Jak funguje psychoterapie? V čem spočívá léčba? Část 1.

Předplatné Předplatné
minut čtení 35 minut
Náročnost Náročnost: Středně náročný

Uvažujete o tom, že byste vyhledali psychoterapeuta? Nebo už máte terapeutickou zkušenost, ale nějak Vám nedává smysl, o čem že ta terapie vlastně je? V čem spočívá a na čem staví? Všem lidem zajímajícím se o psychoterapii bych rád v následujícím článku nabídl úsloví, která popisují psychoterapii z různých stran a plasticky vystihují její charakteristické rysy. Pro obsáhlost je článek rozdělen na dvě části.  

Existují stovky různých psychoterapeutických přístupů. Někdy si jsou velmi podobné, jindy se zásadně liší. Na tomto místě nechci čtenáře ani sebe mučit odborným pojednáním o šíři celého oboru psychoterapie. Přiblížím svůj osobní pohled, jako kdybychom se viděli tváří v tvář v ordinaci. Mé chápání psychoterapie vychází z psychodynamického, tedy v psychoanalytické teorii zakotveného přístupu. Ale ani zde Vás nebudu trápit. Nebudu používat složité pojmy ani teorie. Když vidím učebnice psychologie a psychoterapie, mrzí mě, když jsou tak inspirativní a dobrodružné poznatky předávány úmorným a odrazujícím způsobem. Někdy mne napadá konspirační teorie, že „otcové oboru“ obehnali psychoterapeutický hrad vysokými hradbami a ty ještě nechali porůst bájnými šípkovými keři, aby se ke spící Růžence, totiž psychologii, dostali jen ti vyvolení… 

Aby to nemuselo být jednou za sto let, na následujících řádkách cíleně upustím od vyčerpávající (dvojí význam tu sedí) přesnosti. Nebudeme se navzájem nudit termíny jako abreakce, korektivní zkušenost, propracování, projekce, identifikace a dalšími. Zkusím na to jít „od lesa“ a ještě v „dárkovém balení“. Nabídnu Vám patnáct bonmotů, psychoterapeutických pořekadel a pravidel, někdy dokonce překvapivých a vtipných. Nasbíral jsem je jako říční perličky při svém dvacetiletém plavení, brodění i „kaňoningu“ řekou psychoterapie. Bonmoty z různých úhlů přibližují, na čem je založena léčba, a co vyžaduje na straně terapeuta i na straně pacienta. Odhalí, jak probíhá změna, i v čem vězí úskalí. 

Připraveni? Pojďme na to. 

Pravda nemusí být vždy krásná a krása nebývá vždy pravá

Podstatou psychoterapie je hledání pravdy. Stejně tomu je i v oblasti fyzické léčby, a dokonce i u oprav přístrojů a rekonstrukcí budov. Potřebujeme pochopit problém, vidět, ve kterém místě a jak dochází k poruše. Medicínská diagnostika (z řeckého dia – gnósis, tedy v překladu roz – poznání, rozlišení, vyšetření) se snaží určit, co člověku doopravdy je.

Platí tedy i opačná souvislost. Poruchy duše i těla vznikají jako následek nepravdy, lži nebo přetvářky. Když si po pravdě neuvědomíme, že je nám zima, nachladíme se. Když si nepřipustíme, že toho máme příliš na bedrech, že neuneseme vše, přivodíme si výhřez plotýnky. Když si nepřipustíme, jak moc se cítíme „na*raní“,  budeme trávit život na toaletě v zajetí průjmu nebo zácpy. Nemoc projeví naši nepravdu. 

A totéž ještě z jiného úhlu. Žijeme-li v pravdivém kontaktu se sebou samými, uspokojujeme své potřeby. Jak to říká Forrest Gump: „Chtělo se mi běžet, tak jsem běžel. Když se mi chtělo spát, spal jsem. Když se mi chtělo … však víte…, šel jsem…“ No a když už se cítil unavený, šel domů… Nasloucháme-li svým potřebám, tělo i duše pak dostávají to, co potřebují. 

Víme-li tedy o důležitosti pravdy, proč nežijeme v souladu se sebou samými a maskujeme své pravé já? Proč popíráme naše potřeby a skrýváme své city? Jedním z důvodů je právě to, že pravda není vždy krásná. Uvědomovat si svou vlastní závist, ničivý vztek, touhu po lidech a věcech, které nemohu mít. Přiznat si vlastní bezmoc, slabost a závislost na druhých… To vše je jen malý výčet situací, kdy pravda nejenže není krásná, ale přímo bolí a tíží. 

Proto se mnohdy uchylujeme k přetvářce, k zástupným, náhražkovým řešením. Těmi jsou symptomy, příznaky nemocí, kterými trpíme. Pálí nás žáha, protože si ji obáváme zchladit na tom, kdo nám „leží v žaludku“. Opíjíme se, protože se chceme přepnout z tvrdé reality do virtuální… Proto si raději vytvoříme „Potěmkinovu vesnici“, kulisu pro sebe a/nebo pro druhé, která má působit lépe než realita, tedy pravda. Chceme-li se ovšem v našem životě „naučit chodit“, je nezbytné sestoupit ze vzdušných zámků „nohama na zem“. Anebo ještě jinak řečeno – hnisající ránu můžeme vyléčit jen jejím otevřením, pravdivým přiznáním jejího celého rozsahu. 

