Hrdost nebo pýcha? Zdánlivě malý rozdíl s velkými důsledky…

Richard působil dojmem suveréna. Z lidí si utahoval, pohrdal slabostí, vynikal ve fotbalu a sportu vůbec, úspěšně podnikal. Někteří lidé ho obdivovali až uctívali, jiní jej považovali za pyšného a zpupného. Do terapie ho přivedly dlouho utajované dluhy, alkohol a dojem, že „Už dál nemůže, že se zhroutí“. V terapeutických setkáních se ukázalo, že přestože Richard užívá drsný jazyk, ironický tón a siláckou mimiku, vnitřně se cítí velmi nejistý, pochybuje o sobě a doopravdy si sám sebe necení. Přestože působí pyšně, není na sebe vůbec hrdý. 

V následujícím článku probereme nejen rozdíly, ale i souvislosti mezi pýchou a hrdostí (sebeúctou). Toto na oko nenápadné téma má hluboký dopad na naši spokojenost se sebou samotnými i na vztahy s rodinou, přáteli, kolegy… 

Samochvála smrdí

Starostliví rodiče nechtějí ze svých dětí vychovat lenochy a povýšené snoby. Bojí se, že když budou děti příliš chválit, usnou na vavřínech. Neuvidí své nedostatky a přestanou usilovat o jejich odstranění. Richardův otec neopomněl synovi připomenout, že málo používá levou nohu ani po vyhraném zápase, ve kterém dal gól. Bál se, aby si o sobě „příliš nemyslel“ a nepřestal se zlepšovat. Když Richard hrdě prohlásil, že byl v zápase nejlepší, otec mu řekl, že „samochvála smrdí“.

Bludný kruh: Kde není hrdost, musí být pýcha 

Richard se nenaučil cenit si svých reálných dovedností. Vzkaz, který mu otec předal, by se dal shrnout do poselství: „To, co teď umíš, to je málo. Hodnotu budeš mít, až když budeš dokonalý…“ Pro Richarda nebylo cenné být oporou týmu. Nevážil si své rychlosti, síly ani přehledu na hřišti. Cenné bylo jen hrát jako Lionel Messi. Proto všechny ubezpečoval, že bude hrát brzo „za repre“, viděl se jako bohatá a uznávaná fotbalová celebrita. Zde začal bludný kruh narcistického zkreslení: Na jednu stranu působil velice pyšně, prezentoval se jako suverén, ale na druhou si sám sebe nevážil. Kde totiž není hrdost, tam musí být pýcha. Je to jako když celý den nejíme a večer se dostaneme k plné lednici. O co více jsme se přes den šidili, o to větší pocity frustrace a hladu potřebujeme dorovnat večerní „žranicí“.

Ale zde ještě není bludný kruh uzavřen. Řekli jsme si, že nedostatek hrdosti, tedy uznání, radosti z dílčích skutečných dovedností, sebehodnoty, máme sklon vynahradit. Chceme ho přebít suverenitou, vysokými ambicemi a hraním si na borce. A zde právě nastává zásadní problém: