Deprese a sebevražda: tragické nepochopení příčin aneb O pláči na špatném hrobě

Trpíte občas propady nálad, život Vám přestane dávat smysl, vše vidíte černě, schází Vám energie a dokážete tehdy pouze přežívat? Napadlo Vás už, že by bylo lepší skoncovat se životem? Nebo znáte někoho, kdo propadá takovýmto depresivním stavům? Připadají Vám nepochopitelné, vždyť máte vlastně „objektivně“ vzato celkem hezký nebo alespoň nikoliv hororový život? Přestože byste měli být na co hrdí, mohli ve svém životě slyšet útěchu, utěšování a podpora zvenčí Vám příliš neuleví? Ani nemůže. Kromě depresí vznikajících na základě strádání (zejména opuštění a zanedbávání) totiž existuje velká skupina depresí, jejichž podstatou je skrytý vnitřní dialog, náš postoj k sobě samotným.

Tragické omyly v chápání příčin rozvoje deprese a sebevražedného chování

Podpora a utěšení pomohou lidem se zdravou nebo jen mírně zasaženou osobností. Lidé s depresivně strukturovanou osobností cítí úlevu vždy jen na chvíli nebo vůbec ne. Asi jako bychom foukali na rozpálená kamna. Za vznikem depresí stojí hlubší mechanismy, které „přikládají pod kotel“ našim niterným stavům. Snažíme-li se léčit depresivního člověka pouze podporováním, je to jako hrách na stěnu házet. Pochopitelně, že podporu potřebuje, ale jak bude vysvětleno dále v textu, jeho vnitřní mechanismy mu ji zabraňují přijmout, vstřebat.

Zásadní omyl je domněnka, že depresivní člověk je smutný a apatický, protože mu chybí hezké a příjemné zážitky, nemá dostatečné zdroje podpory. Rozptýlení a hezké zážitky totiž mohou bohužel odvrátit pozornost od „ohně,“ který v duševních kamnech hoří, jen na chvíli.

Spalujícím plamenem totiž není smutek, jak se mnozí chybně domnívají, ale ...