Z tohoto důvodu si nemůžeme nikdy udělat terapii úplně sami. Potřebujeme „odzrcadlit“ naše skutečné já těmi druhými. Potřebujeme zpětnou vazbu od lidí, kteří nás znají. A nejvíce se potřebujeme pochopit tam, kde máme tendenci sebe i druhé oklamávat. Problémem totiž je, že stokrát opakovaná lež se stává „pravdou“. Či lépe řečeno: dostane „punc“ pravdy, ale přitom je to stále zhoubná lež. Když si například budeme dost dlouho opakovat, že nikoho nepotřebujeme, za čas tomu uvěříme. Ochráníme se tak před možným zraněním lidí, kterým bychom dovolili, aby pro nás byli důležití. Ovšem dopady této vsugerované lži povedou ve skutečnosti k pocitům samoty a zablokování v oblasti partnerských a přátelských vztahů.

Láďa se projevoval v hodinách psychoterapie jako „vzorný nadějný žák se skvělým učitelem“. Chválil mě za moje nápady, říkal mi, jak jsem se trefil a jak moc přemýšlel o tom, co jsem řekl posledně. Jednou v hodině pronesl repliku z filmu Okresní přebor, ve kterém se hráč vlichocuje svému trenérovi uznalými slovy „… vy jste dobrej, trenére!“ Brzy na to se ale ve filmu ukáže, jak je jeho přízeň vrtkavá a jak trenéra nejen uznává, ale i nesnáší. 
I v našem vztahu se Láďa snažil přikrýt svým idealizováním mé osoby svůj hněv, nesouhlas, odstup. Přestože pravda o našem vztahu nebyla tak pohádkově krásná, oběma z nás se vydatně ulevilo, když začalo být po čase „legální“ mne nejen chválit, ale taky se mnou nesouhlasit, projevovat odlišné názory a diskutovat se mnou. Stejně se mu ulevilo v řadě dalších vztahů v práci i s kamarády, kde měl sklon nutkavě se ponižovat a chovat se servilně. 

„Hlavní překážkou v poznání pravdy není lež, ale zdánlivá pravda.“ 

Arthur Schopenhauer

Problém nespočívá v tom, že bychom se v sobě „hrabali“ příliš, ale že si rozumíme málo

„Ty to moc řešíš,“ domlouvá manžel své ženě, „když se budeš v sobě takhle pořád hrabat, tak z toho akorát zešílíš,“ dodává sklesle a nevysloví už nahlas dovětek, který mu zní uvnitř hlavy: „… a já se z toho zblázním taky!“ 

Všichni známe lidi, kteří rozebírají své životní problémy pořád dokola. Hodně o nich mluví, probírají je se známými, kolegy. Čtou knihy, absolvují kurzy, někdy chodí i na terapii. Přesto se týden za týdnem a měsíc za měsícem nic nemění. Vypadá to, že si hovorem a analýzou svých problémů jen „natřásají peřinu“ svých problémů, ve kterých jsou uhnízděni. Nebo že se jen drásají a rýpou ve svých bolestech, namísto aby je nechali v klidu hojit. 

Nikomu nepomůže „rýpat se“ v sobě, stejně jako nepomůže rýpat se ve zhnisané ráně na kůži. Když se budeme ve zranění rýpat, povede to jen k pocitům bolesti a tkáň bude ještě v horším stavu, než byla dříve. To, co skutečně pomůže, je celou ránu od jednoho kraje k druhému vyčistit. Nevynechat žádné místo a přes bolest projít celou šíři i hloubku poranění, tedy traumatu.

V duševním životě a v psychoterapii souvisí tento jev s opakováním stejných pohledů a způsobů řešení. Přehlížíme širší pohledy, další vlivy pro vznik našich potíží, nejdeme dost hluboko, abychom pochopili kořeny našich potíží. Velice časté totiž je, že odmítáme vidět celou šíři a hloubku našeho života, naší povahy a řešení, které používáme. „Rýpeme“ se opravdu v jednom místě, ale to nejzhnisanější ložisko leží někde úplně jinde. 

Bez schopnosti sebereflexe, bez ochoty dozvědět se o sobě i nemilé pravdy stagnujeme. Stojíme na jednom místě, nevyvíjíme se, změna není možná. Terapeut, stejně jako například rodina, kamarádi nebo kolegové mohou nabízet důležité poznatky. Je ale otázkou, jestli je budeme slyšet a přemýšlet nad nimi, jestli se necháme poučit. Aby mohla nastat změna, je nutné spojit obojí. Potřebujeme zpětné vazby, tedy poznatky o nás samotných, ale stejně tak je potřeba, abychom dali poznatkům šanci na nás působit.  

„Je těžké učit člověka něčemu, o čem si dotyčný myslí, že už to umí.“

Epiktétos

Musí se stát všechno, aby se nemuselo stát vůbec nic 

Tomuto mottu jsem zpočátku nerozuměl, i když mě zaujalo. Co je to za protimluv? Později jsem pochopil, že je v něm skrytá důležitá technika a účinný faktor léčby. Pokusím se vše co nejsrozumitelněji vysvětlit, ale budu potřebovat osm řádků Vaší trpělivosti. Věřím, že pak bude toto úsloví dávat dobrý smysl. 

Podstatou psychoterapie je poznání sebe sama. Nalezení našeho opravdového já, pojmenování vlastních přání i strachů. Pochopení, jakým způsobem zacházíme se sebou i s lidmi okolo. Proto je na pacienta kladen důležitý a nesnadný úkol. Terapeut od něj očekává a žádá, aby ...


Celý text dostupný pro předplatitele za částku menší než 2,70 Kč za den

Cena: 980 Kč / rok

(82 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: