Černobílost myšlení a relativizace hodnot: Dvě pohromy ničící život

Předplatné Předplatné
minut čtení 40 minut
Náročnost Náročnost: Lehčí až středně těžký

„Ty jsi ale zlá!“, „Já jsem k ničemu!“ nebo „S tebou jsem skončil!“. Znáte lidi, kterým musíte stoprocentně vyhovět, jinak s nimi budete mít vážný problém? Nebo máte sami potíže ocenit se, protože máte dojem, že to „nic nebylo“, ačkoliv rozum Vám říká, že se vám to vcelku povedlo? Pomyslíte si někdy „Vzal(a) jsem si úplně špatného člověka, támhle Jan(a), to je úplně jiné kafe?“ Anebo máte dojem, že je svět „zkažené místo“, kde vlastně na nikom a na ničem nezáleží? Pokud takováto podobná témata znáte, jsem přesvědčený, že Vám tento článek může přinést úlevu. I když název asi nezní příliš lákavě, vřele doporučuji text k přečtení. Pomůže totiž objasnit příčiny řady neshod a problémů. Především vztahově partnerských (na ty se zaměřuji nejvíce), osobních, ale třeba bude zajímavý i pohled celospolečenský a politický. Bude naprosto prakticky a konkrétně popsán černobílý pohled na svět. Kde vzniká, proč je tak častý a kde všude ho v našem životě najdeme, i když bývá mnohdy „přestrojený“ a nepoznaný. 

Na druhé straně „barevného spektra“ ovšem může číhat snad ještě větší nebezpečí. Můžeme si myslet, že stačí mít „barevný“ pohled na život, respektovat různost lidí a událostí a náš postoj je pro život prospěšný a zralý. Takový v dnešní době moderní a oblíbený „všetolerantní“ názor považuji za velikou lest a záludný zdroj někdy i fatálních problémů. Ale buďme už konkrétní a pojďme začít popořadě. 

Černobílost myšlení

Jako černobílé myšlení označuji takový postoj, kdy člověk uznává jen dvě krajní situace: 100 % a 0 %. Buď anebo. Buď jsem chytrý, nebo hloupý. Krásný nebo ošklivý. Přítel nebo nepřítel. Kolegyně je bohyně, manželka semetrika. Město, ve kterém žiji je k ničemu, ale támhle v ... tam se žije skvěle... a tak dál. Kolikrát v životě slyšíme větu „Já jsem blbec,“ když se někomu něco nevyvede. Několik konkrétních případů, střípků z praxe: 

Petra přibrala tři kila a trápila se tím, že je „tlustá“. Připadala si ošklivá a úzkostlivě hlídala každé sousto. I když ale váhu uhlídala, připadala si, že má velký nos, podbradek a taky... a ještě...
Ivana nepočítala s tím, jak zásadní životní změna pro ni bude stát se matkou a měla následně dojem, že její život je dítětem (úplně) zničený, že skončil. A zároveň ona sama je (totálně) neschopná zvládnout péči o dítě, jako matka selhala. 
Pavel chodil do práce s obrovským vztekem, protože jeho kolegové pro něj nebyli dost pracovití a chytří. S hněvem a odporem říkával, že jde zase mezi tu „bandu debilů“.
Roman se bál přistoupit k atestaci, protože není „hoden toho být lékař“. Bál se, že zkušební komise pozná, že „na to nemá“. Jeho předpoklad se mu i potvrdil, když u zkoušky napoprvé selhal. Jeho úzkostná vize jej tak svázala, že se nemohl na test ani učit, natož složit zkoušku před uznávanými odborníky, kteří pro něj byli „úplně jiná sorta lidí“. Vnitřně věřil intelektuálnímu nebo společenskému „rasismu“, kastování. 

Mohl bych tady uvádět další a další dílčí příklady potíží. Jejich variace je pestrá a v podstatě nekonečná. Pojďme si ale popsat jeden z možných úhlů, skrze který je možné pochopit, co za problémy stojí. 

Jak vypadá zdravý vývoj

Od narození po ještě pěknou řádku let děti reagují na události v podstatě dvojím ...

extrémním způsobem. Buď jsou spokojené (doslova ukojené), mají nasycené potřeby nebo křičí, pláčou a všemožně dávají vehementně najevo, jak moc jsou nespokojené. Fungují v „přepínačovém“ módu: paráda vs. horor. Maminka, která je na blízku, krmí, hýčká a dává pozornost je skvělá, bohyně, laskavé slunce. Matka, která je v tu chvíli pryč, nepochopí mne, nesplní přání je čarodějnice, zlá a proradná bytost, kterou v danou chvíli nenávidím.

Toto je normální dětský vývoj. Když jde vše dobře, miminko roste a s tím, jak získává zkušenosti, si opakováním uspokojivých a zneklidňujících situací zakouší, že maminka je někdy skvělá a jindy zase ne. Že každá mince má rub a líc, nikdo není buď jen černý nebo jen bílý. Naučíme se přijímat, že na jedné straně není reálné, abychom byli spokojení neustále. Frustrace patří do života. Na straně druhé nám zkušenost říká, že přijdou zase chvíle příjemné, uspokojující, cítíme naději. Odpouštíme sobě i druhým lidem jejich nedokonalost, protože jsme převážně smíření s tím, že život je namíchán z plusů i mínusů, které se neustále točí jako dvoubarevný míč na hladině jezera. Neúspěchy tehdy neprožíváme katastroficky, vnímáme, že všechno zlé je i k něčemu dobré. Zároveň se tak snadno nezamilujeme, ať už do lidí, koníčků, zaměstnání... Nemalujeme si vzdušné zámky, neidealizujeme si partnera ani nové známé, protože předvídáme, že každý fajn člověk a zajímavé místo má i své zápory. Proto nevylétáme ve svých náladách do romantických nebes, ale pak také nepadáme do temných pekel zklamání, že jsme se „zase spálili, protože lidem se nedá věřit“. Proto dospělému člověku obvykle chybí dětská schopnost nadchnout se, těšit se na Vánoce nebo narozeniny, ale zato ani tolik nepanikaří v situacích neúspěchu, úrazu nebo selhání. Jeho „kaše“ se už zkrátka není zdaleka tak „horká, jako když se uvařila…“ 

Černobílost v manželství 

Dost možná, že právě z důvodu nedovršení vývoje spojování protikladů v naší mysli se tolik manželství rozvádí. Idealizujeme si své protějšky jako bytosti, s nimiž bude život procházka růžovou zahradou a když zjistíme, že růže kromě opojné vůně a krás mají i trny, pak plni hořkého zklamání chceme rostliny vysekat. Je velmi náročné nezlomit hůl nad svou polovičkou, když nás zraní, nepochopí, odmítne… Na počátku vztahu býváme „jedno tělo a jedna duše“. Čím déle ale partnerství trvá a čím náročnějšími situacemi prochází, tím více odlišností se mezi manžely objeví. Je velkou výzvou, jak se naučit opravdově akceptovat jinakost svého protějšku a zároveň hledat způsoby, jak cítit ve vztahu naplnění vlastních potřeb. 

V hlavě člověka s dvoubarevným postojem ke světu

Člověk má „dvojkovou soustavu“ v hlavě. Binární, dvojková soustava zná jen dva prvky: jedničky a nuly. Jistě není náhodou, že se v mluvě užívá těchto slov k hovorovému označení: „Ty jsi jednička“ pro hvězdy v kolektivu nebo „Je to nula“ pro outsidery. Podstatné je, že očekáváme vždy jen „stoprocentní“ výsledek. Když se nedostaví, nenastane-li v naší soustavě jednička, zbývá už jen nula. A být nulou znamená, jako by člověk vůbec neexistoval, jako by měl nulovou hodnotu, byl „vzduch“.

