Deprese a sebevražda: tragické nepochopení příčin aneb O pláči na špatném hrobě
Autor
PhDr. Michael Václavík
Předplatné
40-50 minut
Náročnost: Střední
Trpíte občas propady nálad, život Vám přestane dávat smysl, vše vidíte černě, schází Vám energie a dokážete tehdy pouze přežívat? Napadlo Vás už, že by bylo lepší skoncovat se životem? Nebo znáte někoho, kdo propadá takovýmto depresivním stavům? Připadají Vám nepochopitelné, vždyť máte vlastně „objektivně“ vzato celkem hezký nebo alespoň nikoliv hororový život? Přestože byste měli být na co hrdí, mohli ve svém životě slyšet útěchu, utěšování a podpora zvenčí Vám příliš neuleví? Ani nemůže. Kromě depresí vznikajících na základě strádání (zejména opuštění a zanedbávání) totiž existuje velká skupina depresí, jejichž podstatou je skrytý vnitřní dialog, náš postoj k sobě samotným.
Tragické omyly v chápání příčin rozvoje deprese a sebevražedného chování
Podpora a utěšení pomohou lidem se zdravou nebo jen mírně zasaženou osobností. Lidé s depresivně strukturovanou osobností cítí úlevu vždy jen na chvíli nebo vůbec ne. Asi jako bychom foukali na rozpálená kamna. Za vznikem depresí stojí hlubší mechanismy, které „přikládají pod kotel“ našim niterným stavům. Snažíme-li se léčit depresivního člověka pouze podporováním, je to jako hrách na stěnu házet. Pochopitelně, že podporu potřebuje, ale jak bude vysvětleno dále v textu, jeho vnitřní mechanismy mu ji zabraňují přijmout, vstřebat.
Zásadní omyl je domněnka, že depresivní člověk je smutný a apatický, protože mu chybí hezké a příjemné zážitky, nemá dostatečné zdroje podpory. Rozptýlení a hezké zážitky totiž mohou bohužel odvrátit pozornost od „ohně,“ který v duševních kamnech hoří, jen na chvíli.
Spalujícím plamenem totiž není smutek, jak se mnozí chybně domnívají, ale ...
agrese. Lidé mají klamnou představu, že sebevražda je výsledkem potřeby člověka ulevit si od tíhy, projev zoufalého, ale milosrdného východiska, hození ručníku do ringu, jak tomu bývá v beznadějném boxerském utkání.
Toto je omyl. Pro ilustraci uvedu příklad. Každý člověk sám se sebou nějak zachází. Nějak se (tj. sám sebe) obléká, nějak se krmí, určitým způsobem se vidí a o sobě hovoří... Tuto vnitřní pečující instanci si můžeme představit jako vnitřního rodiče. A nyní slíbený příklad: Dítě (naše niterné já) má trable, je zoufalé, neví kudy kam, cítí hlubokou životní skepsi. Rodič (naše řídící část, např. svědomí) mu na to říká: „Nejlepší bude, když se zabiješ. Na světě tě stejně nic dobrého nečeká. Navíc jak by člověk jako TY mohl vůbec dosáhnout radosti? Zabij se!“ Nyní můžeme nahlédnout absurdnost pohledu na sebevraždu jako na milosrdnou „eutanazii.“ Pokud ale ještě není čtenář přesvědčen, pojďme se na vizi sebevraždy jako úlevy od nesnesitelné bolesti podívat blíže. Zkusme lokalizovat problém. Pokud by měla být sebevražda „ránou z milosti,“ pak by situace VNĚ trpícího člověka musela být nesnesitelná, neřešitelná, neexistovalo by nic jiného než čiré bezmocné utrpení, před kterým se chce sebevrah uchránit. Praxe ukazuje, že taková vnější realita lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, není. Sebevraždy mnoha oblíbených, nadaných a úspěšných umělců jsou toho křiklavým důkazem. Zcela jistě je ale mučivá až devastující VNITŘNÍ realita člověka. Depresivní člověk má velice pochmurné, beznadějné VNITŘNÍ vize o sobě a o světě. Již jsme tedy lokalizovali problém, nemoc jako uloženou uvnitř trpícího, nikoliv vně. Pojďme pokročit ještě dále. Kdo je v uvedeném imaginárním rozhovoru dítěte a rodiče ten nemocný, ten, ve kterém je problém? Je to snad dítě? Je snad nějak nezvyklé vidět dítě (ostatně dospělý přece není výjimkou), které si neví rady, zažilo smutek, zoufá si, pochybuje o svých schopnostech, bojí se světa apod. Zažívat skepsi, zklamání, smutek, a především celou řadu selhání a neúspěchů je přece součástí života. V tom se lidé od sebe neliší. V čem se však mezi sebou zásadně lišíme, je postoj, který zaujímáme k utrženým ztrátám, zklamáním a pochybením. Nemocný je zde rodič, tedy řídící, sebepečující část naší osobnosti. Ta je nesmlouvavá, příkrá, studená. Ta vidí události jako marné, beznadějné a zničující.
Sebevražda je vražda sebe
Sebevražda je především vražda. Rodič v popsaném ilustrativním příběhu nehledá příčiny dětského zklamání, nepátrá po možných řešeních. Nejedná konstruktivně, ale destruktivně. Neutěšuje, nedodává realistickou naději, ale pouze agresivně sráží svěřené dítě tím, že buďto očerňuje svět, nebo očerňuje dítě samotné. Nabízí pseudořešení v podobě devastace vlastní existence. Udílí trest smrti, který se udílí jen v některých zemích, a to u těch lidí, kteří se považují za nenapravitelně zničené osobnosti. Takto nemocný pohled má vnitřní rodič depresivního sebevraha na sebe samého. Vidí se (zcela nerealisticky) jako nenapravitelně zničeného a odsuzuje se k popravě. Přehlíží mnohé nadání a talenty, neumí si dodat naději, realisticky probrat pochybení. Je nesmlouvavým inkvizitorem a katem, který se za „hřích“ staví hned na šibenici.
Aby nedošlo k nedorozumění: V žádném případě nemíním očerňovat nebo napadat depresí zkroušeného jedince. Člověk s depresí skutečně velice trpí, trpí trýznivými pocity, které jsou příšerné. Ovšem pouhá útěcha, podpora a v mnoha případech ani antidepresivní medikace nemůže pomoci, protože problém leží jinde než ve smutku. Cílem je tedy nikoliv „shodit“ depresivního pacienta, ale naopak mu „pomoci na nohy“ jiným, trefnějším pohledem na podstatu problému.
Chlácholení nepomáhá
Ještě, než se pustíme do rozboru dvou typů depresivních postojů, vraťme se na chvíli ke zmíněné neúčinnosti jinak dobře míněného chlácholení a utěšování depresivního člověka. Pokud by za rozvojem deprese skutečně stál smutek, pak by nadějné a radostné vyhlídky měly naději oslabit depresivní ladění. Protože ale za rozvojem depresivní dynamiky stojí agresivita, platí zde pořekadlo „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.“ Stížnosti člověka s depresí jsou bludné, úporné, nevývratné, nemocný využije veškerý svůj důvtip, aby se shodil, očernil, znemožnil. Blízcí se mohou snažit argumentovat sebevíc, nakonec si postižený člověk najde další „hůl, kterou se zbije.“
Karel, pacient se středně těžkou depresí byl při vyšetření dotázán, co by dělal, kdyby vyhrál milion korun. Možná byste čekali, že by ho situace potěšila, že by si jel třeba odpočinout na dovolenou. Nebo že by v celku realisticky pochyboval o pravděpodobnosti takové výhry. Karel ale odpověděl: „To by byl problém, pane doktore. Já bych to určitě utratil za hlouposti, špatně investoval, a kdo ví, jestli bych uměl podělit děti a jestli bych tím nevyvolal akorát hádky...“
Možná, že situaci opět nejlépe vykreslí modelový vnitřní rozhovor depresivního člověka se sebou samým, nyní to přirovnejme k rozhovoru učitele a žáka. Žák Pavel přinese učiteli výtvarné výchovy, panu Tvrdému, obrázek. Pavel se snažil, jak nejlépe uměl. Projevil ve své malbě kus svého niterného já, jeho dílo je originál. Takovýto pohled ale niterná instance uvnitř depresivního člověka nemá. Učitel Tvrdý vidí obraz buďto rovnou jako mazaninu, nebo začne sice opatrně a s vytáčkami, ale v důsledku hyperkriticky komentovat: „Tady to oko máš ve špatném úhlu, ruka je dlouhá a ten strom ti tady padá. To stínování jsi nezvládl a říkal jsem přece, že máš dávat pozor na rozpití barev!“ Pokud podporujeme depresivního jedince tím, že mu připomínáme jeho kvality, snažíme se tím „léčit,“ tedy utěšit a pozvednout žáka. Chceme tak poukázat na nesporné kvality obrazu (zapomněl jsem uvést, že chlapcem v ukázce je malý Pablo Picasso), ale zapomínáme, že problém nespočívá v nízké kvalitě žáka. Problém spočívá ve vysoké náročnosti učitele. Učitel Tvrdý je totiž přesvědčen, že Pavlovi nejvíce pomůže tak, že bude vyzdvihovat jeho nezdary a nevšímat si jeho kladů. Neoceňováním úspěchů a pozitiv dosáhne toho, že žák nebude pyšný, ale pokorný. Neusne na vavřínech a bude pilovat malířskou techniku. A neustálým připomínáním chyb a nezdarů dosáhne toho, že se jim už příště Pavel vyhne, dá si na ně pozor. Toto je sice částečně logická učitelská představa, avšak zcela nerealistická. Chyby bude dělat Pavel neustále, protože je člověk. Navíc pokud by si chtěl někdo koupit bezchybnou reprodukci reality, pořídí si fotografii, ne originální obraz. Pavel se díky tomu naučí chápat své chyby nikoliv jako součást lidskosti, ale jako projev své špatnosti. Zanevře na malování, protože si bude myslet, že je buď on špatný malíř, nebo je špatný svět, který nedovede být chápavý a oceňující. Osvojí si pohled učitele Tvrdého a vytvoří si tvrdý pohled na sebe samého. Každou láhev uvidí jako poloprázdnou, nikoliv poloplnou. Zaměří se na kritiku toho, kolik už mu v láhvi chybí namísto radosti z toho, kolik v ní ještě lahodného moku zbývá. O kolik Picassů přišel svět díky nedostatečným oceněním a příkré rodičovské kritice? A propos, je známo, že Hitler se marně pokoušel třikrát dostat na Akademii výtvarných umění. Jaká hrůzná škoda, že neuspěl! Ale to už bychom odbočili příliš.
Wertherův efekt – ve společnosti a v rodině
Když vydal J. W. Goethe knihu Utrpení mladého Werthera, řada mladých lidí se inspirovala řešením jeho nešťastné lásky a spáchala po vzoru hrdiny knihy sebevraždu. Stejný efekt byl pozorován po zprovoznění metra ve Vídni. Když média informovala o prvních sebevraždách v kolejištích podzemní dráhy, následovala celá vlna lidí, kteří svůj život ukončili stejně. Teprve až informační embargo, zákaz publikovat tyto sebevraždy vedl k ústupu sebevrahů.
Stejný efekt je bohužel stejně zřetelný i v rodinách. Příbuzní i známí lidí, kteří spáchali sebevraždu dostali zprávu: „Pokud jsi v nouzi, trápíš se, zažiješ nezdary, nebo ti druzí ublíží, tak možné řešení je zabít se.“
Proto je potřeba radikálně se zbavit „přihrádky“ v mysli se štítkem „sebevražda.“
Sebevražda jako primitivní řešení
Z tohoto důvodu je nutné složit karty na stůl. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat trápení lidí, kteří uskutečnili sebevraždu nebo se o ní pokusili, považuji za důležité označit toto řešení za primitivní. A to hned ze dvou důvodů. První důvod primitivity, tedy nezralosti řešení se dá přirovnat k rekonstrukci domu: Máme dům, který zdaleka neodpovídá našim představám. Do střechy zatéká, stěna praská, komín netáhne … Vyhozením domku do povětří, tedy jeho zničením, se sice zbavíme starostí, ale taky přijdeme spolu s rodinou o střechu nad hlavou, všechny vzpomínky a cennosti a poničíme ostatní stavby. Mnohem propracovanější je hledat způsoby řešení – přestavby, hledání cest opravy, pomoci, financování… Druhým důvodem je právě ona primitivní, tedy dětsky nepropracovaná agresivita. Jak bylo řečeno: Člověk, který vraždí sám sebe má v sobě vražedný hněv. Na sebe, ale často i na okolí. Je opět mnohem složitější ho formulovat přiměřeně, hledat cesty, kudy a jak vypustit přehradu svého vzteku, nežli odpálit stěnu přehradní hráze…
Mnozí lidé, kteří uvažují o sebevraždě, si po vzoru knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera představují reakci svých blízkých po své smrti. Představujeme si lítost a bědování pozůstalých nad naší smrtí. Vidíme je zpytovat své svědomí, že si nás dost nevážili, nezajímali se… Faktem je, že sebevražda je vždy zároveň sebevražedný atentát. Spolu se zničením sebe samých poničíme i životy lidí okolo. A to bývá naše (někdy více jindy méně) neuvědomované přání. Zároveň my zemřeme. Zničíme svůj život a svět se nepozastaví ani o píď. Ostatní si popláčou, zanadávají, zakroutí hlavou a zahořekují, ale půjdou svým životem dál. Poranění, zklamaní, ale bez nás. Zapálí svíčku o dušičkách na hrobě a půjdou na čaj. Žádné vítězství a triumf, jak si to představoval Tom Sawyer.
Deprese nebo běžný lidský smutek?
Než se pustíme do hlubšího popisu depresivní osobnosti, je potřeba pozastavit se nad rozdíly mezi depresí a běžným lidským smutněním spojeným se zármutkem. Smutek bývá spojený s ohraničenou, jasně pojmenovatelnou ztrátou, zatímco spouštěč deprese není tak čitelný. Smutek přichází v náhlých vlnách. Promluvit si o něm, vyplakat se přináší obvykle postupnou úlevu. Člověk je pak dále schopen fungovat takřka bez omezení. Naproti tomu při depresi nejsou vlny příchodu a úlevy zdaleka tak strmé a rychlé. Depresivní trápení jakoby ne a ne přestat, je jako „těžká tmavá deka nebo lavina,“ z níž se není možné vyhrabat. Rozhodným rozdílem je také to, že u truchlícího smutného člověka utrpěl ztrátu vnější svět, ve kterém žije, zatímco u depresivního jedince není horším místem svět, ale vnitřek nemocného. Znehodnoceně vnímáme své vlastní já.
Dva typy depresivních postojů
Za rozvojem depresivních osobnostních sklonů stojí prakticky vždy zraňující až traumatické životní zkušenosti v osobní historii člověka. Jaká konkrétní zranění to jsou, bude nastíněno v následující kapitole. Nyní se pokusím objasnit dva základní mechanismy, tedy způsoby nakládání se zraňujícími zážitky.
Přirovnejme traumatizující zážitky v rodině ke špíně. Pohleďme na ně jako na nepořádek, svinčík. Střepy a odporné odpadky zamořují rodinnou atmosféru, zahlcují společný prostor. V takovém klimatu nelze žít. Proto je třeba je uklidit, zbavit se jich a vyčistit tak rodinný dům. A právě forma zvoleného „úklidu“ rozhodne o typu deprese, který si jedinec osvojí.
Máte srdce nakloněné k projevení ocenění? QR kód níže je možné uložit a použít k platbě z Vašeho bankovnictví...Dar pro fungování webu uTerapeuta.cz - částku je možno libovolně upravit
Zvnitřnění zla dovnitř
Pokud použije dítě na úklid špinavého chování „duševní vysavač,“ pak zlo nasaje z venkovního prostředí do svého nitra. Očistí tak rodiče (jiné lidi okolo sebe) za cenu vlastní újmy. Pramení z toho značný zisk. Nemusíme se trápit tím, jak otřesně se k nám rodiče chovají. Nemusíme protestovat vůči zranění, stačí zraňující výroky přijmout jako reálné. Bohužel následkem této strategie je vsugerování si vlastní zkaženosti, špatnosti, špinavosti. Vysavač je vskutku toho všeho plný, stejně jako to přijal „za své“ depresivní pacient.
Jitka, velice pohledná a bystrá žena středního věku, přišla na první psychoterapeutickou hodinu, protože už nevěděla kudy dál. Vyzkoušela celou řadu léčebných metod, a když žádná nepomohla, zůstala jí psychoterapie. Vnitřně ale byla přesvědčena, že je pacientkou neurologickou. Byla si takřka jistá, že má demenci a každá její chyba (přeřeknutí, zapomenutí...) vše jen potvrzují. V úvodních hodinách vylíčila své rodiče jako milující lidi, kteří ji a bratra vychovali v bezproblémové atmosféře. Přesto se záhy začalo ukazovat, že je to spíše jen Jitčina ochranná verze. Při podrobném rozboru idealizované obrazy rodičů bohužel splaskávaly jako balónky. Matka, učitelka, byla postrachem celé školy. Děti i bila, kamarádka začala v jejích hodinách koktat. Otec byl zase velice náročný a poučující intelektuál, nespokojený s dceřinými výkony. Během terapie si Jitka uvědomila, že si s rodiči připadala „jako dement.“ Protože se bála protestovat, raději nevědomě tuto verzi zvnitřnila. Dodnes používá „vysavač“ špatného zacházení ve vztazích. Může díky tomu snést špatné zacházení manžela alkoholika, protože „asi pije kvůli ní“ a je mu dokonce vděčná, že chce manžel „s takovým dementem vůbec žít...“
Promítnutí zla ven
Druhou formou „úklidu špíny“ ve vztazích může být vyvětrání puchu a vysypání odpadků z okna. Zisk je zde v něčem stejný, v něčem odlišný od předchozí situace „vysávání.“ Původci „špíny“ jsou opět očištěni. Rodiče jsou viděni bez poskvrny. Dokonce neutrpělo ani sebehodnocení depresivního dítěte. Utrpěl ale svět. Je plný špíny, zla, ublížení a dotyčný jedinec se vůči němu bouří, nebo pasivně přežívá. Nechce s takovou „skládkou zla“ nic mít, nečeká od druhých lidí nic moc dobrého, v krajním případě uvažuje i o sebevraždě jako východisku, že v takovém světě se nemůžu nikdy cítit dobře. Sebevražda je pak projevem totální nedůvěry, „že bych mohl vůbec něco dobrého v takovém světě zažít.” Problém ovšem opět tkví ve scházejícím vnitřním podpůrném rodiči, který by takovéto domněnky a prožitky zkoumal.
