Černobílost myšlení a relativizace hodnot: Dvě pohromy ničící život

„Ty jsi ale zlá!“, „Já jsem k ničemu!“ nebo „S tebou jsem skončil!“. Znáte lidi, kterým musíte stoprocentně vyhovět, jinak s nimi budete mít vážný problém? Nebo máte sami potíže ocenit se, protože máte dojem, že to „nic nebylo“, ačkoliv rozum Vám říká, že se vám to vcelku povedlo? Pomyslíte si někdy „Vzal(a) jsem si úplně špatného člověka, támhle Jan(a), to je úplně jiné kafe?“ Anebo máte dojem, že je svět „zkažené místo“, kde vlastně na nikom a na ničem nezáleží? Pokud takováto podobná témata znáte, jsem přesvědčený, že Vám tento článek může přinést úlevu. I když název asi nezní příliš lákavě, vřele doporučuji text k přečtení. Pomůže totiž objasnit příčiny řady neshod a problémů. Především vztahově partnerských (na ty se zaměřuji nejvíce), osobních, ale třeba bude zajímavý i pohled celospolečenský a politický. Bude naprosto prakticky a konkrétně popsán černobílý pohled na svět. Kde vzniká, proč je tak častý a kde všude ho v našem životě najdeme, i když bývá mnohdy „přestrojený“ a nepoznaný. 

Na druhé straně „barevného spektra“ ovšem může číhat snad ještě větší nebezpečí. Můžeme si myslet, že stačí mít „barevný“ pohled na život, respektovat různost lidí a událostí a náš postoj je pro život prospěšný a zralý. Takový v dnešní době moderní a oblíbený „všetolerantní“ názor považuji za velikou lest a záludný zdroj někdy i fatálních problémů. Ale buďme už konkrétní a pojďme začít popořadě. 

Černobílost myšlení

Jako černobílé myšlení označuji takový postoj, kdy člověk uznává jen dvě krajní situace: 100 % a 0 %. Buď anebo. Buď jsem chytrý, nebo hloupý. Krásný nebo ošklivý. Přítel nebo nepřítel. Kolegyně je bohyně, manželka semetrika. Město, ve kterém žiji je k ničemu, ale támhle v ... tam se žije skvěle... a tak dál. Kolikrát v životě slyšíme větu „Já jsem blbec,“ když se někomu něco nevyvede. Několik konkrétních případů, střípků z praxe: 

Petra přibrala tři kila a trápila se tím, že je „tlustá“. Připadala si ošklivá a úzkostlivě hlídala každé sousto. I když ale váhu uhlídala, připadala si, že má velký nos, podbradek a taky... a ještě...

Ivana nepočítala s tím, jak zásadní životní změna pro ni bude stát se matkou a měla následně dojem, že její život je dítětem (úplně) zničený, že skončil. A zároveň ona sama je (totálně) neschopná zvládnout péči o dítě, jako matka selhala. 

Pavel chodil do práce s obrovským vztekem, protože jeho kolegové pro něj nebyli dost pracovití a chytří. S hněvem a odporem říkával, že jde zase mezi tu „bandu debilů“.

Roman se bál přistoupit k atestaci, protože není „hoden toho být lékař“. Bál se, že zkušební komise pozná, že „na to nemá“. Jeho předpoklad se mu i potvrdil, když u zkoušky napoprvé selhal. Jeho úzkostná vize jej tak svázala, že se nemohl na test ani učit, natož složit zkoušku před uznávanými odborníky, kteří pro něj byli „úplně jiná sorta lidí“. Vnitřně věřil intelektuálnímu nebo společenskému „rasismu“, kastování. 

Mohl bych tady uvádět další a další dílčí příklady potíží. Jejich variace je pestrá a v podstatě nekonečná. Pojďme si ale popsat jeden z možných úhlů, skrze který je možné pochopit, co za problémy stojí. 

Jak vypadá zdravý vývoj

Od narození po ještě pěknou řádku let děti reagují na události v podstatě dvojím ...