Dvoubarevnost vlastně není úplně přiléhavý termín. Matematicky (dle dvojkové soustavy) i psychologicky je přesnější mluvit o monochromatickém, tedy jednobarevném přístupu. Něco jako display, kdy buď políčko svítí nebo nesvítí. Zářím nebo neexistuji. Buď hvězda, nositel Nobelovy ceny nebo „nýmand“…

Jak vypadá svět člověka s černobílým myšlením?

Obvykle proměnlivě. Klienti někdy říkají, že „jako na horské dráze“. Ideální vidění světa, velkolepé plány a naděje střídá rozčarování a vztek. Následují nové vize se skálopevným přesvědčením, že tentokrát jsme kápli na to pravé, zaručeně dokonalé. Někteří pacienti přicházejí s diagnózou bipolární (maniodepresivní) afektivní poruchy. Ta ovšem v případě problému v osobnostním nastavení není na místě. 

Velmi zřetelné je to v partnerských a přátelských vztazích. Vztahy mají podobu nadšení a následného „otrávení“. Jakmile začne být partner protivný, vždy se rýsuje na obzoru někdo nový, s kým to bude jisto jistě (tedy na sto procent, protože jinak by to bylo na nula procent) úplně (opět na 100 %) jiné. 

Kdo nejde s námi, jde proti nám

Častým průvodním jevem jsou hádky a hrubé konflikty. „Bikolórní, dvoubarevný“ jedinec se nejprve všemožně snaží za cenu velkého vypětí nevidět problémy. Popírá před sebou i před druhými svou nespokojenost, nevyjadřuje své požadavky a (často ani malá) přání. Bojí se rizika, že i drobná odlišnost by znamenala, že si nerozumíme vůbec. A jak jsme si již vysvětlili, v optice černobílého pohledu platí: co není zcela, to není vůbec. Popírání však není únosné navěky. Popírajícímu dojdou síly anebo se množství zatajovaných kontroverzí nakupí do té míry, že „praskne přehrada“. A pak nastane mela. Veškerá pracně skrývaná černá témata se provalí ven. Jak eroze bahna zavalí toho, kdo stojí v cestě. „Pochopitelně“ je to dle vidění dotyčného vždy chyba toho, na koho se snese lavina nevole. Vždyť přece chceme jen to, aby druzí fungovali, „jak mají“.

Z hlediska kamarádství jsou nejčastější dvě krajní pozice: Nejlepší přítel nebo nepřítel. Odlišnost názorů je brána jako napadení a razí se heslo známé z dob komunismu: „Kdo nejde s námi, ten jde proti nám!“

Kdo ti dal řidičák?!

Za volantem auta se toto rozpoložení plně projeví. Když okolní řidiči udělají chybu, spustí se prudké nadávky. Jeden jede „jako s hnojem“, druhý zase jako „šílenec“. Podstata problému spočívá v tom, že se ostatní účastníci silničního provozu odliší od toho, co považujeme za „správné anebo přípustné“. Vadí nám jak nedostatečný řidičský um nebo povaha těch „blbců za volantem“. S tímto postojem na cestách velmi trpíme. Nejsme schopni strávit, když lidé nejsou takoví, jací by „měli být“ a odchylují se od „správného“ řízení. 

Rozhodování

Černobílost myšlení se projevuje také v potížích rozhodovat se. Má dvě formy. Jednou, častější, jsou impulzivní, rychlá rozhodnutí. Vyhneme se nejistotě tápání a „špatným“ stránkám našich řešení. Existuje-li v naší mysli jen líc, který nemá rub, pak je nalézání řešení velmi snadné a rychlé. Opačným projevem téhož je zdlouhavé, komplikované a bolavé rozhodování. Je tomu tak tehdy, když jsme v „šoku“, že každý líc má svůj rub a každý rub svůj líc. Neustále se snažíme najít řešení, které by bylo ideální: V situaci koupi bytu např. dům, který by byl levný, ale přitom v žádané oblasti a veliký, zároveň se snadno uklízel, dobře dostupný, ale aby nás nerušila doprava… Je pro nás pak zničující připustit si, že když zvolíme veliký byt, bude hodně stát a dlouho se uklízet. Těžko se nám tráví právě to, že neexistuje jednoznačně dobré řešení a stále přemítáme, jestli by to přece jen nešlo nějak „přechytračit“. A protože nešlo, jasné rozhodnutí ne a ne padnout… 

Vnímáte téma černobílosti vs. relativizace hodnot jako podnětný?

Zvažte prosím svou možnost podpory fungování webu. Více info zde...

Petra, Ivana, Pavel a Roman

Pojďme se vrátit ke čtyřem příběhům z psychoterapeutické praxe. 

Petra nebyla nikdy spokojená se svým vzhledem. Později se ukázalo, že se atakovala i pro svůj intelekt, povahu a další své vlastnosti. Měla být v očích svých rodičů stoprocentní, ale protože nebyla (pokud by to vůbec bylo možné), vyčítala si své odlišnosti od svého ideálu jako nedostatky a „trestuhodná selhání“. Dlouho trvalo než zjistila, že problém nespočívá v jejím bříšku nebo nosu, sečtělosti nebo vzdělání. Kámen úrazu byla její neochota snést a strávit své „ruby“, nedostatky. Nejprve se naučila nebát se je pojmenovat. Přestala se přetvařovat a předstírat svou dokonalost. Následně si zvykala, že se svět nezbořil a že když je méně vstřícná v kolektivu, je zároveň méně napjatá a cítí sebeúctu, že nemusí být nutně s každým nejlepší kamarádka. Začala si více vážit sebe samotné, jaká je duševně i tělesně…  
Ivana nepočítala s tím, jak zásadní životní změna pro ni bude stát se matkou a měla následně dojem, že její život je dítětem (úplně) zničený, že skončil. Zároveň si vyčítala, že je hrozná, když se necítí z příchodu dítěte na svět nadšená. Úlevu jí přineslo poznání, jak nerealistická měla očekávání, že dítě v rodině je čirá radost. Postupně, „patro po patře“, odhalovala temnější části rodičovství, se strachem, ale i úlevou zjišťovala, že ani ona, ani její dítě nejsou „dokonalé bytosti z reklamy na dětské pleny“.
Pavel chodil do práce s obrovským vztekem, protože jeho kolegové pro něj nebyli dost pracovití a chytří. S hněvem a odporem říkával, že jde zase mezi tu „bandu debilů“. Pavlovy potíže souvisely s dalšími potížemi hraniční poruchy osobnosti. Trvalo proto dlouho, než si uvědomil, že jeho vnitřní svědomí má podobu „soudce Lynche“, připraveného ihned lynčovat kohokoliv, kdo se jen o trochu odchýlí od jasně daných požadavků. Nejvíc ale lynčoval Pavel sám sebe. Dokonce do té míry, že se sebou nemohl vydržet. Nespal, bál se jít do práce, mít přátele, začal pít, za což se zase lynčoval… Naučit Pavlova „soudce Lynche“ vyslechnout si podrobně problém, přemýšlet o něm a používat i jiné cesty řešení než „popravu“ trvalo několik let. Přesto je dodnes pohotový vynést nad sebou i druhými „polní soud“ a prožívat nezdary vztekle a hořce.   
Roman se bál přistoupit k atestaci, protože není „hoden toho být lékař“. Bál se, že zkušební komise pozná, že „na to nemá“. … Odborníci u zkoušky, kteří pro něj byli „úplně jiná sorta lidí“, mezi kterou si myslel, že nepatří. Během léčby se ukázalo, že Roman pochází z bigotní katolické rodiny, která usilovala o úplnou morální čistotu a „svatost“. Celou složitost života se rodiče snažili převést na „dvojkovou soustavu“ správného a hříšného jednání. Roman si představoval, že skutečně existují lidé „správní“, jako pan farář, jeho rodiče a přední lidé v církvi a lidé „špatní“, jako je on sám. Když selhal v mravní čistotě, viděl už kotel, který pro něj v pekle chystají. Když měl potíže naučit se na zkoušku, stal se ve svých očích hlupákem. Celý život se děsil, až to na něj jednou „praskne“ a ukáže se, „že za nic nestojí“… Podobně jako u Pavla trvalo i Romanovi několik let, než si mohl přebudovat vlastní svědomí. Že nevěří v Boží lásku a podporu, ale zákeřné potrestání chyb. Prožil, že Bible říká, že lidé si jsou bratry ve svých dovednostech i chybách, nikoliv jedni lepší nebo horší než ti druzí. Složil atestaci, oženil se a založil si soukromou ordinaci.  

Konec černobílosti = deprese z reality

Přijetí postoje „všechno má svůj rub a líc“ nebo „nikdo není jenom hrdina nebo padouch“, případně „nikdo nemá univerzálně platný recept na život“ obvykle vede ke zklamání, protože spadnou vidiny ideálního života, splasknou naše vzdušné zámky. Dospějeme k „moudré depresi“, dalo by se říct. Zklamání, že nezažijeme ráj na zemi má ale i svůj líc. Dostaví se úleva, protože dosedneme nohama na pevnou zem. Není kam se tedy hnát, není třeba litovat, že nám unikla „láska našeho života“ nebo bychom byli mnohem šťastnější, kdybychom si byli bývali zvolili jinou profesi… Pochopíme a prožijeme, že když je sklenice poloprázdná, je zároveň i poloplná.  

Relativizace hodnot

Pokud se náš duševní vývoj nezastaví, pak nabýváme zkušenosti, životní moudrost. Zjistíme, že žádný člověk není ani anděl, ani ďábel a že každé dobré řešení má své slabiny. Zde se ale může skrývat past opačného extrému. Můžeme „s vaničkou špinavé vody vylít i dítě“. Vehementní chuť vyhnout se totalitnímu a úzkoprsému myšlení, kterým se mnohdy vyznačovali naši rodiče, nejednou vede k bezbřehému „chování hadů na prsou“. Pojďme si uvést několik příkladů nebezpečného relativizování hodnot:  

Pokud není nikdo ani anděl, ani ďábel, můžeme dospět k závěru, že je jedno, s kým se setkáváme. 

Neexistuje-li spásný, dokonalý způsob trávení volného času, nezáleží na tom, jak strávíme dnešní odpoledne a večer.

Když víme, že nikdo není dokonalý a věčně milující rodič, máme právo po dětech křičet a nezajímat se o způsob, jak si s dětmi více rozumět. 

Jestliže zažívá většina partnerství sexuální frustraci ve vztahu, může nad Karlovými stížnostmi jeho žena jenom mávnout rukou: „Nejsem jeho sexuální hračka. Navíc von by chtěl furt!“ 

Když není všechno, nebude nic!

Zklamala nás žena, zranila a nenaplnila naše přání, jak jsme původně doufali? Snadno pak lámeme hůl nad naším vztahem a přestaneme se snažit a chovat láskyplně: „Když není všechno, nebude nic.“

Nezáleží na tom, koho volíme, stejně jsou všichni chytří a lumpové zároveň, proto k volbám nemá cenu jít: „Šel bych k volbám, ale jenom kdyby tam byl někdo pořádný!“ A stejně tak pozorujeme v politice, že ani prokazatelně podvádějícím politikům neklesají volební preference. Jsou uznáni vinnými za finanční machinace, lžou, urážejí kolegy i vlastní rodinu, ale jejich obliba se nesnižuje. Rádi je totiž vidíme jako „politické Jánošíky“, tedy ty svaté, „bílé“, kterým ti zlí, špatní, hází klacky pod nohy a neoprávněně je pomlouvají… Chceme je vidět stále jako jedničky a proto jejich idealizovaný obraz chráníme od jakékoliv poskvrny. 

Další typický černobílý postoj se týká našeho postoje k jídlu a tloustnutí: „Pokud ze mne nikdy nebude modelka, klidně si dám ještě ten jeden koláček… Navíc kdo po lockdownu nepřibral?“ 

Nezáleží nám, jak se budeme doma chovat k manželce či manželovi, protože ideální manželství přece stejně neexistuje. 

V terapii pak mají tito lidé dojem, že když jim terapeut neporadí, co přesně mají udělat, nezbaví se hned svého trápení, celá léčba je k ničemu… 

Příkladů je nekonečná řada. Můžeme si říct, že jestliže má všechno svá pro a proti, pak je možné každou minci přetočit z rubu na líc, všechno obhájit. 

Ztráta životního kompasu

Snaha vytyčovat „správné“ hodnoty oproti těm nesprávným může zavánět výše popsanou černobílostí. Hrozí zde riziko totalitního určování, jak člověk má nebo nemá žít. Mimochodem: Prvotním hříchem Adama a Evy v rajské zahradě Edenu byla konzumace ovoce ze Stromu poznání. Podle tohoto příběhu nám tedy nemělo příslušet rozlišovat dobré od zlého. Měli jsme žít s dětskou důvěrou, otevřeností a pokorou. To, co nám prospívá nebo ne, měl určovat Bůh. Moderní společnost, zklamaná a traumatizovaná chováním církví, ale „vyoperovala“ ze svého těla Boha a spolu s ním i mnohé křesťanské hodnoty. Protože nám církevní hodnostáři krutě a zle určovali, kudy smíme nebo nesmíme v životě kráčet, zahodili jsme i kompas křesťanských hodnot. Mnozí z nás teď proto bloudí. Žijeme buďto s dojmem, že smíme vše, nebo žijeme metodou pokus - omyl. Za svou svobodu žít si po svém ale také platíme: Někdy méně, jindy více bolavými omyly. 

Filip chtěl dát dceři svobodu a odmítal život svých puritánských, na oko spořádaných rodičů. Své dceři proto umožňoval chodit na koncerty a do hospody už dlouho před plnoletostí. Nevadilo mu, když se vracela domů nad ránem a omlouval i její laxní přístup ke škole: „Nikdo z nás není svatý. Karolína si aspoň na nic nehraje. Radši, ať se vyblbne teď a není ze všeho tak vyplašená, jako jsem býval já,“ hájil ji i svůj výchovný přístup. 
Svou dceru „přivedl“ v osmnácti do terapie jakoby byla porouchané auto. Karolína se totiž hroutila při každém větším zkoušení. Nebyla zvyklá na usilovnou práci. Nechápala taky, že ne každý má postoj jejího otce a matky. Zdaleka ne všichni omluví její postoj pyšné princezny, která všechno smí a vše je v pořádku, i kdyby to byla nedochvilnost, lenivost a nespolehlivost. Proto přicházela o partnery, kteří nechtěli jen zábavu na jednu noc a přes její vysoký intelekt selhávala ve škole. 
Filip měl představu, že ji v terapii „opravím“. Nechápal, že největší terapeutický přístup spočívá ukázat jí, že mnohé Karolíniny životní návyky jsou škodlivé. Že skutečně není jedno, co dělá, a že bez práce nejsou koláče. Ve škole ani ve vztazích… 

Svoboda v názorech, životním stylu i hodnotách je společensky ceněný přístup. Jako terapeut jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří zažili ve svých rodinách útoky na svou úctu a autonomii. V dobrém úmyslu zbavit se „cizáků, kteří nám vlezle kecají do života“ pak ale vylijeme s vaničkou i dítě, které se v ní koupalo. Zbavíme se i těch hodnot, které nám umožňují žít pokojný a zdravý život. Jsem přesvědčen, že bez hodnotového „kompasu“ na svých životních cestách zabloudíme, kroužíme stále dokola. Ztratíme se nejen ve svých vztazích s lidmi, ale i sami v sobě. 

Strom se pozná po ovoci

Je ale jedno, jestli jsme křesťané, vyznavatelé jiného náboženství nebo ateisté.  Netřeba se přít o to, kdo má správné životní hodnoty, který kompas životních cílů je ten pravý a kde ho pořídit. Je totiž jedna věc, která nás obvykle usvědčí, jestli jdeme správným směrem nebo nikoliv: Plody, které v životě sklízíme. Z jabloně se nesklízí bodláčí. Jestliže naše rodinné vztahy kvetou, spolužáci nebo kolegové jsou s námi rádi, pak nepěstujeme bodláčí, ale ovocný strom. Pokud ale selháváme ve škole nebo práci, v rodině převládá napětí, hádky nebo spolu vůbec nedovedeme být v kontaktu, naše životní směřování nebude mít „správný azimut“.  

Správné hodnoty

Sami si můžeme obhájit jakýkoliv názor, životní postoj. Často o co jsme důmyslnější, o to rafinovanější bývají naše výmluvy, proč jsme si dali další dortík nebo pivo, proč jsme křičeli po dětech, nestihli termín nebo si nepromluvili s rodiči o našich pocitech křivdy. 

Pravda se ale projeví. Bolesti žaludku ukážou, že otcovo chování nemůžeme strávit. Úděsný strach před pondělní písemkou připomene, že bylo lepší se v sobotu učit. Odtažitost a uzavřenost manželky bývá znakem, že jí muž nevěnuje dostatek cílené pozornosti. Schází opravdový zájem, pomoc s nákupem, blízký rozhovor a obvykle dochází k naprosté absenci květin. 

Naše pracovní vyhoření zase ukáže, že nelze stále „skákat po jedné noze“, ale mít pestřejší aktivity. 

Ranní kocovina ukáže, že není jedno, kolik alkoholu jsme večer vypili.

Příkladů je opět bezpočet. Abychom se ale neztratili a pro stromy nepřestali vidět les, pustím se teď na tenký led. Ze všech různých důležitých hodnot, které se (dle mého názoru) nevyplácí relativizovat, se zaměřím na pravdu. Tu považuji za celou podstatu (nejen) psychoterapeutického léčení. Terapeut nebo lékař hledají podstato problému. Snaží se určit, co se uvnitř člověka opravdu děje. Co přebývá, nebo co schází. Léčba pak spočívá v dodání toho, co skutečně potřebujeme. 

Pravda a rizika jejího ohýbání 

Kolik asi jen za uplynulý týden proběhlo v naší zemi soudních sporů, ve kterých každý účastník hájil svou vlastní „pravdu“? 

Jana s Pavlem se právě rozvádějí proto, že oba vidí v tom druhém příčinu nevydařeného manželství. Každý chce soudci říct svou vlastní verzi pravdy. Oba dva jsou bytostně přesvědčení, že jsou obětí toho druhého. 

Je tedy vůbec možné najít skutečnou pravdu? Existuje něco takového? Jsem přesvědčen, že ano. Hledání pravdy je totiž celou podstatou léčby jak psychoterapeutické, tak i tělesné. A naopak. Odchýlení od pravdy vede k nemoci. V jednodušších situacích je to zřejmé. Když například popřeme, že je nám chladno a dostatečně se neoblečeme, nejspíše nachladneme. Pokud si budeme nalhávat, že všechno uneseme, naše vyhřezlá plotýnka nás usvědčí ze sebeklamu. Tak, jako se lékař snaží identifikovat místo a příčinu tělesného problému, snaží se o to i psychoterapeut