Zuzaně se v časném předškolním věku zavraždil otec. Matka se zřejmě potýkala s depresí, chodívala pozdě z práce, klientku i jejího bratra zanedbávala. Nakonec si našla partnera, který Zuzanu šikanoval a pokusil se ji v pubertě osahávat. Zuzana v terapeutických hodinách velmi nerada mluví o své minulosti, o sobě, ale je plná stížností na křivdy a zkaženost tohoto světa. Naopak, ráda by svět změnila v lepší místo. To činí ale tak, že poukazuje na to, co je špatně. Kritizuje a vyčítá. Je vegetariánka (nechce mít s agresí „zabijáků, masožroutů” nic společného), obdivuje dekadentní poezii, „alternativně“ se obléká. Během léčby se po mnoho desítek hodin bránila uvědomění, že bohužel „pláče na špatném hrobě.“ Bolest nemá kořeny za okny jejich bytu v městě, kde teď bydlí, ale uvnitř bytu, kde prožila dětství.
Příčiny vzniku depresivních rysů osobnosti
Ztráta a opuštění
Příčiny jsou velmi rozmanité, individuální a nelze podat jejich seznam. Zastavíme se ovšem u těch nejčastějších. Prvním z nich je ztráta blízké osoby v raném vývoji dítěte. Rozvod, úmrtí pečující osoby nebo její nepřítomnost si malé dítě, plné fantazijních a magických vysvětlení, vyloží vztahovačně, jako vlastní chybu nebo jako důkaz o špatnosti světa. Dítě ještě nemůže doopravdy pochopit, že rodiče se rozvádí kvůli vlastnímu vztahu, ne kvůli jeho nehodnosti. Stejně tak si může představovat, že rodič (dědeček, sestra...) zemřel na základě jeho zlobení nebo přílišných požadavků, kterými jej utrápil. Neméně devastující, ale velice podceňovaný faktor je časné opuštění dítěte. Matka mohla po narození dítěte studovat mimo domov, být dlouhodobě hospitalizovaná nebo z jiných příčin nebýt přítomna. Obvykle to ale vede k dětským pocitům odcizení a prožitkům vlastní bezcennosti („...když jsem nestál rodičům za to, aby byli se mnou. Namísto toho si mě předávali po hlídání z ruky do ruky jako horkou bramboru.“) Tento prazážitek bývá z počátku zcela nepojmenovaný (vznikl také v době, kdy ještě dítě neumělo mluvit, a tedy ani formulovat své myšlenky). Zároveň od místa, ve kterém necítíme zájem a lásku, neočekáváme nic dobrého, odstříháváme.
Anaklitická deprese
Tento typ deprese vzniká na základě strádání. V dětském věku potřebujeme ke svému vývoji blízkost rodičů. Uspokojivý a intimní vztah k rodiči (nebo pečující osobě) je „duševní potravou,“ bez které se nemůžeme uspokojivě vyvíjet. Pokud jsou děti od rodičů odděleny (například pro hospitalizaci, úmrtí, opuštění), cítí hluboký zármutek a beznaděj. Tyto stavy se mohou opakovat i u dospělých, když jim současné opuštění v dospělosti připomene prožitky ztráty a opuštění, kterému byli vystaveni jako děti. Nemusí jít vždy o rozchod nebo úmrtí partnera. Objektivně může jít i o mnohem menší opuštění, nebo se může odehrát jen v naší fantazii. Na vnitřní, subjektivní rovině, se ale doslova propadneme do minulosti, do vzpomínek. Je nám třeba pět let a sedíme doma u okna v opuštěném bytě, s pocity strachu, bezmoci a opuštění. Naše vzpomínky totiž mnohdy neznají čas. Odchod manželky na večírek může přenést třicátníka do třech let, kdy trávil dlouhý čas sám doma. Vyvolá pak vnitřní bouřlivou reakci, která se někdy projeví navenek, jindy ne. Pokud bylo dítě v minulosti depresivní, pak se často deprese znovu objeví, jako stará rána.
Výčitky za „nenasytnost a sobeckost“
Život nikdy neběží podle „příručky ke štěstí.“ Mnohé rodiny zažijí trápení, musí se vyrovnávat s těžkostmi, rodiče bohužel často sami nedostali do vínku dostatek laskavých a opěrných výchovných zkušeností během vlastního dětství. To se vše odráží na postoji, který rodiče zaujímají k požadavkům a projevům dítěte.
Rodič, který je přetížený a vyčerpaný (emočně, pracovně) může reagovat na naprosto přirozené požadavky dítěte po pozornosti, zájmu, vztahu podrážděně a vyčítavě: „To musíš pořád něco říkat?... Dej mi na chvilku pokoj!“ Bludný kruh se navíc uzavírá tím, že odmítané dítě se začne nejprve hlásit o rodičovskou pozornost zostřením svých požadavků. Projevuje se až hyperaktivně s nepřiměřenou intenzitou, čímž si vyslouží kritiku a intenzivnější odmítání. Vnitřní zkušenost dítěte ovšem bývá: Jsem sobecký, chci toho pro sebe příliš, nedbám na potřeby druhých.“ Někdy to dokonce zoufalý rodič i takto sám pojmenuje. Dítě se tak naučí vnímat své potřeby jako nepřiměřeně veliké, stahuje se ze světa a má o sobě negativní mínění jako o sobci.
Kritizování přiměřené nebo trefné agresivity
Děti mají vnitřní radar. Dovedou velice citlivě vnímat problémy a umí být nepokrytě kritické. Rodič by měl unést dětskou kritiku, oprávněný projev vzteku, když jsme něco ve výchově nezvládli, udělali chybu. Když toto rodič nezvládá (z mnoha vnitřních příčin), může takový projev dětského hněvu pochopit jako nevděk a útok. Rodič nevede dítě ke kultivaci projevů hněvu, ale nechtěně vyčítá, že se dítě vůbec zlobí. Při opakování těchto rodičovských protiútoků na vlastní agresivitu dítě nabývá zkušenosti, že je přehnaně agresivní a zlé. Má dojem, že si v sobě nosí odjištěný granát, což se mu potvrdí tím, že skutečně po etapě městnání hněvu na své okolí „bouchne.“ To jej vede k pocitům vlastní nebezpečnosti, pokaženosti, nechce nechat druhé nahlédnout do svého nitra, protože tam nosí zkázu.
„Víš vůbec, s kým mluvíš?!!“, útočí otec na sedmiletou Klárku, která reagovala podle jeho představ drze a nerespektovala ho dostatečně jako autoritu. Mimochodem je to věta, kterou sám slýchal od svých rodičů v dětství a nenáviděl ji. Pětiletý bratr ale reaguje s dětským údivem: „Tati, ty nevíš, kdo jsi?“ Tato trefná poznámka naštěstí otce usvědčila z absurdnosti způsobu, jakým se svými dětmi mluví, nevedla ke stupňování tlaku, ale rozesmála ho.
Přímé útoky
Poslední kapitola je (dá-li se to vůbec porovnat) snad nejvíce zraňující. Dětem se mnoho věcí nepodaří. Zdaleka nejsou dokonalé. Učí se ovládat své tělo, zacházet se svými potřebami, poznávat svět. Dětská selhání mohou rodiče provokovat. Pokud jsou sami k sobě přísní, ambiciózní, těžko si odpouštějí své vlastní nezdary, nesnesou to ani u svých ratolestí. Děti nám nastavují zrcadlo, vidíme se v nich. A proto na naše zrcadla dopadají více či méně ostré invektivy: „Ty teda vypadáš! Ty jsi nemehlo! Jsi snad blbá? Kolikrát ti to mám opakovat?!“
Tato rodičovská přísnost bývá vedena potřebou „vytlouct z dítěte to zlé“ a ponechat dobré. Rodič si ale neuvědomuje, že především učí dítě postoji k sobě samému. Že dítě se učí nápodobou, skrze pozorované vzory. A tím je „jsem s tebou nespokojená, odmítám tě pro tvé nedostatky.“
Blanku matka silně kritizovala za její neúspěchy. Říkávala jí, že z ní nikdy nic nebude. Když si začala v pubertě Blanka kompenzovat svou sebeúctu chozením s kluky, rozšířila matka své zlé proroctví o to, že „... z tebe bude akorát tak štětka!“ Blanka se dnes živí erotickými službami přes internet. Před tím se ale obvykle musela opít, silně nalíčit a namaskovat, aby unesla pohled na sebe samotnou. Nevěří si, že by si mohla vydělávat i jinou prací, že by ji v nějakém kolektivu mezi sebe přijali.
Podstata problému
Seznam vlivů vyvolávajících depresivní postoje by mohl být mnohem širší. Šíře a komplexnost ale není účelem tohoto textu. Tím je pochopení podstaty problému, alespoň jak jej vidím já.
Všechny tyto výchovné zkušenosti vedou ke zvnitřnění rodičovského působení, jak jsme mu byli vystaveni v dětství. Nasajeme rodinnou atmosféru, tak jako nasajeme kouř, když sedíme u ohně. To, co nám říkali rodiče zvenčí, do našich uší, si časem začneme říkat sami sobě zevnitř, do naší duše.
Podstatou rozvoje deprese není neúspěch ve škole, vyhození z práce, rozchod s přítelkyní, spáchání zločinu. Původcem deprese je výše zmiňovaný učitel (či přesněji rodič) Tvrdý. Jeho reakce není: „Pojďme si o tom promluvit, proč...“ /jste se rozešli, proč tě vyhodili ze školy nebo z práce/. Jeho reakcí je spíše: „No to mě nepřekvapuje. Kdo by taky o takovouhle nulu měl zájem?“
Slovo nula je zde namístě. Mnoho depresivních jedinců se naučilo uměle dělit své výkony, schopnosti, na buďto 100% dobré nebo 100% špatné. Vidí sebe samé dvoubarevně – černobíle, „digitálně,“ buď jako jedničky nebo nuly. Velice intenzivně usilují o to být jedničky. Pak se jim to nepodaří, zažijí neúspěch (což je běžnou součástí života). Protože ale jediným přijatelným výsledkem je 100 % a protože neznají mezistupně (0,75 je pro ně pořád jen nula, nic za desetinnou čárkou je nezajímá), z každé situace nakonec vyjdou jako „nuly.“
Léčba
Vyzdvihování kvalit nepomůže
Jak už bylo řečeno, mnozí lidé se snaží pomoci depresivnímu člověku vyzvedáváním jeho kvalit a připomínáním krás světa. Ačkoliv pochopitelně všichni potřebujeme duševní výživu v podobě podpory, zájmu a ocenění, obávám se, že tato léčebná strategie je lichá. Většina ocenění po depresivním člověku steče jako po skle, neslyší je, nebo bude aktivně oponovat. Budete-li chválit obrazy mladého Pabla Picassa, učitel Tvrdý přinese vždy řadu argumentů (a to velmi inteligentních), ve kterém zdůrazní potřebu nechválit dne před večerem a nutnosti na sobě pracovat.
Problém tkví v tvrdosti
To učitel Tvrdý, naše svědomí (psychoanalyticky řečeno naše superego) musí být léčeno. Je potřeba pana učitele přihlásit na kurzy, ve kterých se naučí být férovější. Nepřehlížet úspěchy, ale oceňovat je a selhání zase kritikou nevytloukat z hlavy, ale pomáhat k jejich řešení a předcházení. Úvodní problém ale je, že depresivní jedinec se nechce tvrdosti zbavit, byť si i uvědomuje, jak ničivý dopad na něj vlastní tvrdost má.
Lada, velice atraktivní, úspěšná překladatelka a bohatá majitelka obchodního střediska si vždy velice vyčítala, když si ke kávě objednala oblíbený špaldový tvarožník. Jednak se vinila, že moc utrácí, jednak si říkala, že takto bude brzy tlustá (i při své atraktivitě se na sobě trápila řadou chyb). Pokaždé, když jsme v terapeutických hodinách začali popisovat její vnitřní „rádkyni“ (svědomí), uvědomila si, jak je jako rádkyně nefunkční. Nenabízí žádná řešení, rozbor problému, jen si stále něco vyčítá, sýčkuje a straší sebe samotnou. Přesto kdykoliv jsme se dostali k představě, že by se jí hodila rádkyně nová – férovější, která ji dopředu nebude malovat čerty na zeď, dostala Lada strach. Začala se bát, že bez „tvrdé policajtky“ v sobě samotné „zvlčí,“ že se její život úplně rozpadne. Tak příliš znala jen život ve vnitřní „totalitní diktatuře,“ že se bála svobody jako nebezpečí.
Pacient si bohužel sám volí do svého duševního parlamentu tuhou diktaturu
Studený přístup totalitních diktatur je postaven na piedestal, je zidealizovaný. Je proto nutné, aby mohl pacient opakovaně, znovu a znovu sám sebe usvědčovat, že tyranský a neradící rádce je neužitečný a musí se změnit. Je nutné, aby přestal obdivovat despotismus. Poté je možné rekvalifikovat vnitřního vychovatele v někoho, o koho se bude možné v krizi skutečně opřít, bude umět i něco jiného než vyčítat a rvát si vlasy nad „rozlitým mlékem.“
Pacient se brání přeměňováním vnitřního problému ve vnější
Popsaný léčebný postup se týká lidí s převahou zvnitřňování zla (vysávání špíny dovnitř). U druhého depresivního typu, kde je zlo promítáno do světa, bude nejprve potřeba jedinci pomoci pochopit, že vidí svět jako zlý, protože zažil zlé věci v rodině nebo svém intimním, blízkém světě. To může být těžký úkol, kterému se bude nejprve bránit, a na který potřebuje čas. Léčebné snahy jdou totiž „v protisměru“ jeho vnitřních obranných sklonů. Je navyklý všímat si vnějšího světa, ale problém je uvnitř. Nikoliv za okny, ale uvnitř rodiny. V další fázi se bude moci začít vyplavovat hněv, kterému se člověk vyhnul promítnutím svého utrpení do vnějšího prostředí. Poté jde o to pochopit a prožít, proč se mu zlé věci staly.
V obou depresivních „směrech“ si mnohdy připadáme v něčem výjimeční. „Jsem výjimečně špatný. Jsem nula, kterou jedničky vyvrhly ze svého středu pro její nanicovatost.“ Trpělivým rozborem se obvykle začne otevírat nová scenérie. Že ti, které vidíme jako jedničky, mají své slabiny a na druhou stranu my nejsme výjimečně nuloví, ale jsme dosti podobní jiným lidem.
Andrea, inteligentní a úspěšná vysokoškolačka, se potýká s pocity méněcennosti. Během svého dětství se sama viděla v očích svých rodičů i vysokoškolských kantorů jako jejich velké zklamání. Matka jí mnohdy vyčítala její citlivou povahu a nelibě nesla, že „pořád něco musí řešit.“ Považovala matku za silnou, nepochybující a sebejistou ženu, která Andreu odmítá pro její přecitlivělost. Během terapie se začalo ukazovat, že opak je pravdou. Matka pocházela z mnohočetné chudé polské rodiny, kde na ni vůbec nebyl čas, někteří sourozenci i závažně duševně onemocněli. Aby se matka vyhnula trýznivým prožitkům a doslova „aby se nezbláznila,“ zakázala si cokoliv cítit, cokoliv „řešit.“ Žije sama nevědomky ve velmi křehké duševní rovnováze. Přirozené dětské dotazy, prožitky, reakce, které nejsou podle matčiných nalajnovaných představ, ji „rozhazují,“ destabilizují a vrací do trýznivých vzpomínek emočního chaosu v dětství. Matka tedy není ani kamenná, studená socha, ani dokonalá, ale skrytě zraněná. Andrea zase není „nemožně přecitlivělá,“ ale přirozeně cítící a zvídavá.
Závěr
Nebylo cílem tohoto článku popsat celou šířku depresivních jevů. Kdo by o to měl zájem, ať se prosím podívá na rubriku Další čtení na stránkách uTerapeuta.cz. Chtěl jsem ale nabídnout lidem, které trýzní depresivní stavy (a jejich blízkým) pohled, že deprese má svůj původ v krutém a tvrdém vnitřním rodiči (učiteli, trenérovi). Vnitřní rodič je zase odrazem toho, jací jsme se viděli v očích našich rodičů. To, jak jsme viděli své rodiče i sebe samé, je obraz dosti zkreslený, protože jsme si jej vytvořili jako malé děti. Trpělivým zkoumáním toho, jak se sami k sobě chováme, můžeme dojít ke zjištění, že si potřebujeme vytvořit sami laskavější, věcnější přístup. Svá selhání má smysl prozkoumat k vlastnímu poučení, abychom věděli, jak se jim příště vyhnout, nikoliv se jimi bičovat. Hlavní problém totiž obvykle spočívá v tom, že jsme příliš zaujatí tím, CO se v našem životě děje, ale přehlížíme JAK se na sebe díváme, jak se hodnotíme, podporujeme nebo zanedbáváme.
Nemusíme být jiní lidé, abychom se mohli mít rádi!
Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )
„Už si s Honzíkem vůbec nevím rady,“ svěřuje se Lenka. „Hrozně bych si přála, abychom spolu dobře vycházeli. Fakt se snažím, ale on si prostě dělá, co chce, a neposlouchá mě, dokud po něm nezačnu
Život jako veliký psychologický test Poznat svou duši do hloubky. Rozumět si, znát své silné stránky i své slabiny. Chápat, proč jsme onemocněli, kde jsou kořeny našich psychických potíží a jakým způsobem dosáhnout pocitu spokojenosti
Alergické nebo zvídavé nastavení? Existují lidé, kteří při zmínce o křesťanství dostanou akutní alergickou reakci. Špatná minulá zkušenost vede k podráždění, pro které pak už nic neslyší a nevidí. Snaží se jen dostat od „křesťanských
Naši sérii o psychologických principech pramenících z Bible začneme pravidlem „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Ježíš ho uvádí jako druhé největší ze dvou přikázání. Dokonce říká, že se jimi dá shrnout úplně celá Bible.