedy ani emoce, přání, myšlenka (…) jen tak sama od sebe zmizet. Může se pouze přesunout, změnit svou podobu. Když nemluví ústa, mluví tělo. Naše ústa nevyslovují bolavé, ohrožující a jinak nemilé skutečnosti. Protože ale nepříjemnosti doopravdy nezmizí, odsuneme je do těla. Namísto otevření tématu „Kdo a co mně to leží v žaludku?“ otevřeme dveře ordinace interního lékaře. Pokud se má ale naše bolest žaludku zlepšit, bude se horšit náš psychický stav. Do naší duše, do prožívání se vrátí city a myšlenky z těla zpět. Začneme například cítit hněv nebo strach vůči rodičům, který jsme dřív necítili. 

Není konečným cílem psychoterapie „začít se na lidi vztekat“ nebo se stát nepříjemným. Někteří psychologové považují v léčbě za „splněnou misi“, když se pacient začne hněvat. Jako když ve filmu Pretty Woman popisuje Richard Gere výsledný profit ze své dlouhé psychoterapie: „Jsem Edward Lewis a zlobím se na svého otce…“ To je ale pouhý meziprodukt. V ideální situaci se může povést pochopit a prožít, co nás k hněvu vede, co nám brání vyhýbat se kontaktu s tím, na koho se hněváme. Nejlepší řešení nastává, když dojde k odpuštění a smíru. K tomu je ale potřebná fáze „složení karet na stůl“, otevřené projevení emocí a zkušeností, například hněvu. 

Díky výše uvedenému můžeme pochopit, jak vlastně vznikají naše duševní a nejednou i tělesné poruchy. Abychom nemuseli být konfliktní, trápit se smutkem, prožívat vztek a vůbec měli v životě řadu nepohodlí, vměstnáme tyto nepříjemnosti do poruchy. Zlepšíme se k horšímu. Sice nevstupujeme do střetů s druhými, netrápíme se starostmi nebo smutkem, ale je to za cenu přesunutí emočních a vztahových problémů do zformování nemoci, symptomu.  

Lucie měla přísného otce, který ji svými poznámkami ponižoval. Protože se učíme jednak naší životní zkušeností, ale i pomocí nápodoby, odnesla si Lucie ze svého dětství dvě zkušenosti. Zvnitřnila si dvě role. Jednak svou roli nedostatečného a ponižovaného dítěte, ale i roli vyvyšujícího se a ponižujícího rodiče. Obě tyto role ve svém životě uplatňovala nejen na druhé, ale i vůči sobě samotné: Chvíli se před druhými cítila mizerně a bála se jejich útoku, chvíli lidi okolo pomlouvala a odsuzovala. Stejně tak se cítila jako bezbranné dítě, které potřebuje zahřát, chvíli se otcovsky studeně sobě samotné vysmívala a mluvila o sobě s despektem. 

Žít s takovýmto vnitřním rozporem je náročné. Je těžké být sama sobě obětí i útočníkem. Proto Lucie jednu část svého já (tu otcovu, kritickou) přesunula na lidi kolem sebe. Začala se bát výsměchu, útoku a „lidí vůbec“. Nevědomě zformovala poruchu, které se v psychiatrii říká agorafobie a sociální fobie. Odmítala vycházet ven, protože tam číhalo nebezpečí. Ptáte se, v čem spočívá ono „zlepšení“? Ve zpřehlednění situace. Venku byli nebezpeční a ohrožující lidé. Doma bylo bezpečí. To však není skutečné. Ta nejvíce napadající a shazující postava žila uvnitř její vlastní hlavy. Lucie se obávala, že upadne a bude terčem posměchu jako opilá, v našich setkáních i v celém jejím životě shazovala ovšem sebe samotnou ona. Zlepšení spočívá v určitém odosobnění se od zdroje potíží. „To ne já, ale ti druzí.“ A ty je možné držet za mými dveřmi. Zlepšila se k horšímu. Zbavila se bolavých vzpomínek na dětství i uvědomění, jak se z jedné stránky sama podobá otci. Daň zhoršení byla ale veliká. Její životní prostor se začal smrskávat na její byt, společenské kontakty na psychiatra a manžela. A zakrytím zdroje svých potíží nebyla šance na změnu. Proto trvalo řadu měsíců, než si v terapii všechny souvislosti připustila. Začala být jednak otevřeně ráznější, nehroutila se jako dítě před svými zákazníky v práci, jednak začala být více v kontaktu se svou otcovskou částí, začala ji prožívat a zkoumat a díky tomu si uvědomila, že nemusí být tak tvrdá ani k sobě, ani k druhým lidem.   

„Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází.“ 

Matouš 7, 13

Závěrem

Zatím jsme spolu prošli sedm pohledů, psychoterapeutických principů. V dalším navazujícím článku se zaměříme na dalších osm. Než se do nich pustíme, pojďme si zodpovědět několik otázek, které můžou prohloubit naše porozumění tématu: 

1. Který z uvedených principů Vás překvapil? Čím? 
2. Přišla Vám nějaká funkce psychoterapie zásadní, důležitá? Která a proč? Jakou nás spojitost s Vašim životním příběhem?
3. Chybí něco v dosavadním výčtu léčivých faktorů a poznatků? Co byste očekávali v druhém dílu článku?   

Považujete texty uTerapeuta.cz za přínosné?

Záleží Vám na lidech hledajících psychoterapeutickou pomoc? Zvažte potom prosím libovolnou formu pomoci fungování webu.

Číslo účtu pro libovolný příspěvek: 2501391969 / 2010

Pokud byste chtěli podpořit fungování webu a rozšíření obsahu, existuje řada forem podpory, o kterých se více dozvíte zde.