Pavel a Jana si jsou sami navzájem viníky i oběťmi svého soužití. Neprojevovali si pravdivě, co cítí. Pavel se bál přiznat si, že se bojí být na Janě závislý, projevovat jí oddanost, že se cítí zraňovaný jejím odmítáním. Namísto toho býval dlouho v práci, kde si dokazoval svou mužskou hodnotu objemem vydělaných peněz a obdivem kolegyně v kanceláři, se kterou začal spát. Jana si nepřipustila, že se s příchodem dětí přestala cítit být ženou a manželkou, ale jen matkou. Přibrala, zanedbávala se, přestala se sama sobě líbit a přestala mít chuť se s Pavlem milovat. Vinila Pavla z toho, že v ní vidí jenom „nafukovací pannu“ a služku. Tu ze sebe ovšem udělala nevědomky ona sama. Pavlovi záviděla, že v této roli není a odmítala mu proto ještě „dělat dobře“. Pravdou je, že si navzájem přestali projevovat lásku a úctu. Pro Janu měly hodnotu jen děti, pro Pavla jen peníze a uznání. Rezignovali na „čištění ran“, které si způsobovali a zlomili nad sebou navzájem hůl. Pavel si našel ženu, která je kopií Jany, jen ještě nemá děti a dělají spolu věci, na které s Janou neměli čas. Janě nadbíhá kolega v práci, ale ona se už nechce spálit. V manželství se stala „manažerkou rodiny“ a obávala se odevzdat Pavlovi. Téma si dodnes neuvědomila a ve chvílích, kdy děti nejsou doma, někdy zažívá paniku, co bude dělat, až jednou děti odejdou z domova napořád. 

Kolik bolesti by si mohli oba ušetřit během svého manželství, rozvodu i po něm, kdyby si dovedli připustit opravdové následky svého chování vůči své polovičce. Kéž by si dovedli oba přiznat, že dělají to, co je prapůvodní motivací nás, kteří se staneme psychology nebo lékaři: Tahat třísku z oka blízkého, ale trám ve svém oku nevidět. 

Pravda ale není jediná hodnota, která byla v příběhu Jany a Pavla ohnutá, zrelativizovaná a zbagatelizovaná. Ekonomicky řečeno: Na „trhu“ jejich soužití došlo k úplnému poklesu hodnot akcií institutu manželství, partnerské věrnosti, loajality, úcty k muži a projevů lásky k ženě. Nezpochybněná hodnota totiž slouží jako kurz lodi. Pokud jsme rozhodnuti udržet kurz „manželství“, povede nás to „nezahnout“ a nevytvořit mimomanželský vztah. Pokud k tomu přidáme kurz „pravda“, budeme se snažit nepopřít svou nespokojenost na jedné straně a zároveň si můžeme po pravdě říct, že jsme to přehnali např. prudkou nebo studenou reakcí. Muž si může říct, že už dlouho ženě neprojevil svou náklonnost, a žena např. své poděkování a respekt za péči o finance pro rodinu. 

Otázky závěrem

  • Dovedete se přistihnout u zkresleného, jednobarevného pohledu ve svém životě? Ve kterých konkrétních oblastech jste černobílý/á? Jaké jsou konkrétní projevy Vašeho postoje buď a nebo? Jak by zněla vyváženější, pravdivější verze? 
  • Můžeme se poučit z příběhu Pavla a Jany? Kde přehlížíme pravdu, existují v našem životě chvíle, kdy si „lžeme do kapsy“? Které to konkrétně jsou? A opět: Jak by zněla pravda? Když si teď na chvíli nastavíte nezkreslené zrcadlo, a někam do tajných poznámek telefonu nebo na papír sepíšete pár postřehů o vlastních „přehmatech“ a několik tipů na jejich nápravu, velice si prospějete. 

Přeji pestré pohledy na vlastní život i své blízké. Kéž máme přesný kompas, který nám ukáže, které hodnoty nám v životě prospívají, a které nám a našim vztahům škodí. 

Pravda není vždy krásná a krása není vždy pravá. 

Gabriel Laub
Možnost libobolné platby pro podporu fungování webu skrze uložení obrázku a použití v platbě QR kódem...

Předplatné je zrušeno. Patříte-li k několika málo lidem, kteří mají ochotu podpořit fungování webu, můžete tak učinit v záložce na horní stránce obrazovky: Stát se sponzorem ( https://uterapeuta.cz/sponzor/ )

Cena: 0 Kč / rok

(0 Kč / měsíc)

Můžou vás zajímat tyto články

error: